Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

"Computing in Humanities"

Čas nutný k přečtení
27 minut
Již přečteno

"Computing in Humanities"

0 comments
Computing in Humanities, resp. Humanities Computing se postupně - konečně - stává specifickým tématem. Např. na universitě v Bergenu působí Working Group on Formal Methods in the Humanities, podílející se na přípravě European Handbook on Studies in Humanities Computing. Nemělo by asi valného smyslu pokoušet se pro naše poměry reprodukovat toto počínání, jistě však nebude bez významu, když se budeme snažit hledat v něm inspiraci. V posledních letech se přece jenom podařilo dohnat část našeho předcházejícího zpoždění, a tak se přes určitou nevyrovnanost jednotlivých oblastí a pracovišť můžeme pokoušet i o ofenzivní a iniciativní přístup na tomto dosud z větší míry neoraném poli. V tomto příspěvku bych se chtěl pokusit o nastínění problematiky, jak se jeví z hlediska práce s historickými fondy, dokumenty i texty, a předložit některé návrhy pro možný budoucí postup.

Na počátku je záhodno uvažovat o některých rozlišeních, která by nám pomohla orientovat se v látce, jež se nám jeví leckdy až příliš chaoticky. Je dobře přijmout rozdíl mezi počítačovou vědou a informační vědou, který pracovníkům humanitních oborů zhusta uniká, více méně ostrá hranice mezi oběma těmito disciplínami jim splývá. To potom vede k jakémusi bludnému kruhu, v němž se mnohdy otáčíme: ti, kteří k novinkám přistupují s iniciativou, podléhají technicistním a technokratickým modelům myšlení, zatímco ti, kteří jsou konzervativnější, či možná jen opatrnější, se s úděsem od informačního přístupu odvracejí, poněvadž jej ztotožňují s technokracií. Prospěch z nových možností a jejich využívání se tak stává poněkud sporným, protože přicházejí spíše jen jako tlak zvenčí, než aby rostly ze zhodnocení vnitřních potřeb jednotlivých humanitních oborů. Je tedy nanejvýše vhodné začít vnímat informační vědu spíše v souvislosti s epistemologií, teorií a metodologií. Pracovníci humanitních oborů se tu mohou inspirovat myšlenkou či pojetím třetí metodologie, která se v současné době rozpracovává na brněnské universitě.

Na druhé straně lze vzít v potaz striktnost jiného rozlišení, totiž mezi informačními pracovníky a badateli. To vychází z pozitivistického modelu faktografické kumulativní vědy a s ním spojené diference mezi odbornou a vědeckou sférou, která, ačkoli je pouze funkční, je v něm jaksi substancializována. V obecné rovině to ovšem znamená,že se nepřípustně ztotožňuje povolání a zaměstnání a že dominuje naprostá atomizace do jednotlivých disciplín a subdisciplín, v rovině konkrétní zkušenosti to pak vede k "virtuálním fantasmagoriím digitální společnosti" na jedné a k pouhému "repasování tradičních metod a technik" na druhé straně. Je zřejmé, že východiskem z tohoto chaosu je úsilí o transdisciplinárnost, narušující hranice nynějších disciplín a subdisciplín, tedy i znejasňování hranice mezi informačními pracovníky a badateli, neboť ruku v ruce s touto snahou jde narušování oborového establishmentu, pokud tak lze říci. Nové informační a komunikační prostředí, které nyní vzniká, vytváří novou skutečnost, a ta vyžaduje reformulaci dosavadních funkcí, inovaci stávajících profesionálních profilů a zejména směřování k větší pružnosti a proměnnosti v tomto ohledu.

Znamená to, že vznik informační společnosti v oblasti humanitních disciplín nevyzývá jenom k užívání počítačů a k zapojování do elektronických konferencí (přičemž by jinak vše vlastně zůstalo při starém), přestože jsme nad to dosud příliš nepokročili. Zatím jsme spíše vlečeni, než abychom táhli; zatím užíváme spíše jenom slova, než abychom se věnovali skutečnostem. Avšak postupná změna života a jeho podmínek vyžaduje i proměnu pojetí a přístupů. Nejde tedy o převedení dosavadních metod a technik do podoby použitelné pro počítačové zpracování a počítačovou komunikaci, nejde o adaptaci dosavadní strukturace disciplín a subdisciplín tomuto počítačovému prostředí, nýbrž jde o něco mnohem závažnějšího a obtížnějšího, naopak: jde docela o jiný pohled na svět, a tedy v našem případě humanitních oborů o nový návrat ad fontes. Tu ovšem nastávají některé nemalé problémy, s nimiž se musíme vyrovnat a vypořádat.

