Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

BOBCATSSS 2000

Čas nutný k přečtení
9 minut
Již přečteno

BOBCATSSS 2000

0 comments
Podnázev: 
právo na svobodný přístup k informacím vs. právo na duševní vlastnictví - hra doopravdy

Tento rok v lednu (24. - 26. 1.) se konalo již osmé studentské symposium BOBCATSSS, letos pod názvem ACCESS 2000: Intellectual Property vs. The Right of Knowledge. Konferenci hostila Jagiellońská univerzita sídlící v krásném polském městě Krakově. Pro nezasvěcené - původní myšlenka pořádat každoročně trochu nezvyklou knihovnickou konferenci zaměřenou na setkávání profesionálů a studentů oboru zemí západní a východní Evropy pochází z Holandska, od dr. Ruuda Bruynse z amsterdamské knihovnické školy. Zvláštností konference je to, že je celá koncipovaná, organizovaná a zajišťovaná studenty kodaňské Královské školy knihovnictví a informačních věd ve spolupráci se studenty knihovnických škol hostitelské země, letos tedy studentů krakovské university. Konference se pravidelně koná počátkem roku v některé z východoevropských zemí. Hostitelskými městy již byly mj. Budapešť, Bratislava, letos Krakov a příští rok to bude Vilnius. Tíže organizace tentokrát spočine na bedrech studentů Fakulty žurnalistiky, knihovnictví a informačních věd university v Oslo a studentů Fakulty komunikace Vilniuské university. "Vlastníkem" konference je sdružení EUCLID.

Konference poskytuje studentům knihovnických škol velmi zajímavou šanci jakési hry na skutečnost: vyzkoušet si na vlastní kůži všechny problémy související s přípravou poměrně velké mezinárodní konference: od výběru témat a přednášejících, přes přípravu vlastních referátů, až po zajišťování konferenčních sálů, ubytování účastníků, propagaci konference a další organizační a administrativní práce.

Letošní předmět zájmu - dostupnost informací, kontroverzně vyhrocené do konfliktu práva na duševní vlastnictví s právem na vědomosti, přinesl řadu zajímavých témat souvisejících zejména s novými informačními médii, Internetem a digitalizací informačních obsahů. Pro českého účastníka témat obzvláště zajímavých v souvislosti s připravovanými změnami autorského zákona.

Podstatu celého problému a všechny další příspěvky předznamenal brilantní úvodní referát Charlese Oppenheima, profesora informačních věd univerzity v Loughborough "Budoucnost duševního vlastnictví v informační společnosti" (The Future of Intellectual Property in The Information Society). Zdůrazňuje se zde mj.:

"Duševní vlastnictví je poměrně novým společenským jevem: historie patentů, copyrightu, chráněných obchodních známek atd. se počíná teprve v 17. století a současná situace se vyvinula teprve v posledních několika letech. Původním obsahem patentů a copyrightu bylo řešení konfliktů mezi monarchou a jeho poddanými, a záměrem bylo získávání peněz pro stát. Teprve v současnosti se do popředí dostává aspekt lidských práv či aspekt ochrany individuální vložené práce. V řadě zemí se klade důraz na individuální ekonomickou prosperitu (zejména USA a UK), jiné zeměn zdůrazňují aspekt ochrany osobní reputace, ale i zde začíná ekonomické hledisko převládat. Pojem intelektuální vlastnictví tedy zahrnuje napětí mezi jistým monopolem podporujícím invenci a vznik nových myšlenek a produktů, a všeobecným prospěchem lidstva podmíněnou potřebou neomezené svobodné výměny informací. Donedávna se tato oblast vyznačovala křehkou rovnováhou, která je nyní ovšem ohrožena.

