Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Michael Fenichel nejen o online poradenství a vztahu internetu a psychologie

Čas nutný k přečtení
56 minut
Již přečteno

Michael Fenichel nejen o online poradenství a vztahu internetu a psychologie

English title: 
Michael Fenichel not only on online counseling and relationship between the Internet and psychology

Michael Fenichel

Michael Fenichel

Poznámka redakce: Za původním zněním rozhovoru v anglickém jazyce následuje jeho pracovní překlad do češtiny.

First of all, can I ask you to introduce yourself to our readers so that they can have an idea both about your educational background and your major professional achievements?

Thank you. I began studying psychology in the early 1970’s, where (in the US) it was fashionable to speak about – or see a Woody Allen film about – psychoanalysis and “neurosis”. Meanwhile, John Lennon was engaged in primal scream therapy, while cognitive and behavioral therapy were being researched and shown to be effective for specific “symptoms” such as phobias and “anxiety disorders”. I soaked up everything I could at a large urban university (NYU) and studied music, philosophy, and psychology as an undergraduate. I was fascinated by “abnormal psychology” (why some people think and behave and feel as they do), and I was inspired by professors who taught “classic” learning theory (Pavlov) and developmental theory (Piaget and Kohlberg for example), as well as the “schools” of Freud (“intra-psychic”) and Harry Stax Sullivan (“interpersonal”). I was also intrigued by the research into memory (e.g., Asch, Loftus & Loftus) and how brains could be probed and regenerated - all sorts of interesting connections between brain and consciousness and the richness of life. All this is, to me “psychology”, which I define as no less than the study of human experience. I’ve remained passionate about understanding, helping, and celebrating people’s lives, throughout all of my own life.

In graduate school I did research on social perception, at the time Zimbardo was increasingly famous for his “prison study” and studying how evil systems create evil behavior among individuals. My friend and co-researcher at the time was a student of Stanley Milgram (pioneer of “obedience” and - with Zimbardo - of “social psychology”). I was lucky enough to be in the right time and place, studying with some great researchers and clinicians/therapists/teachers. I was taught in accordance with the popular orientation of the time, to be a “participant-observer”, and a “scientist-practitioner” in exploring the dynamics of human experience. In addition to undergraduate and graduate training along this line, I endeavored to study group process and humanism/phenomenology, combining university classes with attending training group sessions with Carl Rogers, whose name was synonymous with “counseling” research and practice. This did not make me well loved in psychoanalytic circles, but nevertheless I would answer that Rogers was the first to really research “what makes therapy work”.

During a 2-year period (“getting experience” working with a “therapeutic community” of chronically-psychotic former psychiatric patients, being discharged wholesale from hospitals in the hope they would be maintained through medication and semi-existent community supports), I also made a video documentary about this population, further reminding me of my love for photography and creative projects. Then I returned to get a doctorate in clinical psychology. Not so surprising I went directly from intensive training in diagnostic testing and in psychodynamic psychotherapy, to empirical exploration of the question of “how does therapy work best”, and learning more about what the most salient “therapeutic factors” are, in addition to what Rogers & Truax had already found a half century ago: “warmth, genuineness, and empathy” are the “nonspecific” factors which across situations seem to help in the development of healing, trusting relationships. My own doctoral research built on this foundation, and the research of Hans Strupp, Kiesler, Luborsky and others. I looked not only at the therapist, but at the type of therapy involved, and the “goals and expectations” of not only the client (who tended to drop out if “not understood”) but also the therapist. As it turned out, “a good match” was related to remaining in, or dropping out of therapy, as well as the reported level of “successful outcome”.