O prameni se mluví jako o něčem zcela jasném, co nemůže být předmětem sporu: je to nezpochybnitelný základ jakéhokoli bádání a podklad pro ně. Zdá se však, že právě v této jistotě je jakási prostomyslnost, která vše vidí poněkud fakticistně: rozlišuje totiž nikoli mezi aktualitou a potencialitou pramene, nýbrž mezi pramenem známým a neznámým. Už jenom tím ovšem dochází k nepřípustnému zjednodušování, které má podivné následky, jak ještě uvidíme. Pramen se v tomto pohledu chápe v jakési nehybné stabilitě, prostě objektivně je, ať už o něm víme, ať už s ním pracujeme, nebo ne. Prostě existuje sám o sobě, bez jakékoli interpretace.Jenomže tohle pojetí je dobré tak pro obecnou školu nebo pro pozitivistický establishment, protože neklade nepříjemně vtíravé otázky výběru pramenů a konstrukce faktů; jestliže totiž jde o výběr a konstrukci, není to nic, co by bylo objektivního. A tak nás to vede k tomu, abychom na celou otázku pramene pohlédli od základu jinak. Musíme rozlišit pramen ve vlastním smyslu, pramen aktuální, od pozůstatku minulosti, pramene pouze potenciálního, přičemž měřítkem tu není "známost", projevující se zpravidla přítomností záznamu v inventáři či katalogu nebo odkazem v literatuře, nýbrž kontextovost tématu a smyslu. Řada "známých" historických dokumentů tak pozbývá statusu pramene, protože nebyly pozdviženy do aktuality, byly jen "popsány" v evidenčních pomůckách různého druhu. Deskripce bez dalšího prostě "neobjevuje" pramen, protože není schopná sama o sobě jej aktualizovat. Tu musí přijít výběr a konstrukce, to ovšem už není deskripce či interpretace. Nenechme se mýlit námitkou, že význam historických dokumentů (přinejmenším některých) je sám osobě zjevný: jeto dáno jen jejich neuvědomělým kontextem, předběžným názorovým předpokladem, jenž leckdy nemá daleko od toho, aby se stal frází či klišé. A tak tedy nikoli evidenční pomůcka, inventář či katalog,"zpřístupňuje" pramen, nýbrž materiálová studie, speciální soupis apod., které nabídnou kontext, představí hromadný jev a předvedou transmisi textů v sémioticko-tematickém typologickém pohledu. Teprve na této úrovni je možno smysluplně využívat informační technologie, jinak můžeme mluvit jen o "lepších psacích strojích", "lepších mikrofilmech" apod.

Úvahy na téma pramene a z nich plynoucí konsekvence jsou však jen počátkem, který odkrývá celý další trs problematických oblastí. Jak se v tomto světle jeví vztah mezi rešerší a heuristikou? Je opravdu heuristika vyhledáváním pramenů a rešerše vyhledáváním v pramenech? Má vůbec smysl takovéto rozlišení, když vidíme, že pramen není dán svou objektivitou, nýbrž svou aktualizací z potenciality? Anebo je rešerše hledáním jednotlivostí ve známých a přijímaných souvislostech, zatímco heuristika je přípravou pro utváření kontextů nových? Takto se to snad může jevit při tradičním způsobu práce s kartotéčními lístky, avšak jinak je tomu v případě informačních systémů organizujících rozsáhlé databáze: zde evidentně jde o vyhledávání pramenů v pramenech, abych tak řekl, zde se známé kontexty převracejí v nové; stačí jen zkouška s elektronickou verzí Patrologia Latina nebo Acta Sanctorum. Je potom heuristika "původní prací"? Je rešerše "službou"? Hranice v takovémto případě se stává velice, velice nezřetelnou, rozdíly se stávají jaksi druhotnými. To ovšem znamená,že rozlišení mezi informačním pracovníkem a badatelem na této úrovni je pouze funkční, nikoli podstatné.

Z toho pak plynou některé následky, které je třeba řešit a které jsou organizačního a strukturálního rázu. Striktní oddělování "badatelských" a "informačních" systemizací do různých organizačních jednotek se jeví jako nežádoucí. Ale to je právě stav, který dnes existuje. Žádoucí je naopak prolínání institucí a vytváření společných programů či projektů a týmů ad hoc, v jejichž rámci teprve nabude funkční specializace smyslu. Z toho plyne požadavek oborové specializace a tematické profilace jednotlivých informačních pracovníků jakožto alespoň "virtuálních" členů jednotlivých badatelských týmů. Týká se to přinejmenším těch informačních pracovníků, které lze považovat za "experty", tzn. pracovníků v oboru speciálních knihovních fondů, historických archivů apod. Zde je ovšem v současné době obrovský kámen úrazu: naše instituce jsou dosti rigidní a nejeví snahu o uvolňování svých hranic směrem k jejich větší prostupnosti. Je možno se ptát, zda právě toto není překážkou informatizace humanitních disciplín, která pak spíše padá shůry jako příkaz od vrchnosti, než aby vyrůstala z nějakých přirozených základů. Zásadní otazník se tedy vznáší nad tímto "establishmentem profesionalismu", který rozděluje právě to, co by se mělo spojovat, a nezřídka vede k vytváření zcela fiktivních oborů i témat. Toto je místo pro naši pozornost a soustředěné úsilí.

