Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Cesta od vědy ke čtenářům

Čas nutný k přečtení
14 minut
Již přečteno

Cesta od vědy ke čtenářům

0 comments
Rubrika: 
Mgr. Jaroslava Štěrbová se do knihovny dostala po překonání všech povinných i volitelných zastávek kvalifikačního řetězce - jesle, mateřská škola, základní devítiletá škola, gymnázium, FF UK - KVIK, 1. zaměstnání - vědecko-informační středisko, 2. zaměstnání - Národní knihovna ČR, 3. zaměstnání - Městská knihovna v Praze. S kratinkými mateřskými přestávkami získala 20 let praxe směrem od vědy ke čtenářům. Zaujetí pro sociální souvislosti všech stránek knihovnictví současnosti a budoucnosti.


Proč jste si zvolila obor knihovnictví?

Protože knihovnice v knihovně, kam jsem od mala chodila, byly sice hodné, ale při rozhovoru s nimi jsem byla detailně konfrontována s jejich svačinou. Napadlo mě, že bych to možná dokázala dělat líp. Ale vážně - věděla jsem, co dělat nemohu a nechci: nemohla jsem se stát lékařkou, ani právničkou, ani inženýrkou přes cokoliv… a taky jsem "ráda četla".

Myslela jsem si, že svůj život vyřeším tím, když půjdu knížky prodávat - kromě jiného bych se tak dostala ke knihám lépe, než nešťastníci před knihkupectvím v ony slavné "čtvrtky" (pro mladší čtenáře: den, kdy na knižní trh padaly i hodnotné novinky, ovšem v omezeném množství). Když jsem se s tímhle úmyslem svěřila svému okolí, padla otázka: "A proč si neuděláš vejšku?". Protože jsem nenašla vtipnou nebo alespoň rozumnou odpověď, musela jsem uznat, že to mi asi opravdu nic neudělá. A tak jsem se dostavila k přijímačkám, kde jsem byla konfrontována se skutečností, že se hlásím na obor, kam se mnozí hlásí opakovaně a marně… a pak mi dr. Vodičková položila sugestivní otázku: "A co budete dělat, když Vás nepřijmeme?". To už jsem byla se svým rozhodnutím knihovnictví vystudovat tak daleko, že jsem odpověděla, že opravdu nevím a nepředpokládám, že bych nebyla přijata...

Přijata jsem byla a prožila jsem několik úvodních měsíců na škole v přesvědčení, že jsem zřejmě úplný šílenec, když jsem přišla z gymnázia a ne ze SKŠ, napoprvé a ještě ke všemu nikdo v rodině ani vzdálenějším příbuzenstvu v knihovně nikdy nepracoval. Někdy ve druhém ročníku jsem tvořila seminárku na téma: proč šli kolegové studovat tenhle obor, a jak se stalo, že je řada z nich rozčarovaná. Mimochodem - ono se pořád mluví o oboru, ale kdybychom zkusili zpětně srovnat studijní plány "knihovnictví", asi by bylo zjevné, co všechno se pod pojem "obor" kdy dostalo a naopak nedostalo.

Jak probíhalo studium?

Byla to pro mě doba umixovaná z vlastní naivity, slušného okruhu informací tvořících všeobecný rozhled, soukromého hledání a ztrácení a snahy vyrovnat se s některými předměty, jejichž dějinný význam jsem nemohla změnit, ale ani pochopit (marxisticko-leninská bibliografie jako základ metodologie vědeckého poznání). Já jsem v té době nebyla ani náznakem bojovnice za svobodu národů, ale opravdu pro mě dodnes funguje jakýsi barometr věrohodnosti - ať věci samé nebo nositele - pokud mě to nepřesvědčí nebo tomu neporozumím, mohu pod tlakem okolností občas nějakou pasáž zopakovat, ale nedá se čekat aktivní účast.

Studia jsem končila diplomovou prací o Městské knihovně v Praze (z mé strany naprostý únik, ostatní témata vypadala daleko hůře) - a doufám, že je ta práce již aspoň trošku promlčená. Ze školy jsem odcházela se třemi jistotami: 1/ nebudu nikdy pracovat na selekčních jazycích, 2/ nebudu nikdy pracovat v Klementinu, protože to by mě zabilo (je tam tma, zima, pes a mraky…) a 3/ přes původní odhodlání to světu ukázat - nebudu pracovat v knihovně, ale ve vědecko-informační instituci.