Fast forward: I went through the 1980’s, once I finished my dissertation, working in hospitals, practicing my specialties: assessing cognitive, emotional and neuropsychological functioning and providing direct services such as psychotherapy. For fun and personal fulfillment I also engaged in public service, including a position serving as a coordinator of emergency communications – including during times of major disasters. Throughout that period I grew very respectful of the power of efficient communication systems and strategies, both public and governmental. I continued to work, in a hospital clinic, in schools, privately, and for government. Then suddenly my communication friends were at my door asking me why, “of all people” I hadn’t yet fully discovered the power of Internet. And so, I did. Wow, a revelation! By then I was supervising psychology students for 3 major New York Universities (in clinical and school psychology) and appreciating the diversity of people in our world, while continuing to be amazed by the power of the Internet for not only sharing information but communicating effectively and efficiently, instantly or asynchronously. And what might be the implications for psychology, for education, and for “mental health” more generally?

“The first 10 years was the hardest”, I tell people, but I spent a lot of time in the 1990’s and onward, building a web site for psychologists, psychology interns, and psychology students. My growing participation (as presenter, reporter, and provider) led to a constantly growing collection of original and unique content - with one-of-a-kind photographs too – in addition to the reference papers and resources I have shared. Although I’ve never succumbed to advertising or sponsorship (i.e., my activity has been a self-funded public service) I enjoy knowing that many people have benefitted and continue to do so, the “thank you” messages I receive being ample “payment” I humbly but truly appreciate. . Meanwhile, the American Psychological Association (APA) has long embraced the notion that it is a good thing, “giving psychology away” as public service, and helping people is what most psychologists and health professionals strive to do, after all.

Moving towards the 21st Century, in 1997 there was a gathering of a dozen or so people interested in the commercial, educational, professional, and social implications and potential power of the Internet. A major benefit clearly was “access” and what the Internet might offer for all those who might not otherwise have any access to professional “advice”, “referral”, or “coaching”, to say nothing of “e-therapy” or online counseling. (Now, 12 years later, you can expect to see both professionals and others who promote the use of 140-character thera-tweets. Did I just invent that term? ) Although the efficacy has yet to be proven, and on face value it is a poor substitute for actual f2f or online dialogue, I do know there is a lot of interest and some experimentation now with Twitter and other modes of “online mental health”. But I’m a little ahead of myself in looking forward from here, and for most of the 2000’s, the main emphasis of entrepreneurs, public health advocates, insurance aggregators, disabled or isolated people who might not otherwise have any means of contact, etc., E-mail has remained the #1 “modality” choice, along with chat, and also some (costly and technology-dependent) video applications. In the US, legal issues remain too, with 50 independent sets of state law regulating professional services, licensing, etc. (I refer to this as the “octopus” model.)

Returning to the fin-de-siècle online mental health movement: In 1997, at APA’s annual convention a group of us (psychologists, mostly) met for lunch, then dinner, and then continued (via email) forming a core plan and founding membership of an International Society for Mental Health Online (ISMHO) The concept was energizing and we soon launched several projects including awards for student researchers, a set of suggested principles for online mental health providers, a mission statement which embraces the goal of expanding access, practice and research as well as educational aspects, interpersonal and self-help activities, and more. With the Internet increasingly accessible to a majority of people on earth now, the ideal would be to have online mental health resources universally available in one form or another, in one or another language. Now, of course, one finds differing levels of expertise, and services ranging from “best practice” to charlatanism, with the online offerings being a diverse marketplace and in general, a reflection of all of life, culture, and society.

ISMHO’s leadership hoped to establish some broad standards reflecting “best practice”, specifically online, “here”.

ISMHO’s Online Clinical Case Study Group (CCSG or CSG) constituted the first-of-its kind “participant-observer” laboratory, providing ongoing, online, 24-hours/day peer supervision and case presentation discussions for ISMHO members, some of whom remained members of this group continuously for over ½ a decade and others who have now founded training programs of their own and/or written extensively about online counseling/therapy. Co-founded by myself and the legendary “cyberpsychology” expert Dr. John Suler (also a clinical psychologist), several of us still participate in related ISMHO forums and/or maintain lists and/or sites of our own where clinical “best practice online” is a key goal. The Case Study Group's “Myths and Realities” paper (published in the Journal of Cyberpsychology and Behavior, and available online at still stands as a good overview of the topic, while our earlier paper on “Suitability for Online Treatment” offers a balanced look at the counselor-client “match” on such things as comfort with the communication (technology and experience/perception), and shared goals and expectations. Sound familiar? It’s been my driving interest - aside from how humans think, learn, feel, act, etc. - since the beginning of my studies and career. Online mental health consultation – same as online anything - is still an emerging “market” and it seems to many an increasingly “normal” kind of thing to expect. I continue to watch, learn, and enjoy the journey.

