Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

České knihovny nejsou na dně

Čas nutný k přečtení
6 minut
Již přečteno

České knihovny nejsou na dně

0 comments
Autoři: 

V Lidových novinách 15. 10. 2005 v příloze Orientace vyšel článek Petra Zídka „Knihovny na dně : málokde je naše zaostalost za vyspělými zeměmi patrná tak dobře jako v českých knihovnách“. Tento článek vyvolal debatu mezi knihovníky (zejména vysokoškolskými). Reagoval jsem na něj textem, který jsem poslal do redakce Lidových novin. Protože pochybuji, že bude v celém rozsahu (nebo vůbec) uveřejněn, nabízím text pro čtenáře Ikara (doplněný jen o webové odkazy).

Petr Zídek v článku „Knihovny na dně“ rázně zkritizoval české knihovnictví, zejména vysokoškolské. Zcela přitom opomíjí pokrok, k němuž došlo za uplynulých patnáct let, a mnohé uváděné údaje jsou zkreslené.

Petra Jedličková, odborná asistentka Ústavu knihovnictví a informačních studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, by svým zahraničním kolegům na dotaz po univerzitní knihovně mohla vysvětlit, že na Univerzitě Karlově jsou zřízeny knihovny na jednotlivých fakultách, a ukázat jim moderní knihovnu společenských věd T. G. Masaryka, nacházející se v jinonické budově. Centrální knihovna na vysoké škole má totiž smysl v případě, že je škola dislokována kompaktně v kampusu – taková je např. na Vysoké škole ekonomické, Vysoké škole chemicko-technologické nebo České zemědělské univerzitě (v těchto případech ostatně jde o školy zaměřené na jedno odvětví). Jiné vysoké školy jsou naopak tvořeny množstvím fakult, s odlišným zaměřením, dislokovaných v různých částech města, a proto je logické, že základním článkem poskytujícím knihovnické a informační služby jsou knihovny fakultní – kromě Univerzity Karlovy se jedná např. o Masarykovu univerzitu, České vysoké učení technické nebo Vysoké učení technické v Brně. Tyto knihovny jsou tudíž blízko svým uživatelům, což je určitě předností. Pro koordinační a metodické činnosti, nákup databází, vytváření konsorcií atd. jsou pak na rektorátech odborné knihovnické útvary (souhlasím s autorem, že název „Ústřední knihovna UK“ může být zavádějící). Podle mého názoru by opravdu nebylo účelné budovat (někde na periferii – neboť v centru by se místo těžko našlo) ohromnou knihovnu Univerzity Karlovy pro všechny studované obory.

Autor tvrdí, že „knihovny na úrovni doby však nenalezneme ani na jednotlivých fakultách“. Opomíjí např. moderní rekonstruované knihovny právnické fakulty, evangelické teologické fakulty nebo matematicko-fyzikální fakulty v Karlíně. Uváděná filozofická fakulta je netypickým, extrémním příkladem, kde od postavení budovy na dnešním náměstí J. Palacha fungují knihovny na jednotlivých katedrách a ústavech – přitom některé z nich mají přes 100 000 svazků, jiné jsou výrazně menší. Jejich tematický překryv je logicky minimální, takže „nakupují stejné publikace a periodika“ jen v nevýznamné míře. Předpokládám, že budovaná ústřední knihovna fakulty v suterénu, v prostorách bývalé kotelny a části dvora, bude splňovat parametry běžné v zahraničí, vztahující se k zastavěné ploše.

Srovnávání s cizinou má své oprávnění, ale nemá význam srovnávat např. českou Národní knihovnu PŘED výstavbou nové budovy s francouzskou Bibliotheque nationalePO výstavbě nové budovy. A už vůbec nevidím smysl přepočítávat plat kanadského knihovníka na české koruny a porovnávat s platem českého knihovníka – předpokládám, že podobný poměr by vyšel, i kdyby autor porovnával platy kanadského a českého redaktora či novináře.

Autor sice cituje některé údaje z tiskových zpráv Svazu knihovníků a informačních pracovníků o rozvoji českého knihovnictví, ale pak je odmítá jako nepodstatné. Netvrdím, že vše je v nejlepším pořádku, ale nelze jen tak opominout výrazný pokrok v mnoha směrech. Namátkou uvádím přístup do světových bibliografických, plnotextových a faktografických databází financovaný z programu „Informační infrastruktura výzkumu“, fungující systémy „document delivery“ umožňující získat elektronickou kopii článku z periodika (např. Virtuální polytechnická knihovna nebo Elektronická pedagogická knihovna), podpora z programu Veřejné informační služby knihoven (digitalizace, ochranné mikrofilmování, retrokonverze lístkových katalogů, vzdělávání), Souborný katalog České republiky, Jednotná informační brána atd.

Autor se mýlí, když tvrdí, že „v českém vysokém školství je úplně jedno, má-li univerzita knihovnu dobrou, špatnou nebo vůbec žádnou“. Při akreditaci studijních programů posuzuje Akreditační komise vlády České republiky kromě jiných kritérií i stav knihovny (formulář „I“ žádosti o akreditaci).

