Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Veřejnější veřejná knihovna

Čas nutný k přečtení
7 minut
Již přečteno

Veřejnější veřejná knihovna

0 comments
"Znovuotevření Ústřední knihovny Městské knihovny v Praze (návštěvnické, čtenářské a uživatelské) veřejnosti je počinem v dějinách českého veřejného knihovnictví."


Co to je za výrok? Je to jen velkoústé prohlášení odpovídající malým poměrům českým? Je to nadsázka? Co se tím myslí?
Výrok je to autorský. Je myšlen vážně a důvody, proč byl formulován, jsou bez náležitého osvětlení nezřetelné.
Zde je příslušný výklad a komentář:

Vymezení veřejné knihovny – trocha teorie

To, do jaké míry je veřejná knihovna veřejnou institucí, nezáleží ani tak na tom, co říká knihovnický zákon - zejména je-li tak deklaratorní jako ten český stávající. Daleko spíš záleží na tom, jak se veřejná knihovna staví k obyčejným návštěvníkům a jak k registrovaným čtenářům. (Z tohoto úhlu se též podíváme na znovuotevřenou Ústřední knihovny Městské knihovny v Praze a na můj výrok o ní.)

V návrhu zákona o veřejných knihovnách, který zpracovali pro Svaz knihovníků a informačních pracovníků J. Maštalka a M. Matoušová, se mj. zakotvuje, že veřejná knihovna poskytuje veřejnosti obecně prospěšné služby za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek. Toto ustanovení je odvozeno nejen z toho, jak autoři vnímají veřejnou knihovnu, ale zejména z Ústavy České republiky. Za obecně prospěšné služby veřejné knihovny se přitom považují prezenční výpůjční služby, absenční výpůjční služby, meziknihovní služby, služby zpřístupňování elektronických informačních zdrojů a informační služby.

Lidé jsou nakloněni považovat služby poskytované veřejnou knihovnou a přenosem i činnosti touto institucí vykonávané automaticky za veřejně (=obecně) prospěšné. To má své opodstatnění a nebylo by účelné ani produktivní tomu nějak horlivě bránit. Nicméně pro určitou skupinu lidí, zejména ty, kteří mají vytvářet nebo obhajovat koncepční rámec pro veřejnou knihovnu, je potřebné problematiku rozebrat přece jen maličko důkladněji a zkoumat, mění-li se a jak, míra naplňování veřejné funkce nebo "veřejnosti".

Adjektivum "veřejný" může v souvislosti s institucí vyjadřovat především politické vnímání, nebo politické a právní a případně též ekonomické. Ekonomické není spojeno s tím, že činnosti knihovny jsou dotovány z některého z veřejných rozpočtů, ale s tím, jakým ekonomickým statkem jsou služby, které knihovna veřejnosti nabízí a posléze i poskytuje. Souhrnně mají služby nabízené obyčejnou veřejnou knihovnou povahu statku smíšeného. Podmínky poskytování jednotlivých služeb i jejich organizační detaily se podílejí na tom, zda a z jaké části vůbec mohou mít povahu veřejného statku. Obecně lze považovat za prvek posilující veřejný charakter služeb v ekonomickém smyslu především samoobslužné prezenční služby nevázané na prokazování totožnosti. Dále je na místě považovat za takový prvek také prosté rozšiřování prezenčních služeb v poměru k absenčním, přičemž služby prezenční jsou vymezovány jako takové, při nichž objekt zájmu zůstává v místě jako disponibilní pro jiné zájemce; Je zřejmé, že v tomto smyslu patří k prezenčním i služby, které zahrnují komunikaci s knihovnou na dálku.

Politické a právní vnímání veřejnosti nebo veřejného charakteru knihovny (jako instituce) je nutně spojeno s právními podmínkami poskytování služeb návštěvníkům, tedy veřejnosti. Proto také praxe knihovny podmiňující každý kontakt s jednotlivým sbírkovým předmětem prokazováním totožnosti (odložením čtenářského průkazu, zápisem identifikace tohoto sbírkového předmětu společně s identifikací čtenáře) oslabuje její veřejný charakter, praxe toto omezující takový charakter naopak posiluje. Dalším umocněním veřejného charakteru je, pokud se poskytnutí určité služby nepodmiňuje formálním aktem. Za ten je nutno považovat v podmínkách veřejné knihovny vstup do řad registrovaných uživatelů, tedy zápis. Není důležité, že bývá spojen se zaplacením poplatku; podstatné je, že se vyžaduje uvedení osobních údajů a zjišťování totožnosti, což pak mívá za následek další, příslušným jedincem (a v terminologii našeho zákona o ochraně osobních údajů "dotčenou osobou", v terminologii mezinárodních předpisů "datovým subjektem") nekontrolovatelnou a nezjistitelnou manipulaci s nimi včetně využití k úplně jiným účelům a sdružování s údaji pořízenými pro jiné účely. Veřejná knihovna má zjišťovat – stejně jako každý jiný – jen ty osobní údaje, které jsou přiměřené pro řádný výkon jejích činností, a uchovávat je má jen po přiměřenou dobu.

