Když jste přišel (v roce 1999, nemýlím-li se) do knihovny Cornellovy univerzity, co Vás nejvíce překvapilo?

Nejvíce mě překvapilo, že titul ředitelky knihovny Cornellovy univerzity je univerzitní knihovnice (angl. University Librarian) a že je to jedna z nejvlivnějších, nejrespektovanějších a nejlépe placených akademických hodností na celé univerzitě. Podobně je tomu v Knihovně Právnické fakulty, jejíž ředitelka má titul právnická knihovnice. Tato hodnost automaticky obnáší profesuru z práva, titul mé nadřízené Claire Germain tedy v originále zní Edward Cornell Law Librarian & Professor of Law. Navíc mě velmi překvapilo, že knihovna je přímo zabudována do většiny interiérů Právnické fakulty. Regály s knihami a počítačové stanice jsou totiž přímo na chodbách, v aulách a studijních prostorách. Celá budova je vlastně jednou velkou studovnou otevřenou čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu. Samotná velká studovna je pak epicentrem studijních a jiných aktivit probíhajících na fakultě.

Dá se taková americká univerzitní knihovna srovnávat s českými, nebo je to naprosto nesouměřitelné?

Některé věci jsou srovnatelné, alespoň s knihovnou, z níž pocházím já jako knihovník, tedy se Státní technickou knihovnou v Praze (STK). Jde především o odborné knihovnické věci a infrastrukturu. Srovnatelná je úroveň automatizace a inovace služeb, odborné zázemí, profesionální nadšení a dovednosti knihovníků, technické vybavení, vnitřní organizace a efektivita knihovnických procesů. STK měla v roce 1999 dokonce jistý náskok, např. díky implementaci nových druhů netradičních služeb a procesů založených na využití internetových protokolů.

Stejně jako americké čelí i české akademické knihovny v posledním desetiletí problémům, které vznikají v důsledku radikální digitalizace a internetizace celé infosféry. Na globální úrovni nyní dochází ke změně informačně-komunikačního paradigmatu a v souvislosti s tím jsou některé z tradičních kompetencí institucí vědění, mezi něž se řadí právě univerzitní knihovny či vydavatelé odborné literatury, čím dál více přebírány technologiemi vědění (například vyhledávačem Google, různými digitálními archivy či virtuálními knihovnami přístupnými prostřednictvím internetu). Akademičtí knihovníci jsou nuceni každodenně čelit otázce smysluplnosti své práce a naléhavě hledat a nalézat nové způsoby, jak v těchto měnících se podmínkách zajistit plnění svého tradičního poslání spolehlivých a nepostradatelných zpracovatelů a zprostředkovatelů informací, resp. vědění.

Zde však souměřitelnost poměrů v amerických a českých univerzitních knihovnách bohužel končí. V případě Cornellovy univerzity se jedná o jednu z předních světových výzkumných univerzit (angl. research university) a navíc o soukromou instituci. Je to největší hospodářský gigant v širším regionu, který disponuje ročním rozpočtem kolem dvou miliard amerických dolarů a zaměstnává přes jedenáct tisíc lidí. Hovoří se o tzv. vzdělávacím byznysu (angl. educational business). V rámci výzkumu a výuky jsou na Mars posíláni roboti v podobě vozíků, luští se lidský genetický kód, urychlují se izotopy, řídí se světové hotelové řetězce, na svou kariéru jsou připravováni budoucí členové Kongresu a také ředitelé a manažeři předních světových korporací. Není divu, že špičkové informační služby a zdroje jsou nezbytností a samozřejmostí a jsou implicitně přítomné a vyčíslitelné ve výstupní kvalitě finálních produktů univerzity, tedy v odborném úspěchu a vlivu absolventů a ve významu výzkumných projektů, na nichž se univerzita podílí a na které dostává milionové granty ze státních i soukromých či korporátních zdrojů. Univerzitní knihovna je neoddělitelnou součástí celého akademického byznysu, nikoli na univerzitním rozpočtu parazitující místnost a pracovní úvazek pro půjčování profesorských skript a nákup několika málo titulů zahraničních odborných časopisů a databází, jako je tomu kupříkladu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Knihovníci a knihovny se na amerických univerzitách spolu s ostatními členy akademického sboru v rámci svých odborných kompetencí poskytovatelů a zprostředkovatelů informačních služeb a zdrojů nezbytných pro efektivní fungování akademické obce (či byznysu) plnohodnotně podílejí na vzdělávacích a výzkumných činnostech, mají akademické úvazky a také akademickou prestiž. Mým českým kolegům toto stále připadá jako z oblasti sci-fi.