Jak se potom vyvíjela vaše kariéra? Nezdá se, že vám ty "jistoty" dlouho vydržely...

Moje kariéra se potom vyvíjela zajímavě - práci jsem získala na základě náhodného rozhovoru své matky s jejím známým, měla jsem to kousek od místa, kde jsem bydlela, bylo to u vojáků a mým prvním úkolem byla práce v oblasti studijně rozborové činnosti ve společenských vědách (se vztahem k vojenství). Dodnes s hrdostí vzpomínám na jedno z prvních zadání: Strategické suroviny a rozvojové země. Moc dlouho jsem ale v této oblasti neškodila, zanedlouho jsem odskočila porodit syna. Po návratu mě čekal nový pracovní úkol: spolupráce na tezauru vojenství (postkoordinovaném selekčním jazyku deskriptorového typu s mimořádně bohatým aparátem všemožných vazeb a vztahů). Své účinkování nebudu hodnotit objektivně, jen se rozdělím o takřka milostnou vzpomínku na podsoubor identifikátorů vojenských letadel, který se stal mou pracovní činností z nejmilejších. Po třech letech přišel na svět druhý synek a po návratu z mateřské práce jsem působila v oblasti dokumentografického systému. Co bylo na téhle kapitole mimořádně cenné je to, že od ranných osmdesátých let jsem byla (zpočátku proti své vůli) konfrontována s nástupem výpočetní techniky a možnostmi, které nebyly v ostatních knihovnách a informačních institucích zcela běžné, a také jsem se tam potkala s řadou lidí, kteří mohli být buď vzory, nebo odstrašujícími příklady. Nevím, jestli byla jen náhoda, že i dr. Maximovičová a dr. Papík jsou mými kolegy z onoho pracoviště (a kam to dotáhli - chce se zvolat!).

Po dvanácti letech - v roce 1993 - jsem ale měla pocit, že bych přeci jen měla zkusit něco nového. Nastoupila jsem do Klementina - do oddělení meziknihovních služeb a CEZL. Po instituci informačně bohaté, ale víceméně pro běžné uživatele uzavřené, mě čekala podmračená "matka českých knihoven" a práce náročná na naučení se zažitých praktik a jejich pokud možno smysluplnou změnu. Bylo to období nastupující masivní automatizace, projektu CASLIN, náznaků digitalizace, ožívání Národní knihovny ve všech směrech, bylo to období, kdy opět výrazně narůstal zájem čtenářů a uživatelů o služby knihoven a knihovny se s tím zájmem musely naučit zacházet. Knihovny se také musely naučit lépe navzájem spolupracovat a takřka nekončící urputný pracovní souboj mezi tím, co "se tak dělalo vždycky" a tím, že to jde i jinak, byl takřka každodenní součástí mé práce. V dějinách meziknihovních služeb u nás jsem jistě neudělala tak hlubokou rýhu jako přede mnou dr. Volfová a dr. Richter, ale "za mne" se zakládalo na dnešní referenční centrum Národní knihovny, probíhal usilovný boj o to, aby základní vnitrostátní meziknihovní výpůjční služby zůstaly pro uživatele bezplatné, novelizovala se tradiční papírová žádanka MVS a spouštěly se žádanky elektronické, tvořily se a ve sporech a vášních vznikaly nové "Zásady meziknihovních služeb pro Českou republiku", CEZL a SK CASLIN (dnes SK ČR) ztratil svou bezprostřední vazbu na meziknihovní služby...

Mezitím se nedaleko, jen pár metrů přes "knihovnické" (rozuměj Mariánské) náměstí, něco dělo. Odborná veřejnost se seznámila se skutečností, že se Městská knihovna v Praze rekonstruuje a automatizuje, několikrát byl projekt v různé podrobnosti prezentován na odborných akcích. A já jsem začínala tušit, že to, co při práci v meziknihovních službách mám zprostředkováno různými médii, bude v nově otvírané knihovně přítomno měrou vrchovatou - možnost kontaktu se čtenáři a obecně vzato - s veřejností. Proběhly krátké námluvy a od 1. ledna 1998 pracuji v Městské knihovně v Praze, v její Ústřední knihovně na Mariánském náměstí.

