V prosincovém úvodníku si dovolíme vrátit se ještě k závěru letošního října, konkrétně k jeho 28. dni. Toto datum je v České republice spojeno s řadou významných historických událostí. V letošním roce k nim přibyla minimálně ještě jedna, která však bude mít celosvětový dosah. Právě 28. října 2008 totiž společnost Google Inc. úspěšně vyřešila tři roky se táhnoucí spor s autory a vydavateli, kteří soudně napadli službu společnosti Vyhledávání knih Google (Google Book Search) kvůli zpřístupňování autorsky chráněných textů nebo jejich částí. Převratná dohoda, jak ji označuje sama společnost Google (a informace o níž už byla promptně zařazena mezi nejvýznamnější události dějin knižní kultury), otevírá této firmě cestu k uskutečnění jejího smělého záměru – totiž k vytvoření univerzální digitální knihovny zaznamenaného lidského poznání. Tedy k něčemu, co s trochou nadsázky můžeme označit jako centrální knihovnu lidstva (Jakub Čížek na serveru Živě použil ještě metaforičtějšího obrazu „Centrálního mozku lidstva“).

Na první pohled jde o plán mimořádný, výjimečný, ojedinělý. Pokud se však podíváme do historie, najdeme jeho výraznou paralelu, resp. přímo jeho myšlenkového předchůdce. 12. září 1895, tedy bez pěti dnů přesně 103 let před tím, než vznikla společnost Google (7. září 1998), dva belgičtí právníci, Paul Otlet a Henri La Fontaine, založili Mezinárodní bibliografický úřad (Office International de Bibliographie) s cílem vytvořit Mundaneum, tedy sbírku veškerého zaznamenaného lidského poznání. Jak víme z dějin, Otlet a La Fontaine byli ve své snaze neúspěšní a jediným jejich dítětem, které se dožilo dospělého věku a těší se dodnes relativně dobré kondici, je Mezinárodní desetinné třídění. (Není bez zajímavosti, že Otlet také vizionářsky předjal myšlenku internetu.)

Podaří se tedy Googlu po přibližně jednom století Otletův a La Fontaineův záměr uskutečnit? Domníváme se, že má k tomu dost dobré předpoklady, z nichž nejdůležitější jsou tři:

1. Google má dost kapitálu (nejen finančního, ale i technického, organizačního a lidského), s nímž se takový projekt nezdá jen vzdušným zámkem, což dokládají i dosavadní výsledky.
2. Na rozdíl od situace před 100 lety jsou dostupné technologie, které realizaci takového projektu podstatně usnadňují, resp. ho vůbec reálně umožňují.
3. Google nesází na centralizaci, ale na spolupráci (s vydavateli a knihovnami).

V současnosti je prostřednictvím služby Google Book Search dostupných zhruba 7 000 000 titulů, které byly naskenovány a zpřístupněny během šesti let (odhady odborníků původně zněly na tisíc (!) let). To je zhruba polovina titulů, které se Mundaneu podařilo shromáždit za celou dobu své existence – ovšemže pouze na úrovni bibliografických záznamů. Google má plné texty, ve kterých lze vyhledávat a v souladu s autorskými právy je lze i zobrazovat. Pro bližší představu: 7 000 000 svazků je zhruba celý fond Národní knihovny České republiky. Universal Digital Library odhaduje, že od počátku psaných dějin lidstva vzniklo 300 milionů jedinečných titulů knih a dalších dokumentů, přičemž před rokem 1900 to nebylo více než 10 milionů titulů. Pokud tedy Google udrží současné tempo digitalizace, kompletní lidské poznání budeme mít dostupné za zhruba 250 let. Představme se však, co se stane ve chvíli, pokud Google své tempo zdesateronásobí. Technicky, organizačně ani jinak to není nemožné. Bude to znamenat, že v roce 2033 ztratí klasické knihovny smysl své existence?

To se naprosto nedomníváme. Náš názor vychází mj. z partnerské role, kterou společnost Google při vytváření své „centrální knihovny lidstva“ klasickým knihovnám přičítá. V rámci daných pravidel a zvoleného systému zpřístupňování knih, který zohledňuje autorská práva, je vlastně Google v pozici agregátora dat, který částečně přesměrovává požadavky uživatelů jinam – mj. právě do knihoven.

Našli bychom i další důvody, proč se nejen o osud knihoven, ale ani knihovních katalogů, databází plných textů nebo digitalizačních projektů knihoven v souvislosti se službou Google Book Search nemusíme obávat. K podrobné struktuře metadat, specializovaným způsobům filtrace a vyhledávání, oborovému zaměření a spoustě dalších charakteristik katalogů, databází a digitálních knihoven má projekt Googlu na hony daleko – a vlastně jich ani nemá ambice dosáhnout. Což je naprosto v pořádku – jeho cílem není suplovat takové projekty, jako je např. jedinečná databáze české poezie 19. a začátku 20. století a spousta dalších specifických zdrojů.

V souvislosti s projektem Google Book Search však máme jiné obavy. Už dnes se řada lidí spoléhá jen na ty informace, které jsou dostupné prostřednictvím internetu (tj. de facto prostřednictvím Googlu), i když ne všichni, jak dokládá průzkum Centra pro digitální budoucnost jihokarolinské univezity v Annenbergu, těmto informacím důvěřují. Mezi úplně nejdůvěřivější patří podle uvedeného průzkumu právě Češi. Tento trend má pak ty důsledky, že zdroje mimo internet jsou marginalizovány, což vede k jednostrannosti a povrchnosti při práci s informacemi. Hezkým příkladem, který to potvrzuje, je způsob práce s Wikipedií. Ta se často stává jediným zdrojem informace, přestože by – podobně jako každá jiná encyklopedie – měla sloužit jen pro prvotní orientaci. Tento přístup je zvláště neblahý u odborníků, jak na to velmi přesně poukázal Miloš Čermák ve svém fejetonu v Reflexu (č. 45/2008).

Vznik a rozvoj služby Google Book Search (a dalších služeb Googlu) je tedy na jednu stranu třeba přivítat (např. kde jinde tak snadno a rychle najdete knihu, která je jinak úplně nedostupná?), na druhou stranu je třeba si uvědomit potenciální rizika, která s sebou tento vývoj přináší. Doufejme, že ani za 25 let nebude slovní spojení „vyhledávat informace“ zcela a definitivně vytlačeno výrazem „googlovat“.