Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

O důležitosti nepořádku

Čas nutný k přečtení
14 minut
Již přečteno

O důležitosti nepořádku

1 comments
Autoři: 

Dobrý den, vážené dámy a pánové! Hned na úvod bych vám chtěl říct, že můj příspěvek není ani studentským projektem, ani vědeckým (odborným) článkem. Je jenom pokusem o filosofické zamyšlení nad některými aspekty neuspořádanosti (a nepořádku), jak o nich pojednává do češtiny nedávno přeložená knížka E. Abrahamsona a D. H. Freedmana Báječný chaos.[1] Jelikož já sám jsem často jinými lidmi považován za „nepořádníka“, chtěl bych v následujících úvahách poukázat na interpretaci, která – kromě toho, že může být jistou omluvou lidské (ale nejenom lidské) nepořádnosti – by také umožnila vnímat neuspořádanost (a nepořádnost) v trochu lepším světle. Přejděme tedy k první otázce:

Co je nepořádek?

Pokud bychom se k porozumění nepořádku pokusili dostat skrze systémový pohled, mohli bychom při jistém zjednodušení říct, že systém (a je jedno, jestli je neživý, nebo živý) je neuspořádaný tehdy, když jsou jeho prvky smíchané náhodně, bez nějakého (vnějšího či vnitřního) řádu, když jsou rozptýlené. Z hlediska fenomenologického bychom mohli říct, že neuspořádaný je takový systém, který se jeví neuspořádaně, tedy takový, ve kterém panuje „ne-řád“.[2] Při pozorování a konstatování neuspořádanosti však hrozí jisté riziko, že neuspořádanost (či nepořádek) nemusí být nutně vlastností světa či konkrétního systému, ale může být jen v očích pozorovatele.[3]

Skutečností však je, a nepotvrzuje to jenom běžná lidská zkušenost, ale i průzkumy veřejného mínění, že neuspořádanost a nepořádek vnímá většina lidí jako něco negativního. Odkud se však takové negativní vnímání nepořádku bere? Je to vliv kultury? Naší výchovy (k pořádkumilovnosti)? Nebo jsou příčiny hlubší a souvisí s kognitivní potřebou naší mysli, která se snaží skutečnost v rámci její interpretace a pochopení nějak uspořádat, rozčlenit a „katalogizovat“? Je faktem, že minimálně naše západní civilizace vyrůstala – a často ještě pořád stojí (či spíš balancuje) – na představě, že skutečnost je projevem nějakého řádu (a tím může být logos, Bůh, přírodní zákony atp.). Pravé a pravdivé pochopení skutečnosti pak předpokládá právě porozumění řádu skrytému ve světě. Avšak doteď nevyřešenou otázkou zůstává, jestli je řád přítomen ve skutečnosti, nebo ho do ní zasazujeme my sami vlastní poznávací aktivitou.

V souvislosti s negativním vnímáním nepořádku a neuspořádanosti se Abrahamson a Freedman odvolávají na množství výzkumů, které proběhly za posledních pár desítek let. V jednom z příkladů tito autoři uvádějí výsledky průzkumu, kterého se zúčastnilo 260 respondentů, přičemž 59 % z dotazovaných uvedlo, že osobu, která je nepořádná a chaotická, hodnotí […] „hůře“ nebo „velmi negativně“, a naopak až 70 % respondentů […] „vidí v lepším světle ty lidi, kteří jsou pořádní a systematičtí.“[4] Dvě třetiny všech tázaných uvedlo, že si myslí, že pokud by byli pořádnější a systematičtější, byli by také úspěšnější.[5] Vidíme tedy, že v představách mnoha lidí je mezi úspěchem (v práci, ale i v osobním životě) a pořádkem pozitivní korelace.

Příklady nepořádku: pracovní stoly

„Nepořádek“ na pracovním stole je určitě něco, s čím se většina z nás už někdy setkala. Buď u sebe (a vlastních pracovních stolů), nebo u našich kolegů, příbuzných či kamarádů. Pokud je nepořádek jenom na našem domácím pracovním stole, tak to ještě nemusí způsobovat nějaké vážné problémy (tedy až na občasné negativní poznámky, výtky a výhrůžky ze strany okolí). Horší to ale může být, když je nepořádek na stole v práci. Samozřejmě i tady je situace závislá od vnímání a interpretace ostatních lidí (zejména našich nadřízených). Sankce za „neuklizený stůl“ však můžou být v některých případech obzvláště nepříjemné. Abrahamson a Freedman uvádějí případ, ve kterém jednoho velitele policie pensylvánského města Bradford, kterého nadřízení propustili kvůli tomu, že neměl na stole pořádek. V jiném příkladu autoři uvádějí jednání australské pošty, která […] „převedla jednu pracovnici na nižší pozici a pokutovala ji částkou 2 300 australských dolarů, protože odmítla ze svého stolu odstranit fotografii, na níž byla zachycena se svými přáteli – šlo o čtvrtou osobní věc na pracovním stole, přičemž povoleny byly jen tři.“[6]

