Diskuse o informační společnosti na půdě Vysoké školy ekonomické
30. listopadu 2007 se na Vysoké škole ekonomické v Praze uskutečnil Den vědy na pražských vysokých školách – Scientia Pragensis. Na přípravě a realizaci této akce spolupracovaly Univerzita Karlova v Praze, České vysoké učení technické, Vysoká škola chemicko-technologická, Vysoká škola ekonomická a Česká zemědělská univerzita. Cílem akce bylo přiblížit vědu a vědeckou činnost na pražských univerzitách široké veřejnosti formou přednášek, diskusních klubů a prezentací konkrétních ukázek aplikace vědy. Prvním ročníkem Dne vědy na pražských vysokých školách se tyto školy chystají položit základ pro uspořádání dalších ročníků, popř. i k účasti českých vysokých škol na obdobné akci v měřítku Evropské unie. Konání letošního Dne vědy zaštítil primátor hl. m. Prahy Pavel Bém. Podrobné informace o akci a jejím průběhu jsou k dispozici na adrese http://www.sciprag.cz/.
V rámci Dne vědy se uskutečnil i diskusní klub, resp. panelová diskuse Informační společnost. Tuto diskusi moderoval prof. ing. Ivan Vrana, DrSc., vedoucí katedry informačního inženýrství na Provozně ekonomické fakultě České zemědělské univerzity a zakladatel a předseda Evropské organizace pro univerzitní informační systémy.
O tématu diskutovali tito odborníci:
- prof. ing. Vladimír Mařík, DrSc., vedoucí katedry kybernetiky Fakulty elektrotechnické Českého vysokého učení technického v Praze a jeden ze zakladatelů Nadace ČVUT Media Lab,
- doc. ing. Petr Tůma, Dr., z katedry softwarového inženýrství Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze,
- ing. Miloslav Nič, PhD., odborný asistent výuky programování, chemické informatiky a ekologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze
- a prof. ing. Jiří Voříšek, CSc., vedoucí katedry informačních technologií Fakulty informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické, dále mj. předseda České společnosti pro systémovou integraci.
Podrobnější informace o účastnících diskusního klubu jsou dostupné na adrese http://www.sciprag.cz/index.php?view=dk1245.
Prvním tématem diskuse se staly informace jako zdroj bohatství. Téma stručně představil I. Vrana, uvedl mj. příklad zbohatnutí díky informaci (N. M. Rotschild získal s předstihem zprávu o Napoleonově prohře u Waterloo a skupoval akcie na burze, zatímco ostatní makléři je prodávali). Dodal také, že informace jako zdroj bohatství má charakter pomíjivosti. Máme sice k dispozici mnoho dat představujících zprávy, ale poměrně málo informací – ty je nutné umět ze zpráv těžit. I. Vrana též zdůraznil, že pro efektivní přenos a zpracování informací jsou potřeba technologie. Počítače je tedy možné vnímat jako podporu pro práci s informacemi jako se zdrojem bohatství. V posledních letech se hovoří o informační společnosti (Evropa její důležitost pochopila již v 90. letech, jak dokládá např. tzv. Bangemannova zpráva). Při práci s informacemi je třeba brát v úvahu řadu aspektů, mj. aspekt technický, technologický, ekonomický a sociální. I. Vrana se také pokusil najít odpověď na otázku, co společnost od informačních technologií očekává – zmínil např. možnost pružné reakce na situaci na trhu, pomoc při získání konkurenční výhody či zkrácení inovačního cyklu. Problémem však je mj. skutečnost, že např. starší generace se může informačním technologiím špatně přizpůsobovat, ohrožení představují také přesuny pracovních příležitostí. Téma informací jako zdroje bohatství je jednou z výrazných priorit Evropské unie, významnou roli v této oblasti pak hrají univerzity, na nichž je prováděn příslušný výzkum a jsou připravováni odborníci.
P. Tůma v diskusi o tématu uvedl, že zajímavým znakem informace je, že (na rozdíl od půdy či kapitálu) ji může mít zároveň více lidí. Je tedy nutné přehodnotit pohled na bohatství jako na reálně existující věc. Zmínil také existenci tzv. softwarových patentů, které nemusejí obsahovat převratné myšlenky, mohou však brzdit pokrok.
J. Voříšek podtrhl, že řada informací dostupná všem. Je však rozdíl mezi lidmi, kteří informaci umějí uchopit a rozumně využít (lidé úspěšní), a těmi, kteří toto nedovedou (lidé neúspěšní). Podstatné tedy nejsou jenom informace samotné, ale schopnost je zpracovávat. M. Nič navázal konstatováním, že informace zdarma se často dobře prodávají – jako příklad uvedl server ZVON.org. Vrátil se též k tématu patentů a k důvodům jejich vzniku, zmínil nákladnost výzkumu v chemii, kde je nutné investovat miliony dolarů, než jsou k dispozici výsledky výzkumu (bez patentové ochrany výsledků by patrně potřebné finance nebyly investovány). Pokud se softwarové patenty stanou rozšířenými, je možné, že lidé se vývojem softwaru raději nebudou zabývat, protože předtím by např. museli získat stovky licencí.
