Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Desáté narozeniny liberecké knihovny očima V. V. v. v.

Čas nutný k přečtení
13 minut
Již přečteno

Desáté narozeniny liberecké knihovny očima V. V. v. v.

0 comments

Psal se rok 2000. Bylo 9. listopadu. V novinách a dalších médiích, a to i za naší hranicí,  se to hemžilo titulky a mnoha zpravodajstvími i komentáři k témuž: Stavba  moderní knihovny a synagogy..., jedinečný počin pro 21. století v Liberci…. , záštita  českého i německého prezidenta, nominace na stavbu roku, vklad do informační společnosti, centrum vědění, celoživotního vzdělávání, setkávání, komunikace…

Ta událost se komentovala, oslavovala i přetřásala ještě nějaký ten rok poté.

Většinou s nadšením, pozitivně i s očekáváním. Přišly ale i zvlášť podivné pochyby o správném nakládání s veřejnými financemi, udání, stíhání, zakalené pohledy, vyvěrající  z nepochopitelné zášti, závisti…., ale i ze zoufalého nepochopení významu tohoto neobvyklého projektu v naší české kotlině. Otazníky, PROČ tolik podezření, mě provázely po celých dalších deset let. Odpovědi na ně nemám sice dodnes, ale v tuto chvíli to nevidím už podstatné. Možná, že se najdou, ale je lépe to nechat spíš na zvědavé novináře či historiky. Já se dohledání odpovědí už vzdala. Trochu se o tom čtenář dozví v mé knížce vzpomínek na všechno, co mne mě nejen během stavby provázelo. Nazvala jsem ji „Na houpačce nejen s knihovnou“. (Liberec, Bor 2007)

Nejvíce se diskutovalo v odborných knihovnických a architektonických kruzích.

Jeden z těch pohledů a hodnocení zde ráda uvádím. Architekt a režisér Šimon Caban v pořadu Salon v ČT2 (2001) na otázku: "Který současný umělecký počin má podle vás evropské parametry?" odpovídá: "Bezesporu je to Státní vědecká knihovna v Liberci. Protože to za prvé vzniklo na místě, kde se Evropa stýkala, ať už to byli Češi, Němci, Židi. To vlastní navázaní na tu tradici, která byla přerušena, se mně hrozně líbí. Ta budova je obrovská, ale ona má vlastně pevné základy a zároveň vršek je takový lehounký, čím dál tím lehčí, vznáší se v tom duchovnu v oblacích a to je hrozně sympatické. Má to ten evropský rozměr především z toho důvodu, že tam dochází ke komunikaci, což je hrozně důležité. Komunikaci mezi tím, kdo vůbec pojal myšlenku, že by tam něco mělo být, jaký má mít obsah, samozřejmě mezi tím, kdo tam dal peníze, kdo do toho dal nápady a kdo do toho zapojil, právě díky tomu úkolu, to duchovno a tu spolupráci."

I já jsem dostávala mnoho zvědavých dotazů dychtících po odpovědi. Zejména pro knihovnickou veřejnost to totiž byla velká událost. V  prvním čísle Bulletinu SKIP (Svaz knihovníků a informačních pracovníků) v roce 2001, který byl tehdy vyhlášen rokem knihoven, odpovídám do ankety. Ráda, ale již značně ovlivněna únavou. Bylo to bezprostředně po otevření budovy v listopadu 2000. V tu dobu byla knihovna samotná ještě pro veřejnost uzavřena. Bylo totiž ještě nutné přestěhovat náš více ne milionový fond knih a dokumentů. Ale nakonec je ta výpověď o to autentičtější:

„Redakce bulletinu: Jak se cítíte po dokončení novostavby Vaší knihovny a slavnostním předání budovy do užívání? Už jste se přestěhovali? Slyšel jsem, že se Vám nepodařilo ještě otevřít pro veřejnost.

Odpovídá Věra Vohlídalová, ředitelka knihovny:

Není mi při tom pomyšlení, že veřejnost stále čeká na otevření, právě nejlépe.