Vlídnější a tolerantnější je k nepořádku na stole akademická obec. Někdy dokonce natolik, že bychom v souvislosti s tímto typem nepořádku mohli mluvit o nijak a nikým (resp. máločím a málokým) neomezovaném ráji. Kuriózní, ale vůbec ne ojedinělý, je případ chemika Stephena Berryho z Chicagské univerzity. Berry je držitelem MacArthurovy ceny, která je někdy označovaná jako „grant za genialitu“ a jeho pracovní prostředí představuje […] „téměř půl metrů vysokých hromad, v nichž se některé písemnosti nacházejí již dvě desítky let.“[7]

Vědci, kteří zkoumají efektivitu práce, obvykle dospívají k zjištění, že neuklizené stoly představují pro své majitele a uživatele většinou nesmírně funkční prostředí.[8] „Nepořádek na stole může skrývat systém, jenž umožňuje snadný přístup k dokumentům a zároveň je efektivně třídí podle naléhavosti. Lidé, kteří mají neuklizené stoly, užívají – často nevědomky – různé strategie, které jim umožňují mít potřebné písemnosti a věci po ruce. U nepořádku na stole platí, že naléhavá práce bývá obvykle blízko a nahoře, zatímco věci, které lze ignorovat, bývají kdesi na dně hromad či někde vzadu, což je naprosto logické.“[9] Takže to, co působí na první pohled jako nepořádek, může být projevem skrytého řádu či – jak se tomu říká v běžné řeči – „organizovaného chaosu“.

Výsledky výzkumů často poukazují k tomu, že pokud je nepořádek na stole udržován v rozumných mezích[10], bude uživatel takovéhoto pracovního prostředí na tom časově lépe, než kdyby se snažil udržovat pořádek na stole za každou cenu.[11]> A. Sellenová a R. Harper podotýkají, že jednou z pozitivních vlastností neuklizeného stolu je to, že […] „takový stůl totiž přirozeně odráží způsob, jak jeho vlastník uvažuje a pracuje. Myšlení a práce jsou věci nepředpověditelné, proměnlivé a nejednoznačné. Jsou do jisté míry chaotické. Proč by tedy nemohl chaos panovat také na stolech?“[12]

Navíc, nepořádek na stole může být ovlivněn i takovými proměnnými, jako je vzdělání či plat majitele a uživatele pracovního stolu. „Podle výzkumu personální agentury Ajilon Office má nepořádek v kancelářích tendenci vzrůstat se vzděláním, platem a praxí.“[13] Úvahy o nepořádku na stolech můžeme ukončit – mně osobně velmi sympatickým – výrokem A. Einsteina: „Je-li nepořádek na stole odrazem nepořádku v mysli, co potom odráží prázdný stůl?“

Základní otázka v souvislosti s užitečností neuspořádanosti

Základní otázka, která se ptá po možných pozitivech neuspořádanosti (a nepořádku), může být formulována i takto: „Co když náklady spojené s udržováním pořádku a ustaveného systému převyšují přínosy pořádku nikoli občas, ale často?“[14] Další otázku je, zda mírně nepořádní či chaotičtí lidé, instituce či systémy nebývají také výkonnější, kreativnější a obecně efektivnější než jejich vysoce uspořádané protějšky. Na tuto otázku již výzkumy kladně zodpověděly.[15] Nedosáhneme tedy, v případě, že budeme tolerovat jistou míru nepořádku, značnou míru úspor, a to zejména úspor času a energie?

