Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Digitalizace, fakta, paradigmata

Čas nutný k přečtení
9 minut
Již přečteno

Digitalizace, fakta, paradigmata

0 comments

Milé čtenářky a milí čtenáři, prázdniny a dovolené se chýlí ke konci a my všichni se začínáme připravovat na návrat k obvyklému rytmu. Snad tedy bude vhodné, když tentokrát zvolím pro svůj sloupek poněkud volnější téma, třebaže byste to na základě jeho titulu nejspíše neočekávali. Půjde mi v něm o digitalizaci ve všeobecném smyslu, jakožto o přístup ke světu vůbec.

Do češtiny byla konečně díky Petru Koubskému přeložena takřka kultovní kniha Nicholase Negroponta Being Digital1. Doporučuji ji každému; dá se v ní číst na přeskáčku i opakovaně a je psána lehce a stravitelně. Jedním z jejích hlubších témat, která jsou pod hladinou zjevného textu stále přítomna, je otázka informace a obsahu a změna jejich charakteru v digitálním světě, což přirozeně implikuje i změnu našeho přístupu k nim. Těší mě to, protože právě o tom se ve svém sloupku soustavně snažím psát i já, třebaže mi to jde hůře než Negropontemu. Takže i nyní bych v tom chtěl pokračovat, byť jen v několika více méně nesouvislých postřezích vycházejících z četby prázdninového denního tisku.

První postřeh se týká rozšiřování a prosazování DVD2 jako nosiče pro digitální a digitalizovaný obrazový materiál. Kromě jiného se vyznačuje obrovským rozšířením kapacity paměti, takovým rozšířením, až to přestává být vlastností čistě technickou a stává se záležitostí obsahovou. Na jeden disk se vejde celá série filmů a nadto ještě tzv. bonusové materiály. To vede k nové skutečnosti: nevznikají pouhé kopie, ale rozsáhlejší subsidiární dokumenty. Objevují se jazykové mutace, jsou připojovány kamerové zkoušky, dokumenty o autorech, komentáře režiséra a scénáristy k jednotlivým scénám apod. Pod v podstatě komerčním termínem "bonusové materiály" si tedy musíme představit dodatečnou informaci, metainformaci, která má potenciál stát se transinformací, tj. informací přispívající ke změně znalosti. Je zřejmé, že to staví do jiného světla jakékoli digitální kopie čehokoli: kopie se zařazuje do kontextu, kopií se vytváří kontext. Jinak řečeno, informace bez metainformace, bez kontextu se ukazuje jako nedostatečná. To ovšem znamená, že informace není prostě, prvoplánově objektivní. Sama o sobě jako by ztrácela význam a nabývala jej teprve ve vztahu k dalšímu horizontu informace; otevírá se, přestává být uzavřenou jednotkou. V digitálním prostoru je informace zcela jednoznačně interpretací, nikoli odtažitým faktem. Informace musí být hodnocena a posuzována nejenom z hlediska faktické či faktografické spolehlivosti, ale v širší dimenzi: otázkami jsou nejenom "kde", "co", "jak", ale také "proč", "nač" atd. Tomu se říká informační gramotnost. Zatím je všeobecně zcela nedostatečná - musíme se jí učit.

Druhý postřeh se týká případu Dmitrije Skljarova3: napsal dešifrovací software pro čtení zašifrovaných datových souborů podle Adobe Systems. Zkrátka je možno dešifrovat bez zaplacení. Teď je za to popotahován, neboť vytvořil prostředek k neoprávněnému kopírování digitálních dat. Těm, kteří mají plná ústa copyrightu, je všechno jasné: je třeba pro autory ochraňovat jejich data. Jenže to je pouhá zpozdilost, ba mnohem spíše demagogie. Slovo autor totiž nemá pouhý jediný význam - je jím jednak ten, kdo je zodpovědný za vytvoření díla, tedy řekněme spisovatel, jednak ten, kdo je zodpovědný za veřejné šíření téhož díla, tedy řekněme nakladatel. Tato podvojnost ovšem není bezčasová, není ahistorická: vznikla v souvislosti s tištěnou knihou, je typická pro prostředí tištěné knihy. Např. ve starším rukopisném období nic takového nebylo; tam byl autor jen spisovatelem, a to ještě jen tím významným, socio-kulturně autoritativním, tj. ani každý spisovatel nebyl autorem. Elektronicko-digitální prostředí je v tomto ohledu mnohem bližší prostředí rukopisnému než tištěnému. Z čistě rozumového hlediska je tedy dnešní způsob hovoru o autorských právech, zakládajících se na modelech tištěného prostředí, hlubokým nesmyslem. Nesmyslem to však není z hlediska těch, kteří jsou zodpovědní za veřejné šíření díla. Jim jakožto "pouhým" (ale mocným!) prostředníkům ujíždí půda pod nohama, takže kdyby tak nemluvili (a nejednali), řezali by sami pod sebou větev. To za prvé. Za druhé se znovu vraťme ke konkretizaci informace, metainformace a transinformace z prvního postřehu. Tím evidentně mizí dílo v dosavadním vymezení - a s ním ovšem i autorství. Musíme hledat novou konceptualizaci celé této oblasti, protože copyright (a cenzura, která sem také patří), jsou beznadějně zastaralé. Že se tomu brání nakladatelé, jejichž život je v tištěném prostředí, je pochopitelné; že se tomu brání softwarové firmy, které by měly směřovat do digitálního světa, je na pováženou. Jakákoli smysluplná iniciativa může vzejít jen od původců a příjemců informace, nikoli od prostředníků a zpracovatelů dat.

