Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Týden v mrtvém domě

Čas nutný k přečtení
14 minut
Již přečteno

Týden v mrtvém domě

0 comments

Vím, že citlivost na události v ČR po letošním desátém srpnu je různá nejen mezi mými známými, ale je zcela odlišná i v postižených regionech. Znovu jsem slyšela - dobře jim tak, Pražákům, i na ně konečně došlo. A ještě si dělají srandu! Údernost jednotlivých SMS a vtipů, které se vyrojily ještě za povodně, mnohdy zabila křehká přátelství mezi odesílatelem a příjemcem. Musím se ale přiznat, že ačkoliv jsem jednou z postižených (dvoupodlažní chata na Berounce tři metry pod vodou), právě tyto glosy mne alespoň na chvíli dokázaly rozesmát a na chvíli zapomenout. Proto přijměte prosím mé zápisky z těchto těžkých dnů ne jako zlehčování, ale způsob, jak jsem se vyrovnávala s těmito událostmi.

Úterý

Vltava stoupá, média hrozí přílivovou vlnou. Staré Město se asi bude evakuovat a tak nás poslali po nezbytných vyklízecích pracích (počítače, spodní šuplíky katalogů, knížky atd.) v půl jedenácté domů. Jo a že se prý bude brzy vypínat proud, tak bacha na výtahy! Ještě cestou si říkám, že musím koupit chleba, máslo, rum a gumáky. Gumáky jsem nesehnala, protože polovina krámů v Dlouhé byla již bez proudu. U ostatních obchodů fronty, tam kde nešly kasy, se počítalo z hlavy nebo ručně. U domu si ještě říkám, jak se mi podaří donutit inžu (mého manžela) k případné evakuaci. Asi ne, a tak plna obav bezmyšlenkovitě vlezu do výtahu. Čtvrté patro vyjedu a když chci otevřít dveře blik a tma. V panice vyrazím dveře - úplně zlehka - a teprve na chodbě se rozklepu a letím na záchod. Už před hodinou se mi chtělo a kdybych zůstala zavřená ve výtahu?! Andělíčku můj strážnej, ty musíš mít křidýlka úplně ošoupaný!

Jdu vyvenčit i Amálku (naší pejsku) a venku u Vltavy jsou davy lidí, naproti Letná je ověšená barevnými korálkovými šňůrami lidiček na všech cestičkách, hlavně tam nahoře u Stalina, pardon kyvadla. Domeček postavený pod nábřežím u tunelu do Rudolfovy štoly, dost vysoko nad hladinou, má vodu již pod spodní okna. Ta hrozná hnědá masa vody, co se řítí proti mostu, má v sobě něco fascinujícího. Kdyby do mě nestrkali a nemusela jsem hlídat psa, budu jen tiše stát a zírat a zírat. Teď kolem proletěl nějaký rezavý vagón (prý garáž) a za chvíli obrovská bílá cisterna na plyn. Zrovínka takovou má náš soused v Černošicích vedle své vily. Doufám, že není jeho. (Naše chata už je pod vodou, takže ta cisterna také, Berounka prý takhle vysoká ještě nikdy nebyla.)

Inža jel vyvézt auto někam na Letnou, zpátky se přivezl taxíkem. Sedí a tupě zírá do tmy kolem sebe, protože máme jen svíčky, baterku skoro bez baterií a tranzistorák, kterému baterie právě dochází. Zítra se musím vydat někam "do horního města" nakoupit.

Středa

Od půl páté ráno projíždějí kolem auta a přes tlampače nám cosi sdělují, tady nahoře rozumím jedinému slovu - evakuace. Beru psa a jdu ho vyvenčit. Dole nám někdo vyvrací domovní dveře, protože nejdou zvonky. Když odemknu, vřítí se dovnitř černý a modrý policista, jeden dupe nahoru a ten druhý mne vyzývá k evakuaci. Zdvořile poděkuji a ujistím ho, že jakmile vyvenčím psa, ihned vypadneme, že mám všechno připravené. A kam že mám jít? Prý do školy na Uhelném trhu. No, to vypadá bledě. Doma jsme se rozhodli, že dokud nepoteče voda po chodníku, nikam nepůjdeme. Nedovedu si představit skoronechodícího inžu s jeho obtížnou hygienou, jak leží někde v tělocvičně na žíněnce a pětkrát za noc budí všechny kolem, když chce jít na záchod. Mám nachystaný batoh a uvidíme.

