Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

"BIBLIOTHECA UNIVERSALIS" a úskalí globální digitální knihovny

Čas nutný k přečtení
10 minut
Již přečteno

"BIBLIOTHECA UNIVERSALIS" a úskalí globální digitální knihovny

1 comments
Představu ani pojem globální informační společnosti dnes již zajisté není třeba nijak zvláště uvádět. Toto všeobecné vědomí by nicméně nemělo vést k iluzi, že vše je již jasné a že jde jen o dostatečné materiální a technické prostředky, které umožní její rychlé prosazení. Zamyšlení nad cestami, které vedou nebo mají vést k vybudování této globální informační společnosti, totiž ukazuje, že tak jednoduché to vůbec není, že zde je ještě velice mnoho bílých míst, kam můžeme nyní napsat jen hic sunt leones. Je tudíž velice žádoucí kriticky reflektovat plány jednotlivých pilotních projektů na tomto poli, a to jak ve vztahu k jejich explicitním záměrům, tak pokud jde o jejich implicitní kontext. To ovšem znamená zbavit se všeobecné neurčitosti pohledu, jež snadno upadá do laciné a módní ideologizace otevřené společnosti, a soustředit se na specifické otázky a profilované problémové okruhy; jen tak totiž bude možno dosud prázdné formy naplnit obsahem, který nebude působit samovolně.

Jedním z těchto pilotních projektů, vycházejících původně od skupiny států G-7 je Bibliotheca Universalis. Pro nás je tento projekt zajímavý už tím, že k účasti na něm byla vyzvána i Národní knihovna České republiky, a to zejména vzhledem k výsledkům svého programu Memoriae Mundi Series Bohemica. Je ovšem nutno říci, že tento projekt je zajímavý i z širšího a ušlechtilejšího hlediska: klade totiž podstatnou otázku o vyváženosti mezi ekonomicko-technokratickou globální civilizací, jež tenduje k nivelizaci a unifikaci, a jejími kulturními a historickými horizonty, které představují rozmanitost a mnohotvárnost života, s ní stojí a padají. Vzhledem k tomu, že se ukazuje, že právě napětí mezi těmito dvěma póly je jedním z podstatných aspektů znamení času, nemůže tu jít jen o stroze odbornický přístup z hlediska informační technologie a technologie informace, nýbrž je vhodné nahlédnout problematiku celého tohoto projektu jaksi transdisciplinárně.

Cíl projektu "Bibliotheca Universalis" je na první pohled zcela jednoduchý: zpřístupnit fundamentální díla světového vědeckého a kulturního dědictví širokému publiku prostřednictvím multimediálních technologií a za využití stávajících digitalizačních programů a tím přispět k vybudování virtuálního souboru znalostí a následně globálního systému elektronické knihovny. Rozhodující je zde hledisko interoperability a interaktivity: projekt se soustřeďuje na síťové propojení, nikoli na budování nějakého jednotného centrálního archivu digitálních a digitalizovaných dokumentů. Ústřední myšlenkou (neboť aplikace bez obsahu by byla nesmyslná) jsou potom "styky mezi národy". Zdálo by se tedy, že vše je prosté a jasné, že jde jenom o to, aby byl tento cíl postupně naplňován. Ale je tomu opravdu tak?

Zde je důležité srovnat digitalizační programy jednotlivých partnerských institucí, kterými jsou kanadský NLC Digital Projects, český Memoriae Mundi Series Bohemica, francouzský Gallica, německý Digitalisierungsprojekte, japonský Digitizationsprogramme, nizozemský KB digitization programme and digital collections, španělský Memoria Hispanica, britský Digital Library, americký American Memory, přičemž je signifikantní, že někteří partneři ani specifické programy nenabízejí - jde o královskou knihovnu belgickou, italský katalogizační a bibliografický institut, národní knihovnu portugalskou a národní knihovnu švýcarskou. Zde můžeme hned vidět, že jakákoli představa jasnosti a jednoduchosti je mylná, protože jednotlivé programy sledují tak odlišené intence a jsou neseny tak odlišným duchem, že jejich spojení představuje spíše chaos než cokoli jiného, rozhodně ne digitální nebo virtuální knihovnu, jak bychom si ji představovali a jak se o ní s idealistickým enthusiasmem mluví.

Je zřejmé, že příčinou tohoto stavu je čistě technicistní pojetí interoperability a interaktivity, které si neuvědomuje, že v antropologické, sociální i personální oblasti, kde z povahy věci není a nemůže být opakovatelnost jevů, není možno chápat technické a metodické formy odděleně od jejich obsahů. Nelze prostě vypreparovat čistou metodiku v domnění, že bude jednotně aplikovatelná a že bude moci být jednotně aplikována, protože zároveň s tím dojde k umrtvení či dokonce vyprázdnění obsahové náplně. Projekt "Bibliotheca Universalis" tak zůstal stát na půli cesty: zakládá se sice na zobecnění zkušeností interoperability, jež prezentuje např. britský program Arts & Humanities Data Service, avšak bez vědomí všech předpokladů, která jsou k úspěšnému završení nezbytné. Zejména není reflektována nutnost sémantické a humanistické/politické interoperability a rozpor mezi národními školami a mezinárodními paradigmaty ve vědecké komunikaci.

To má potom za následek, že sám základní předmět (styky mezi národy), který má být tímto programem zprostředkován, je v jeho jednotlivých částech interpretován natolik rozdílně, že jen sotva lze nalézt nějakou společnou osu, podle níž by se ono světové vědecké a kulturní dědictví orientovalo. Dokonce lze říci, že projekt jako celek nepodává jasné vodítko, na jehož základě by mohla být tato osa načrtnuta. Vyplývá to z toho, že nemá ve své nynější podobě explicitní potřebu přiznat si, že zrod globální informační společnosti s sebou přináší paradigmatickou změnu, že jde o diskontinuitní přelom diskurzu, a že tedy bez řešení teoretických a metodologických otázek nelze pokročit dále. Je tak zřejmé, že ve své nynější podobě je projekt "Bibliotheca Universalis" především jen výsledkem sice neurčitého, zato však všeobecného ekonomického, sociálního a politického tlaku a že nevyrůstá z vlastních kořenů. Je to tudíž teprve jen naprostý počátek, asi ve smyslu "dohodli jsme se, že se dohodneme", ovšem v tuto chvíli ještě příliš nevíme, jak by to mělo být. Přesto však je načase o tom začít přemýšlet, neboť vybudování infrastruktury, kterou globální digitální knihovna vyžaduje, bez toho není možné. V nynější chvíli sice nelze předložit žádný konkrétní návrh, přece však je možno odhalit některé aspekty, které se zde ukazují jako podstatné.

Především je nutno zbavit se objektivistické a substancialistické představy digitální knihovny jako stavebnice, v níž z jednotlivých samostatných kostek vznikne celá budova. Tato představa je založena na systematickém použití indukce a dedukce v jejich vyváženosti a souhře, řekli bychom na jejich enantiodromii, nezbytnou podmínkou této metodologie je však opakovatelnost týchž jevů; to je ovšem v antropologickém, sociálním i personálním prostředí naprosto iluzorní. Úhrnem to znamená, že takto postupovat v žádném případě nelze, pokud se arci nechceme dostat do sféry čiré racionální imaginace. V praktické konkrétnosti to pak znamená, že se nelze chovat tak, jako by zde bylo něco předem dáno. Obsah virtuální knihovny se prostě nenaplňuje a nedoplňuje, on se utváří a stále znovu přetváří v souvislosti s jejím postupným budováním. Toto budování musí sice jistě mít svou nepochybnou a pevnou intenci, avšak tato intence je fakticky a faktograficky prázdná, není plánem a tím méně je harmonogramem. Jejím základem je alternabilita (hledisek), variabilita (systémů) a flexibilita (programů). Je zde tedy vůbec nějaký spolehlivý základ, od kterého by bylo možno vycházet?

Tento základ zcela nepochybně souvisí s otázkou výběru dokumentů pro digitalizaci a následné, ať už jakékoli, zpřístupnění v globální digitální knihovně. Podle toho, jak projekt "Bibliotheca Universalis" formuluje svůj cíl, jinými slovy, jak vidí svou základní intenci, která je prázdná a žádá si ztvárnění, by to měly být řekněme hlavní a rozhodující památky světového kulturního dědictví. To ovšem znamená rozumět, jak chápat svět, historii a kulturu, a to je v nynější počínající fázi projektu kámen úrazu: jednotlivé národní programy se spíše snaží vnutit zbytku světa to své, než aby dokázaly nazírat samy sebe v kontextu světa. Dělají tak vlastně stále totéž, co dříve, jen v jiné vnější podobě.

Aby bylo jasné, o čem opravdu hovořím, uvedu příklad. Netýká se sice nyní dostupného obsahu, který "Bibliotheca Universalis" nabízí, ale zato je dostatečně ilustrativní. Kdekdo mluví o základním významu Kodexu vyšehradského, jako by právě on byl takovou památkou, v níž splývá české kulturní dědictví se světovým. Ale, upřímně řečeno, je to opravdu tak? Ano, je to evangeliář pořízený u příležitosti korunovace prvního českého krále a jako takový je dostatečně a přiměřeně reprezentativní. Jenže tento první král nezaložil souvislou řadu králů, vyskytuje se jen jaksi náhodně. Po stránce textu, který Kodex vyšehradský obsahuje, není nad čím plesat, je to jen jeden rukopis z mnoha a mnoha dalších. Po stránce výtvarné, slohové je jeho výzdoba jen řemeslným odvarem něčeho onačejšího, co ovšem kvetlo jinde. Je tedy vskutku tento rukopis takovou památkou českého kulturního dědictví, která by zároveň profilovala kulturní dědictví světové? Zbavíme-li se nacionalistických mýtů a obrozeneckých iluzí, musíme po pravdě říci, že nikoli, třebaže to leckomu připadne jako rouhání. Naproti tomu rukopis Augustinova spisu De civitate dei, v němž přichází výtvarné zobrazení politického národa, rozhodně takovou památkou je, poněvadž v symbolické podobě představuje ideu, která se v Čechách objevila o několik desetiletí dříve než jinde v Evropě a která trvala a vládla po celá dlouhá staletí, a přede je kromě nejužší odbornou veřejnost téměř neznámý. A toto mutatis mutandis platí všude, nejenom u nás.

Vidíme tedy, že musíme změnit úhel pohledu, poněvadž globální digitální knihovna představuje jiné informační prostředí a jiný referenční rámec, než je ten, v němž se odehrávalo a dosud mnohdy odehrává vnímání kulturního dědictví. Myslím, že tento přerod, kterého je nezbytně zapotřebí, bude nemálo bolestný, přece však bude nezbytné jej podstoupit, poněvadž je podmínkou toho, aby vznikl smysluplný celek, nikoli jen náhodné shromáždění disparátních dokumentů. Zdá se, že tady jsme ještě ani nevykročili na cestu. Rýsují se zde sice některá možná východiska, ale zatím jsme se jasně nerozhodli pro přitakání některému z nich.

První je hledisko partikularismu a multikulturalismu, o kterých se již nějakou dobu dosti hovoří. Nelze se však zbavit podezření, že to je jen nereflektovaná postmoderní reakce na vznik "doby poevropské". Není zde řečeno nic jiného než to, že stávající svět se rozpadl, že "postaru se žít nedá"; po epoše, která prosazovala "stejnost", dochází v tomto pohledu k hypertrofii "jinakosti". Je však otázka, zdali toto příliš snadné přitakání "jinakosti" není spíše než moudrostí, za kterou se vydává, prostou rezignací, plynoucí z malé odvahy vyrovnávat se se změnami a odpovídat na výzvy. Nyní se to možná jeví jako cesta dobře průchodná, ale široká cesta, jak víme, nevede k dobrému konci. Ale abych zůstal na skromnější a přízemnější rovině globální digitální knihovny, nezdá se, že odtud může přijít řešení jejího podstatného problému: tento přístup se sice honosí velkorysou tolerancí, ale už méně říká, že se zde tolerují vzájemně hluší a němí. Opravdu chceme od globální poevropské doby takovou pohodlnost?

Druhé je hledisko fragmentarismu a totalismu, o kterých se sice příliš nemluví, které však jsou téměř všudypřítomné jako dědictví pozitivismu. Probíhající změny, které denně zažíváme, jsou eliminovány, jako by skutečně nebyly, jako by to byly jen chiméry iracionalismu a diletantismu. Zůstávají zde v platnosti preference "stejnosti", součet "národních" kulturních památek dá samozřejmě a bezproblematicky "světové" kulturní dědictví. Kdo s tím není srozuměn, tím hůře pro něj, protože není náležitým "profesionálem" vědy, dějin a kultury. Zde se potácejí mátohy němých a hluchých domnívajíce se, že hovoří o tom a slyší to, co je jiným, těm nevzdělaným a profesionálně netrénovaným a nekompetentním odepřeno. Opravdu chceme v globální poevropské době takovou zaslepenost?

Třetí je hledisko horizontalismu a universalismu, které tu a tam proniká, vědomo si prekérnosti své i celkového zrodu globální informační společnosti. Pokouší se reflektovat změny, k nimž dochází v naší postmoderní době a snaží se jim otevřít, a to tak vehementně, že budoucnosti říká přítomnost: prý poprvé konečně jsme zbaveni tyranie jakékoli, zásvětné i světské eschatologie a žijeme přítomností. Globální svět se jeví v podobě postupných horizontů měnících pořadí podle toho, na který z nich upřeme pohled jako na první. Národní kulturní dědictví se tak může zrcadlit ve světovém - a jsou zde ještě různé řády regionů, kultur a civilizací - a naopak, aniž tady jde o skládání a rozkládání, byť by mělo jít o sebesložitější puzzle. Není tu předběžný rozvrh, je zde možná volba východiska. Tato cesta dosud nebyla vyzkoušena, nejsou s ní tedy přinejmenším špatné zkušenosti. Opravdu však chceme na globální poevropské době takovou volnost?

Projekt "Bibliotheca Universalis" se tedy v tomto kontextu jeví jako přítomná výzva budoucnosti a budoucí výzva přítomnosti zároveň. Není tudíž třeba podléhat rozčarování nad jeho dosavadními skromnými a obtížně postižitelnými výsledky, neboť nelze soudně očekávat, že zásadní proměna, jejímž je projevem, bude krátká a rychlá. Ba lze říci, že na tento projekt můžeme nahlížet s jistým optimismem, který opravňuje základní samostatnost jednotlivých programů, které v něm srůstají, či spíše mají srůst: jelikož tu nejde o žádné plány a žádné harmonogramy, jako rozhodující, podstatný a nejdůležitější se ukazuje růst zdola; zmíněné proměnlivé horizonty je třeba přece nejprve zahlédnout a prezentovat v nějaké elementárnější podobě. A to v první řadě předpokládá přerod jednotlivých národních historiografií. V euroatlantické oblasti byl již zahájen, u nás je k němu zatím dosti malá odvaha, ale přece se již objevily první zášlehy, takže není třeba poklesat na duchu. Nakonec se zdá, že tedy pro nás vede cesta do Evropy a s ní do globální informační společnosti snáze než v jiných sférách.

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
UHLÍŘ, Zdeněk. "BIBLIOTHECA UNIVERSALIS" a úskalí globální digitální knihovny. Ikaros [online]. 1999, ročník 3, číslo 9 [cit. 2019-09-16]. urn:nbn:cz:ik-10392. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10392

automaticky generované reklamy

Máme zde 1 komentář

Pane Uhlir mam dotaz, ma tento projekt neco spolecneho s projektem „Глоб@лни библиотеки - България"?