Ještě donedávna knihovny nakupovaly knihy a časopisy, které si uživatelé půjčovali, resp. části textů kopírovali. Kopírování bylo jakýmsi seberegulujícím procesem, protože bylo nákladné, výsledné kopie kvalitou neodpovídaly originálu a kopírování bylo snadno kontrolovatelné. To se počátkem 90. let změnilo - knihovny začaly po nakladatelích stále častěji požadovat povolení digitalizace textů, což nakladatelé vnímali jako akutní ohrožení svých zájmů - digitalizovaný text lze snadno množit v totožné kvalitě a v libovolném množství kopií prakticky zadarmo, lze jej upravovat při zachování původní formy, a tak jej "falzifikovat", redukovat tak příjmy nakladatelů a ohrožovat jejich profesní pověst. Nakladatelé tedy pochopitelně k digitalizaci textů odmítali svolení dát a v polovině 90. let se tak dostali do nesmiřitelného rozporu s knihovnami. Tlak na vydavatele stupňovaly některé aktivity typu Digital Library Initiative v USA či programu eLib v UK. Navzdory postojům řady knihoven, které považovaly nakladatele za vyděrače a nepřátele svobodného toku informací a žádaly jejich bojkot, se podařilo uskutečnit řadu jednání, jejichž výsledkem byla doporučení týkající se výjimek z copyrightu v prostředí elektronických publikací, základních algoritmů pro výpočet poplatků za svolení k digitalizaci, definicí termínů obsažených ve smlouvách a vzorových klausulí smluv. Problém nicméně přetrvává a lze očekávat další tlak vlastníků autorských práv ve směru posilování legálních práv vlastníků, požadavků technických řešení bránících ilegálnímu kopírování, požadavků zavazování klientů formou kontraktů, smluv s uživateli apod. Tlak nevyvíjejí pouze nakladatelé, ale projevuje se např. ze strany EU v podobě směrnice "o harmonizaci určitých aspektů autorských a souvisejících práv v informační společnosti", která by - pokud by vešla v platnost - výrazně posunula obsah práva ve prospěch držitelů copyrightu a v neprospěch uživatelů a knihoven. Tento trend signalizuje snahu vlastníků o získání monopolu a znemožnění přístupu ke znalostem, resp. jeho zpoplatnění, není ovšem nevyhnutelný, a to z řady důvodů. Patří mezi ně např. názor mnoha vlád ztotožňujících se s argumentem, že základní lidská práva jsou stejně důležitá, ne-li důležitější, než potřeba chránit průmysl. Potřeby lidských bytostí jsou důležitější než potřeba zisku. Řada zemí se domnívá, že autorskou ochranu není třeba dále posilovat, a že přístup k informacím patří mezi základní lidská práva. Kromě toho nemá smysl vypracovávat zákony, které populace z větší části ignoruje, ať již z důvodů jejich nespravedlnosti či bezvýznamnosti, a je velmi obtížné vynutit jejich dodržování . To se vztahuje zejména na Internet.

Zdá se, že současná legislativní ochrana autorských práv je dostatečně silná a není důvodu vycházet víc vstříc vlastníkům. Jejich pokusy o narušení křehké rovnováhy by se mohly ukázat kontraproduktivní. Řada zemí se k pokusům o posílení autorskoprávní ochrany postaví negativně, v jiných zemích je uživatelé budou obcházet, resp. budou-li jim tvrdší zákony vnucovány, dojde k protestům, možná i násilným, stávající konsensus se zhroutí a prospěch z toho nebude mít nikdo."

Zazněla řada dalších velmi zajímavých přednášek, z nichž na prvním místě je třeba jmenovat referát pana Mogense Damma, předsedy Dánské knihovnické asociace, na téma "Význam dostupnosti informací pro jednotlivce v novém tisíciletí" (The Importance of Information Accessibility for the Individual in the New Millenium) (nachází se v programové příloze sborníku Welcome to Krakow…), pojednávající o právu na svobodný přístup k informacím jako o jednom z nejzákladnějších lidských práv a jeho odraz v zásadních dokumentech: Všeobecné deklaraci lidských práv, Manifestu UNESCO o veřejných knihovnách a Kodaňské deklaraci a v práci mezinárodních sdružení (např. FAIFE či EBLIDA). Referát se zabýval příčinami existence bariér ve svobodném přístupu ku informacím, ideologickými vytvářenými nedemokratickými společenstvími, ekonomickými a technologickými: vznikající společností dvou tříd - informačně bohatých (vrstvy s přístupem k nejnovějším informačním technologiím) a informačně chudých (ekonomicky chudých vrstev, handicapovaných občanů, ale také starší generace a nekvalifikovaných vrstev) a o možnostech veřejných knihoven přispět k řešení tohoto problému (příkladem je nový návrh dánského knihovnického zákona nařizující knihovnám bezplatně zpřístupňovat Internet), a nakonec copyrightem, zejména jeho současným neblahým vývojem. Závěrem referátu zaznělo vážné varování:

Podaří-li se nám [právo na svobodný přístup k informacím] učinit skutečně obecně uznávaným a informace obecně dostupnými, můžeme doufat ve vývoj světa ku společnosti osvícených, možná šťastnějších a zcela jistě bohatších občanů. V opačném případě, stane-li se dostupnost informací privilegiem uzavřené elity, nedostupným pro pasivní (či revoltující!) většinu lidstva, staneme se světem pro omezenou skupinu lidí - a to nebude počátek, ale konec informační společnosti.

Není možné zde podrobněji zmínit všechny příspěvky zabývající se nejrůznějšími aspekty svobodné dostupnosti informací od filosofických, až po zcela konkrétní problémy každodenní praxe. Zájemce odkazuji na dva svazky proceedings z konference (vlastní svazek konferenčních materiálů ACCESS 2000, Intellectual Property… a doplňující programový svazeček Welcome to Krakow, které budou dostupné v Knihovně knihovnické literatury Národní knihovny ČR). Přesto se nemohu nezmínit o několika dalších, přinejmenším formálně se vymykajících referátech a akcích.