Ten překrásný pocit, že se po čtyřech letech úmorné práce, bojů se stavební lobby, často i s nepochopením a nevolí nejrůznějších úředníků i místních politiků, dílo předalo do našich rukou,  je ale nevyjádřitelný a stále přetrvává. Ta nevole byla totiž kompenzována úžasným pochopením a konkrétní pomocí některých našich i zahraničních politiků, morální podporou našich, ale hlavně teoretickou a morální podporou kolegů ze zahraničí, sponzorů i přátel. Nakonec vyhrát s projektem v Bruselu v konkurenci stovky přeshraničních projektů na stavby, sehnat cca 160 milionů korun k těm nedostatečným státním, nebyla také maličkost. Že se potýkáme s únavou, novým zákoníkem práce, absolutním nedostatkem financí na provoz nového domu, není pro ty, kteří si zkusili stěhování nebo rekonstrukci či jiné úpravy, věcí neznámou Ti se dovedou do našich pocitů vcítit.

Ohlas, který náš dům, reprezentující standardní knihovnu, na kterou jsou občané zvyklí již kousek za naši západní hranicí, je také hodně posilující. Jedinečnost, kterou kompozice synagogy s knihovnou představuje a symboly, které jej provázejí, jsou táhlem pro nejširší veřejnost a již teď je důkazem toho, že knihovna je místem komunikace, setkání, vzdělání a informací, kultury v tom nejširším smyslu slova i místem se sociálním zázemím. …a my jen s uspokojením pozorujeme, jak lidé plni dojetí kvitují, že dům je na první pohled pro lidi, není strohým nepřístupným úřadem či bankou. Tak, jak při několika dnech otevřených dveří, koncertních večerech a návštěvách velvyslanců, architektů, studentů, učitelů i podnikatelů z různých míst světa jsme ubezpečováni, že právě takhle si knihovnu a její funkci a služby představují, tak stoupá naše hrdost, že jsme to dokázali. Proto pocity únavy, které mne osobně hodně prostupují,  problémy, které vlastní spuštění výpůjčního procesu oddalují, nejsou nic proti tomu hřejivému pocitu, že jsme u toho byli, že jsme dali lidem, občanům tady v regionu to, na co mají právo...“

Když přelétnu těch uplynulých deset let zpět, tak je to období plné snah našich  kolegů a kolegyň knihovníků s rozporuplnými výsledky úspěchů a nezdarů. Někde se podařilo postavit (např. Moravská zemská knihovna), zrekonstruovat do moderního provedení interiérů, někde se realizace táhla roky…Krásným dárkem jak uživatelům, tak knihovníkům a informačním pracovníkům bylo otevření novostavby Národní technické knihovny v Praze. Ale tu stavbu, na kterou jsme všichni s nadějí čekali, stavbu Národní knihovny v Praze, se nepodařilo ani vyprojektovat, natož postavit, přestože vítěz architektonické soutěže byl znám. Byl to ve světě známý Jan Kaplický. A to jsme jednou z posledních demokratických zemí, která nemá funkční moderní budovu pro národní knihovnu. Na peripetiích kolem architektonické soutěže, na kontroverzních výrocích a argumentačních veletočích některých politiků  je vidět, jak se vlastně u nás  ke knihovnám politici stavějí. Velmi často jsme slyšeli a ještě i slyšíme: My knihovnu nepotřebujeme,  tahle nám stačí… Koho tím „my“ ti starostové, zastupitelé, poslanci myslí? Copak knihovny nebyly našimi předky spojovány neodmyslitelně se školou, copak neexistovala legislativa, která obce zavazovala zřizovat knihovnu v každé obci s počtem obyvatel nad 1 200?

Kam se poděla ta hrdost ke vzdělání? A tak se pohřbilo několik projektů na knihovny. K těm vedle Národní knihovny nejkřiklavějším patří projekt na novou budovu vědecké knihovny v Ostravě.  Její osud je obzvláště krutý. Se změnou  krajské vlády padlo rozhodnutí zastavit již rozběhnutá stavební řízení….Určitě bych k tomu napsala více, ale popustila bych k těm faktům mnoho emocí a tak se vrátím k našemu jubileu.