When did you start using the Internet?

1993-1994, but at the time it was mostly Usenet and bulletin board services with only a few primitive “list-servs”. Even before then, I was involved with emergency communications and had access to “digital packets” sent over radio rather than the Internet, and at that time this was a cutting edge of technology. But it was 1995 when I began trying the various (non-AOL) Internet Service Providers, like CompuServe and Pipeline and the first stand-alone “ISP” (Internet Service Provider), TIAC (“The Internet Access Company”).

What was your motivation at that point of time?

As I explained (long version, above) I was at that point new to practicing psychology in a variety of settings and at the same time involved with technology and communication, as well as efficient information sharing. I was not yet so inspired to “put things up” as a web site (“home page”) until I realized that for some things “someone really needs to do this” - aside from just sharing a long list of personal bookmarks or “favorites”. Again I was lucky, and a colleague who was a master of computer technology was also very involved in setting up public aspects of Internet networks in the US, after Arpanet’s beginnings, and he taught me many tricks which still work, and how to hand-write html code -- which I still do, and at one point could and did do in my sleep. (Or lack of sleep.) It was a natural evolution for me, allowing all of my lifelong interests to emerge: technology, information-sharing, photography, communication, and.... psychology!

Your paper entitled “Online Behavior, Communication, and Experience” which is a part of a 2003 book entitled “Online Counseling: A Handbook for Mental Health Professionals” (ISBN 0-12-425955-3) has inspired me to ask you the following question – is it possible to effectively use the online environment for counseling?


In other words, is it – in your view – realistic to expect good results without being in one room with the psychologist?

Actually, there are several questions here. First: Can Internet be effectively used for counseling? Yes. It is demonstrated in the literature (see, e.g., Prof. Azy Barak’s extensive research bibliography) and is an accepted, cost-effective, and positively rated service provided in several countries, from Japan to Canada, by Employee Assistance Plans (health insurance by employer &/or government) .

But when you ask about “realistic” and “good results” it becomes complex. I believe it is realistic to expect that if a client has goals and expectations which are matched with a complimentary, effective, trained and qualified counselor/therapist, a “good result” becomes much more likely. Alternately, if there is a poor fit on goals, expectations, or personal “chemistry” and communication comfort, it is probably easier to say “thank you, but I’m going to think a bit and maybe come back another time.” No pained expression to see, very little guilt, and maybe a good decision too! My own research, like that of others, looked at both reports of post-therapy satisfaction and adjustment, rated by both the therapists and patients and also the relationship between “fit” and continuation in treatment. “Bad fit” and “dropout” were significantly correlated. No doubt, like many aspects of therapeutic and social relationships, experience online is similar to experience offline. A good fit increases likelihood of good outcomes.

The age of online therapy has changed a few things, to be sure. On a positive note, it is now possible to see ratings by hundreds of clients on some of the charges-by-the-minute counseling sites, something not available for traditional therapy-seekers who either see advertisements in the telephone directory, or go through an intake process at a hospital or clinic or counseling center and are “matched” with a “good” provider for the person &/or problem. That is the assumption. However, while it may be easier to shop for a preferred online provider online, with videos and biographies galore, the absence of a f2f initial “intake” or “free consultation” (which many online clinicians do offer) can lead, potentially, to some bad experiences among both web-based counselors and online counseling consumers. For that reason, “medical” sessions which are now occurring online in the U.S., are restricted to consultation with patients whom they have personally examined face-to-face first. A number of psychotherapists and counselors similarly feel that relationship-based services online are best implemented following a first f2f meeting.