Jdu se podívat k Vltavě, foťák v pohotovosti, ale policajti mě ženou pryč. Vracím se stejně ještě jednou a podaří se mi vyfotit domeček u štoly, voda mu sahá již pod horní okna a to říkali, že bude ještě stoupat. Když se podívám na vodu pod sebou, mám ji na dvě dlaně pod botama. Protože po ní nic neplave, nevypadá již tak rychlá, ale jde z ní hrůza a děs. Emoce vibrují a mám knedlík v krku. Někdo na mě křičí, běží ke mně policajt, mává, tak zdrhám. V naší ulici dobrovolníci plní poslední pytle s pískem a cpou je do sklepních okének, ulice se vyprazdňuje a dokonce odtahová služba odstraňuje i auta. Zadarmo. Soused z druhého patra má u chodníku zaparkovaná několik let dvě auta, ale nikdy jsem ho neviděla za volantem (na chatu jezdí vlakem). Na ulici zbyly po jeho autech jen dva záhonky zelené trávy. Nikdo si mě nevšímá, vyběhneme s Amálkou do čtvrtého patra, mříž na chodbě zamykám dvakrát a byt zabouchnu jako víko rakve, protože všude je tma, ticho a až někde u koupelny bliká jediná svíčka. Podívám se z okna a vidím policii, jak natahuje na obou koncích ulice zátarasy a nechává tam dva lidi hlídat. Naproti našemu domu se usazují také dva u dalšího zátarasu. Jeden z nich se podívá na naše dvě otevřená okna a ukazuje je tomu druhému. Je mi jasné, že je už nesmím zavřít a v těchto pokojích už žádná svíčka! Prohlížím lednici a vidím ta budoucí kila na váze, protože nedokážu vyhodit nezkažené jídlo a nemám tam nic, co nemám ráda. A musíme to sníst rychle! Jdu hledat velké nádoby na vodu (a ve vodě bude v další nádobě jídlo) a testuju největší průvan.

Vzpomněla jsem si, že máme klíče od střechy, protože z toho nicnedělání mám roupy. I když poprchává, jsem nahoře oslepená, oči už si zvykly dole na tmu. Slzím a ani pořádně nevidím na Vltavu, jen, že je hrozně vysoko. Najednou si skoro sednu úlekem, protože mi nad hlavou burácí helikoptéra. Ježíšikriste! Šoupnu se za komín, ale ona krouží, aby zjistila, kde jsem. Jsem až na konci střechy a ke dveřím je to tak daleko. Když dělá další oblouk, zdrhám, jako kdyby mi šlo o život. To, co mi teče z očí, je určitě adrenalin. Nesnáším to.

povod_anezka.jpg

Čtvrtek

Začíná mi docházet, v jak děsném bytě bydlím. Před válkou to byl nádherný čtyři plus jedna plus ordinace zubaře, čekárna a místnost pro technika. Ani si to neumím představit. V osmačtyřicátém z této nádhery udělali pomocí tenkých příček tři bytové jednotky. Náš byt má tři okna ve třech malých ložnicích, všechno ostatní je bez oken. I společný pokoj uprostřed s jídelním stolem a televizí, kuchyňka v předsíni, záchod a koupelna. Všechny životně důležité činnosti bez denního světla. Našla jsem pytel čajových svíček, takže světlo bude, ale rádio už jen šeptá a mobily hlásí, že dochází baterie.

Konečně se odhodlávám otevřít mrazáky. Zelenina, ovoce, houby a všechno rozmrzlé jde do černého igelitového pytle, maso má v sobě ještě led. Musela jsem se zbláznit, když jsem se o prázdninách tak napakovala! Ještě že nám teče voda a funguje plyn. Kusy uzeného a vepřového jdou do trouby, hovězí se vaří ve dvou papiňácích a deset kuřecích řízků podusím na zbylém rozteklém másle. Zázrak - se svíčkou ve skříních a v policích není vidět skoro nic, ale našla jsem dávno nepoužívaný zavařovací hrnec, spoustu starých sklenic a dokonce nová víčka a zavařovací hlavu. Nikdy jsem maso nezavařovala, ale v hlavě mi zvoní varování mé maminky o tom, že maso a houby se musí sterilizovat hodinu a druhý den ještě jednou! Vzhledem k tomu, že to maso hodláme sníst co nejdříve, žádné podruhé nebude. Pět hodin jsem stála u sporáku v kuchyňce bez okna, s jednou svíčkou a ve třiceti stupních vedra. Smrad z tolika jídla mě snad odnaučí jíst.