Můžete našim čtenářům přiblížit Městskou knihovnu v Praze? Předpokládám, že většina z nich tuto knihovnu zná a nebo alespoň "virtuálně" navštívila její webovské stránky. Proto by mě zajímaly především poslední novinky, co nového chystáte, na jakých zajímavých projektech pracujete...

Dříve, než několika slovy odbydu zamýšlené novinky, chtěla bych čtenářům přiblížit Městskou knihovnu v Praze a trochu upřesnit, o čem je řeč, řekne-li se Městská knihovna. Vezměme to pro názornost jako oblíbenou dětskou říkanku: domeček, stoleček, mistička...
Na Mariánském náměstí stojí dům, je docela velký a říká se mu Městská knihovna. Fakt je ten, že v části toho známého domu opravdu sídlí Městská knihovna v Praze - MKP (ale také Galerie hlavního města Prahy, rezidence Primátora hlavního města Prahy, Divadélko Říše loutek a další).

Městská knihovna v Praze je tedy instituce, která sídlí v domě na Mariánském náměstí 1, v Praze 1. Na této adrese bydlí organizační útvary knihovny, které jsou nezbytné pro její chod - jednoduše je to ředitelství MKP - ředitelka, ekonomicko-správní úsek, oddělení automatizace, úsek doplňování a zpracování fondů a další. Jednou z organizačních složek MKP je její Ústřední knihovna. Bydlí také v oné známé budově na Mariánském náměstí… a říká se jí ÚK MKP. Tenhle úvod byl opravdu nutný, jinak se vždycky vyprávění o tom, co kdo v rámci MKP, čili "za Městskou knihovnu" chystá, stává poněkud nepřehledným.

Odpověď na původní otázku je pak možná stručnější, než celé vysvětlení terminologického uzlíku "kdo je kdo". To nejzajímavější a nejdůležitější se dá shrnout do věty, že MKP bude do konce roku 2001 provozovat síť deseti automatizovaných poboček nejrůznější velikosti a strategického umístění de facto po celé Praze. Považuji to za zatím nedoceněný jev českého knihovnictví a doufám, že samozřejmost, s níž automatizované knihovny přijímají naši čtenáři a návštěvníci, je u odborné veřejnosti provázena také upřímným uznáním.

Další novinkou, na níž usilovně pracujeme, je aktualizace Strategie MKP s výhledem do roku 2010. Samozřejmě, že součástí této práce je kritické zhodnocení Strategie stávající. Těší nás, v kolika důležitých koncepčních otázkách jsme se jednoznačně trefili přímo do černého (Internet zdarma, propojení specializovaných oddělení v jeden univerzální čtenářský prostor, rozšiřování provozní doby knihoven) a zvažujeme, co bychom mohli změnit tak, abychom neohrozili naše základní cíle - univerzalitu našich fondů a univerzální dostupnost našich služeb. Snažíme se vybalancovat postup informačních technologií napříč naší prací, s povinností a úsilím neodříznout nikoho od informací a dokumentů. Že to není žádná novinka? Ale ano, je to nekončící úkol na jedné straně limitovaný stanovenými záměry, na druhé straně určený velikostí ekonomických možností a zároveň enormně rychle rostoucími požadavky veřejnosti, resp. její části.

Co je obsahem práce hlavní knihovnice Ústřední knihovny? Jak například vypadá váš všední den a jaké zajímavé, důležité a nebo obtížné úkoly nyní řešíte?

Jak kdy. Obecně vzato - největším úkolem hlavní knihovnice velké knihovny je to, aby knihovna každý den fungovala. K tomu je nutná přiměřená znalost detailu činností knihovnou prováděných, spolu se schopností nadhledu a znalostí souvislostí - postavení vlastní instituce v regionu, v souhrnu knihoven ČR, vědomí jedinečnosti a nenahraditelnosti některých funkcí spolu s přiměřenou dávkou "univerzálního základu" každé knihovny, přehled o existujících a vznikajících technologiích a snaha je ve vhodné době a přiměřeným způsobem aplikovat do běžného provozu. Opravdu si myslím, že knihovna by měla fungovat jako systém - s prvky, funkcemi, vazbami a okolím. (Takže ten kdysi v leckteré knihovně existující systémový knihovník asi nebyl tak úplně zbytečný.)