Vymezení veřejné knihovny – pokus o aplikaci

Je zřejmé, že zaplacení poplatku či jeho placení při postupné spotřebě služeb formální či identifikační funkci nemá a nijak neovlivňuje veřejný charakter. Proto je na tom stejně knihovna, která do studovny či čítárny vpustí každého návštěvníka bez dalších podmínek, jako ta, která podmíní vstup např. zaplacením manipulačního poplatku u mincovního automatu. Velký rozdíl je však mezi knihovnou umožňující vstup každému a knihovnou, která to dovoluje jen "svému" registrovanému čtenáři. Nicméně lze zastávat i názor, že obligatorní formální akt neznamená porušení principu rovných podmínek pro všechny. Nepochybně tomu tak může být, v případě vyloučení takového aktu však nevzniknou ani pochyby. Naopak za možné porušení principu lze považovat zavádění jakýchkoli věkových limitů. Dětská oddělení by proto měla být privilegiem, službou navíc – čímkoli jen ne jedinou částí veřejné knihovny, v níž osoba mladší určitého věku smí využívat služeb knihovny. Podobně je rovnost podmínek třeba respektovat, ne-li garantovat, i s ohledem na smyslové postižení lidí.

Ambicím veřejné knihovny v zde obhajovaném pojetí odpovídá zásada, že poskytuje své služby tak, aby žádná skupina obyvatel knihovnou obsluhovaného území nebyla trvale vyloučena z pravidelného využívání jejích služeb. To se především projevuje v určení návštěvní doby, poskytnutí možnosti činit některé úkony korespondenčně nebo na dálku (online, elektronickou poštou) nebo vracet zapůjčené materiály či doručovat objednávky i v době mimo návštěvní hodiny. Rozsah služeb včetně oné návštěvní doby je záležitostí ekonomickou a paradoxně může být snaha dostát veřejnému charakteru tím patrnější, čím omezenější jsou hodiny pro veřejnost.

Ten, kdo sdílí postoje autorky, nebo je alespoň nyní akceptoval, již ví, proč nemá mít knihovna pevnou dobu, kdy se dávají do oběhu novinky, ani jiné rafinované formy protežování jednotlivých čtenářů. Na štíru s výše formulovanou zásadou poskytování služeb za rovných podmínek je veřejná knihovna vždy, kdy váže poskytnutí služby na oprávněnost zájmů nebo jakákoliv výběrová kritéria.

Vymezení veřejné knihovny – použití pro automatizované knihovny sítě Městské knihovny v Praze

Co mne vede k závěru, že nově otevřená ústřední knihovna Městské knihovny v Praze splňuje nároky na veřejnou knihovnu lépe než před rekonstrukcí? Takové tvrzení je zřetelně to, co inspirovalo výrok o počinu v dějinách českého knihovnictví. Pro hodnocení se nabízejí a v daném případě byly jako kýmkoli kdykoli vícenásobně ověřitelné použity dva zdroje faktů: dokumenty, jimiž se knihovna prezentuje, a zkušenosti či dojmy z osobní návštěvy. V případě ústřední knihovny Městské knihovny v Praze to je přihláška čtenáře, jež je zároveň statistickým dotazníkem, Knihovní řád Městské knihovny v Praze pro automatizované knihovny a písemné informace o službách. To, co se v nich uvádí, prokazuje, že Ústřední knihovna je veřejnou knihovnou, i když o veřejných knihovnách se lze v našem právním řádu dozvědět v úplně jiných zákonech a předpisech než jsou ty knihovnické. Za hlavní fakta v tomto smyslu je možné považovat rozšíření fondů přístupných ve volném výběru a rozsah služeb poskytovaných neregistrovaným návštěvníkům.

Rozsah práv a povinností návštěvníka a čtenáře popsaný v knihovním řádu a demonstrovaný personálem knihovny při styku s návštěvníky mi jako sobě s ujasněnou představou o veřejné knihovně buď vyhovuje, nebo nevadí. Jedinou výjimkou je nakládání s osobními údaji, které pokládám za odporující platným zákonům a věcně neobhajitelné. Rozsah údajů, jejichž udáním Městská knihovna v Praze podmiňuje každou absenční výpůjčku a každou prezenční výpůjčku z vázaného výběru, jakož i přístup do elektronických bází mimo čtenářského elektronického katalogu a do internetu je neodůvodněný. Mé postavení mi nedává žádnou jinou možnost než se podřídit, nebo obrátit se na soud. Vzdát se služeb možností není a opravdu mi vadí, že každá výpůjčka je vázána na údaj o mém povolání, vzdělání a přesné datum narození, nemluvě o rodném čísle (a to, že mé rodné číslo pracovnice knihovny hlasitě sděluje za přítomnosti jiných osob). O všech těchto osobních údajích jsem přesvědčena, že Městská knihovna v Praze nemá důvod ani právo je zjišťovat, uchovávat a využívat. Nevěřím, že je potřebuje, ani že podle nich upravuje svoji akviziční politiku. Nějaké vysvětlení existovat musí: na rozdíl od organizace služeb mě stejně jako ostatní uživatele prostě nebere jako subjekt s nějakými právy. Dojmy z návštěvy prostor pro čtenáře a přístupu ke službám jsou takové, že knihovna je veřejnější v politickém i ekonomickém smyslu než byla před rekonstrukcí – i když ty tituly z fondu, jichž jsem se nedočkala za několik let před uzavřením ústřední knihovny, mi jsou i nadále nedostupné a ty ostatní si mohu půjčit jen prezenčně. Prostě jsem ten úplně typický čtenář/uživatel a zjevně chci to, co i jiní.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
MATOUŠOVÁ, Miroslava. Veřejnější veřejná knihovna. Ikaros [online]. 1998, ročník 2, číslo 7 [cit. 2020-08-03]. urn:nbn:cz:ik-10239. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10239

automaticky generované reklamy
registration login password