Každý večer musím chodit do bytu mých dcer za nemocnicí nakrmit jejich kočky a rybičky. U nich navíc nejde ani plyn. Rybičky mají elektrický vzduchovač a umělé rostlinky. Už se vidím, jak štítivě lovím jejich mrtvá tělíčka. Neměla bych je dát kočkám dokud jsou živé? Večer se tedy odhodlávám jít zároveň vyvenčit psa. Přes den chodí na noviny, ven chodíme za tmy, aby nás nezahlídli policajti. Teď je navíc posílili vojskem, každý policajt má k ruce dva vojáky. Nevím, kolik lidí zůstalo v ostatních domech, ale v našem jsme sami. Viděla jsem z okna, jak byli vyvlečeni za čáru sousedi z vedlejšího baráku, kteří se byli podívat na své kočky. Nechci to zažít. Amálka je ovšem jiného názoru, jakmile venku zahlídne na konci ulice ve tmě černou postavu, děsně se lekne a šílí a štěká jak blázen. Sevřu jí čumák, kousne mě, potom znova a já se srdcem v krku a s nohama křížem se zhroutím za dveřmi dvora. Jak se mi podařilo odemknout, nevím. Než mi úplně zkolabuje mobil, musím domluvit se známými její odvoz již zítra.

Pátek

V jedenáct si mají přijet pro Amálku, slíbili mi přivézt baterku a spoustu baterií i do rádia. Když vyjdu z baráku, slzím z té spousty světla jak propuštěná z vězení. Docházím se psem k mostu, kde jsou zátarasy, za kterými čekají moji známí, a najednou se ke mně vrhá komando. Černej, modrej a zelenej. Kde se tu berete, jak to, kde, co, proč - snažím se je uklidnit, jen co předám psa, jsem celá jejich, ale ať mě nechají chvíli na pokoji, že jim neuteču! Zelenej ale stojí pořád vedle mě a dívá se mi i do peněženky, když platím za dovezené věci.

Nestačím se ani rozloučit a už si mě podávají při křížovém výslechu. Občanku mám několik let ostříhanou kolem dokola, aby se mi vešla do peněženky - asi půjdu rovnou do kriminálu! A že bych se mohla vrátit zpět do bytu? Jsem se zbláznila, ne? Ani argument, že tam jsou ještě dvě kočky, pro které si mají přijet další známí, mi nepomáhá. Určitě jste je nakrmila, tak vydržej! A vy si jděte vyřídit na magistrát povolení! Moje slzy a třas, jejich nezájem. Že tam je invalida, jim říci nemůžu. Včera zapomněl zhasnout svíčku v kelímku (hřbitovní) a ráno jsem našla spečený škvarek propálený do dřeva. Náš Burgermeister včera v radiožurnálu tvrdil, že Praha 1 žádná povolení nevydává, že je to blbost. Asi neví o tříhodinových frontách na ta neexistující povolení.