Než  se před deseti lety poprvé otevřely „brány“  novostavby knihovny i synagogy bylo za námi už vlastně spletité přemítání, studium, cestování po světě za příklady, diskuse, jak to nejlepší  využít v našich poměrech. Bylo toho vlastně najednou  tolik, že mně  pracovní den nestačil. Vstřebávat proměny  společnosti, systému, který po zhroucení toho starého byl víc než v plenkách. Hledat cesty pro postkomunistické prostředí, pro které nikde nebyla obdoba…..Myslím si ale, že zkušenost o fungování knihoven, jejich služby, jejich struktura a úroveň  v demokratických zemích byly a budou  přenosné bez velkých revizí a oprav. Tohle ovšem museli nejdříve, nebo spíše paralelně se vším, co  proměny ve společnosti přinášely, umět přijmout  i zaměstnanci knihovny. I já sama jsem využila všech nabídek  manažerských a odborných kurzů a seminářů v zahraničí. (Jak se  mi hodily jazykové znalosti! Bez nich bych měla tak široký rozhled a zdroje čerpání.) Jaké má mít parametry moderní knihovna v novém století jsem musela zjišťovat skutečně za hranicemi naší země. Domácí zdroje chyběly. A tento proces studia, představ, jakou knihovnu tu potřebujeme, vezmu-li to obrazně, začal vlastně už tehdy, kdy jsem Dr. Liboru Mrázkovi mému někdejšímu (prvnímu po dokončení studií) řediteli po dlouhém přemlouvání, abych přešla z knihovny OÚNZ do vědecké knihovny, přikývla. Chtěl, abych se pokusila vylepšit podmínky a postavení této knihovny. Slíbila jsem mu, že když projdu výběrovým řízením na funkci ředitele/ky, pokusím se jeho přání vyhovět. On sám už neměl po obrovské pomlce v jeho profesním životě díky pronásledování  minulým režimem šanci navázat na svou usilovnou snahu využít již hotové studie na rekonstrukci a přístavbu stávající budovy na Benešově náměstí. Jeho návrat do knihovny po roce  1989 byl už jen symbolický ve funkci poradce. On je legendárním představitelem zvýšení odborné úrovně knihovny poloviny 20. století. Jeho jsem si vážila a  i kvůli němu jsem měla tu odvahu do vřavy vstoupit. Zasloužil si to. Nedožil se otevření, ale ještě  vnímal, že se stavba dokončuje. Vzpomínám-li na ten čas začátků, nesmí on ve vzpomínkách chybět. Určitě musím vzpomenout a vzdát čest i dalším, kteří stáli u zrodu a pomáhali k narození nové liberecké knihovny a nedožili se jejího otevření nebo zemřeli krátce poté.. I oni se zasloužili o vznik a funkci nové knihovny. Byl to Samuel Guman, první předseda liberecké židovské obce, Byl to Jaroslav Mráz, tehdejší přednosta Okresního úřadu v Liberci. Také jeden z ministrů, kteří na rozdíl od mnoha jiných (bylo ji celkem sedm) patří mezi podporovatele knihovny v Liberci a není již mezi námi. Byl to Pavel Tigrid. Ani Radek Jech, náš kolega, který připravil koncepci hudebního oddělení a nahrávacího studia, se nedožil realizace svého velkého podílu na stavbě. A byl to také kantor židovské obce Jindřich Weitzen, dobrotivý člověk, který nejen, že korigoval hebrejský text na fasádě synagogy, ale zazpíval  při otevření modlitbu za mrtvé „kadiš“. Ještě jsou tu dva lidé, kteří patřili k nejaktivnějším a byli představiteli knihovníků, jimž bylo jejich povolání posláním. Zemřeli během těchto vzpomínaných deseti let a já jim alespoň touto cestou chci poděkovat právě tak, jako těm již zmíněným, Je to Laďka Skopová a Václav Carva. Patřili mezi opory služeb.