Zdá se, že hlavním zdrojem obtíží, na které jsme tu narazili, je pozitivistické pojetí řady humanitních oborů, jež klade jednoznačný důraz na objektivistickou faktografičnost, kterou jedině je ochotno pokládat za vědeckou. Přinejmenším česká historická obec je tím nechvalně známa, jeví však málo odhodlání tuto situaci reflektovat a ještě méně vyvodit z ní důsledky. To však vede k tomu smutnému konci, že splývá informace a znalost, že subjektivně strukturovaná informace je již pokládána za znalost. Pokud však má být znalost charakterizována tím, že přináší něco nového a odlišného v řádu věcí, pak si na tom tato pozitivistická faktografičnost nestojí příliš dobře: obvykle zaplňuje již známé pole dalšími doklady, které jen potvrzují a rozmnožují sféru známého, ale do dosud neznámého obvykle nepronikají; a pokud tam třeba proniknou, snad si to ani neuvědomí. Za této situace je ovšem zřejmé, proč se stále tolik trvá na odlišení systemizací informačních pracovníků a badatelů: vždyť systemizace je nezřídka to jediné, co činí badatele badatelem, informační pracovník na druhou stranu tenduje ke stále sofistikovanějším systémům, jimiž se domnívá vytvářet zvláštní obor, který by měl mít samostatný základ a vyvazoval by jej z pouhé služebnosti. Bez důsledné snahy o radikální zrušení této situace budeme ve věci informatizace humanitních disciplín stále spíše jen vlečeni, než abychom táhli.

Získávání či vydobývání znalostí tedy znamená vytváření nových příběhů, jak se říká, vše ostatní je jenom příprava strukturovaných informací pro nové kontexty. Vytváření nových příběhů nelze ovšem ani systemizovat, ani oktrojovat. Lze se však soustavně věnovat "informační přípravě" pro ně a na ně. A v tom činnost badatelů a informačních pracovníků jakožto expertů, pokud budeme z praktických důvodů udržovat toto rozlišení, splývá, vždyť jde jenom o různé formy zpřístupnění, pokud ovšem zpřístupnění oproti dosavadnímu úzu přehodnotíme a přeznačíme: musí jít o zpřístupnění pramene, nikoli pouhého pozůstatku minulosti. Jedině tak můžeme v humanitních disciplínách přestat být vlečeni a konečně začít táhnout. Zdá se, že různých možností, jak toho dosáhnout, je tu dost, jen si s nimi umět náležitě poradit. Pokusím se nyní nad některými z nich zamyslet.

V souvislosti s tím, co už bylo řečeno, je nutno si uvědomit jednu důležitou věc: když mluvíme o humanities computing, neznamená to, že máme prostě a bez dalšího na mysli informační (i komunikační) technologie a jejich používání. Musíme se pokusit více méně jednoznačně odlišit technologický nástroj od metodologického prostředku. Zdá se, že tato odlišující snaha není zatím prostředí humanitních disciplín dostatečně vlastní, takže jeho informatizace je zatím pouze vnějšková a spíše působí jen rozpaky. Znamená to, že při všech úvahách o vzájemném působení humanitních disciplín a informační společnosti nám nezbývá než se vystavit odiu postmodernismu a negativismu, či jakých ještě slov se v této souvislosti používá. Je prostě načase, abychom od jednostranného důrazu na technologii či technologie pokročili k dostatečně kvalifikovanému zájmu o metodologii.