Vydávám se tedy na okružní cestu kolem Starého Města, zda najdu nějakou skulinku, kudy bych proklouzla zpátky. Desítky turistů i Pražáků stojí u zátarasů a chtějí "něco" zahlédnout, ale vidí jen neskutečně prázdné a tiché ulice, chybí jen cedule "Tyfus, cholera, lepra!" Všude je policajt černej nebo modrej a dva zelení vojáci. Jsem jak Alenka - za čárou všechno funguje! Krámy svítí a lednice chladí, kupuju si první chlazenou sodovku a ten povodňový Čecháček chce za třetinku dvacet pět korun! To to hezky začíná. Korzuji tedy s tím davem a hledám, kde bych se protáhla zátarasem. Až u Týna mám štěstí, policajt odešel s někým do domu a vojáci něco vysvětlují turistům. Tělo panikaří, chce utíkat, hlava přikazuje pomalu, pomaloučku, měkká kolena mě nechtějí nést, ale nadzvedávám igelit a jdu. Pomalu. V Dlouhé na lavičkách obědvá pět vojáků, vidí mě, tělo chce uhnout, ale hlava přikáže držet směr. Jdu těsně kolem nich, ale nedívám se na ně, v očích mám paniku. Dojdu na Kozí plácek, kde před sámoškou je půlkou kola v dlažbě zabořený náklaďák s čerpadlem. Rozhlížím se a poprvé si uvědomím ten klid bez lidí a aut. Slunce svítí na plné pecky, je třicet nad nulou a ve vodě na náměstí a v bočních uličkách se azurově zrcadlí domy a stromy. Pražské Benátky bez gondol. Ale v Haštalské ulici již vidím další propadlé díry. Kolem jedné se motají policajti. Neviděli mě, tak rychle zahýbám do parku. A najednou zase helikoptéra. A krouží a krouží. Stojím pod stromem a čekám, až ji to přestane bavit. Z parku musím přeběhnout ulici k zadním dveřím do dvora a jestli se některý z těch, co mě před třemi hodinami nechtěli pustit zpátky, otočí dozadu, tak mě tahle anabáze čeká znovu. Otočil se, ale to už jsem měla klíč v zámku a nevím jak jsem se dostala dovnitř. V hlavě cítím tepnu, o které jsem dosud nevěděla a z uší mi co nevidět vyšumí. Nahoře přijde vhod ten rum a potom konečně úleva. Vidím se, jak zdrhám, kličkuju, schovávám se pod stromy (jednou jsem s Amálkou vlezla večer do velkého keře, protože "všechny keře jsou duté"), plížím se při zdech a vůbec se chovám jako zbabělý civilista ve válečném filmu. Je to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči.

V radiožurnálu hlásí, že se občané Prahy 1 mohou vracet do svých domovů, ovšem pozor, ne do oblasti Petrského náměstí a ne do Haštalské ulice. Božemuj. Pořád tu budeme zavřený a hlídaný a ve tmě.

Zase mi kolem okna letí helikoptéra! Ale tentokrát trčí nad Kontíkem (Intercontinentalem) a spouští nějaké lidičky na jeho střechu. Konečně mám televizi. Ne že by mi chyběla, ale o povodních vím jen z rádia a když nepočítám inžu, tak jediní, kdo se kolem hýbá, jsou policajti. Už je skoro úplná tma, helikoptéra pořád stojí na jednom místě a já mám v pokoji od jejího reflektoru světlo jako ve dne. Co blbne? Vykloním se z okna a dívám se na stěnu našeho baráku, kam že je soustředěný kužel jejího světla, a zjistím, že na nás. Já se jich nezbavím. Sfouknu svíčku a dělám, že tu nejsem. Z té tmy už mi šibe! Kdykoliv se podívám z okna, vidím tu zpupně osvětlenou čelenku na horizontu nad Prahou - Petřínská rozhledna, Strahovský klášter, Hradčany a Hanavský pavilon. Jsou jako solitéry kolotočově nasvícené nádhery nad černým bazénem Malé Strany a Starého Města.

povod_kozi.jpg

Sobota

O ponorkové nemoci vím jen to, že existuje, ale mám ji snad od prvního dne. Inžovi jsem včera řekla, že jestli se mě třeba zeptá jen na to, kolik je hodin, tak ho zabiju. Můžu ho vidět jen při jídle (to nemluví), a tak po obědě nacpu batoh špinavým ložním prádlem, přidám inžův nabíjecí holicí strojek a oba vybité mobily a jedu ke kamarádce na Žižkov. Než se všechno vypere a nabije, budu tam možná muset i přespat. Nádherná představa. Od Příkopů dál existuje úplně jiný svět. Není žádná povodeň, tramvaje jezdí, lidi se dohadují, kam půjdou do kina, normální život. Připadám si jak vetřelec.


U kamarádky se dívám dychtivě na všechny tři zprávy v televizi za sebou, ale další pořady mi přijdou ubohé. Odvykla jsem.

Neděle

Těžký návrat flamendra. Žádné studené pivo, ledová sodovka, long drinky a ledová káva. Bude se mi stýskat. U nás dole jsem třikrát lustrovaná, než mne pustí do naší ulice. Jsou jiní, takže si mne nepamatují, musím jim slíbit, že pouze nakrmím kočky a vrátím se. Bože kočky! Včera jsem tu nebyla a zapomněla jsem nakrmit tu zvěř u holek! Policajti u jejich baráku jsou stále ti samí, znají můj kšilt a volají, že já a ještě jedna paní sem chodíme pravidelně. Nesu jim štrúdl, chudáci, pořád jedí to samé, dokonce na ně jednou při rozvážce zapomněli. Osmělím se a ptám se jich, proč jsou tak hodní, a ti, co jsou u nás, tak zlí. "U nás" je hranice ghetta - o ty, kteří jsou vpuštěni, se již nikdo nestará.