Last point: I can speak somewhat about what is “professional practice” and “best practice” for psychologists, at least in the US, and this is what your question addresses. But I imagine the majority of counselors online are not psychologists, and may be from places or professions with little regulation or definition. In the US, there are license laws which require psychologists to limit their work to within their own location (where the license is issued). There are some psychologists who are excellent online counselors, and some other professions too: counselors, nurses, MFT’s (marriage and family therapists), addiction counselors and “advisors”, etc. I will not be the first or last who warns consumers online to be careful: “caveat emptor”. Most professionals can and will be happy to provide their credentials, license, training history etc. The important first step of “intake” is typically to “meet” and “talk” about what the goals and expectations are, of both people. If it is good, and comfortable - some may choose chat or telephone, self-help or f2f sessions instead - and if there is good communication and the ability to establish “connection” via the Internet, there is a “good” possibility of positive “consultation” or counseling or “therapy” outcome. (I think discussion of “therapy” online requires an entire book and that therapy relationships require a commitment and some more complex goals perhaps.) I am currently addressing the topic of “What makes it ‘psychotherapy’?” on an ISMHO forum and this appears to be generating some interest as a “hot topic” still.

Can non-verbal communication accompanying the verbal expressions be substituted by something else?

I don’t know if it’s a 1:1 substitution. (Does a blind person who hears twice as well have the same experience listening to music as the one who has normal vision and hearing?) One needs to adjust and use the information available. It is also necessary to make extra effort to be sure one stays “in sync” and is accurate in assessing intention and meaning.

Some people are “visual” and really need or crave the facial expression. (Sometimes it may be important to verify visually that one is in fact communicating with an adult rather than with a child or an entire dormitory room of 19-year-old students having fun on the Internet.) For some the voice is soothing, and irreplaceable.

In communicating online, the “verbal expressions” are using text, right? (It is the same with Chat or email or message board, essentially.) If this is the case, there are some more obvious and frequently-used “additions” to the text one can use, such as emoticons (“smileys”), and mnemonics - LOL for “laugh out loud” as one example, which shows humor is being expressed, or attempted. Suler wrote in depth, in “The Psychology of Cyberspace”, about the different ways to “talk” without sound, adding pauses, punctuation, exclamations and text size, etc. I liked to use color in the Case Study Group discussions, to help keep track of who was saying what, if 3 or more people joined a busy discussion, or to review a transcript and add comments to it (as editors do....)

If you have a video camera, even a crude one, that may help with having some visual connection when it may be important. Or maybe telephone is the way to go for some people needing instant communication but not comfortable with email or chat or SMS, Twitter, Skype, etc. (In the US and elsewhere the professional online must provide levels of security and confidentiality to obey our national law, but that is aside from your question, which is more about the comfort level and ability to have a natural and meaningful “verbal” discussion, without the “non-verbal” (sensory/auditory/visual) modalities contributing.

Can, for example, the use of a web camera be a good replacement of a real face-to-face contact?


For some people, some of the time. Or it may help make a not-perfect situation a little better. Some will surely say there is no substitute possible; others will say modern life is online; still others will say we don’t want to replace f2f contact but in some situations we can augment or supplement it.

The digital environment makes it easier for people to multitask. Do you see any significant implications of multitasking in your clinical practice?


I see higher level of stress, inflated estimates of how much is actually being accomplished with all the constant multi-tasking, and a tendency to have focus/concentration more easily disrupted or fragmented. Research shows that despite some people insisting their multi-tasking produces 4 times more work, the truth is that the work likely has 4 times more errors as well, and some research shows reduced efficiency even as people report a sense of more efficiency. It may be easier to multitask, but perhaps a little more effort to NOT multi-task, and focus intently on one task at a time, is a challenge worth pursuing. But in day-to-day practice, as opposed to research, mostly I observe how lifestyles change, beginning with children and teens, and I believe it is important for therapists to understand “modern life” whether or not they embrace all of it.

At the same time, with the available technology and “applications”, people are better at keeping appointments and staying connected to important “life boats”. Social networking is an organizer for some, so that they can have a “home” rather than focusing on 5 or more lists or chat rooms. So it’s one less multi-task to check in on friends. People direct multiple email accounts to just one box, and that’s efficient too, cutting down on multi-tasking while having more information in one place. One can still be highly focused or prone towards self-distraction, of course.