Pro počátek je možno pokusit se nalézt inspiraci v oblasti nazývané data mining. Nemám tu ovšem na mysli žádný z konkrétních programů či systémů, to by byl zase jen pád do uvěznění technologií. Jde mi jen a jen o základní myšlenku celého tohoto počínání, kterou je práce s obrovskými a značně disparátními soubory dat, neboť to evokuje analogickou potřebu např. v historii či historiografii. Jde tedy o to, jak shromáždit série údajů různého řádu, sjednotit je a přizpůsobit přechodu od zkoumání jednotlivostí k hromadným jevům. Tím ovšem nemám na mysli nějakou matematizaci, výhradní kvantifikační přístup, nýbrž vyšší míru obecnosti, která by umožnila vidět větší bohatství kontextů, tím se vymknout některým neuvědomělým předběžným názorovým předpokladům, a tak posléze převádět informace ve znalosti. Abychom si z data mining mohli vzít příklad, je ovšem nutno změnit náš základní přístup k pramenům. Tato změna má dva rozhodující aspekty. Jednak, jak už se to ozvalo, vyžaduje chápat pramen nikoli jako fragment, nýbrž jako segment, tzn. ne jako samostatnou jednotlivost, jež je prvkem kumulativní skládačky, jakéhosi puzzle, ale jako pars pro toto, horizont, na němž se jeví celek. Jednak typologické chápání pramene vyvázat z dominantního hlediska formálních vnějších znaků a soustředit se na typologii sémioticko-tematickou, beroucí ohled ne tak na samotnou quasiobjektivní strukturu dotyčného pramene, jako na jeho sociokulturní funkčnost. To znamená - abychom si to představili - pojímat pramen zcela jinak, než jak to činí autoritativní řada Typologie des Sources du Moyen Age Occidental. Zde bude dobré, když uvedu některé konkrétní příklady, které ukáží, že nejde o pouhé nezávazné úvahy. Tedy zaprvé. Tématem může být zkoumání středověkého církevního života, kde jsou neodmyslitelným pramenem řady knih či akta pražské arcibiskupské správy (soudní akta, knihy erekční, knihy konfirmační, knihy svěcenců, akta korektorů, registra kolektorů). Ty bývají, pokud nejde o zájem o jednotlivou lokalitu či instituci, zkoumány odděleně, poněvadž tradiční metodou kartotéčních lístků je nemyslitelné zvládnout materiál tak nesmírného rozsahu a nadto vnitřní struktura záznamů mezi jednotlivými prameny ve formálně typologickém smyslu se liší. A přece je zřejmé, že se vždy vztahují k témuž řádu skutečnosti, že je tedy žádoucí jejich zpracování a vytěžení nějak integrovat. Nebo za druhé. Tématem může být kult a úcta světců jakožto podstatný projev náboženského života, kde je ještě větší bohatství disparátních pramenů (legendaria atp., kazatelské sborníky atp., martyrologia atp., liturgické knihy atp., odpustkové listiny atp., traktáty či kvestie atp. atd. atd.). V tomto případě už ani nelze hovořit o odděleném zkoumání, protože při takových formálních odlišnostech, které tu máme před očima, dochází obvykle ke ztrátě jednoty pohledu. Je zřejmé, že sémioticko-tematické chápání pramene se ukazuje jako navýsost důležité. Na obou uvedených příkladech je vidět přinejmenším to, že takovéto úvahy jsou nesporně legitimní. Teď půjde o to, abychom jejich řešení dokázali dát nějaký smysluplný tvar.

A zde se okamžitě klade otázka přípravy dat, jakož i ukládání a vyhledávání informací. Podotýkám, že zcela záměrně pomíjím a vylučuji otázku zpracování dat, protože v ní jde právě spíše jen o technologii než o metodologii, na niž se tu soustředím. Jde o to, abychom dokázali integrovat disparátní jednotlivosti a abychom se v nich vyznali. Jako základní problém se tu pak jeví poměr mezi mírou detailnosti a mírou celkové orientace (paradox stromů a lesa). Úměra mezi nimi je totiž nepřímá. Z toho plyne zřejmá výstraha: práce s detailem nebude tak jednoduchá, jak by se mohlo myslet. Je totiž nutno uvážit dva aspekty věci, jež souvisejí s disparátními formami pramenů, s jejich výrazně odlišnou strukturou. Můžeme tu hovořit o aspektu individualizace a aspektu unifikace. Pokud bychom přistoupili na důslednou individualizaci, tzn. pokoušeli se jednotlivými poli formuláře dotazu informačního systému relativně věrně reprodukovat původní formální struktury, dopracovali bychom se takové složitosti, že bychom značně ztížili orientaci a vyhledávání by se stalo nespolehlivým. Pokud bychom na druhé straně přistoupili na důslednou unifikaci, tzn. snažili se jednotlivými poli formuláře dotazu informačního systému jednoznačně kategorizovat disparátní pramennou skutečnost, došli bychom k úhlednému utřídění pro jednorázové použití, resp. petrifikovali bychom jediné hledisko a znemožnili tak kladení dalších možných otázek. Computing in Humanities prostě není nic tak úplně jednoduchého.

Jak si tedy poradit s touto situací, která neblaze připomíná požadavek, aby se vlk nažral a koza zůstala celá? Jako otázka se tu zjevně klade celé badatelské prostředí, nikoli jen tvorba jednotlivých databází a informačních systémů, jakož i jejich použití. Nové badatelské prostředí je i novým informačním prostředím, které vyžaduje nový způsob intelektuální kultivace. A o tu tady jde, nikoli o establishmentovou "vědeckost". Viděli jsme již několikrát, že tu napořád stojí ve středu to, co jsme nazval předběžnými názorovými předpoklady. Jde tu prostě o paradigma, které, samo se skrývajíc ve sféře nepředmětnosti, ovlivňuje předmětnost témat a s nimi spojených postupů. Intelektuální kultivace nového badatelského prostředí tedy znamená naučit se se zmíněnou nepředmětností pracovat, anebo ji přinejmenším reflektovat. Mohlo by se arci říci, že toto všechno jsou stále jenom slova. Přece však jsme už mohli spatřit jedno: některé způsoby zpředmětnění v jednotlivých polích formuláře dotazu informačního systému se nehodí. Jsou to ty, které se zakládají na fakticitě, a to buď minulé (individualizace), nebo přítomné (unifikace). Tedy se prostě nehodí "nepředmětnost fakticity". Co ovšem postavit místo otázky, jež se ptá, jak to opravdu bylo, a která je základem tohoto paradigmatu, realizovaného v tradičním informačním prostředí? Dovolím situ podat návrh na jiné znění základní otázky: Co to znamená, že to bylo? Tedy: Co to znamená, že v historických dokumentech přicházejí právě takové věci? Na podhoubí této otázky, která se při praktické badatelské činnosti, jež se nezanáší teoretickými úvahami, přesune do sféry nepředmětného, se bude badatelské prostředí jevit jinak než nyní. Je samozřejmě těžké předvídat všechny možnosti a okolnosti, nicméně jisté náznaky lze už teď přece jenom rozpoznat. Týkají se evidence pramenného materiálu a zpřístupňování, resp. zprostředkovávání textů.