Především se jedná o experimentální seminář uspořádaný v rámci konference sdružení FAIFE na téma"Knihovny a intelektuální svoboda (Libraries and Intellectual Freedom)": kromě základních informací o činnosti FAIFE byl předmětem semináře skupinový brainstorming nad tématem, tak, jak se odráží v etických kódech knihovnického povolání v některých zemích. Seminář vyvolal nečekaně živou diskusi o etice knihovnického povolání a praktickém významu její kodifikace v etických kódech (tváří v tvář totálnímu selhání kódu francouzských veřejných knihoven v již proslulém konfliktu řady jihofrancouzských knihoven s cenzurními zásahy obecních zastupitelstev ovládaných pravicovou Le Penovou Národní frontou) a nakonec i diskusi na téma neomezený přístup k informacím vs. omezující zásahy v případě kontroverzních témat (pornografie, násilí, zbraně…). Diskutující se - možná symptomaticky - rozdělili na zastánce neomezeného přístupu ze zemí bývalého sovětského bloku a zastánce umírněných cenzurních zásahů, zde ze severských zemí.

Tématem dostupnosti kontroverzních informací se zabýval projekt slovinských studentů "Promiňte, jak mám spáchat sebevraždu?" (Excuse me, How Do I Commit Suicide?). Slovinští studenti za základ svého výzkumu vzali články 8 a 9 slovinského knihovnického etického kodexu, které slovinským knihovníkům nařizují zajišťovat naprosto svobodný přístup k informacím a bránit jakýmkoli pokusům o cenzurní zásahy, přičemž z nich snímá odpovědnost za obsah a použití zpřístupněných informací. Metoda projektu byla založena na inscenování reálné situace: 21 dobrovolníků z řad studentů v nejrůznějších slovinských knihovnách požadovalo informace na kontroverzní témata (nekrofilie, sebevražda, vyobrazení či fotografie mrtvol). Výsledky výzkumu nebyly nezajímavé - zveřejněny jsou ve jmenovaném sborníku.

Dalším formálně zajímavě připraveným referátem byla případová studie holandských studentek "Kdo je vlastník copyrightu?" (Who is the Copyright Owner?) provedená jako divadelní představení, inscenace soudního procesu, který má spravedlivě rozhodnout o vlastníkovi autorských práv mezi znesvářeným stranami, které představují autor, zástupce university, jejímž pracovníkem autor je a zástupce nakladatele, který má autorovu práci vydat. Celé představení končí po vyslovení všech argumentů otevřeným koncem, protože problém ani zdaleka není tak jednoduchý, jak by se na první pohled mohlo zdát. Celý projekt byl nicméně nesmírně zajímavý odvážným provedením půvabných, inteligentních a vtipných holandských studentek.

Konference měla i společenskou stránku: pro účastníky, kteří do Krakova dorazili již v neděli, byla připravena prohlídka Krakova, seznámení účastníků posloužila úvodní recepce přímo na Wawelu a dalšímu rozšíření a prohloubení osobních kontaktů pak Closing Party ve Středisku japonského umění a techniky "Manggha" - účastníci ovšem, kteří nebyli ubytování v oficiálním hotelu akce "Cracovia" byli v tomto případě poněkud informačně diskriminováni, neboť podrobnější informace o místech konání a možnostech dopravy byly k dispozici pouze v hotelu.

Jinak vynikající kvalitu zabezpečení konference kazila pouze sibiřská zima v prostorách konferenčních sálů, snad jakási upomínka starých časů, ilustrace pro účastníky ze Západu.

Tradicí se již asi stane to, že České země zastupuji pilným nasloucháním prakticky pouze já, který mám studentská léta již poměrně dávno za sebou. České knihovnické školy BOBCATSSS od počátku z jakýchsi záhadných důvodů i nadále absolutně ignorují, možná mají důvod, třeba české studentky knihovnictví nejsou tak krásné jako holandské a studenti neumějí tak dobře anglicky, anebo že by ústavy informačních studií neměly informace... Kdo ví. V každém případě je to nesmírná škoda a především zmarněná veliká šance pro české studenty oboru (a tudíž i pro české knihovnictví). Snad by se tedy alespoň pražský Ústav informačních studií mohl probrat z pohodlného spánku a cosi učinit - litevský Vilnius, kde se příští rok bude koncem ledna konference opět konat, tentokrát na téma Democracy, Information and Knowledge in the Open Society: The Role of Libraries, přece je velmi zajímavé místo, přinejmenším pro výlet.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
PILAŘ, Jindřich. BOBCATSSS 2000. Ikaros [online]. 2000, ročník 4, číslo 3 [cit. 2019-11-21]. urn:nbn:cz:ik-12370. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12370

automaticky generované reklamy
registration login password