I think there may be a silver lining in the potential for multi-task organizers , such as the ubiquitous iPhone & Blackberry, for example. While they have the potential to be the focus of addictive/compulsive behavior (app addiction, constant incoming phone calls and texts), they also have the power to help out with the brain’s “executive functioning”, helping to organize calendars and to-do lists, and having many “applications” right there at your fingertips, literally... While now simply “part of life” for a majority of the world’s children and teens, the new technology is not likely to have brakes applied, and Facebook etc, are a “way of life” for many, some of whom easily integrate it, and others who become a slave to its allure: instant and infinite gratification.

You are also involved in the International Society for Mental Health Online. Could you introduce the society to our readers? When did it come into existence, what is the mission, what are its goals? And how exactly are you involved, which activities do you participate in?

The International Society for Mental Health Online was formed in 1997 by a diverse group of psychologists meeting at a convention of the American Psychological Association. In addition to practitioners, educators, and researchers, there were a few leaders in the emerging use of the Internet technology, some who were interested in tapping the potential for mental health training, practice, and research, and some who saw great possibilities for both entrepreneurs and the general public, in providing platforms for information-sharing, self-help, educational media, research, training, and clinical applications, such as providing referrals or direct counseling/psychotherapy services.

The mission is described in summary terms, on the ISMHO home page being “to promote the understanding, use and development of online communication, information and technology for the international mental health community”. This is the broad goal, which sought to be applicable to a great diversity of international and cultural contexts which would need to be respected and considered. (I see this through the lens of both “fit” and recognition that language, culture, and professional differences are absolute facts of life.)

The 11-point mission in full is available at

You run a website focused on psychology (available at Could you briefly introduce it? And perhaps mention some other Internet psychology resources (websites) which belong to your favorite ones?

Yes, I would be happy to do this.

As I explained, in the early and mid 1990’s there were only a few extensively-developed web sites offering content and collections of resources. One was, with webmaster-turned-psychologist John Grohol pioneering the mega-website and over time adding numerous blogs and affiliations with other sites, culminating in what was to become and . Gil Levin developed, which hosted many historic live chats (still available and interesting to read), and where many people involved in aspects of online behavior, “internet addiction”, and general applications of online mental health gathered as participant-observers (including for example Kimberly Young, Storm King, John Suler, myself, Gary Stofle, John Grohol, Leonard Holmes, Azy Barak, and many others who I apologize for not mentioning from memory after more than a decade.) I was so busy with my own activities that I tended to pick and choose what I felt were the best “mega-sites” and specific topical articles on “current topics in psychology” that I had little time to keep up with the ever-expanding pool of psychology and mental health sites which appeared in the early 2000’s. At the same time, APA and various governmental agencies (e.g., in the US, National Institute of Mental Health) rapidly expanded their offerings, though governmental support for mental health projects has risen and fallen over the years as a function of economic and political priorities. Of course, by accident of my birth, my primary familiarity is with English-language resources.

Rather than name other major sites (and risk omitting some true gems) I would refer (as I do on a daily basis!) to my own site as a means of finding other large and reputable sites. My Current Topics in Psychology site is at

When it comes to websites, statistics may play an important role. Do you also make use of it? If so, how exactly? Does it help you in making decisions about future development of the website?