Poznámky k pasáži o Národní knihovně: „Prostory bývalé jezuitské koleje jsou pro moderní knihovnu naprosto nevhodné.“ Ano, proto již řadu let požadují výstavbu nové budovy. „Většina knih je uskladněna v Hostivaři, takže na objednávku je třeba den čekat.“ V centrálním depozitáři v Hostivaři jsou umístěny jen starší, málo žádané fondy, v roce 2004 bylo 87 % požadavků realizováno ze skladů v budově Klementina a jen 13 % z Hostivaře. „Hale služeb dosud dominují lístkové katalogy“ – to je sice pravda, ale čtenáři je již potřebují v menší míře, neboť mohou odkudkoli přes internet (nebo z počítačů v této hale) přistupovat do elektronického katalogu Národní knihovny a dalších bází umožňujících vyhledávání, objednávání, rezervace a správu vlastního konta výpůjček; další lístkové katalogy jsou alespoň naskenovány.

Problematice uchovávání diplomových prací na českých vysokých školách jsem se věnoval před dvěma roky, po dotazníkové akci jsem výsledky prezentovalna celostátní poradě vysokoškolských knihoven 2003. Ukázalo, že přístup k diplomovým pracím se výrazně liší podle typu vysoké školy. Na fakultách humanitních, společenskovědních a přírodovědných považují diplomové práce za trvalý zdroj poznatků, dlouhodobě je uchovávají, mají je zpracovány v automatizovaných knihovních systémech často dostupných na webu. Naproti tomu na technických vysokých školách se na diplomové práce dívají jako na informační pramen s pomíjivou hodnotou, ponechávají je na katedrách bez odborného zpracování a po několika letech (po deseti, pěti nebo dokonce jen po třech letech) je vracejí autorům nebo likvidují. Specifické jsou pak umělecké vysoké školy, kdy podstatou diplomové práce je umělecký artefakt nebo výkon a písemný text je jen doplňující. Jak jsem tehdy zjistil, cca 200 000 prací je uloženo v knihovnách jako součást knihovních fondů. V některých knihovnách jsou tak uchovávány rozsáhlé zpracované sbírky: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 18 000 prací, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy 13 000 prací, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity 10 000, Univerzita Pardubice 12 000, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita 19 000. (Mimochodem povodně v Praze v roce 2002 zničily přes 11000 diplomových prací.) Další tisíce jsou uloženy na katedrách či ústavech, což někde může znamenat dlouhodobé uložení s řádnou evidencí, jinde však jen neevidované hromadění jen na několik let s následnou likvidací. Diplomové práce mají rovněž charakter archiválie, záleží pak na skartačním řádu příslušné vysoké školy. Centrální registr vysokoškolských kvalifikačních prací v Česku opravdu neexistuje (před třemi lety jsem jej navrhoval, nicméně trendem doby jsou systémy plnotextové).

Jak Petr Zídek uvádí, pokud Američana zajímají třeba práce o Milanu Kunderovi, ve své knihovně si je vyhledá v plném znění v databázi Proquest Dissertations and Theses (podotýkám, že jde o komerční produkt soukromé firmy – v Česku není trh tak velký, aby se to nějaké firmě vyplatilo). Pokud chce totéž Čech, nemusí fyzicky obejít všechny katedry bohemistiky a propátrat jejich katalogy, jak se autor článku mylně domnívá – stačí si sednout k počítači s internetem a podívat se do online katalogů vysokoškolských knihoven – tak jsem v krátké době našel 42 prací (např. na FF UK 11, FF MU 12 atd.), a to obhájených nejen na katedrách bohemistiky, ale např. i z kateder dějin a teorie divadla, překladatelství a tlumočnictví nebo filozofie. Potom ale, a v tom má P. Zídek pravdu, je třeba získat písemný souhlas autora. Při Asociaci knihoven vysokých škol ČR pracuje odborná komise pro otázky elektronického zpřístupňování vysokoškolských kvalifikačních prací, která se věnuje problematice zpracování, archivování a zpřístupňování plných textů těchto prací. Mj. iniciovala do novely autorského zákona a do novely vysokoškolského zákona ustanovení, které by přístup k textům usnadnilo, ale neúspěšně. Nemohu tedy souhlasit s názorem že jde o „skandální defekt českého knihovnického systému“, jestliže knihovníci jen dodržují autorský zákon.

Jako v jiných oblastech společnosti jsou u nás některé knihovny lepší, jiné horší, ale celkově došlo za patnáct let k velkému kvalitativnímu posunu. Proto se nemohu ztotožnit s autorovou tezí, že „české knihovny jsou u nás v podobné krizi jako vysoké školy, velmi špatně zvládají svou základní funkci: zprostředkovat uživatelům informace.“

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
BROŽEK, Ivo. České knihovny nejsou na dně. Ikaros [online]. 2005, ročník 9, číslo 11 [cit. 2021-07-28]. urn:nbn:cz:ik-11943. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11943

automaticky generované reklamy
registration login password