Ve středu 7. října 2015 se v prostorách Goethe-Institutu v Praze konala konference Čtení a zprostředkování literatury v digitálním věku o e-knihách a tématu tzv. social reading.

Úvodní slovo konference si připravil Dr. Berthold Franke, ředitel Goethe-Institutu v Praze a Prof. Dr. Manfred Weinberg z Ústavu germánských studií na FFUK v Praze. Moderátory konference byli Štěpán Zbytovský (Institut germánských Studií FFUK v Praze) a Marilen Daum (vedoucí oddělení informace a knihovny, Goethe-Institut v Praze).

Goethe-Institut v Praze

Stručná historie knižní kultury

Jako první vystoupil Henning Lobin, profesor aplikované a počítačové lingvistiky na Justus-Liebig-Universität Gießen s příspěvkem "Čtení a psaní v Engelbartově galaxii". Svůj příspěvek začal vyprávěním o návštěvě jedné z nejznámějších veřejných knihoven, New York Public Library. Knihovna byla založena v roce 1911 a už na první pohled působí jako chrám pro knihy a knižní kulturu. Knihovna má 7 pater, její fond obsahuje 7 milionů knih a přesto dokáže uživateli dodat knihu do 20 minut. Hlavní sál připomíná chrám asi nejvíc - je to obrovský sál se 650 místy ke čtení a u každého je k dispozici Bible. Ale přesto - když pan Lobin knihovnu navštívil, byla sice plná lidí, ale téměř nikdo nečetl papírovou knihu. Znamená to snad konec kultury knih?

Následně se pan Lobin věnoval stručné historii knih a kultury psaní - od první revoluce ve 12. století, kdy došlo k oddělení slov a odstavců až po revoluci nejznámější, Guttenbergovu, která vizuální podobu textu (neboli harmonizaci písmoobrazu) dovedla k mechanické dokonalosti. Zde mimochodem stojí za zmínku i jedna zajímavost: zatímco dnes (např. ve Wordu) se při zarovnání textu do bloku používají různé široké mezery, Guttenberg používal stejné mezery, ale různě široká písmena.

Henning Lobin hovořil o technickém vývoji v knižní kultuře

Po Guttenbergově revoluci se také začal rozšiřovat tzv. "individuální tisk", kam můžeme řadit psací stroje; rozvíjelo se také písemnictví v institucích, jako např. tiskárny, knihovny a univerzity. A pak přišel Leibnitz s binárním systémem jedniček a nul a s ním i koncept digitalizace, který poprvé představil ve svém článku z roku 1705 (kde také zmínil čtyři základní systémy: sčítaní, odečítání, násobení a dělení); dalších 20 let se pak věnoval vývoji mechanického počítače. Významnější pokrok ale přinesl až informatik Alan Turing. Ten se věnoval například otázce rozhodování (jestli dokážeme vše spočítat; tj. popsat pomoci formálních matematických algoritmů) a vymyslel matematický stroj "turing machine", který ale nikdy nepostavil.

Každopádně vývoj pokračoval dál a ve 40. letech vznikly první počítače, objevila se myš, kterou vymyslel Douglas Englebart a samozřejmě World Wide Web, který představil Tim Berners-Lee. Nicméně koncept moderních počítačů, internetu a sociálního čtení představil de facto již v roce 1945 Vannevar Bush, ve svém konceptu Memex. Zajímavé možnosti, jak by se dal počítač využít pro "normální lidi" představil i již zmiňovaný Douglas Englebart ve svém příspěvku v prosinci roku 1968, ale tehdy ještě předběhl svou dobu; počítače byly obrovské, stály miliony dolarů a používali je takřka výhradně jen vědci a armáda.

Dnes už ale počítače samozřejmě nikoho nepřekvapí a kromě našich domovů je nosíme už u v tašce nebo v kapse ve formě tabletů a smartphonů. Vznikají také stále nové koncepty a aplikace, například aplikace Spritz zaměřená na vizuální reprezentaci textu formou zobrazování jednotlivých slov. Nebo eyeBook Reader, který využívá eye tracking (sledování očí), což umožňuje různé zajímavé aplikace - např. když se někde zastaví pohled, zobrazí se překlad nebo poznámka.