Chroničtí pořádníci (příklady nejen z historie)

Kromě „nepořádníků“ ale existují i chroničtí „pořádníci“. Jedním z takových „pořádníků“ byl i Benjamin Franklin (1706-1790), který byl – kromě jiného – taky jedním z prvních přívrženců snahy o co nejvyšší efektivitu. Známý je též jako nadšený propagátor zásad utilitarismu do praxe. Jeho oblíbeným heslem bylo: „Neztrácej čas, buď vždy zaměstnaný něčím užitečným, odstraň všechny zbytečné činnosti!“ A to, co kázal, to i praktikoval. Vytrvale se například […] „po značnou část života snažil ušetřit čas tím, že se prakticky nestýkal se svou manželkou a synem.“[16]

Jiným „patologickým pořádníkem“ byl zřejmě i vynálezce desetinného systému třídění knih, které se používá v knihovnách dodnes, Melvil Dewey (1851-1931). Dewey byl neúnavným propagátorem různých nástrojů umožňujících zvýšení efektivity práce, od těsnopisu až po předtištěné obchodní formuláře. (Své původní křestní jméno Melville, které mu dali rodiče, si Dewey zjednodušil na Melvil, protože se mu zdálo, že se v něm zbytečně plýtvá písmeny.)[17]

Příkladem novodobého „pořádníka“ může být i Jukio Noguči (1940) tvůrce tzv.Nogučiho systému zakládání písemností. Jeho systém spočívá v tom, že „každý příchozí dokument, ať už je to cokoli, je umístěn do velké obálky. Obsah každé obálky je na obálku zaznamenán a ta je poté nastojato umístěna na police, takže obálky postupně vytvoří řadu, podobně jako knihy. Nové obálky jsou umísťovány na levou stranu a všechny obálky, které byly z řady vytaženy, se vracejí také nalevo. Nakonec tedy dojde k tomu, že obálky obsahující nejčerstvější anebo nejužívanější dokumenty, se ocitnou vlevo, zatímco obálky s nejstaršími či nejméně užívanými dokumenty budou vpravo. V praxi jsou díky tomuto systému dokumenty dostupnější, neboť jsou řazeny podle své priority a frekvence užívání.“[18]

Podle Davida Kirshe, odborníka v oblasti kognitivní vědy, který se zabývá tím, co se děje v kanceláři, když v ní panuje pořádek nebo naopak nepořádek, je „prokázáno, že nepořádek v určitém pracovním prostředí bývá skvěle uzpůsoben k tomu, aby člověku poskytoval proud užitečných nápověd a náznaků.“[19] Velká část nepořádníků, podle výzkumů kognitivních vědců, […] „obvykle značně těží z nahodilých nápověd okolo sebe. Zjistí například, že šanon, jejž vůbec nehledají, by jim mohl pomoct s úkolem, který mají právě vykonat, anebo jim připomene důležitější úkol.“[20] Také i výsledky deskriptivní teorie složitosti praví, že „množství informace, jež mohou být obsaženy v nějakém systému, vzrůstá s nahodilostí tohoto systému.“[21] Názorně to můžeme ilustrovat na příkladu pokoje, kde je nepořádek. Takový pokoj totiž o svém majiteli či obyvateli totiž vypovídá víc než pokoj, který je uklizený (varieta uklizených pokojů je totiž vždy nepoměrně menší, než varieta pokojů neuklizených). A jak už na to v 50. letech 20. století upozorňovala první generace kybernetiků, pokud je možné v nějakém systému uspořádat prvky větším množství způsobů (či vztahů), pak je vyšší pravděpodobnost, že takový systém bude obsahovat větší množství informace.

Na druhé straně výsledky výzkumů prokázaly, že […] „různým druhům pracovníků se daří v různě uspořádaném prostředí různě – pro někoho je lepší pořádek na pracovišti, pro jiného nepořádek. A bylo by tedy chybou vnucovat komukoli jakýkoli řád.“[22]

Výhody neuspořádanosti (a nepořádku)

Systém, který je uspořádaný musí bojovat s nahodilostí a v jistém smyslu se i „bránit“ zvyšování neuspořádanosti[23] (tedy za předpokladu, že jde o systém otevřený). A když do něj nahodilost pronikne, což je v našem světě nevyhnutelné, „vykolejí“ ho to. „Je-li ale člověk nebo systém vůči nahodilosti do jisté míry otevřen, umožní to, aby nahodilost pracovala v jeho prospěch.“[24]

Abrahamson a Freedman uvádí, že z neuspořádanosti může plynout těchto šest výhod: flexibilita, úplnost, rezonance, invence, efektivita a odolnost.

V následujících řádcích se pokusím tyto výhody přiblížit a stručně charakterizovat:[25]

1. Flexibilita – neuspořádané systémy se přizpůsobují a mění rychleji, prudčeji, v pestřejší škále směrů a s vynaložením menší námahy. Uspořádané systémy jsou naopak často strnulejší a na požadavky na změnu, nečekané události a nové informace reagují pomaleji.