Nejprve tedy k evidenci pramenného materiálu, která se realizuje v tom, co bychom s jistou licencí mohli nazvat katalogizačním záznamem a čemu se leckdy familiárně říká popis. Zde musíme uvážit několik problémových okruhů či spíše vrstev. Jako první se jistě klade otázka tvorby záznamu. Nejzřetelněji je to vidět na použití značkovacích jazyků, tedy v podstatě SGML a různých jeho odvozenin či replik. Značkovací jazyky mají výhodu jednoznačné a obecné definice, vlastní volby elementů a poměrně sofistikovaného vyjádření. Druhá a třetí výhoda se ovšem zároveň zvrhávají v nevýhodu: jelikož materiál, který je předmětem popisu, ani zdaleka není jednotný, může se odtud odvíjet těžká srozumitelnost. Mohli bychom však očekávat, že badatelé i informační pracovníci budou ti, kteří tuto obtíž alespoň do značné míry překonají. Ale tím problémy spíše začínají, než aby končily. Značkovací jazyky sice na jedné straně vedou k rozlišení formátu záznamu a pravidla popisu, což v tradičním způsobu vyjádření splývá, zároveň však toto rozlišení umožňují popírat, když totiž dovolují na jedné úrovni spojit element a atribut. Např. "titul" je možno definovat jako "originální", "unifikovaný" nebo "arbitrární" dvojím způsobem, avšak s nestejným výsledkem: jednou vynikne příznačná vlastnost ("titul originální" atp.), což znamená směřování k detailu, podruhé se projeví sémantická hierarchie ("titul" -"originální" atp.), což klade důraz spíše na kontext. Nejde tedy o sám značkovací jazyk, ale o jeho použití.

Jak jej použít, to je arci dáno cílem. Znovu tudíž můžeme vidět, že pouhé "technologické" využití nic neřeší, že je zapotřebí chovat se "metodologicky". Co potom s volbou mezi příznačnou vlastností a sémantickou hierarchií? Musíme se věnovat tomu, co jednotlivé záznamy spojuje, tedy zaměření katalogu jako celku. Tu na jedné straně stojí holding catalogue, na druhé straně access catalogue. Holding catalogue je v elektronickém provedení, v prostředí informačních technologií pouhou replikou katalogu tradičního. V případě historických dokumentů je tak vlastně skrytou monografií. Přináší celou řadu velmi podrobných údajů, ale za cenu toho, že pro potřebu běžného uživatele je vlastně funkčně přetížen informačním balastem. Je svébytnou abstraktní re-produkcí originálního dokumentu, v úplnosti svého záznamu je tedy od tohoto originálu neodmyslitelný. A co je hlavní: tyto katalogy se vzpírají vzájemné integraci. Není pochyb, že právě pro tento typ katalogu je vhodné použít značkovací jazyk s důrazem na příznačnou vlastnost. Na základě celého předchozího výkladu je také zřejmé, že tento způsob je pro další rozvoj humanities computing spíše jen brzdou. Tradiční informační prostředí dovedlo tento druh katalogu k dokonalosti, takže v novém prostředí nelze žádný další přínos očekávat; místo něk by mohla přijít jen vulgarizace.

Zbývá tedy prověřit možnost, se kterou přichází access catalogue. V tradičním vidění je to pouhý inventář, který není vědecký, rozuměj fakticistní. Co však se s takovým inventářem stane v prostředí elektronickém, tom novém badatelském prostředí? Zjišťujeme rozhodující věc: je tu mnohem více prostoru pro integraci, tzn. jednotlivé access catalogues se mohou spojovat v joint catalogue, a to v relativně málo omezených dimenzích. Jelikož tu základním hlediskem není poskytovat skrytou monografii, nevede tu ani cesta k paralelní přítomnosti originálu, nýbrž na vyšší rovinu, kterou bychom mohli vidět jako jakousi heuristickou komparaci. Je nepochybné, že právě pro tento typ katalogu je vhodné použít značkovací jazyk s důrazem na sémantickou hierarchii, neboť tu lze očekávat práci s řádově větším množstvím záznamů než v předchozím případě. Pokud nepřijmeme tento nebo jemu blízký model práce, budou informační metody přicházet do humanitních disciplín stále jen jaksi zvenčí, a tedy nebudeme táhnout, leč budeme vlečeni.