Vývoj je zejména v posledních dekádách extrémně rychlý, což pan Lobin ilustroval například na srovnání webových stránek před 19 lety a dnes, kdy téměř výhradně textové stránky nahradil důraz na obrazové informace a sociální sítě. Výrazně se změnila také tištěná média; staré noviny (např. Süddeutsche Zeitung) neměly často ani mezi-titulky; jen některá slova byla kurzivou; zatímco dnes je opět důraz zejména na obrázky a nadpisy. Co se týče webu, k jeho zlepšování se využívají uživatelská data i testování - např. i pomocí sledování očí (viz např. tzv. "vzorec F", kdy je nejvíce pozornosti nahoře a v levé části stránek).

Moderní technologie neovlivňují jen naše čtení, ale i naše psaní - například ve formě prediktivního textu v tabletech a na mobilech. Ten už dnes neopravuje jen překlepy ve slovech, ale na základě statistických modelů a pozorování uživatele navrhuje rozepsaná i následující slova. Ostatně statistika funguje i při vlastním psaní; například kam klikneme při výběru písmene (např. tlačítko "a" je hodně daleko a nejčastěji klikneme do jeho pravého dolního rohu). Propojení uživatelů do sítě nám také umožňuje rychlou a snadnou distribuci e-knih, rychlou publikaci (blogy, články), rychlé sdílení i možnost spoluautorství (více autorů u jednoho textu). To vše má přitom vliv na nakladatele, distribuci, knihovny i univerzity.

Hanser Boxy: elektronický experiment

Jako další vystoupil Jo Lendle, ředitel mnichovského nakladatelství Hanser (Carl Hanser Verlag), který se ve svém příspěvku věnoval projektu Hanser Box. Jak asi každý z nás předpokládá, k vydavatelství patři knihy - ale nikoliv nezbytně. Ostatně jak pan Lendle zmínil, většina lidí z vydavatelství ani nikdy osobně nebyla v tiskárně. Obecně by se dalo říci, že vydavatelé mají tři úkoly: nachází autory, pracují s nimi na textech a posílají je do světa. Ve všech ohledech je hlavní obsah; fyzická kniha v tomto procesu ani nemusí figurovat.

Jo Lendle z mnichovského nakladatelství Hanser

Co se tradičního vydavatelství týče, knihu nejčastěji vnímáme z historického i ekonomického hlediska jako dílo rozsahem mezi 140 a 800 stranami. Vydavatelé tak autorům i dnes často říkají něco ve stylu "dobrá povídka, napište jich deset a můžeme to vydat jako knihu". Veřejný prostor se ale změnil a texty jsou obecně stále kratší. Na trhu se tak objevil prostor pro (nejen) literární díla rozsahem pod knihou a nad rozsahem erudovaného příspěvku v časopisu, tj. středně dlouhé texty kolem 20-80 stran.

Proto se v Hanseru rozhodli pro experiment a vytvořili malé "pod-nakladatelství", které začalo vydávat tzv. "boxy"; kratší texty v rozsahu 20-100 stran ve formě aplikace, protože tisk by se ekonomicky nevyplatil. Začali rychlostí jednoho "boxu" týdně (to samé i v ostatních pobočkách svého nakladatelství v Rakousku a Švýcarsku), nicméně z časových důvodů snížili frekvenci na jeden "box" za dva týdny.

Projekt Hanser Boxů zafungoval; zejména i díky tomu, že jako tradiční nakladatelství měli v začátku prostředky i kontakty na autory - což třeba nově vznikající digitální nakladatelství nemají (tj. nemají koho oslovit). Projekt odstartoval v říjnu 2014 a funguje dodnes. Nějaký čas také experimentování s cenou (od 1,99 do 5,99€), přičemž aktuální cena je 2,99€. "Boxy" vycházejí jen elektronicky, nikdy ne v knižní podobě. Zájem o povídky je nicméně relativně malý, proto se v poslední době zaměřují na podrobné reportáže.

