Týden neklidu, vzdělanostní společnost a palčivé otázky

Celorepublikový Týden neklidu, během kterého se akademičtí pracovníci, studenti i veřejnost semkli a vyjadřovali postoje vůči plánovaným reformám školského systému, nadnesl na přelomu února a března hluboké úvahy nad smyslem, dopady a hodnotou vzdělání. A to v mnohem větší míře, než tomu bylo u předchozích debat o školném nebo hodnocení výuky a pedagogů. V míře takové, že mnohem více přemýšlíme o samotné filozofii vzdělání a vzdělanostní společnosti. Zvláště poté, co prezident republiky 8. března prohlásil, že vzdělání je soukromým statkem, za nějž studenti musejí zaplatit. Inu, ekonom se nezapře.

A platit se přece musí za všechno, i za doménu www.uzsenatonemohudivat.cz, která patřila iniciativě, jež v roce 2009 s velkým humbukem aktivizovala studenty k protestům. Dnes už, zdá se, doména nefunguje. Na debatě, kterou tehdy v listopadu v Modré posluchárně pořádala, zazněla i otázka, proč by měla společnost trestat toho, kdo se chce vzdělávat, když z jeho vzdělanosti (a jejího uvádění v praxi) následně de facto profituje celá společnost.

„Vzdělání je návykové – jak jednou začnete, může se vám stát, že nebudete chtít přestat,“ prohlásil při mé promoci v Karolinu někdejší děkan FSV Jan Ámos Víšek. A jistě existují studenti, pro něž je přítomnost na akademické půdě a možnost dialogu cestou ke zvýšení hodnoty duševní, ne nutně vyjádřitelné penězi. Ale protože formální vzdělání zároveň zvyšuje hodnotu mé osoby na trhu práce, nastává jakási instrumentalizace univerzit. Podle Michaela Hausera taková instrumentalizace probíhá už na úrovni pedagog-student a jedná se samozřejmě o jev nežádoucí. Ale co s tím? Dr. Hauser ve své řeči v rámci Týdne neklidu v polozaplněné posluchárně Pedagogické fakulty připomněl, že Theodor Adorno takový proces komodifikace kritizuje, protože vede k polovzdělanosti. Poezii přece musíme studovat pro poezii, nikoliv se záměrem jejího pozdějšího využití!

Dr. Michael Hauser

Dr. Michael Hauser: „Celý život mohu studovat velmi úzký obor, ale najednou ho někdo zruší. Stalo se to třeba slavistům ve Velké Británii. Co budu dělat dál? Mohu se nechat zaměstnat v reklamní agentuře a vymýšlet reklamní slogany?“

Hauser též zmínil Konrada Liesmanna, který tvrdí, že samotná ideál vzdělanosti je v rozporu s potřebou společnosti: ve firmě by vzdělanci problémové stavy pojmenovávali, a z firem by byli propuštěni jako první. Dnešní ekonomika potřebuje lidi, kteří nemají skutečné vzdělání, potřebuje lidi, kteří jsou flexibilní a naučí se úkoly, které vznikly ve „znalostní ekonomice“ – jako třeba psaní e-mailů (Hauser vysvětluje, že v uvozovkách je termín proto, že ve skutečnosti nejde o znalosti!). A kdyby prý byla ekonomika zaměřená jinak, např. na vývoj prostředků pro zmírnění ekologické krize, byla by poptávka po pracovnících jiná — po lidech s tvůrčím myšlením a schopných rozvíjet alternativy. Což je stav, který dnes nepanuje? Nevím, přemýšlím o tom od chvíle, kdy jsem na Seznamu viděl reklamu s názvem Disertační práce za babku. A možná ani nejde o legraci.

Reklama na disertační práci

Stopadesátistránková disertační práce vyjde na 80.850,-. A nyní dokonce nabízejí až 15% slevu! (zdroj: seznam.cz, 31. ledna 2012)

Stínový ministr školství Marcel Chládek v závěrečné debatě neklidného týdne shrnul současný stav v českém školství: soukromý sektor si stěžuje, že vysoké školy nedodávají absolventy, které podniky potřebují. Vysokoškolští pedagogové si stěžují, že žáci nejsou dobře připraveni z předchozího stupně. A učitelé základních škol si zase stěžují na funkčnost rodin, ze kterých žáci přicházejí.

Minulý rok dr. Straková během Sociologického večera o Měření vědomostí a dovedností zmínila projekt Defining selected competences, který oslovil vědce ve vybraných zemích a ptal se, co považují za důležité atributy pomáhat lidem uspět v životě. Vesměs se jednalo o hodnoty pro měření těžko uchopitelné: jednat samostatně, interaktivně používat nástroje, fungovat v sociálně heterogenních skupinách... Jaká kritéria tedy uplatnit na náš vzdělávací systém, aby byl co nejlepší, a jak tuto kvalitu vlastně posuzovat?