Příkladem flexibility může být improvizace, která umožňuje skupině džezových hudebníků odpovědět v jakémkoli okamžiku na reakci publika, zatímco symfonický orchestr je vázán napsanými notami a jejich možnosti bezprostřední komunikace na reakce publika jsou proto výrazně omezené. Jiným příkladem flexibility mohou být dobří boxeři, kteří s vervou nazdařbůh poskakují mezi jednotlivými údery. Pro soupeře je tak těžší je zasáhnout, a oni tak mohou snáze prolomit obranu protivníka.

2. Úplnost – chaotické systémy mohou snadno tolerovat nesmírně širokou škálu rozličných entit. Uspořádané systémy mají sklon omezovat množství a rozmanitost svých prvků, přičemž vyřazují též některé, které mohou být užitečné, či dokonce klíčové.

Příklad: Přehledně uspořádané obchody nemohou být zbožím přecpané (zejména z kapacitních důvodů, jelikož při prostorové omezenosti obchodů zvyšuje množství zboží jeho neuspořádanost), a tak je jejich sortiment nutně neúplný.

3. Rezonance – nepořádek obvykle napomáhá harmonizaci systému s jeho okolním prostředím a s dalšími jinak nepostižitelnými zdroji informací a změn, jimiž je užitečným způsobem ovlivňován. Pořádek má naopak sklon izolovat systém od takových vlivů a udržovat ho v konfliktním vztahu s nimi.

Rovněž improvizace vede někdy k rezonanci, jak vám může potvrdit venkovský návštěvník města, který přišel na to, že nejlepší způsob, jak splynout s charakterem města a poznat jeho kouzlo, je toulat se nazdařbůh uličkami a ne se nechat lapit do některé ze standardních pastí na turisty.

4. Invence – nepořádek k sobě nahodile přikládá jednotlivé prvky systému, mění je a otáčí jimi do polohy, kde si jich snáze všimneme, což vede k novým řešením. Pořádek naopak obvykle omezuje novost a nečekanost, kdekoli se vyskytnou, a odsouvá je stranou.

Dva příklady invence:
1) Mnoho slavných šéfkuchařů má při práci kolem sebe rádo pestrou škálu přísad a nástrojů. Tímto způsobem si usnadňují experimentování s novými kombinacemi potravin a kuchařských postupů.
2) Pomoci může i nesoustředěnost. Většina z nás již zažila ono překvapení a rozechvění, když narazíme na řešení nějakého hlavolamu teprve ve chvíli, kdy na něj přestaneme myslet.

5. Efektivita – neuspořádané systémy často dosahují svých cílů při skromných nárocích na zdroje a někdy dokážou přenést část pracovního zatížení na vnější svět. Uspořádanost naopak vyžaduje ustavičné odčerpávání zdrojů a nechává podstatnou část pracovní zátěže systému samotnému.

6. Odolnost – protože nepořádek volně proplétá jednotlivé nesouvisející prvky, jsou neuspořádané systémy odolnější vůči zničení, možnému neúspěchu apod. Uspořádané systémy mívají jasněji definované silné a slabé stránky, a proto jsou mnohdy křehké, snadno se zničí či naruší a též se dají snadno napodobit.

Nepořádnost a neuspořádanost jsou dost často považovány za známku slabosti. U lidí jsou dokonce brány jako charakterová vada. (…) Ale ve skutečnosti může být neuspořádanost nositelem určitého druhu síly a odolnosti.[26]

Jazykové okénko (na závěr)

Na závěr ještě malé zamyšlení nad „nepořádkem“ (a jeho významem) v jazyku, resp. v slovní zásobě. Němci – a podobně ani Češi – nemají pro nepořádek vlastně ani pořádné slovo. Anglické slovo „mess“ se do němčiny nejlépe přeloží jako unordnung (což strukturou přesně odpovídá českému slovu nepořádek). Němci (a taky Češi) tedy nepořádek definují tím, čím není (ne-pořádek), a nemají pro něj svébytný termín. Je to podobné, jako kdybychom chlad chápali jako „neteplo“. Těžko pak můžeme ocenit něco, když na to nahlížíme pouze jako na neexistenci něčeho jiného, zejména když se ona chybějící entita těší obecné úctě a vážnosti.[27]

Na rozdíl od Němců, Francouzi obohatili náš slovník barvitými výrazy z oblasti nepořádku. Patří k nim pêle-mêle a zejména pak bordel, což je slovo, které ve francouzštině znamená jednak „nevěstinec“, jednak „nepořádek“.[28] „Quel bordel!“ (To je ale bordel!), říkají s oblibou Francouzi, když se setkají s nepořádkem. Italové používají ve významu „nevěstinec“ i „nepořádek“ taky jedno společné označení – casino, což doslova znamená „malý domek“.[29]