Bylo by ovšem příliš jednoduché a nezodpovědné skončit s úvahami o evidenci pramenného materiálu právě zde. Zatím jsme totiž v podstatě jenom vyčistili pole, ale k něčemu jako intelektuální kultivovanost, o niž by tu přece mělo jít především, jsme se ještě vůbec nedostali. Vždyť je třeba nahradit to, o co přicházíme, když opouštíme holding catalogue. Teprve až tuto náhradu alespoň v nějaké míře provedeme, budeme moci hovořit o vztažení k nové, jiné nepředmětnosti než dosud. Již v tradičním informačním prostředí jsme si začali uvědomovat nutnost existence dalších speciálních katalogů a zároveň jsme začali pociťovat nedokonalost, či dokonce spíše nepřítomnost teorie rejstříků. V novém badatelském prostředí se nám tato oblast začíná jevit jako zřejmý problém, bez jehož řešení se nedostaneme dál. Vidíme ovšem(vzhledem k možnostem vyhledávání, které nabízejí elektronické informační systémy), že otázku speciálních katalogů a rejstříků je nutno pojmout naráz a zároveň tak, aby šlo o rozvinutí elementární evidence. Nelze totiž nevidět, že access catalogue je schopen poskytnout pouze zběžnou orientaci, zatímco těžiště opravdové heuristiky leží teprve zde.

A tak vzniká otázka, proč vůbec rozlišovat access catalogue na jedné a speciální katalogy na druhé straně. Cožpak nelze sestavit nějaký formulář pro full record, aniž se tím vrátíme k záznamu pro holding catalogue? Domnívám se, že jsou dvě základní skutečnosti, které tento postup vylučují. Jednou z nich je reálné nebezpečí přetíženosti informačního systému; o ní jsem se už zmiňoval. Druhá však je snad ještě závažnější. Tradiční holding catalogue je vlastně katalogem kodikologickým, diplomatickým apod., soustřeďuje se tedy zejména na popis historického dokumentu jakožto fyzické jednotky, zatímco z hlediska vnitřních či obsahových znaků se spokojuje spíše jen s popisem blokovým. V případě speciálních katalogů, o nichž tu mluvíme, je však nevyhnutelná snaha o popis analytický. Ten ovšem není možno dělat plošně (vysoká náročnost jak z hlediska předběžné přípravy a kvalifikace, tak zejména z hlediska časového), nýbrž jen pro specificky vymezené úseky. Katalog složený z domnělých full records by tak buď nedospěl ke konci, anebo by se stal nevyrovnaným bastardem, mám-li tak říci. Obojího tohoto nebezpečí je zajisté radno se vyvarovat. Otázka speciálních katalogů se tedy stává otázkou dne.

Ukazuje se ve dvojím světle. Jde tu nejprve o obsahové vymezení. Znamená to, že právě zde se klade otázka sémioticko-tematické typologie ve své praktické rovině. Je samozřejmě možné volit i tradičnější přístup fondový, ale to by patrně bylo prohřešením proti virtuálnímu pozadí, v němž by měl být takový speciální katalog zasazen. Hledisko mezifondové nebo nadfondové by nemělo být bráno v pochybnost. Zbývá pak otázka sémioticko-tematického přístupu: je možný na každém příslušném pracovišti ad hoc, anebo je záhodno jej nějak ustálit? Zdá se, že nato zatím odpovědět nedokážeme. Víme však, že právě zde se otvírá významné pole pro další úvahy, jakož i pro praktické pokusy. Dále jde o způsob zpracování, o metodiku tvorby záznamu. Nabízejí se tu dva stěžejní postupy, incipitování a explicitování na jedné a regestování na druhé straně. Z tradičního informačního badatelského prostředí jsou dobré zkušenosti s regestovým katalogem diplomatického materiálu, nověji se v Česku, Švédsku, Německu a Irsku objevily i pokusy o jakýsi způsob regestování řekněme kodikologických textů. Nyní nejspíše půjde o to, vyvodit z těchto pokusů závěry, pokusit se je zobecnit a různými způsoby aplikovat. Vzhledem k tomu, že vznikající informační společnost vybízí k všeobecnému, virtuálnímu, globálnímu zpřístupnění, nelze si odmyslet ani otázku jednotlivých aplikací a obsahů tohoto zpřístupnění. Řešení otázek spojených s různými druhy speciálních katalogů je cestou k tomu, aby humanities computing rostlo zevnitř, aby se zbavilo technologismu a technokratismu a nalezlo vlastní způsoby vyjádření.