Yes I do look at “web metrics” and am both informed by them, and sometimes fascinated. As I am not competing for popularity ratings or advertising revenue, I am most interested in learning which articles or resources are most used by my viewers. (I get several thousand visitors each day, from dozens of countries, and am also pleasantly surprised to see my site popularity growing in Asian, South American, and Central European countries.) What I do with the information is try to expand on the topics which draw a great deal of interest. On Sept. 11, 2001, a time when I was both President of ISMHO and working as a psychologist in New York, near the World Trade Center, my site (and inbox) went wild with visits and personal expressions of sympathy. Once I was able to function more clearly myself, I quickly developed resources for trauma response, giving me a useful focus for myself (in the late nights I could not sleep) and following my years of work in researching and treating the effects of violence, more generally. At another time I was working intensively with autism, and I see (even now) that my resource page on this subject gets many visitors. I know that my most popular pages for many years have been the reports I have shared on some very famous psychologists and their presentations at APA. And so, I continue, guided by the feedback that what I am doing is being used by people, and this is what keeps me on the same path, despite it is an expenditure of time and resources. For the first 5 or 6 years, I got constant email, every day, asking questions, or seeking advice, and then a growing number of psychology students asking for information or more, as my site began to be a top resource with the search engines, and listed by schools, museums, libraries, etc. And so I developed a Question & Answer Page, which lessened the individual email requests (and allowed me slightly more sleep) and now I can see in the statistics that many people do visit that Q&A page. Aside from photographs (which end up on blogs around the world, usually without my permission), my most popular pages are probably the articles about “the father of cognitive psychology”, Aaron T. Beck, and articles about other legends. Articles on psychoanalytic terms (which the statistics report told me people were searching for despite my having very few relevant articles) have been added in response to seeing the desire of students/general public for those topics. But I am not “driven” by the statistics; they are a tool, and affirmation that my instincts are correct (or not). I still rely more on the comments of people than on statistical overviews, and fortunately I am not “obsessed” by ratings or competitive worries.

For quite some years you are well known for preparing reports from the American Psychological Association conventions and you publish them online. As Ikaros is doing a similar thing with INFORUM conferences which take place in Prague, this is a topic which I suppose would be very interesting for our readers. How did it all start, when exactly, how do you promote these reports and what feedback have you received so far?

Well, as I just described, these online reports have proven to be very popular, primarily with people who are interested in the topics (such as aggression and violence, cognitive therapy, online therapy, Internet addiction, etc.) and do not attend the conventions. My advantage is that I limit myself, being only one person with a staff of zero, to attending a combination of events which reflects my own personal interests as well as the important thinkers and ideas within contemporary psychology. I have come to know some of the presenters, and do some presentations myself, and so I hope that I have developed some trust and interest in my reports, which I take great pains to ensure are both accurate and comprehensive – and also virtually instant, thus as I’ve called it since the phrase was in fashion in the early 90’s, “asynchronously live”. Again, I am not competing with anyone (although I must say my immediate, same-day reports are available weeks before they come out in paper versions) and my only interest is sharing the excitement and news which comes from the illustrious presentations which I sample. (So if this is at all generalizeable for Ikaros and non-psychologist readers, I’d say the “secret” is focusing on what is most important and choosing some specific topics and presentations to explore in depth.) Of course there are “hot topics” which appeal to me, and to my readership, and I must accept that some areas of psychology are minimally addressed in my coverage. I suppose another “secret” (if it is a secret) is that I am genuinely passionate about the things I write about, and curious also. Therefore I try to absorb all I can and am excited if I can convey how powerful the messages and messengers are at these events.

If I simply say “Michael Fenichel and social networks”, what would your reaction be like?

LOL... Honestly, my first reaction was to laugh out loud! I would say that I have an ambivalent relationship with social networks, as I do with multi-tasking as a way of working. As I think I hinted earlier, I can see how efficient and empowering a Facebook home page can be, a “master control” center for keeping in touch with friends, colleagues, etc. On the other hand, I do see people who have disappeared from the world of nature and outdoors who seem to spend 90% of their time on Facebook, creating Farms, taking quizzes about what movie star or mineral one resembles, or playing games. Michael Fenichel has tried to keep “social” connections limited to actual “friends” and long-time colleagues and feels a bit guilty for not accepting all the offers of “friends” that come in. Maybe I’m not socially competitive! I don’t have 500 “friends” on Facebook, just as I probably don’t have that many true friends in real life (RL).

I am constantly getting invitations for all sorts of networks, some of which seem more like “self-promotion” or “professional” networks. Some seem quite redundant, and others don’t warrant the effort to join, to be a contact of just one person.