U Boxů také dochází k zajímavému propojení s tradičním nakladatelstvím. Zatímco autoři "velkých knih" obvykle napíší knihu jednou za tři roky; v mezičase (tj. než proběhnou veškeré redakční práce) ale mohou vydat "box". U boxů je totiž velká výhoda v rychlosti; zatímco doba mezi rukopisem knihy a vydáním je obvykle 10 měsíců; u boxů to může být 5-6 týdnů.

Co se týče obsahu, populární jsou zejména "konzumní" témata jako sex, napětí a "tupá" zábavná literatura, kterou, jak pan Lende zmínil, přečteme, ale nechceme ji mít "v poličce". Velmi populární jsou také aktuální témata – v Hanseru sice nemají vlastní novináře, ale občas nějakého požádají o příspěvek (například po útoku na Charlie Hebdo); a kdo ví, možná z nich bude časem i časopisecké nakladatelství.

Co se týče organizační stránky věci, přemýšleli, že by založili samostatné malé nakladatelství s cca 6 lidmi, nad kterými by ale visel Damoklův meč čísel (nízké prodeje = konec projektu); namísto toho to ale dělají paralelně s "velkým nakladatelstvím" po večerech - a pokrývají aspoň své náklady.

Pro ještě větší usnadnění (a také jako zajímavou formu marketingu) před časem představili i tzv. Hanser Box Spot, vysílač, v jehož dosahu má každý bezplatný přistup ke konkrétní knize. Vysílač se tak používá např. v knihovnách, na festivalech nebo v některých restauracích a kavárnách. Do budoucna uvažují o předplatném nebo využití crowdsourcingu; přeci jen je to pořád v první řadě experiment.

Nicméně jak pan Lende také zmínil, navzdory novým technologiím jsme, aspoň co se týče čtení, stále beznadějně v 19. století; i e-booky se pořad "tisknou" klasicky; tj. kapitoly, odstavce a černý text na bílém pozadí; multimediální či interaktivní boxy zatím nemají. Důvody jsou jednak finanční a především pragmatické, tj. aby se boxy daly číst na různých zařízeních, nejen na tabletech. Aktuálně nicméně připravují jeden zajímavý experiment, který by měl odstartovat od ledna.

Účastníci konference v Goethe-Institutu

Social reading: od antiky k internetu

Jako další vystoupil Dr. Guido Graf z Institutu tvůrčího psaní a literární vědy na Universität Hildesheim s příspěvkem věnovaným již zmiňovanému konceptu social reading, neboli sociálního čtení. Ale co je vlastně čtení? Čtení je proces; lze říci, že každý příběh se stává příběhem jen, když je slyšen nebo viděn. Čtení také nemůže existovat bez psaní - a stejně jako čtení, i psaní může být sociální, kolaborativní.

Ostatně definice téměř všeho se neustále vyvíjejí a mění; i samotný pojem "kniha" se stává relativní a může označovat papírovou knihu i soubor na počítači - stejně jako třeba pojem "stránka", kterou si sice můžeme představit jako list papíru, ale třeba ve čtečce může být takřka libovolná (font, velikost písma atd.).

Dr. Guido Graf z Institutu tvůrčího psaní a literární vědy

Co se týče samotného sociálního čtení, není to ani zdaleka jen vynález posledních let a internetu. Sociální čtení probíhalo už ve starověkém Římě, kdy docházelo jak ke společnému veřejnému čtení (po kterém se v dobré společnosti očekával i potlesk), tak např. otroci často předčítali svým pánům (například při jídle nebo při koupeli). V klášterech zase často probíhalo společné psaní, když se studovaly nebo ručně přepisovaly knihy a rukopisy.

Dnešní společné čtení či psaní probíhá samozřejmě především díky technice, jako jsou on-line editory (např. Google Docs); a stejně tak probíhají i další sociální činnosti jako revize či diskuse. Do oblasti sociálního čtení bychom mohli zařadit také různé webové stránky a sociální sítě zaměřené na čtení a výměnu zkušenosti, jako např. LovelyBooks či GoodReads (tj. výměna tipů, recenze, diskuse, sdílení pocitů při čtení atd.).