A tak nyní můžeme pokročit na vyšší úroveň, od jeho prosté evidence k samotnému textu. Před časem byla situace taková, že se dokonce říkalo, že text neexistuje, že to je jen fikce, pojmový pomysl. Je ovšem třeba této výpovědi dobře rozumět: neexistuje text ve smyslu jakéhosi archetypu, originálního jak chronologicky, tak autorsky, který je nutno rekonstruovat, a tím také jaksi kanonizovat. Takovýto text je vpravdě spíše konstrukcí než rekonstrukcí. Co však toto zjištění opravdu znamená? Co z toho můžeme vyvodit pro naši další práci? Není takový skepticismus vlastně nihilismem? A jistě by šlo uvádět ještě další otázky a námitky. Dospěli bychom však pouze k tomu, že bychom svoje pochybnosti takřečeně vytěsnili. Je tedy lépe vytáhnout je na jasné světlo vědomí. Co při tom uvidíme? Jde vlastně o dvě souběžné věci. Jednak je neudržitelná nereflektovaná projekce moderního pojetí individuálního autorství do minulosti, to ovšem v tuto chvíli může být stranou našeho zájmu jako pro danou souvislost méně závažné. Jednak tu nevzniká pochybnost o textu jako takovém (přece je evidentní, že něco čteme, a to něco je právě textem), ale o tom jeho pojetí, které mu přikládá tzv. transparentnost, na níž je do značné máry založena textová kritika a textologie v nynější podobě a v nynějším pojímání. Představa transparentnosti znamená, že text je jaksi průhledný až na svou pojmovou strukturu, a to také, nebo možná zejména, v jednotlivostech; že prostě původně je jakousi jednoznačnou daností. Jenže takhle důsledně to neplatí ani pro moderní texty tištěné, natož potom pro transmisi a tradici rukopisnou. Nelze než přijmout, že v tomto pojetí je přání otcem myšlenky. A tak namísto toho vzniká představa tzv. masivnosti textu, která je dána různou mírou kontextovosti: intratextuálně, tj. v rámci téhož textu samého, intertextuálně, tj. mezi více různými texty, a transtextuálně, tj. na více či méně neurčitém pozadí, z něhož vyrůstá. Za nějaký text prostě sotva lze jít, byť by to mělo být jen hypoteticky. Cílem tedy nejsou nějaké originální pojmové struktury vyjádřené jednotlivými slovy, nýbrž jakési hromadné jevení bližších a vzdálenějších textů, jakási docela vágní představa textovosti. Zdá se ovšem, že právě to je pro tradiční informační prostředí nepřijatelné, a to prostě proto, že je to v něm nevyjádřitelné. Jak se to však má s tím informačním prostředím, které teprve vzniká?

Jde tedy v podstatě o to, jak text zpřístupňovat a zprostředkovávat. V jistém smyslu je to hlavní otázka, která stojí před humanities computing. Jelikož je to tedy otázka velice závažná, je nutno pokusit se tu o jemnější rozlišení mezi texty řekněme produkovanými a reprodukovanými, tzn. mezi původními pracemi a edicemi. Pokud jde o texty původní, stojíme tu před nikterak specifickou otázkou: je to problém elektronického publikování vůbec. Není tedy vhodné zabývat se jím v takto úzkém vymezení. Jen letmo lze poukázat na jednu věc - na jiný způsob recepce a z něj plynoucí potřebu jiného způsobu stylizace. S tím pak souvisí i napětí mezi lineárním textem a hypertextem. Tu jsme leckdy svědky střetu prostomyslného nadšení se zpozdilým odmítáním, zdá se ovšem, že ani jeden z těchto přístupů není příliš perspektivní. Ale pojednání o tom je nutno ponechat na jinou příležitost.

Mnohem specifičtější je naopak otázka edic textů historických dokumentů. Tak se znovu dostáváme k různým formátům, ale nejenom k nim. Viděli jsme už, že musíme počítat s polaritou mezi transparentností a masivností textu a v jejím důsledku mezi archetypovou rekonstrukcí a kontextuální reprezentací. A právě v náležitém posouzení této polarity je dnes úhelný kámen veškeré ediční práce. Prakticky se to týká posouzení vztahu mezi edicí kritickou a ne-kritickou (chybí nám zatím vhodnější název). Edice kritická je zaměřena jaksi dovnitř textu, její podstatnou složkou je tedy kritický aparát a testimonia, spočívající v podstatě v odkazových citacích předloh, pramenů a aluzí. Text "nad čarou" se v ní chápe povýtce kanonicky a staticky - a ani tomu při jeho linearitě nemůže být jinak: kritický aparát a testimonia jsou pouhým paralelním textem sledujícím touž linearitu, nemohou tedy být zdrojem dynamiky poukazující a vedoucí jinam, do jiných směrů. Převedeno do vnímání to pak znamená, že nejvhodnější základní jednotkou je v tomto případě "pevná stránka" s textem "nad čarou" a "pod čarou". To lze sice v elektronické podobě také realizovat, ale jen jaksi zdánlivě, jak svědčí zkušenost recepce a apercepce. Kritická edice je tak evidentně vhodnější a přirozenější v tradičním prostředí než v prostředí informačních technologií.