Postřeh třetí se odvíjí od soudu týkajícího se kriminálního zneužití produktů zbrojního průmyslu4. Zdá se to být vzdálené tématu mého sloupku, ale hned uvidíme spojitost. Při tomto procesu, právě tak jako při procesech s tabákovými koncerny či s restaurací, kde se neohrabaný host polil horkou kávou, zůstává rozum stát, jak se říká. Zůstává stát tomu, kdo na to hledí, kdo se do toho sám pustil, tomu se snad ani rozum nedal do pohybu. Ale v tomto zastavení rozumu je něco pro nynější dobu zcela typického. Je to neschopnost orientace (pokud tedy vyloučíme docela obyčejnou hamižnost): všude tady se možnost zaměňuje se skutečností; jako by z možnosti nutně plynula skutečnost. Je to naprosté nepochopení virtuality, že totiž v jedné věci tkví celá řada, neurčitě mnoho možností, z nichž žádná není ničím, dokud ji někdo neuskuteční. A ten uskutečňující je ovšem odlišný od toho, kdo vytvořil věc jako možnost. V tomto pochopení spočívá život ve virtuálním světě. Je to svět, v němž není jednoduchý a jednoznačný kauzální nexus, je to svět blízkých a vzdálených, možných a skutečných příčin, ale také záměrných a mimovolných účelů, bezprostředních reakcí a vzdálených cílů. V méně makavém světě informací to pak platí dvojnásob. Lidé se obvykle nechtějí smířit s tím, že informaci zpracovává příjemce, nikoli prostředník. Jsou toho snad schopni v nejužší odbornosti, pokud nějakou mají, ale jinak tápou. Chtějí mít příliš jistoty tam, kde není, a chtějí být informováni tam, kde se mají informovat a kde mají rozvažovat sami. Ukazuje se, že ani dnes lidé nezapomínají na svou latentní touhu po totalitě (vzpomeňme na úvahy Eliase Canettiho o mase a moci), v níž je všechno úplně jasné. Střetnutí objektivistického a virtuálního světa prostě zatím těžko chápeme. Je-li to tak, potom dosavadní domnění, že stačí všude zavést internet a každého naučit ovládat prohlížeč, prostě že stačí saturace technikou, vybudování infrastruktury a počítačová gramotnost, je velice pochybné, když má nakonec stavět na takovéto dezorientaci. Nekladou se tím otázky digitálního rozdělení a společnosti inkluze poněkud jinak?

Postřeh čtvrtý se týká přidělování licencí operátorům UMTS5. Vůbec mi nejde o zajisté prekérní otázky finanční, které s tím souvisejí. Za zajímavější považuji to, že vůbec není jisté, zda a jaké se pro tuto síť najde použití, když už možnosti dosavadní sítě jsou využívány spíše minimálně. Mobilní telefonie se prosadila jako volné bezbřehé blábolení, jako Ersatzkommunikation, jako ochrana před námahou konverzace, jako Ersatzkorrespondenz, jako ochrana před námahou psaní. Svět mobilní telefonie je světem pohody bez úsilí: sloganem je "proč ne", nikoli "proč ano". Tomu odpovídají i tzv. obsahy datové komunikace poskytované týmiž operátory, soustředěné na konzum (i když je někdy kulturní, nejenom materiální). Lze ještě tomuto prostředí vnutit něco onačejšího, co by umožňovala technologie UMTS? Nebo méně pesimisticky: lze to jednoduše vybudováním sítě? V dávných antických dobách se rozlišovalo negotium (čas věnovaný organizaci obživy a veřejné činnosti) a otium (čas věnovaný kulturnímu povznášení a personálnímu rozvoji). Antické doby jsou sice již dávno pryč a také už je tolik nenadhodnocujeme jako neohumanisté, nicméně kontinuitu idejí nezamítáme. A tak je možno se ptát, zda využití mobilních sítí v polaritě teleworking - "zábava" není až příliš primitivní a omezující. Zda není žádoucí na všechny tyto věci nahlížet poněkud velkoryseji a rozumněji. Zatím to vypadá tak: když mohu mluvit, tak mluvím, když mohu posílat data, tak je posílám. Co takhle nejprve se zamyslet nad tím, že sice mluviti stříbro, ale mlčeti zlato? Pak by možná bylo méně šumu a více informací, méně balastu a více obsahu. Ale nevzniklo by tím zároveň digitální rozdělení a společnost exkluze? To jsou věci, že?