I přes bolestivé ztráty se docela ráda vracím k počátkům tohoto dobrodružství plného radosti, napětí, pochyb i bezmoci, ale plynoucího nezvratně k svému cíli. Když zapomenu (a ráda) na  nástrahy, balvany nepochopení a odsudku, nedůtklivosti a neochoty třeba jen od zřizovatele, jsem potom plná pokory k tomu, co při tom všem  převažovalo. Pochopení, pomoc v nejrůznějších formách, důvěra a nadšení, kterým skoro celý tým oplýval. Jsem si vědoma toho, že jsem svým planoucím odhodláním strhla mnohé. Ubezpečují mě o tom zejména profesní kolegové a kolegyně dodnes. Jsem ráda, protože tím byli “upozaděni“ různí nerudové, pochybovači a pomlouvači všeho druhu a zmírněn  jejich vliv, ač trval docela dlouho. Byl silně oslaben tou silnou podporou všech, kteří věřili v bezúhonnost toho počinu. Jedovatá slina se  sice smývá velmi těžko, ale my měli na své straně  převážnou část veřejnosti i médií. A to, musím říci posilovalo tehdy, tak i dnes.

Ale kdy to vlastně všechno opravdu začalo?

Ten úplný prvopočátek snah postavit knihovnu nebo  ji proměnit v důstojný stánek pro veřejnost 20. století a zbavit ji tak provizorií, kterými procházela od 50. let,  se dá najít už v letech sedmdesátých. Ani moji předchůdci neměli totiž patřičné pochopení tehdejších mocipánů. A tak paradoxně neúspěchy mých tehdejších kolegů, přinesly svým způsobem zisk nám až na prahu 21.století.

Připomněla jsem při tom přemítání o minulosti pokusy o oživení už vypracované studie  rekonstrukce a přístavby budovy na dnešním Benešově náměstí. Z té budovy a jejího sousedního objektu, kde stará knihovna byla v pronájmu, se podařilo úspěšnou modernizací vybudovat  novou a  funkční administrativní budovu magistrátu  a umístit tam i turistické informační středisko.

My jsme po prvních diskusích a jednáních, zahraničních  studijních cestách a stážích zhruba od roku 1991 měli až teprve v roce 1995 ucelenější představu, jakou knihovnu chceme. Byli jsme nováčci a vlastně průkopníky nového pohledu na bezbariérovou otevřenou knihovnu se všemi novými atributy běžnými ve vyspělém světě. Uvedu zde několik poznámek, které doprovázely stavební program vypracovaný knihovnickými stavebními odborníky tehdejší doby v roce 1992 na klasickou budovu knihovny. Bylo to důležité sdělení pro architekty, které jsme vyzvali k soutěži. Ani oni neměli zkušenost s projektováním takové instituce. Jak kvalitativně mnoho poskočilo jejich povědomí po dalších letech, kdy se začaly architektonické soutěže v novém tisíciletí konat! Žasla jsem, protože jsem byla v několika  výběrových komisích takových soutěží nebo jako poradce. Ale my jsme  měli ještě „plenky“. O to víc jsme se snažili být připraveni. Minimálně dva zcela anonymní průzkumy veřejného mínění jsme  provedli mezi obyvateli ve městě a širším okolí. I mezi uživateli knihovny. Potřebovali jsme vědět, jakou knihovnu by si přála ta nejširší škála  lidí. Těch, kteří knihovnu užívali, ale i těch, kteří by ji užívat mohli nebo teprve chtěli. Bylo to všechno velké a krásné dobrodružství plné nástrah a tvrdé práce, ale i radostného očekávání a pozitivních zjištění. Přípravy ani realizace nebyly vždy dokonalé. Ale  prorazili jsme dalším knihovnám cestu. A toho si na tom celém procesu vážím nejvíce.

Takže jaká, že měla být ta naše budova pro knihovnu a jaká mementa jsme  nechali architektům a stavařům?