Naskakují mi opožděné SMS. Dcerunky se z ciziny ptají, jak jsme přežili, a zadávají úkoly - na každý z nich bych musela na magistrát až do Vodičkovky pro povolení. Trhněte si. Další zpráva je z knihovny - vedení se po kritických dnech odstěhovalo do Hostivaře, trafostanice je pod vodou, spojení jen přes mobily a v Klementinu funguje jen jeden telefonní mincovní automat. Do práce nás svolají, až bude Klementinum přístupné.

Odpoledne začal doma fungovat pevný telefon! Alespoň k něčemu je to ministerstvo a pobočka magistrátu vedle nás dobré. Jsem jak utržená a všichni se diví, že můžu telefonovat.

Pondělí

Tramvaje jsou stále zdarma, tak sedám na dvanáctku a jedu na Smíchov. Poprvé vidím Klárov a čáry ponoru, barokní domeček Slávky Budínové (zemřela před čtrnácti dny) byl pod vodou až do poloviny horních oken, Letenská ulice jedna hrůza a pak to jde nahoru (nikdy jsem si neuvědomila to mírné stoupání), Malostranské náměstí vypadá v pohodě. No a Smíchov kypí životem a kšefty. Dokonce jsem sehnala dvě petrolejky (to bude radosti) a kanystr petroleje na svícení. Za komunistů stál litr korunu šedesát do flašky a teď po mně chtěli dvěstě třicet za čtyři litry. Myslela jsem, že to ten prodavač říká někomu za mnou. Dost mě to zdrtilo, skoro mi nezbylo pro inžu na tranzistoráček do postele a náhradní baterie. Když jsem se nacpala do tramvaje, ověšená ještě navíc ovocem a zeleninou, nějaká babizna, co jsem ji nepustila sednout, si neodpustila poznámku o nenažrancích. Popřála jsem jí spokojený život v nezaplaveném území a vystoupila jsem u Čechova mostu. Svítíme sice jen petrolejem, ale svítíme! Já su tak šťastné.

Při náhodném pohledu z okna dolů na ulici nevěřím vlastním očím - silnice je celá potažená černým sametem a chodníky jsou červené, fialové a bílé. A naproti Hradební ulice totéž. Panebože divadlo! Kdysi Velká opereta, později Wolkráč, ještě později Divadlo na Starém Městě a momentálně Divadlo v Dlouhé. Byla jsem tam na posledním červencovém představení Edith Piaf. Letím dolů a nesměle poslouchám personál z divadla. Osm metrů vody, na horním balkonu z vody čouhala jen opěradla. Klavír, který stěhovali s pomocí lidí zvenku každou půl hodinu výš a výš, se stejně namočil a teď nevědí, jak ho sundají. Všechno, ale úplně všechno zničené nebo skoro zničené. Opony, drapérie, kulisy a to ostatní vypadá na přímém slunci tak neskutečně uboze a oni to rozprostírají na dlažbu, mezi kandelábry a dopravní značky napínají dráty a rozvěšují tu "veselou bídu" a doufají, že až to uschne, tak se to snad dá vyčistit a nebude se to muset vyhodit. Vyčerpaní, mokří, možná i od slz.

povod_nebe.jpg

Úterý

Už jsem si zvykla. Když můžu ven a pustí mě zpátky, krámy mimo ghetto fungují a já se jen musím naučit vařit jídlo pro okamžitou spotřebu, chodit po bytě bosa, abych alespoň hmatala špínu, když už ji nevidím, uklízet bez vysavače a nevidět na to, chodit šestkrát denně pěšky do čtvrtého patra (ten výtah by už neměl nikdy jezdit, kondička je dobrá věc), mít stále po ruce sirky a baterku, necintat při nalévání petrolej, prát i velké prádlo mosazným zvonem a věšet mokré kapající kusy, protože rukama to neuždímu... A vůbec. Jiní jsou na tom hůř.

21. srpna 2002

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
TAFATOVÁ, Věra. Týden v mrtvém domě. Ikaros [online]. 2002, ročník 6, číslo 13 [cit. 2020-02-23]. urn:nbn:cz:ik-11193. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11193

automaticky generované reklamy
registration login password