Jak jsem již naznačil, knihovnictví ve Spojených státech amerických má totiž (podobně jako vysokoškolské vzdělání, věda a výzkum) svou explicitní, snadno vyčíslitelnou a obchodovatelnou tržní hodnotu, ze které se ve svém důsledku odvozují i konkrétní prvky civilizačních, humanistických, demokratických a kulturních hodnot. V České republice jsou (stejně jako ve většině evropských zemí se silným vlivem státu) knihovnám, vysokoškolskému vzdělání, vědě a výzkumu deklarativně uznávány civilizační, humanistické, demokratické a kulturní hodnoty, a čeká se, že se z těchto hodnot, z peněz daňových poplatníků a z usnesení vládních komisí jaksi dialekticky vyvrbí bohatá, pokroková, spravedlivá, kulturní a vzdělaná informační společnost pro 21. století.

Co považujete za největší problém českého knihovnictví?

Rád bych v tomto směru navázal na svou předchozí odpověď. Zastávám názor, že po odborné, personální a technické stránce patří české odborné knihovnictví k evropské špičce. Jezdím poměrně často do Česka a účastním se knihovnických konferencí, wokshopů a projektů, při nichž se setkávám se svými českými kolegyněmi a kolegy. Musím se přiznat, že jsem docela nadšen jejich odborností, profesním růstem, nadšením, vytrvalostí a přehledem o tom, co se děje v zahraničním knihovnictví. Také je cítit příchod nové ikarovské generace vysoce motivovaných, nadšených a odborně zdatných informačních profesionálů, i když mám značné výhrady a nedůvěru k jistým domácím institucím pro vzdělávání knihovníků a informačních specialistů.

Pokud se týká úrovně informačních služeb, lze říci, že alespoň v některých z předních českých knihoven pověstné zlaté české ručičky poměrně úspěšně kompenzují v porovnání s vyspělým Západem špatné finanční podmínky a chronický nedostatek odborných (především nákladných zahraničních) informačních zdrojů. Management knihoven také odvádí skvělou práci, staví se moderní budovy knihoven, vytvářejí se účelová knihovnická konsorcia a moderní virtuální uživatelské systémy, všemi možnými (legálními) způsoby se získávají finanční prostředky na rozvoj infrastruktury a na nákup a rozvoj knihovního fondu. Největší problém českého knihovnictví leží podle mého názoru mimo brány samotných knihoven, i když pochopitelně stále přetrvávají určité subjektivní problémy - ne všichni kolegové jsou zatím přesvědčeni o tom, že primárním účelem a úkolem knihoven je poskytování informačních služeb uživatelům, nikoli zaměstnávání knihovníků a provoz a údržba budov knihovny.

Největší problém českého knihovnictví tedy spatřuji ve špatné vysokoškolské a kulturní politice, kvůli níž v očích veřejnosti pořád přetrvává falešný mýtus o bezplatném vysokoškolském studiu, bezplatné vědě, bezplatné kultuře, bezplatné knihovně. Věda, vzdělávání a kultura jsou veřejným, nikoli vládním dobrem. Zákazník, v našem případě uživatel veřejně přístupné akademické knihovny, přece vždy zaplatí za knihovnickou službu, i když neplatí přímo, ale prostřednictvím daňového přerozdělování. Dokud bude za knihovnickou, vzdělávací či kulturní službu za zákazníka platit instituce jeho vlastními penězi, nikoli on sám, instituce mu bude určovat nejen rozsah a kvalitu poskytovaných služeb, ale také jeho uživatelskou potřebu. Tento největší mimoknihovnický problém českého knihovnictví je zároveň součástí největšího mimoakademického problému českého vysokého školství a hlavní příčinou jeho zaostávání za Spojenými státy. Nesouhlasím s dominantním názorem, k němuž se přiklání akademická obec i veřejnost, že čeští vysokoškolští učitelé, výzkumní pracovníci a akademičtí knihovníci jsou podprůměrně placeni. Domnívám se, že na jednoho podprůměrně placeného jsou naopak s ohledem na kvalitu odvedených akademických výkonů zhruba tři přeplaceni. Myslím si, že se jedná o ojedinělou situaci, v níž by přerozdělování přineslo kladné výsledky a obecný užitek. To vše však za předpokladu, že by přerozdělování bylo prováděno přímo zákazníky, tedy studenty a uživateli knihoven. Přidávání rozpočtových peněz do současného skomírajícího systému vysokého školství a akademického knihovnictví nic podstatného nezlepší, pouze oddálí začátek nezbytných radikálních změn a prohloubí zaostávání za americkými univerzitami, což si konečně začínají uvědomovat i některé jiné evropské státy.

Trochu legrace nakonec: Dokážu si představit, že by takové uvolnění akademického trhu v Česku mohlo mít mimo jiné za následek jakousi akademickou obdobu zdravotního/zubařského příplatku a připojištění. Vláda by snížila daně a zdarma zaručovala jenom uspokojení základních kulturních, informačních a vzdělávacích potřeb obyvatelstva, zatímco nadstandardní služby by si zákazníci hradili sami (buď přímým příplatkem, nebo ze zmiňovaného připojištění). Koneckonců, proč ne?