Po mém soudu je tedy lépe obrátit pozornost k edici, kterou jsem z nedostatku lepšího vyjádření nazval ne-kritickou (pomlčku je nutno zdůraznit), kterou ovšem nelze ztotožňovat s edicí semikritickou, ani čtenářskou. Jinak řečeno to znamená, že je nutno vybudovat jiné pojetí ediční práce, než je to, které dominuje dnes, a to tak, že pouze dovedeme do důsledku známou koncepci "literatury bez autorů a bez generací", která dosud nebyla náležitě vytěžena. Zde se jednoznačně ukazuje hlavní úkol humanities computing na této úrovni. Při tomto pojetí se testimonia stávají důležitější než různočtení a kritický aparát. Avšak nejenom to, jde také o změnu charakteru testimonií. Především by se měla prosazovat snaha vyvázat je z oné paralelní linearity, která je jim podstatná a vlastní právě v edici kritické. Snad bychom potom mohli hovořit o jakési polycentričnosti textu, o jeho volném přecházení do textů jiných. Z celého sofistikovaného aparátu značkovacích jazyků, o jejichž víceznačnosti tu už byla řeč, pak evidentně nabývají největšího významu hyperlinky vedoucí k textům jiným, přičemž ovšem samo testimonium přestává být citačním odkazem a stává se něčím mnohem závažnějším, ale také éteričtějším, pouhým přechodem odněkud někam. Tento přerod v pojímání edice a z něj plynoucí změnu ediční techniky nelze ovšem jednoduše plánovat a považovat za prosté uplatnění formální metody, neboť jde o výrazný konstruktivistický prvek. Asi tu bude nezbytná cesta pokusu a omylu.

Na tomto místě ovšem naše úvahy skončit nemohou. Jaký je důsledek toho, že testimonium vede odněkud někam? Je příliš snadné říci: z textu, který připravujeme, k textu jinému. Vzniká totiž otázka, kde se ten jiný text vezme. Je přece známou skutečností, že to, co se vyskytne v síti, jsou téměř výhradně překlady, nikoli originální znění. Orientace na současnou nabídku a její využití pro tvorbu hyperlinek jsou tudíž skoro úplně vyloučeny. Znamená to, že tento způsob ediční práce vlastně staví na zelené louce. Principem tu potom musí být sdružování textů. v tomto případě se tedy hovoří o korpusech a opravdu to na první pohled vypadá lákavě. Avšak nemůžeme nevidět jisté úskalí, na které tu narážíme. Takové korpusy přece dobře známe z tradičního informačního prostředí (jsou jimi např. Bibliotheca maxima patrum, Patrologiae cursus completus, Corpus scriptorum ecclesiasticorum Latinorum, Corpus christianorum, Sources chrétiennes apod.), a tak také známe jistou neblahou okolnost, která je doprovází. Tyto korpusy obsahují totiž do značné míry tzv. notorika, tzn. stále znovu se opakující tytéž texty, jež ovšem představují mizivý zlomek dochovaného pramenného materiálu, byť snad z mnoha hledisek prvořadé důležitosti. A tak se nemůžeme ubránit dojmu, že cesta utváření (takovýchto a podobných) korpusů je cestou prefabrikace otázek, tudíž právě tím, co není zrovna dvakrát žádoucí. Takto pojaté korpusové soustředění by tedy vedlo nejspíše jen k establishmentovému školometství. Takže je nutno pokoušet se nalézt něco jiného.

Pokročíme-li v této úvaze dále, ukazuje se, že je důležitější soustředit se na specifičtější a profilovanější sdružování textů, než je to, které nabízí představa korpusu. To ovšem také znamená, že pro takovouto ediční práci je zásadní spíše simultánnost než sekvenčnost přípravy jednotlivých textů, tedy něco dosud zřídka vídaného. Z jiného hlediska pak to znamená, že přinejmenším v první fázi je nutno věnovat pozornost především hypertextovému spojení jednotlivých dokumentů téhož zdroje či téže stránky a že teprve ve druhé fázi lze uvažovat o opravdovém síťovém propojení mezi různými zdroji. Nyní jsme arci většinou nevkročili ani do oné první fáze, a tak se také naše úvahy musí zastavit, aby se nestaly pouhými chimérami.

Ze všech našich úvah, které jsme věnovali computing in humanities, plyne tedy jeden jediný závěr, byť se ukazuje v rozličných aspektech. Je jím narušování a překračování hranic, ať už jde o disciplíny, instituce nebo texty; stávající zpředmětnění ztrácí svou pevnost, a tím i opodstatnění. Mezi všemi těmito aspekty dominuje jako nejkonkrétnější hypertextová povaha nového informačního prostředí, jež poznenáhlu vzniká. Tedy zvládnout hypertext jako metodologii, nikoli jako pouhou technologii, je, jak se říká, úkolem dne. Měli bychom se tomu co nejdříve speciálně a systematicky věnovat.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
UHLÍŘ, Zdeněk. "Computing in Humanities". Ikaros [online]. 1999, ročník 3, číslo 11 [cit. 2020-09-25]. urn:nbn:cz:ik-10431. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10431

automaticky generované reklamy