Zde ve zkratce malá ukázka:

„Na první pohled by (knihovna) měla být místem klidu, radosti z možného povznesení duchovního… mluvíme o knihovnách radosti – Spousta médií a prostředků evokujících a motivujících k dalšímu vzdělávání, prožitkům – až magické působení – blízkost s psychologií prodeje. Bezbariérové přístupy. Příznivé vnitřní klima – dům září, vyrovnaná škála barev, harmonie, dobré osvětlení (i možnost zastínění) doplnit i bytovým zařízením mezi vystavenými regály. Příjemné klima vytváří příjemné prostředí pro komunikaci, odpočinek a příjemné lidi. Knihovna je členěna tak, že prostor uvnitř není uzavřen, je vidět do všech pater. Důraz na perfektní prostorovou orientaci od samého počátku vstupu do budovy.

Podřizujeme se definici jednoho ze základních lidských práv: KAŽDÝ OBČAN MÁ PRÁVO NA INFORMACE….“

Myslím si, že se podařilo něco úžasného. Něco, co v té době neprožíval každý, kdo něco podnikal, stavěl, vytvářel. Našli jsme společnou řeč s těmi, kdo naši představu dotvářeli, tj. architekt a jeho tým. Také kolektiv zaměstnanců, ač ne celý, začal vnímat tu proměnu „pultové“ knihovny v prostor, který je celý studovnou a zároveň příjemným pro pobývání, setkávání a komunikaci. A hlavně, vnímali tu pozitivní odezvu uživatelů.

Dílo se podle nás i mnohých uživatelů opravdu podařilo. Jeden z mnoha příkladů,  který se sem jako malé upřímné blahopřání nebo poděkování docela hodí. Poslal mi ho brněnský kolega:

„ …posílám kousek korespondence s jednou studentkou ohledně českých knihoven. Myslím, že stav vystihla přesně. A jelikož  si myslím, že přesně vystihla i libereckou knihovnu, jako malý dárek posílám:

K těm stavbám: když jsem byla v Brně, chodila jsem ráda  jen tak pobýt do MZK (Moravská zemská knihovna - pozn. aut.). Byl tam klid (občas mrtvolný, ten, který je vyžadován okřikujícími knihovnicemi :-)), ale dalo se tam rozjímat. Mahenka (Knihovna Jiřího Mahena v Brně – pozn. aut.) byla zase jiná a vždy jsem si říkala, že dělat u výpůjčáku bych tam nechtěla. Přesto ale jsem  na pavlač ke skladovému okénku chodila ráda a pak koukala nahoru do "světla" i  dolů na lidi. Až v Liberci jsem poznala, co je to přijít do knihovny, objevit  pohodlné křeslo, mít v ruce knihu a občas se podívat na Ještěd, zda tam ještě pořád stoji. Tady (Havířov, Ostrava, Opava) žádné podobné místo neznám. Nechodím  tady do knihovny jen tak pobýt, chodím vážně jen pro služby a mažu pryč. … Jen tak pobýt chodím do kaváren s vyhlídkou apod., jenže to leze do  peněz. Nikdo z mých přátel na jihu Čech, Moravy (snad jen Brňáci na fildě), v okolí Prahy a od nás zatím nemá spojenu knihovnu s místem, kde se mohou setkat s  přáteli a jen tak pobýt kvůli prostoru a atmosféře.“

Toto byla moje gratulace k výročí „naší“ knihovny. Další desetiletí ji čeká. Pohledy zřizovatele (zastupitelů i rady kraje) se na její postavení v systému vzdělávání v mnohém nezměnil. Strádá stále na nedostatek financí, uznání nezbytnosti… podobně jako vždy předtím. Tak mohu jen přát více osvícených politiků a více odvahy se prosadit. A já držím všem, kteří to mohou ovlivnit palce.

Mgr. Věra Vohlídalová, bývalá ředitelka

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
VOHLÍDALOVÁ, Věra. Desáté narozeniny liberecké knihovny očima V. V. v. v.. Ikaros [online]. 2010, ročník 14, číslo 11 [cit. 2019-12-08]. urn:nbn:cz:ik-13552. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/13552

automaticky generované reklamy
registration login password