Druhé téma diskuse Co chybí ČR, aby při budování informační společnosti dostihla země jako Skandinávie, USA, …? přiblížil J. Voříšek. V současné době není cílem mít v zemi velké montovny, ale spíše znalosti a firmy založené na zpracování informací a na technologiích – díky tomu je možné získat konkurenční výhodu. Jsou-li hodnoceny znalosti občanů (od malých dětí po důchodce) v oblasti informatiky, je bohužel nutné konstatovat, že ČR na tom ve srovnání např. se Skandinávií, s Rakouskem či Estonskem není nejlépe.
V. Mařík upozornil, že vše závisí na financích – je nutné investovat do infrastruktury; přitom je u nás zatím rozdíl mezi deklaracemi a činy, a proto v této oblasti zaostáváme.
Podle P. Tůmy jsme v základních věcech dvacet let za Estonskem – např. před časem byl sice on-line zpřístupněn katastr nemovitostí, stále je však při vyřizování úředních záležitostí nutné chodit se spoustou papírů.
Podle M. Niče se zaostávání projevuje i v oblasti školství – na vysoké škole se pozná, zda rodiče studenta jsou lidé s vysokou či se základní školou. Mají-li mladí lidé rodiče vysokoškoláky, je velmi pravděpodobné, že se sami stanou vysokoškoláky. V jiných zemích však již na základních školách dokáží rozdíly plynoucí z různého vzdělání rodičů vyrovnat. Poznamenal také, že existují dvě rozdílné věci – studovat a mít vysokou školu.
I. Vrana si následně položil otázku, co tedy ČR při budování informační společnosti překáží. Zmínil politickou kulturu, stránku legislativní, finanční atd. Problémem je, že se stále pohybujeme v začarovaném kruhu.
J. Voříšek následně stručně prezentoval základní výsledky výzkumu, který mapoval, kolik informatiků je a bude potřeba. Při výzkumu se ukázalo, že je velmi těžké definovat profesi informatika (oblast informatiky totiž proniká do řady dalších oborů). Bylo zjištěno, že v ČR je cca 230 000 informatiků, požadavky praxe jsou však podstatně větší. V roce 2006 bylo např. mezi absolventy vysokých škol cca 2 200 informatiků, požadavky praxe však byly téměř dvojnásobné. Ostatními informatiky se stávají lidé z jiných oborů či ze zahraničí. Je proto otázka, jak jsou školy schopné dodávat absolventy, kteří jsou v praxi třeba. Průzkum výuky informatiky na vysokých školách v ČR ukázal, že jenom cca 10 % bakalářů a asi 45 % magistrů odpovídá požadavkům praxe. Firmy jsou ochotné investovat cca 60 – 70 člověkodní do školení; pokud by toto nestačilo, raději přijmou jiného uchazeče. Otázkou tedy zůstává, v čem jsou chyby.
Na základě dotazu z publika J. Voříšek přiblížil svůj názor na snahy firem typu Unicorn budovat soukromé školy v oblasti informačních technologií. Klasické (kamenné) školy podle J. Voříška v řadě případů nemají jasnou vizi, koho a jak by měly vychovávat. Pouze málo škol si provádí průzkumy, jaké absolventy by měla dodávat; ne zcela optimální je i model financování (na základě počtu studentů, ne užitečnosti znalostí). Doplnil, že firma Unicorn vytvořila perfektní fabriku na výrobu softwaru – využívá i lidi, kteří toho příliš neumějí, protože jednotlivé činnosti jsou jemně granulovány a k jejich provádění stačí krátké zaškolení.
V. Mařík dodal, že výrazný problém vidí v té skutečnosti, že na tvorbě osnov na školách se běžně nepodílejí lidé zvenčí. Osnovy jsou v důsledku toho tvořeny pouze s ohledem na atraktivnost pro studenty, resp. uchazeče.
Podle P. Tůmy člověk většinou vysokou školu vystuduje pouze jednou za život (málokdo studuje více vysokých škol); otázkou proto je, zda je správné spojovat to, co škola studentovi dává, pouze s potřebami jeho prvního zaměstnání, zvláště lze-li očekávat, že v jednom zaměstnání bude pracovat pouze např. pět až deset let. Odpověď je patrně negativní, škola by neměla být příliš utilitárně zaměřená a neměla by připravovat studenty pouze na jedno zaměstnání. Do hry vstupuje i omezená schopnost škol pružně reagovat na změny vnějšího prostředí. Ze strany zaměstnavatelů bývá kritizována i vnitřní motivace studentů – studenti jsou dobře obeznámeni s technologiemi, stále více i s jazyky (zejména s angličtinou), avšak snaží se pouze splnit zadání (nikoliv vymyslet sami něco dalšího, uplatnit kreativitu).
J. Voříšek toto potvrdil – lidé z praxe kritizují, je-li absolvent uzavřený, bez schopnosti se otevřít a vnímat věci kolem sebe. I malé firmy po informaticích chtějí širší spektrum znalostí (nejenom znalosti technologií, ale také ekonomiky, aplikační oblasti, práva apod.).
