Kdoví, jestli si režisér Alfréd Radok a scénograf Josef Svoboda v roce 1958, když zakládali naši experimentální scénu, uvědomovali, že jedno z představení (Kouzelný cirkus, premiéra v roce 1977) se dočká více než 6200 repríz. Před světovou výstavou EXPO 58 v Bruselu spíše hlavně dolaďovali myšlenku svého multimediálního divadla a tehdejšího novomediálního pojetí, které u diváků sklidilo velký ohlas. Je moc dobře, že i dnes máme možnost zajít do Laterny Magiky na původní představení (ač byla projekce v roce 2012 digitalizována), ale zároveň je potěšující, že je to scéna, která je i v dnešním věku otevřená experimentům s novými médii. K portfoliu 35 premiér se před rokem připojila i technologicky převratná hra nazvaná Antikódy, založená na typografickém umění Václava Havla. A já měl před nedávnem tu milou příležitost podívat se do zákulisí hry společně s audiovizuálním performerem Stanislavem Abrahámem.

Skupinka odvážlivců se během workshopu vydala na jeviště, aby si sama vyzkoušela umění performera

V šedesátých letech byl hlavním spisovatelovým nástrojem psací stroj. Václav Havel jeho pomocí vytvořil svůj sociální protest proti tehdejším politickým poměrům. Mezi obecenstvem v zelených kožených sedačkách jsem viděl dost lidí, kteří si tyto poměry pamatovali a na mou otázku souhlasně přikyvovali: „Ano, dost věcí z let komunismu jsem v tom poznával, takový ten marný boj,“ říká mi prošedivělý pán, který seděl v hledišti za mnou. A shoduje se Stanislavem Abrahámem, který v úvodu rozpravy připomněl, jak politicky účinné takové sarkastické typogramy byly.

Ukázka z Havlovy knihy, která byla inspirací pro dramatickou stavbu představení

Oproti dosavadním představením došlo v tomto představení ke změně celé filozofie akce na jevišti. Původně účinkující reagovali na obraz, který se promítal na plátno za nimi (či před nimi). V Antikódech je tomu naopak, herec je doslova pánem situace. Jeho pracovním nástrojem je interaktivní projekční plátno, vyrobené z tkaniny s poměrně velkými oky, při pohledu zblízka vlastně vypadá jako záclona. Nelze si nevšimnout, že i na jiných pražských scénách jsou takové polopropustné vrstvy hojně využívány – umožňují totiž pouhou změnou osvětlení zásadně změnit prostorový vjem na jevišti.

Takovýto pohled se naskytne účinkujícímu, když se v sále rozsvítí

„Nechtěli jsme, aby divák pátral po tom, jak to celé funguje,“ říká choreografka Věra Ondrašíková. To, co má divák vnímat je lidský pohyb. To je podle ní v Antikódech (stejně jako v projektu Nespatřen) to hlavní médium. A po performerovi se požaduje přesnost i kreativita.

Jak ale vůbec scénicky ztvárnit vizuální poezii? To byla hlavní otázka, před kterou umělci stáli. Začněme psacím strojem. Zvukový experimentátor Stanislav Abrahám ho vnímá jednak jako zvukový nástroj (vydává přece krásné zvuky a ve spojení se zesilovačem a modulátorem se jeho využití přímo nabízí!) a jednak jako jakýsi metronom udávající tempo. Jeho válec je vybaven snímačem, který dopady ramínek vizualizuje na projekčním plátně. Když vyzval dobrovolníka, aby si zkusil něco napsat, vyznělo to značně komicky. Mladý muž se kláves dotýkal natolik jemně a hledání písmen mu trvalo tak dlouho, že si pozorovatel musel jasně uvědomit, jak jsme si psacím strojům už odvykli.

Psací stroj Consul. Kdo by jej neznal!

Za plátnem je další sensor – AirScan, který těsně za polopropustnou textilií vytváří jakousi virtuální membránu. Při doteku se snímá souřadnice místa a počítačový program dokáže na tomto místě přesně aktivovat vizuální reakci. To znamená, že když hodíte na plátno papírovou kouli nebo se této membrány dotknete rukou, rozsvítí se ta pravá klávesa, která je projektorem promítána ze strany obecenstva. Zkušební herci byli k nezastavení. Zatímco někdo psal, jiný se nechal technologií unést a předváděl se. Jenže projekce funguje opravdu jako psací stroj: při chybě se musíte o krok vrátit. A pro velké písmeno nebo háček musíte zmáčknout příslušnou klávesu. Během představení to znamená přeběhnout přes půl jeviště, zatímco čas kvapí. Při jiných scénách senzor dokáže zajistit, abyste si mohli s písmeny hrát zase jinak. Chytat je, pinkat si s nimi, nebo naopak hromadit.

Jakmile lidi pustíte k písmenkům, promění se v malé děti...

Autor interaktivních instalací Dan Gregor společně s režisérem Braňo Mazúchem a celým týmem, který na Antikódech spolupracuje, hledá nejvhodnější způsoby pohybů, jakým mohou se systémem pracovat. Nejprve přemýšleli, jaké scény by jim zařízení umožňovalo, a pak vyřazovali. Způsob trackingu vysvětluje na videu níže. Mezi programové vybavení, které stojí za Antikódy patří Max/MSP pro objektové programování a Quartz Composer.

Stanislav Abrahám (bos) odpovídá na dotazy. Ukázka prostředí programu pro Antikódy.

Vloni na festivalu Čekání na Václava v Hradci Králové i během dvoutýdenního turné do New Yorku, Miami a Washingtonu zaznamenali divadelníci s novým dílem slušný ohlas. Pánové Radok a Svoboda by jistě měli radost.