Z pohledu konkrétního všedního dne hlavní knihovnice ÚK MKP, je to snaha ovlivňovat tvář knihovny obracející se k jakémukoli návštěvníkovi jako tvář přívětivou, účastnou a pomocnou, znalou a vědomou si svého poslání. Je-li knihovna pro veřejnost uzavřena, pak je to opakované úsilí o co nevyšší stupeň informovanosti každého pracovníka služeb ÚK MKP o tom, jak správně vypadá standardní provoz naší knihovny, o tom, co se v rámci celé MKP mění (a co to znamená pro čtenáře) - která pobočka se např. uzavírá a která naopak opět poskytuje své služby, tentokrát už v automatizované podobě. - K tomu patří navíc porady, školení, informace, komise, podíl na činnosti SKIPu. A zpátky - vyhodnocování zpětné vazby veřejnosti na naši koncepci, na spektrum služeb a jejich podmínky, ale také na formu jejich poskytování (jak cenným podnětem jsou i pohledy "náhodného návštěvníka", jako byl např. ten uveřejněný naposledy v Ikarovi, není jistě třeba zdůrazňovat). Rozlišení toho, kdy výhrady našich "koncových uživatelů" míří na konkrétní situaci v knihovně, kdy na koncept služeb, kdy je dokonce našim prostřednictvím kritizována až společenská a politická situace v našem státě, kdy je projev nespokojenosti oprávněný a kdy ne, kdy je v našich silách zjednat nápravu okamžitě a kdy je to zcela mimo naše kompetence, jak často se podobný podnět opakuje atd. atd. - i to je jedna z důležitých částí mé práce.

Jaký podíl na vašem dnešním úspěšném působení ve vedoucí funkci v knihovně mělo studium?

Kupodivu - asi velký. Byla to jedna z prvních možností, kdy jsem mohla konfrontovat své názory a svá přesvědčení s více či méně vzdělanými lidmi, a to nejen z řad pedagogů (zdravím zde srdečně svých 44 kolegyň a kolegů! - byli jsme silný ročník). A tak jsem se dozvěděla něco o sobě, něco o druhých, něco o světě. Stručně řečeno - katedra mi pootevřela o další kousek dveře do života, neskřípla mě v nich a nezabouchla je přede mnou. Snad to není málo.

Studium na tehdejší katedře mi opakovaně ukázalo, že na světě existuje téměř vždy více možností odpovědí na danou otázku než je 0-1, černá-bílá. Dozvěděla jsem se o sobě, že nechci usilovat o jedničku ze zkoušky, je-li tou rozhodující podmínkou, abych vyjmenovala čísla a názvy norem platných v oboru, učila jsem se diskutovat s lidmi, jejichž životní zkušenosti byly od těch mých, bezproblémových, úplně jiné a zjistila jsem také, že není vždycky pravda, že většina má pravdu. Katedra mi předvedla "život na zkoušku" a já jsem si potom mockrát vzpomněla, že není vždycky dobře poslouchat nejbedlivěji toho, kdo nejvíc křičí, že na světě je rozhodně více jevů, kategorií a možných variant řešení, než se zatím člověk dozvěděl, že nezajímavé předměty mohou mít navzdory přednášejícím zajímavou podstatu a naopak. Mnohokrát jsem si později vzpomněla na své pohrdání něčím tak nezáživným, jako je použití nástrojů systémové analýzy a syntézy na živé problémy volající po radikálních řešeních a mnohokrát jsem svůj nerozumný názor odvolala. Vzpomněla jsem si na lidi, od nichž se člověk mohl více či méně učit, a to nejen přednášenou látku, ale také nevyhlášený předmět "jak se unést". Idyla? Dnes už asi ano.

Kdybyste nyní šla na vysokou školu jako studentka, jaké předměty byste potřebovala pro úspěšné uplatnění v našem oboru? Jinými slovy - co považujete za stěžejní znalosti a dovednosti, kterými by například ÚISK měl určitě každého budoucího knihovníka vybavit?