Otázkou – a to nejenom pro lingvisty, ale i pro etnology, antropology a kognitivní vědce – zůstává, proč Francouzi a Italové mají specifická slova pro označení nepořádku či bordelu? A proč čeština či němčina taková slova nemá? Je to rozdílným „temperamentem“ příslušníků těchto národů? Nebo (někdy až patologickou) potřebou pořádku a uspořádanosti u germánských a slovanských národů? Je to vlivem kultury? Odlišného mentálního nastavení? Nebo jsou důvody ještě někde úplně jinde?

Poznámky:
  1. ABRAHAMSON, Eric – FREEDMAN, David H. Báječný chaos : skrytý půvab nepořádku. 1. vyd. Praha : Dokořán, 2008. 308 s. ISBN 978-80-7363-194-9.
  2. Slovo „neřád“ se používá jak pro označení nepořádníka, tak i pro člověka, který nedodržuje společenská či etická pravidla, který tedy vybočuje ze společensky akceptovaného řádu.
  3. ABRAHAMSON, Eric – FREEDMAN, David H. Báječný chaos…, s. 26.
  4. Tamtéž, s. 23.
  5. Tamtéž, s. 23.
  6. Tamtéž, s. 31.
  7. Tamtéž, s. 32.
  8. K tomuto závěru došel např. manželský pár A. Sellenová a R. Harper, přední výzkumní pracovníci firmy Microsoft a autoři knihy Mýtus o kanceláři bez papírů. Viz ABRAHAMSON, Eric – FREEDMAN, David H. Báječný chaos…, s. 32
  9. Tamtéž, s. 34.
  10. Žel, výzkumy už dále nevysvětlují, co je tou „rozumnou mezí“ přesně myšleno.
  11. Srov. ABRAHAMSON, Eric – FREEDMAN, David H. Báječný chaos…, s. 34.
  12. Tamtéž, s. 35.
  13. Tamtéž, s. 36.
  14. Tamtéž, s. 10.
  15. Tamtéž, s. 10-11.
  16. Tamtéž, s. 62.
  17. Tamtéž, s. 64.
  18. Tamtéž, s. 147.
  19. Tamtéž, s. 149.
  20. Tamtéž, s. 150.
  21. Tamtéž, s. 150.
  22. Tamtéž, s. 151.
  23. Někdy probíhá taková „obrana“ či „ochrana“ před zvyšováním neuspořádanosti aktivním působením uživatele či správce systému, někdy ale může jít i o využití autoregulačních mechanismů (pokud jimi systém disponuje).
  24. ABRAHAMSON, Eric – FREEDMAN, David H. Báječný chaos…, s. 76.
  25. Viz ABRAHAMSON, Eric – FREEDMAN, David H. Báječný chaos…, s. 75-93.
  26. Srov. ABRAHAMSON, Eric – FREEDMAN, David H. Báječný chaos…, s. 75-93.
  27. Tamtéž, s. 199.
  28. Kdybychom to měli rozvést, tak bordel (ve smyslu nevěstince) je místem, kde se odehrávají situace mimo (zavedený) řád domova, rodiny či klasických partnerských vztahů a to nejen kvůli vztahu směnnému (výměna peněz za sexuální služby), ale i z důvodu možnosti jiných praktik (které by partner, rodina či dokonce společnost nemusely ani schvalovat, ani tolerovat). Tyto praktiky jsou pak tolerované převážně v prostorách „bordelu“. Důležité je však nezapomínat, že i tak liberální místo, jakým je „bordel“, má svá pravidla a svůj vnitřní řád, který vymezuje hranice povoleného (i když jsou tyto hranice často pohyblivé v závislosti na množství peněz, které je zákazník ochoten za služby zaplatit).
  29. ABRAHAMSON, Eric – FREEDMAN, David H. Báječný chaos…, s. 202-203.
Poznámka redakce: Příspěvek zazněl na konferenci Infokon 2010 a bude publikován ve sborníku z konference.
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
TIMKO, Marek. O důležitosti nepořádku. Ikaros [online]. 2010, ročník 14, číslo 13 [cit. 2020-04-08]. urn:nbn:cz:ik-13583. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/13583

automaticky generované reklamy

Máme zde 1 komentář

POŘÁDEK JE PRO BLBCE, INTELIGENT ZVLÁDNE ZMATEK ...

registration login password