Po 251 letech byla 15. května 2000 znovu pro veřejnost zpřístupněna Astronomická věž v pražském Klementinu a spolu s ní Barokní sál Národní knihovny ČR. Stalo se tak poté, co byly v těchto historicky cenných prostorách v loňském a letošním roce provedeny nezbytné rekonstrukční, restaurátorské práce a instalovány zabezpečovací a v případě Barokního sálu také mikroklima monitorující přístroje. Ty byly uhrazeny z prostředků ve výši 17 miliónu korun, které Národní knihovna ČR obdržela prostřednictvím Ministerstva kultury ČR v rámci projektu "Praha - evropské město kultury roku 2000".

Barokní sál, který 41 je metrů dlouhý a 12 metrů široký, byl vybudován v tehdejší klementinské jezuitské koleji v roce 1722 podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera, který je i autorem projektu Zrcadlové kaple. Interiér je vyzdoben stropními freskami od Jana Hiebla znázorňujícími alegorické motivy vzdělání a dále postavy jezuitských světců, církevních otců, patronů univerzity a významných představitelů tohoto řádu. Knihovní regály byly do sálu umístěny v roce 1727. Na nich je dnes uložena část fondu Národní knihovny ČR (celkem 20 až 22 tisíc svazků - vesměs starých tisků především z oborů filozofie a teologie), která se nadále půjčuje. Byla zde také deponována tzv. Biblioteca nationalis, speciální bohemikální sbírka z fondu tehdejší veřejné c. k. Univerzitní knihovny, kterou sestavil její první ředitel K. R. Ungár, o čemž svědčí nápis na galerii. Uprostřed sálu se nacházejí vzácné astronomické a geografické glóby. Barokní sál byl dosud přístupný pouze na základě povolení ředitele knihovny, zpravidla u příležitosti dne otevřených dveří, který se pořádal jednou ročně.

Astronomickou věž s olověnou sochou Atlanta nesoucí model nebeské sféry, která byla postavena v roce 1722, projektoval buď zmíněný K. I. Dientzenhofer nebo František Maxmilián Kaňka. Na úpravách objektu se podílel Anselmo Lurago. Asi nejvýznamnější postavou v historii věže je první ředitel zdejší observatoře Joseph Stepling, který tuto funkci zastával od roku 1751 (1752?). Během jeho působení byly do věže instalovány tzv. zední kvadranty ve druhém poschodí v meridiánové síni, které se dochovaly dodnes (na jižní a severní stěně). V této místnosti najdeme rovněž zařízení pro určování poledne pomocí struny a camery obscury a odtud se pak dával v letech 1891 až 1926 praporem na Pražský hrad signál, aby byl výstřelem z děla oznámen přesný čas. Nepřetržitě od 1. ledna 1775 dodnes jsou v Klementinu prováděna meteorologická a klimatická měření. Věž sloužila svému původnímu účelu do roku 1928, kdy vznikla hvězdárna v Ondřejově.

Vzhledem k tomu, že se nepodařilo najít "vhodné profesionály", kteří by provozovali tuto turistickou trasu v Klementinu, jak uvedla Mgr. Eva Novotná z Oddělení pro vztahy s veřejností Národní knihovny ČR na tiskové konferenci pořádané 15. 5. 2000, byla nakonec uzavřena smlouva (zatím na tento rok) s agenturou Transfin, která se mj. stará o ostrahu Národní knihovny ČR. Na základě mých zkušeností coby návštěvníka mohu prohlásit, že na výkladu průvodce (bez něho nelze tuto prohlídku absolvovat) o minulosti Barokního sálu to bylo znát (např. zaměnil Josefa II. za K. R. Ungara na portrétu s rámem s korunou na čelní stěně proti vchodu). Pouze do Barokního sálu je možné se podívat v pondělí až pátek od 14 do 22 hodin (režim prohlídek je třeba přizpůsobit provozu knihovny), spojit jeho návštěvu s výstupem po 172 schodech na Astronomickou věž (na vlastní nebezpečí, jak se praví v letáku) pak lze o víkendech, svátcích a v červenci po celý týden od 9 do 22 hodin. Pohled na Prahu pak stojí za to (např. na Matku Boží před Týnem nebo na Pražský hrad). Základní vstupné (Barokní sál a Astronomická věž) činí 80 korun, studenti a důchodci platí polovinu. Již několik dní po zahájení prohlídek je třeba kupovat vstupenky s předstihem, protože zájem ze strany především zahraničních turistů je značný a počet osob ve skupině je omezen.

Použitá literatura:
ŠÍMA, Zdislav. Klementinská hvězdárna. Bulletin Plus, 2000, č. 1, s. 10-13.
VOIT, Petr. Pražské Klementinum. Praha : Národní knihovna v Praze, 1990, s. 39-40.