Milé čtenářky a milí čtenáři Ikara, už jsme si zajisté všichni mohli povšimnout, že téma "digitalizace a knihovny" ani zdaleka nepřipomíná nic z toho, na co jsme z tradičního knihovnictví, jak jsme se mu učili a jak jsme je zažili, zvyklí. Ba co více, leccos se tradičním knihovnickým představám přímo příčí. Tu je potom dvojí možnost: buď digitalizaci vnímat jako něco knihovnictví vnějšího a přistupovat k ní jen z materiálně technické stránky, dalo by se říci, anebo prostě připustit, že odtud přichází velice silný inovační podnět, jenž přináší obrovské, ba zásadní proměny. Je tu sice tato dvojí možnost, to ovšem neznamená, že by obě její strany byly rovnocenné. Přístup k digitalizaci z první strany v dlouhodobé perspektivě vede ke knihovnictví jako čistě obslužnému oboru (a vzniká tedy otázka, zda v éře samoobsluh bude mít takový obor vůbec smysl), přístup z druhé strany ukazuje perspektivu rozvoje knihovnictví jako oboru znalostního. Jde tu tedy v zásadě o to, jaké služby bude knihovnictví nadále poskytovat, zda bude pouhou posluhou, anebo informačně znalostní nabídkou přesahující možnosti jeho tradičního vymezení.

To znamená jediné: v současné době jsme svědky prudké změny funkcí a rolí v komunikačním kanálu a na obou jeho koncích. Běžně se s tím - byť ovšem naprostou většinou zcela neuvědoměle - můžeme setkat v bojích o "autorská práva" a "reprodukční práva", tedy ve střetání monopolistického přístupu k informacím a znalostem s přístupem řekněme liberálním. Je zřejmé, že tato oblast je až příliš zatížena zcela bezprostředními zájmy, takže není snadné dobrat se jejích základů. Přece však je to možné, jak si můžeme přečíst v řadě článků a příspěvků Johna S. Mackenzie Owena. Jeho teoretické úvahy jsou vhodným podkladem pro různá praktická řešení a rozmanité praktické aplikace.

Pro nás je zajímavé a důležité především to, že změny funkcí a rolí znamenají zároveň podstatnou proměnu pracovních postupů, procesů a činností, přičemž do značné míry - alespoň viděno z tradičního hlediska - splývá role původce, prostředníka a příjemce informace, tedy řečeno jinak, znejasňuje se hranice mezi autorem, knihovníkem a uživatelem. Už z toho je zřejmé, že "autorská práva" a "reprodukční práva" jsou spíše hlasem minulosti, než aby směřovala k budoucnosti. Na jednu z možností, které toto dění přináší, upozorňuje John Unsworth, když odkazuje na virginský projekt Manuscript Transcription Database. Je vhodné hlouběji se nad tím zamyslet, protože něco podobného by bylo velkým přínosem i pro naše poměry.

Stále znovu a znovu opakuji, že digitalizace v knihovnách se netýká prostého pořizování obrázků - digitálních kopií nějakých originálů, ale že jde i o vytváření a poskytování dodatečné informace různého druhu. Regulérní součástí digitalizace, resp. jejím regulérním produktem tedy musejí být nejenom obrázky doplněné katalogovými či jinými dokumentografickými záznamy, ale také plné texty, přičemž je žádoucí, aby to byly netoliko texty sekundární, tj. současné či přítomné (odborná literatura apod.), ale také texty primární, tj. historické (originály, prameny apod.). To znamená, že je žádoucí, aby se do elektronicko-digitálního prostředí dostávaly netoliko obrazové kopie historického písemného materiálu, ale aby tento materiál byl prezentován i v textové podobě jako transkripce a edice. Jde o to, aby digitalizace vytvářela prostředí, které bude relativně samostatné a soběstačné a nebude jen přívěškem prostředí tištěného jako rezervoár surovin či polotovarů; dosud tomu tak totiž stále ještě je.