Zajímavým příkladem, o kterém pan Graf hovořil, byl rozsáhlý 1500 stránkový román Nekonečná radost (Infinite Jest). Ten byl již od začátku kladně přijat čtenáři i kritiky, ale největšího věhlasu dosáhl až po té, co jeho autor, David Foster Wallace, spáchal v roce 2008 sebevraždu. Kromě mnohem větší expozice samotné knihy začaly vznikat i další sociální aktivity, například projekt "Infinite Summer" nebo "100 dní Nekonečné radosti", kdy tisíce lidí po celém světě současně knihu četlo a společně ji sdílelo. Na webu projektu bylo 10.000 návštěvníků denně a denně vznikaly stovky komentářů k různým pasážím textu.

Mezi další zmíněné projekty patřil např. Bledý král (Der Bleiche König), nedokončený román stejného autora, který lidé četli s propojením různých sociálních médií, či čtení románu Indigo na platformě SocialBook, v rámci jednoho semestru pana Grafa (jehož výsledkem bylo cca 2.000 komentářů od studentů). Sociální čtení tak vytváří nové kontexty, podporuje zvědavost, sdílení zpětné vazby atd.

Nelze nicméně říci, jestli je sociální čtení úspěšné nebo jestli teprve uspěje; stejně jako jiné formy čtení je to vždy na čtenáři. Ostatně sociální čtení a psaní provozujeme my všichni i bez literárních příkladů; v elementární rovině je typickým a téměř každodenním příkladem např. čtení e-mailů ve vláknech, kam přispívá více autorů, nebo diskuse na sociálních sítích.

Sociální čtení na log.os

Posledním přednášejícím středeční konference byl Volker Oppmann, obchodní ředitel log.os GmbH & Co., Berlín, který prezentoval social readingovou platformu log.os.

Volker Oppmann představil sociální platformu log.os

Východiskem k této platformě byly pro pana Oppmanna jednak malé prodeje klasických knih a také seznámení s iPhonem v roce 2008. Získal tak nápad na nakladatelství e-booků; aniž by ale měl nějaké technické vzdělání - ostatně jak sám lakonicky prohlásil, "nejsem ajťák, neumím naprogramovat ani řádek; ale mám lidi, kteří to umí".

Rozhodnutí se nakonec ukázalo jako správné; prodeje e-booků jsou slušné, zatímco tištěné knihy se už téměř neprodávají. V roce 2011 jeho nakladatelství koupil velkoobchodní řetězec Thalia (který přišel s nabídkou, která se neodmítá); přičemž původní nakladatelství si do jisté míry zachovalo nezávislost.

Ukázalo se nicméně, že i velké nakladatelství jako Thalia to nemá na trhu jednoduché a musí sledovat konkurenci ještě více, než to dělali oni. Problémy se objevily zejména při digitalizaci, protože zatímco vytištěná kniha je kompletní, v digitální oblasti ještě do hry vstupuje software, ve kterém knihu čteme (velikost písma, podpora různých platforem, sociální prvky atd.).

Co se týče situace v Německu, existuje zde 10.000 knihoven a 6.000 obchodů s knihami. Přesto, 95% e-knih kontrolují tři největší poskytovatelé: Amazon, Google, a Aliance Tolino. Kniha ale není jen kulturní, ale i ekonomická hodnota; a velikou hodnotu nemá jen její obsah, ale i naše data. V log.osu a Thalii se tedy rozhodli vytvořit software, který sice umožní všechny sociální prvky, ale zároveň bude data uživatelů chránit a nebude možné je nikdy prodat - zřizovatelem se proto stala nadace.

O konkrétním technickém řešení aplikace pan Oppmann příliš nehovořil, nicméně na rozdíl od různých diskusí a sociálních sítí (typu GoodReads  či LovelyBooks) je zde implementována nejmodernější forma social reading - možnost diskutovat přímo v prostředí knihy. Samotné prostředí log.os tak funguje jako čtenářská i distribuční platforma a zároveň i jako čtenářská sociální síť.