Pátý postřeh se týká fascinující zprávy společnosti Philip Morris o výhodnosti kouření pro stát. Tak fascinující, že kdekdo se cítil povinován nějak se k ní vyjádřit, třebaže to všechno téměř výhradně byly hlouposti. Ale vyskytly se i věci zajímavé. Shrnu je pod heslo "Philip Morris, Klaus, internet a Zlatuška"6. Václav Klaus se ve své sebejistotě vyjádřil, že - třebaže inkriminovanou zprávu nečetl, protože ji nesehnal - nic takového, o čem se tak pohoršeně mluví, v ní není, protože takové pitomosti přece nikdo nemůže psát. Jiří Zlatuška mu dokázal, že takové zhovadilosti možné jsou, protože se ve zprávě opravdu nacházejí, a s pedagogickou instruktivností podal výklad, jak ji nalézt na internetu a vše doplnil jakýmsi "internetovým paiánem". Pohříchu však žádného z pánů nenapadlo, že to celé je blbost na druhou, že to je jen groteskní panoptikum. Zpráva Philip Morris je stupidním kalkulem tabákové firmy, který reaguje na neméně stupidní kalkuly odpůrců kouření tím, že přejímá způsob jejich řeči a argumentace; je dokonalou persifláží a parodií, byť myslím, že spíše jen nechtěnou. Jiří Zlatuška pod vlivem vášnivé diskuse chtěl nalézt relevantní informaci, avšak nalezl a přeložil jen data. Ne moc dobré pro propagaci internetu a zdůvodnění jeho užitečnosti a důležitosti. Na internetu je plno takovýchto kravin, zrovna jako je jich požehnaně v tištěném prostředí; na to bychom ani při velkém entusiasmu neměli zapomínat. Pokud má mít užívání informací v digitálním světě nějaký věrohodný smysl, nestačí jejich faktická evaluace, ale je třeba pokročit i k jejich kontextu, k uživatelské, příjemecké transinformaci, abych tak řekl. Zdá se - alespoň na základě celé této diskuse -, že jsme tomu ještě velice vzdáleni.

To, o čem ve svém sloupku obvykle psávám teoreticky, jsem se tentokrát pokusil přiblížit prakticky na úplně obyčejných věcech. Opravdu myslím, že náš přístup (nemyslím access, myslím approach) stojí za hluboké zamyšlení. Za takové zamyšlení, které každý musí provést sám u sebe, za sebe a na sobě. Informace má ontologickou povahu: když není, není nic, co by bylo smysluplně sdělitelné, a také není nic, co by mohlo vyvolat vhodné jednání. A informace je také virtuální: nestačí brát v potaz jenom její faktickou povahu (a vlastně ji tak ztotožňovat s daty), je třeba rozvažovat o jejích možnostech. Fakta nemají ten význam, jak nám to tloukli do hlavy ve škole a jak v tom pokračují ještě v dnešních školách. To znamená, že musíme objevit, ale spíše vynalézt nová paradigmata pro fakta, paradigmata virtuality, nikoli fakticity a objektivity. Přeji vám při tom, rozkošné čtenářky a rozšafní čtenáři, mnoho úspěchů.

Poznámky:
1. NEGROPONTE, Nicholas. Digitální svět. Přel. Petr Koubský. Praha : Management Press : Softwarové noviny, 2001.

2. BOHAČKOVÁ, Kamila. Nosiče DVD začínají nabízet program na celý den. Hospodářské noviny. 18. 7. 2001.

3. KOUBSKÝ, Petr. Zatčení ruského programátora ve Spojených státech ukazuje… Lidové noviny. 26. 7. 2001
ČERMÁK, Miloš. Řekni heslo! Reflex. 2001, č. 33, s. 40.

4. BERANOVÁ, Lucie. Kalifornský soud potěšil zbrojaře. Hospodářské noviny. 8. 8. 2001.

5. DENEMARK, Martin. Partie o dvacet miliard. Hospodářské noviny. 8. 8. 2001.

6. KLAUS, Václav. Případ Philip Morris. Hospodářské noviny. 20. 7. 2001
ZLATUŠKA, Jiří. Philip Morris, Klaus a internet. Hospodářské noviny. 25. 7. 2001.

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
UHLÍŘ, Zdeněk. Digitalizace, fakta, paradigmata. Ikaros [online]. 2001, ročník 5, číslo 9 [cit. 2020-08-08]. urn:nbn:cz:ik-10785. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10785

automaticky generované reklamy
registration login password