Dalším tématem diskuse se staly Nové směry výzkumu v oblasti zpracování informací. V. Mařík v úvodu nastímil pět směrů výzkumu, které pokládá za nejvýznamnější. Jedná se o paralelizaci výpočtu (resp. synchronizaci paralelních procesů), dále o optimalizaci, boj s časem, komunikaci a systémovou integraci (té se české firmy z důvodu její náročnosti bohužel zatím příliš nevěnují).
Podle J. Voříška je problematické propojení (komunikace) mezi IT a obchodem.
P. Tůma poznamenal, že systémová integrace je nevděčná – jsou při ní řešeny chyby, nad kterými nemá systémový integrátor kontrolu (tj. nemá kontrolu nad vším, za co ručí).
M. Nič za základní problém pokládá skutečnost, že ze všeho děláme vědu, přestože se jedná o inženýrskou disciplínu; jako příklad uvedl knihovnictví.
Další téma Je v informační společnosti objektivně vyhodnotit informace? přiblížil M. Nič. Podle jeho názoru žádná objektivita neexistuje (odkázal v této souvislosti na myšlenky filozofa Huma). Získat informace dnes není problém, některé lze pokládat za objektivnější než jiné. Uvedl příklad globálního oteplování, kdy argumenty zastánců i odpůrců neodpovídají současnému vědeckému poznání. Otázkou také je, co je to tzv. vědecký souhlas (možnou odpovědí jsou články v prestižních světových časopisech Nature a Science). Uvedl rovněž příklad zpracování informací o značkovacím jazyce XML v encyklopediích Britannica a Wikipedia – z tohoto srovnání vychází Wikipedia nesrovnatelně lépe. Pro dnešní dobu je charakteristické, že lidé hovoří o problémech, o kterých nic nevědí, přestože o nich mají řadu informací k dispozici (a tyto informace jsou nalezitelné často během několika minut). Podle M. Niče lidem nechybí schopnost pracovat s informacemi, ale problémem je spíše vzdělání. Běžná vědecká práce může mít rozsah např. od pěti do padesáti stran textu, studenti si však přečtou maximálně tři slova, delší texty už nikoliv. Z toho lze soudit, že lidé ztratili schopnost informace vyhodnocovat, s tím se však nedá nic dělat, jenom je potřeba počítat s důsledky této skutečnosti.
Podle I. Vrany si lidé zvykli na internet jako na univerzální komunikační médium; otázka vyhodnocování informací však není pokládána za jednu ze životních potřeb, což je možná dáno i totalitní výchovou (co je v televizi, to je pravda).
Téma Je informační společnost závislá na možnosti občanů spolehnout se na technologie? představil P. Tůma. Upozornil, že v současné době nejsme schopni zaručit, zda informační systémy budou fungovat. Podle průzkumu se např. 90 % Američanů domnívá, že má dobře zabezpečený počítač, ale pouze 22 % má pravdu. Na důležitosti nabývají otázky bezpečnosti (např. důsledky chyby v násobení, v procesoru apod.).
M. Nič dodal, že počítače jsou v dnešní době již tak složité, že jim vlastně nikdo nerozumí. Píše-li se software využívaný v jaderných elektrárnách, je psán tak, aby odpovídal procesoru 486 (novější systémy nejsou dostatečně otestovány).
P. Tůma, který reagoval na komentář z pléna (více chyb dělají lidi než technologie), uvedl statistické údaje týkající se důvodů, proč lidé přišli o svá data – v 78 % případů se jednalo o selhání hardwaru či softwaru, v 11 % o lidskou chybu a v 7 % o chybu v programu.
Posledními dvěma tématy panelové diskuse byly Vývoj poptávky a nabídky po IT odbornících celosvětově a v ČR a Spolupráce průmyslu a univerzit v oblasti IT.
V. Mařík konstatoval, že firmy v ČR se na školy dívají z krátkodobé perspektivy (neinvestují do nich dlouhodobě); zopakoval potřebu škol otevřít se (jinak nelze čekat, že průmysl bude do škol investovat). Otázkou je také nezávislost škol v případě investic podniků do škol.
M. Nič uvedl příklad Massachussettského technologického institutu (Massachussetts Institute of Technology, MIT), do něhož plynou miliardové investice, avšak nezávislost si stále udržuje. Problémem je, že u nás chybí tradice dávání dobročinného dávání peněz. M. Nič též konstatoval, že kdo chce v ČR pracovat na vysoké škole, musí si nutně vydělávat jinde. Komentoval také vznikající Národní technickou knihovnu, která je téměř rok před otevřením, otázkou však je, jak úspěšně se tento projekt podaří ve výsledku realizovat.
I. Vrana, moderátor diskuse
Zleva: I. Vrana, V. Mařík, J. Voříšek, M. Nič a P. Tůma
Zleva: M. Nič a P. Tůma
Témata diskuse
Propagační plakát Dne vědy na pražských vysokých školách
Pohled na prezentační stánky pražských vysokých škol