A tady je rozhodující představa síťovosti. Ta má nemalé důsledky. Knihovna jakožto instituce (nikoli prostě jako místo, kde se pracuje, kde jsou knihy a informace) ztrácí vůdčí roli. S poklesem významu institucionálního vymezení knihovny se snižuje i význam fondovosti, začíná jít v první řadě o informace a znalosti, a teprve potom o dokumenty. A v závislosti na tom se otevírá knihovnická profese a stává se profesí informačně znalostní, což znamená jak to, že do reálného provozu profese začínají pronikat i ostatní obory, tak to, že je umožněna práce na dálku ve zcela libovolném rozsahu. Můžeme říci, že se tím přímá služba přetváří ve službu nepřímou, půjčování dokumentů se mění v nabízení dokumentů a znalostí, kombinuje se práce interní a externí, vzniká možnost práce pro více institucí zároveň, rozšiřuje se schopnost kooperace institucí atd.

Představme si to zcela konkrétně. Knihovna se nejprve zabývá digitalizací ve smyslu pořizování obrázků-kopií historického či originálního písemného materiálu. Pořizování digitálních kopií je založeno na výběru, předpokládá nějakou vůdčí ideu, nějaké profilující téma. Odtud vzniká snaha postihnout zvolené téma reprezentativně (což zajisté není totéž jako úplně) a v důsledku toho propojit materiál různých knihoven a vytvořit tak řekněme virtuální tematický fond. Aby skutečně fungovala nepřímá služba při nabídce zakládající se na tomto virtuálním tematickém fondu, je třeba prezentovat dodatečnou informaci a znalost zpřístupněním a propojením plných textů toho, co už je na obrázcích, resp. připojením dalších komentářů apod. Je tedy třeba zajistit prostý přepis tohoto materiálu (úroveň transkripce) a jeho další informačně znalostní zpracování (úroveň edice). Nejefektivnější tu je využití jakési síťové dílny s jedním středem či těžištěm, v níž se transkribují a editují historické texty. Historický knihovník v tomto prostředí bude spíše editorem než katalogizátorem.

Pokud otázka transkripce je vcelku jasná, na úrovni edice to tak jednoduché není. Jde totiž o to, co si pod takovou edicí představit. Z tradice vychází členění edic řekněme na kritické, semikritické a čtenářské. Přes všechny rozdíly je jim společné to, že si zpřístupňovaný text představují jako uzavřenou a ukončenou jednotku; text je jim samostatný, svébytný a soběstačný sám v sobě. V síťovém prostředí, podobu jehož utváření jsem stručně nastínil, ovšem vidíme, že text nelze charakterizovat uzavřeností a ukončeností: propojení jednotlivých textů vytváří celkové textové kontinuum, které není prostým součtem svých jednotlivých složek, ale něčím, co se nachází v jiné dimenzi. Představa kritické atp. edice je tu tudíž málo uplatnitelná a je třeba hledat něco jiného. To však přirozeně vede do oblasti nejistého - a věda i odbornost se nejistoty bojí jako čert kříže, jak se říká, naopak si zakládají na tom, že předestírají více méně jistotu. Kámen úrazu je tudíž v tom, jak se s touto situací vyrovnat: převádět kritické atp. edice do síťového prostředí je protismyslné, nic jiného než kritické atp. edice však zatím neznáme. A jelikož se tzv. osvědčily v tištěném prostředí, mnozí se domnívají, že to je totéž, jako kdyby se osvědčily vůbec a jako by to bez nich nešlo. Právě tady je místo historických knihovníků jako informačně znalostních pracovníků: musí vytvořit nový funkční model pro zpřístupňování historických textů.

Milé čtenářky a milí čtenáři, nemůžeme stále jenom čekat na to, až nám někdo něco ukáže a řekne, že právě takhle je to správně. My sami musíme pro sebe něco nalézt. A nalezneme to tím, že to vytvoříme, třeba by to bylo klopotnou cestou pokusu a omylu.