Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Do knih se píše a čmárá!

Čas nutný k přečtení
4 minut
Již přečteno

Do knih se píše a čmárá!

0 comments
Autoři: 

Co si zapisovali do svých knih umělci, politici, učenci nebo šlechta? Jaké knihy sbírali a četli? Komu je věnovali a co obdarovaným v knihách přáli? Jaké byly osudy knih a knihoven po jejich smrti? Na tyto otázky hledala odpovědi obsáhlá výstava Komu asi patřila? Knihy a jejich lidé – sběratelé i nepřátelé, která se konala v Českém muzeu hudby na přelomu let 2015 a 2016. Její malá část byla před pár dny předvedena také na letošním veletrhu Svět knihy, a to v prostorech Lapidária Národního muzea. Poutavou přednáškou ji doprovodil jeden z jejích tvůrců Richard Šípek z Knihovny Národního muzea. Zaměřil se v ní na nejzajímavější vlastnické a čtenářské značky a záznamy, které se zpravidla týkají vlastnictví knihy a informací o jejím nákupu, popř. darování. Dalšími velmi častými zápisy jsou záznamy kronikářského charakteru, ať už k lokálním dějinám obecně, nebo k rodinným událostem, tj. zpráva o narození dítěte, o úmrtí v rodině nebo o sňatku. Dále přednášející přiblížil i předchůdce pozdějších památníků, tzv. štambuchy.

Výstava  Komu asi patřila? (prosinec 2015 – březen 2016) představila alespoň část toho, co skrývají bohaté knižní fondy Národního muzea. Návštěvníkům tak prostřednictvím knih od raného novověku až 21. století umožnila „nahlédnout do života a tvorby významných osobností naší vědy a kultury“. K vidění na ní byla například kniha hostů bývalého Šramotova mezinárodního restaurantu, Špalíček kramářských tisků s originální vazbou a titulním listem Josefa Váchala, publikace z osobních knihoven například Jana Jessenia, Boženy Němcové, Emy Destinnové či Miroslava Tyrše.

Prezentovány byly i některé kuriozity spojené s významnými osobnostmi, například břitva Jána Kollára, klíček od hrobu Karla Havlíčka Borovského, vycpaný pes Kvika Jindřicha Fügnera či Josefem Váchalem umělecky ztvárněné skříně na ukládání knih. Okolnosti získání některých artefaktů byly také někdy poněkud netradiční: v jedné modlitební knize zůstala vepsána poznámka, že ji vlastenecký kněz a sběratel lidové slovesnosti Václav Krolmus (17901861) získal v kryptě, kde ji vyjmul z rukou jistého nebožtíka. Některé publikace  přitom skrývají tajemství, třeba ta, jejíž hřbet byl prostřelen kulkou (kniha byla součástí knihovny zámku v Mimoni, který po válce připadl armádě.) A četné mají komplikované dějiny a prošly složitým koloběhem několikanásobného darování.

Ručně vepsané texty často svědčí o tom, co si majitel myslel o obsahu knihy a o jejím autorovi. Kupříkladu Karel Havlíček Borovský připsal do spisu jednoho německého mystika, že autor je „absolutní osel“, kteréžto zvíře ztvárnil i obrazově, a dodal ironickou poznámku: „Herkules vykonal 12 hrdinských kusů, já přečetl tuto knihu“. V historickém prostředí se dále traduje historka o katolickém teologovi studujícím jakési prohibitum, k němuž měl mnoho výhrad. Na závěr knihy protestantského kolegy prý napsal poznámku, která zněla přibližně takto: „Aj vy kalvíní a lutheriání všickni, polibte nás v prdel.“ Případně někteří majitelé, jako katoličtí šlechtici, do (nekatolických) knih deklarativně uváděli, že je sice mají ve své knihovně, ale se jejich obsahem nesouhlasí. Jindy ale autoři sami (možná jen rétoricky) snižovali svůj vlastní výkon, jako Josef Florian, který v dedikaci knihy, již přeložil, psal o svém „chabém překladu dobré knihy“. 

Dochované vpisky rovněž dokumentují některé milostné příběhy a utajované vášně. Nedochovala se sice kniha veršů, jejímž prostřednictvím komunikoval Jan NerudaAnnou Holinovou tak, že postupně podtrhávali jednotlivá slova a svazek si předávali. Archivováno je ale jedno z vydání korespondence Boženy Němcové, kterou Karlu Teigovi věnovala jedna z jeho milenek při příležitosti 6. výročí tykání. A hned několik titulů potvrzuje to, kolik obdivovatelů měla mezi spisovateli a básníky Jitka Fučíková, manželka Bedřicha Fučíka, který to ostatně věděl a ani se tím netajil. Kupříkladu Jan Zahradníček se jí v dedikaci vyznal, že se až na onom světě dozví, čím mu byla na zemi.

Podle Šípkova shrnutí si lidé zaznamenávali do knih nezřídka záležitosti velmi osobního rázu, nebo se ve svých komentářích na okrajích stránek či mezi řádky osobitým a bezprostředním způsobem vztahovali k textu knihy, ať už autorovi souhlasně přitakali, nebo mu spílali nevybíravými výrazy. „To nakonec činí celý provenienční výzkum zajímavým a mnohdy velmi vzrušujícím.“ Při procházení výstavou, nebo při listování brožurou Komu asi patřila? Knihy a jejich lidé - sběratelé i nepřátelé: katalog k výstavě pořádané Knihovnou Národního muzea v Českém muzeu hudby, 3.12 2015-6.3.2016 (Národní muzeum, Praha, 2015), mu musíme dát za pravdu. I když mnohý smrtelník zalituje toho, že se stejně jako vyvolení muzejníci nemohl vlastní rukou dotýkat svazků, jimiž listovali a psali největší velikáni české kultury.

V této souvislosti dodejme, že název Do knih se píše a čmárá! přitom návštěvníky/čtenáře nenabádal, aby v knihách, zvláště ne těch půjčených, sami psali, kreslili, záměrně špinili, vytrhávali a muchlali či jinak projevovali svoji kreativitu. K tomu účelu je určena publikace Destrukční deníček (do kapsy): tvořit znamená ničit. Je ale otázka, jestli zdejší paměťové instituce budou jednou archivovat alespoň pár jejích svazků…

Poznámka: Článek byl publikován na serveru iliteratura.cz a byl přetištěn se svolením autora.
Hodnocení: 
Průměr: 4.8 (hlasů: 4)
LUKAVEC, Jan. Do knih se píše a čmárá!. Ikaros [online]. 2017, ročník 21, číslo 7 [cit. 2017-09-21]. urn:nbn:cz:ik-18083. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/18083

automaticky generované reklamy