But “enough about me!” I enjoy privacy when I’m not extremely busy with human interaction – from suicidal thoughts to personal triumphs, marriage problems to thoughts of irrational behaviors, and so I look to lessen stimulation when I’m not working, not seek it. I may not be typical! (And research shows males are less likely to seek social interaction when stressed, while females are more likely.) I work very intense and long hours, so in my life I would prefer time I have away from work to be spent with real friends and family. I do enjoy being able to see what (real) friends are doing, on Facebook mostly. And I occasionally share what I’m doing. It’s nice to know it’s there, and nice to feel connected to some true friends and family, and to get to know some casual acquaintances and respected colleagues a bit more, and to see the casual side too.

And how about “Michael Fenichel and libraries”?

Smiling again... Michael Fenichel and libraries? I am in favor of libraries and have great respect for librarians and information technology professionals. I love words! I love ideas and communication. Libraries seem to be changing rapidly, from book repositories to information centers. Books are being displaced (but not to the point of extinction) by Kindle and Internet.

I don’t want to give the answer to the question, but on some very commonly-used IQ tests there are questions about the value of libraries. I agree with the answers as to why they are useful. In addition, I think library professionals and materials are “evolving”.

I know that you are a passionate photographer and that you share some of your pictures on the internet (via your photo website, your multi-purpose website or Flickr).


However, you started taking pictures much earlier than the use of the Internet and digital cameras became widespread. When exactly did it happen?

Honestly? When I was 7 years old I set up a darkroom in the basement of my family home, and developed (black and white) prints, first with a “light box” (small size) and then with an “enlarger”. I used chemicals and photo paper. By the time I was in college I was intrigued by some of the non-liquid-chemical processes (e.g., “DayLab”) and CIBA chrome (color prints without very expensive equipment). I was a little late to enter the digital photography age (1999) although in the mid-90’s purchased my first high-resolution scanner, beginning at that time to scan Kodachrome and Fujichrome slides (diapositives/transparencies) as well as black & white (Tri-X) and color (VPS) film. I put up the best results from “favorite images” on another area of my website devoted specifically to photography. Around 2000 I started using my little pocket-sized digital camera to capture images from events (such as APA) that I reported on, and also to record images of charts, graphs, etc., as they were presented, as an additional check on my notes, to be sure I was accurate. For a period around 2001 (until I was blown off my path by 9/11) I was carrying around a small digital camera constantly.

And has your attitude towards photography changed somehow over time, especially when the digital world is taken into account?

I suppose some things have changed over time, in terms of my “attitude”. First, it became easy to carry (in my pocket) an “external image memory recorder” that I could use as a tool for both reporting and also to capture spontaneous events. I had a friend who was a top NY photographer (LP record albums – remember them? – and magazine covers) and he encouraged me to get a good printer and gave me tips about storing digital images and tweaking them for online presentation. The megapixel revolution quickly advanced beyond what is typically necessary for wonderful computer-monitor presentation and the cameras and video cams have become so small that (first in Europe in Asia, and now in the US) cameras are built into cell phones or made into iPod-sized devices that the typical 11-year old is snapping photos and sharing on MySpace or Facebook or YouTube.

My attitude? I don’t miss “the old days” of chemical-based darkrooms and camera stores offering “one-hour photo” services. It’s nice to have options, and a range of cameras from cell-phone connected to self-contained snap & shoot to high-quality DSLR (digital single-lens reflex). I have more mixed feelings about how frequently people totally change an image from a “photograph” to a “post-processed” Photoshop creation (or High Definition, etc.), some of which is “true art” and some which probably should not be called “photography”. But, as I hear said frequently, “It is what it is”. It’s the photographer, not the technology, which makes the photograph - same as I said before the age of digital photography.

Now because you also teach – may I ask you what is in your view the area having the greatest potential in education?

If you are asking now about technology, in general, or Internet in specific, I would say that from what I see among excellent teachers, and from what I see among typical child and teen attention spans, multi-media and (especially) interactive activities are very engaging and – once they are prepared – very effective “teaching tools”. As with many of my responses, I think it’s important to clarify the context, in this case young children versus college students, and also cultural factors. A study just came out, from the UK, looking over a 40-year history of education and how it intersects with child development. They conclude that children should not be taught in traditional “classroom style” before age 6, but that early school should be “play-based” to teach how to “look”, “listen”, and “communicate”, developing preferred learning styles in the process (e.g., the “visual learner” versus verbal or kinesthetic). I mention this because the multi-media presentation offers a greater likelihood of engaging students through a preferred modality, and in my role as a consultant to students and teachers, very often the discussion includes some mention of learning style. I also see great use of the Internet and teaching of “library skills” which include some skepticism, for example, about reliance on Wikipedia or other sites where there is no guarantee of accuracy. My own site is listed on an educational resource page as an example of a resource which cites the original source and identifies which parts are based on research or theory or opinion.

Once again I’m going to repeat the suggestion that we have many tools to choose from and it is the wise teacher/practitioner who knows the audience (i.e., seeks “fit”) and uses the tools and the opportunities for engagement/interaction effectively.

On the other hand, what might be perceived as the most dangerous?

I mentioned Wikipedia, not that they don’t provide an amazing amount of information which is mostly accurate, but librarians in particular (along with secondary school teachers) have impressed me with their admonitions about not relying on unsubstantiated references. I have been on the faculty of universities which emphasize a different concern: the ease of plagiarism and the frequency of directly-copied passages from online articles or resources. Some universities require papers to be analyzed using software which compares against for-sale papers. So, whether it is the lure of “online laziness” or easy shortcuts to information, or simply the desire to get a good grade without interest in actually learning the topic, this is one area which I believe educators are concerned about, as a negative consequence of our Internet-based information shopping.

Last but not least – what are you currently working on? What topics are fascinating for you?

I am currently working on the 2nd part of a 2-part interview with Ikaros!

Actually, I am mostly focused on finishing with some commitments to organizations and publishers, and anticipating a long-awaited shift in my overall situation to allow for much more independence and flexibility. In terms of ISMHO I recently agreed to moderate a forum on online counseling and psychotherapy, a topic I’d categorize as “fascinating”. I’m also engaged by some study and writing about “Facebook addiction” and working on some tentative diagnostic and treatment methods. I continue be involved with clinical supervision, and it is exciting to see how the things I’ve been writing about are now very common factors in what patients and supervisees are struggling with – the role of technology and dilemmas of social networking, professional networking, etc. I still have an interest in promoting and facilitating effective organizational communication and hope to be more available to take on new projects beginning next year. I have some tentative lectures and presentations on the topic of Online Communication, Behavior, and Mental Health Activities, and have had some offers to present on these topics in Central Europe, including Czech Republic and Moscow, both of which are very tempting.

Lastly, I have as one goal to launch an updated application of “clinical case study” online and to expand my research and writing activities, including in some of the areas you have mentioned, such as the influence of “multi-tasking”, and online education, and online counseling. And then there is photography, which lately has been an effort to create a virtual tour of Prague, using either conventional links or clicking on photos and following my stream of thought to take a guided tour through images and historical references.

Thank you so much for your interest, and for touching upon so many areas about which I am passionate and intellectually fascinated. I hope some of this may be interesting to your readers!

I also thank you for the interview and wish you a lot of success in your future work!

Pracovní překlad rozhovoru (autorkou překladu je Linda Jansová):

Mohl byste se nejprve stručně představit našim čtenářům, aby získali bližší představu o Vašem vzdělání a také hlavních profesních výsledcích?

Děkuji. Začal jsem studovat psychologii na začátku 70. let, kdy bylo (ve Spojených státech) módní hovořit o psychoanalýze a „neuróze” (nebo zhlédnout film Woodyho Allena na toto téma). Zároveň se John Lennon angažoval v terapii primárním výkřikem, zatímco kognitivní a behaviorální terapie byla předmětem výzkumu a ukazovalo se, že je efektivní, pokud se týká specifických symptomů, jako jsou fobie a úzkostné poruchy. