Kolega Mirek Salava mi donesl kopii povídání o "blahoslaveném" knihovníkovi K. R. Ungarovi, které otiskl Alois Mattuška v Kwětech roku 1884. Jsou v něm pasáže, které potěšily mou knihovnickou dušičku, protože přes Ungarovy nepřehlédnutelné zásluhy o uchování českého knižního pokladu - vytřídil přes 100 000 knih, dovezených zhusta v hnilobném stavu do Klementina, zaevidoval je a uložil do regálů označených "Bibliotheca nationalis" - se dochovalo i pár svědectví o jeho člověčenství:

"Při pořádání klášterních knihoven kupř. Ungarův ještě necvičený zrak mnohý neocenitelný klenot přehlédl a skrze makulační koš do celého světa rozptýlil. Za času pak svého vyššího vzdělání nucen byl jak Tarquinius Sibyllinské knihy za vyšší cenu opět získati, co dříve bylo krátkozrace odhozeno."

"Návrh povinných výtisků uskutečnil prakticky teprve Ungar dne 31.března 1782, kdy uložil všem nakladatelům Prahy za povinnost dodávat jeden výtisk každého nového díla do bibliotéky (…) a u těch, kteří se vzpírali, se snažil vymáhat povinné exempláře cestou suchou a mokrou (…) Hanslik líčí, jak kdykoliv prý někde nějakou knihu pod lisem větřil, učinil nakladateli návštěvu, aby mu tak na srozuměnou dal, že by knihovna nebyla neochotna jeden výtisk darem přijmouti (…) Jestliže se věc tím způsobem nedařila, uspořádal statečnou pitku, při které na vlastenectví pozvaných nakladatelů tak dlouho dorážel, až se zřízení novému ochotně podrobili. Jeho železná konstrukce tělesná a nezlomné téměř zdraví bylo úplně v souhlase s mohutností a silou jeho ducha, s veselou myslí a zřídka vídanou čilostí."

Nejenže mohou lahve s alkoholem ve vaší knihovně sloužit jako zarážky, i nudným knihám navíc dodávají chybějící barvu...

Kolik takových pitek by bylo zapotřebí dnes, kdy vydavatelé dluží ročně stovky povinných výtisků – zaplatila by Národní knihovna našim kolegyním a kolegům pravidelné pobyty v protialkoholní léčebně?