A to už se začnu asi trošku opakovat: základ knihovnického řemesla (včetně mnou neoblíbených katalogizačních pravidel a historizujících předmětů), technologie (nejen informační, ale také klasické knihovnické, alespoň v nástinu) a metodologii oboru práce s informacemi, ať hmotnými či virtuálně nesenými. A pak to hlavní - rozhled a souvislosti (nejen faktografie!), sociální komunikace a psychologie. Přídavek na přání - úvod do specializovaného oboru lidského vědění či činnosti. Povinný průběžně konzumovaný dezert - praxi v knihovnách a informačních institucích nejen jako šikovný šolích a závdavek budoucího místa, ale také jako poznání toho, čeho se chci vyvarovat nebo co chci každopádně změnit.

Kam směřuje podle vás obor knihovnictví?

Kam jinam, než vpřed?! Pokud jej nebudeme redukovat na pouhé ovládnutí klasických či elektronických technologií, pak k efektivnímu a racionálnímu využití toho, co už na světě je a podnícení vzniku něčeho nového.

Máte nějaký veselý zážitek z vaší knihovny nebo jejího okolí?

Odpovím mírnou oklikou: existují dva zaručené způsoby, kterými mě mí dva synové kdykoliv "dostanou". Jeden je ten, když se mě v neuvěřitelných chvílích ptají na neuvěřitelné věci a pokud se přiznám, že odpověď na danou otázku neznám, vytřeští oči a s hraným zděšením volají "ale jak to, vždyť jsi přece knihovnice!…". Druhý způsob aplikují kdykoliv jsou doma dříve než já - jakmile z posledních sil odemknu a v různém stadiu rozkladu se vplížím do bytu, čeká na mě otázka: "co bylo dnes veselého v knihovně?". Buď je to tedy tím, že už mám podmíněný reflex nebo tím, že beru služby čtenářům strašně vážně, ale mě opravdu nic tak třeskutě veselého v knihovně nepřepadá. V poslední době mě k melancholickému úsměvu dovedl pohled na spodní stranu pracovních desek stolů, které čtenáři běžně využívají ke studiu (v knihovně probíhaly prázdninové rekonstrukční a údržbové práce včetně výměny koberců, nábytek se přestěhoval a otočil k nám svou většinou odvrácenou tvář). Na každé pracovní desce je zespod přilepeno několik exemplářů různě starých a různě tvrdých vyžvýkaných žvýkaček. (Pro přátele statistiky v našich řadách - počet exemplářů kolísá mezi pouhými dvěma, rekordní stoly mají až 11 kousků.) Jestli je to veselé nevím, je to prostě fakt.

Máte ještě na srdci něco, co byste ráda sdělila našim čtenářům?

Snad jen to, že mě moc těší, že pracuju v oblasti, která je tak živá, že mám radost z toho, jak úspěšně si mnoho knihoven v posledních letech vede, kolik nových osobností se postupně objevilo a že se spolu učíme i mluvit. Také to, že jsem vždycky znovu ráda, že se u nás ještě pořád (nebo spíše už zase) hodně čte a studuje (ačkoli tohle jako praví knihovníci jistě taky dokážeme zpochybnit).

A ještě jednu věc - občas se zkusme zastavit a pochválit se - ne proto, abychom už dál nic nedělali a nezkoušeli, nebo proto, že si myslíme, že to už lépe nejde, ale abychom si vychutnali, že jsme k pomalu převládající standardní úrovni práce našich knihoven museli ujít docela těžkou cestu za docela krátkou dobu. Dosáhnout standardu ve vlastní knihovně není málo, udržet ho a rozvíjet není lehké; dokážeme-li ještě více a naučíme se také standardně mezi knihovnami spolupracovat, tím lépe.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
JEDLIČKOVÁ, Petra a ŠTĚRBOVÁ, Jaroslava. Cesta od vědy ke čtenářům. Ikaros [online]. 2001, ročník 5, číslo 9 [cit. 2020-08-11]. urn:nbn:cz:ik-10780. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10780

automaticky generované reklamy
registration login password