Jiřina Šiklová

Týden neklidu se stal platformou pro debaty na akademické půdě. Socioložka Jiřina Šiklová navštívila diskuzi o genderu ve vědě a vzdělání v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Tápání ve školské reformě zajisté není jen českou doménou, onen zmíněný vztah mezi studentem a pedagogem je dosti problematicky kvantifikován nejen u nás, ale třeba i ve Spojených státech. Minulý měsíc tam došlo k zásadní dohodě mezi odbory a New York State Education Department ohledně evaluací pedagogů: na škále od 1 do 100 bude učitel hodnocen ve dvou skupinách. V té první (váha 40 %) bude záležet, jakých výsledků student při studiu dosahuje, v té druhé budou v potaz brány studentské evaluace, pozorování výuky, názor nezávislých hodnotitelů, zpětná vazba od rodičů apod. Diane Ravitchová připomíná, že ve skutečnosti učitel, který bude ale hodnocen jako neúspěšný v jedné skupině, musí být nutně hodnocen jak neúspěšný celkově. A co následuje po dvou letech neúspěchu? Výpověď. Přitom taková praxe hodnocení ústí v najímání tisíců nezávislých hodnotitelů a vytváření agendy pro ředitele škol. Plán presidenta Baracka Obamy s názvem Race to the Top (volně přeloženo jako Závod do vrchu) si tedy podle Ravitchové protiřečí („Přestaňte učit na testy“).

Pasi Sahlberg, ředitel centra pro mobilitu finského ministerstva školství, ve své knize o reformě školství obrací pozornost k Finskému příkladu a vypichuje základní body, ze kterých se americké (a snad i jiné) školství může poučit. Například z výsledků výzkumů PISA (týká se nižších stupňů školství) zde neplynou prakticky žádné důsledky. Nikdo se je vlastně ani nedozví. Nikdo se na ně nemůže připravit a nikdo v nich nemůže podvádět. Na otázku, co se stane nezodpovědným učitelům Sahlberg odpovídá, že by ani nikdy nebyli učením pověřeni. A „kdyby měli být posuzováni svými studenty, sebrali by se a odešli.“ Možná je to tím, že ve Finsku jsou fakulty připravující budoucí pedagogy považovány za vysoce elitní a výběrové, zmiňuje Ravitchová v recenzi na Sahlbergovu knihu (rovněž čtěte zde). A připomíná rovněž, že vyšší vzdělání je ve Finsku bezplatné.

Závěrečná debata Týdne neklidu

Na závěrečné debatě v rámci Týdne neklidu se na Nové scéně Národního divadla sešli (zleva) bývalý ministr školství Ondřej Liška, stínový ministr školství Marcel Chládek a (zcela vpravo) europoslanec Miloslav Ransdorf.

Jeden můj přítel, pedagog na FF UK, se třetí den Týdne neklidu účastnil protestního pochodu z nám. Jana Palacha před Úřad vlády. Odešel s pocitem, že „my jsme ty politiky, člověče, vůbec nezajímali, nikdo ani nevykouknul z okna.“ Miloslav Ransdorf v debatě na Nové scéně Národního divadla postavil mezi politiku a školství rovnítko: „Problém školství je problémem české politiky. Vše je podřízeno toku peněz.“ Europoslanec kritizuje situaci, ve které musí mít učitel – aby se vůbec uživil – hodně pracovních úvazků. Ransdorf se mimochodem také hrozí situace, kdy se potkají nečtoucí učitelé s nečtoucími studenty.

Finsko padlo jako příklad i na Nové scéně. Bývalý ministr školství Ondřej Liška ho uvedl jako příkladné řešení krize na trhu práce, kdy počátkem devadesátých let prudce stoupala nezaměstnanost (uvedl až 24 %). Stát zvolil cestu posílení vědy a vzdělávání, a dnes je s osmi procenty více méně v evropském normálu. Přesto Liška věří, že „ode dneška není vysokoškolské vzdělání garancí výdělku a uplatnění.“ Jako zásadní problém školské reformy pak vidí nemožnost ustavení dlouhodobé představy o směrování školství, protože „politici se nemohou shodnout ani na mnohem více diskutovaných problémech, jako je důchodová reforma či zahraniční politika“.

Liška dokonce odmítá debaty o transformaci jakéhokoliv oboru jako absurdní snahu za stavu, kdy neexistují nástroje a možnosti obrátit kolos v poli ekonomických a jiných zájmů. „Z ruin automaticky nevzejde nic lepšího. A zvnějšku se toho nedá moc změnit. Musí se to změnit zevnitř – lidi jako vy musí jít do politiky,“ sdělil přítomným na debatě (diváctvo bylo dosti rozmanité a nad mladými studenty vesměs převládali lidé ve věku jejich učitelů). „Věci po jejichž změně voláme nejdou změnit reformou. Je třeba kulturální změny! Je třeba, abychom sami na sebe uplatňovali vyšší etické normy, aniž by je po nás někdo požadoval,“ uzavřel bývalý ministr. A to ještě ani netušil, že o sedm dní později bude postupem současného ministra Dobeše ohledně kauzy plzeňských práv vyburcován natolik, že po čtvrt roce aktualizuje svůj blog.

Závěr debaty na Nové scéně

Závěr debaty na Nové scéně byl vskutku divadelní. Na pozadí fiktivní knihy českých parazitologů Václava Klause a Josefa Dobeše se z děr a zákoutí za záhadných skřeků a zvuků líhli kroutící se parazité. Zprvu byli sice zlikvidováni, avšak po chvíli povstali a přečetli prohlášení iniciativy Za svobodné vysoké školy.

Farkas, Pavel. Týden neklidu, vzdělanostní společnost a palčivé otázky. Ikaros [online]. 2012, roč. 16, č. 3 [cit. 24.04.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://ikaros.cz/node/7372>. urn:nbn:cz:ik‐007372. ISSN 1212-5075.
Průměr: 3 (1 vote)

automaticky generované reklamy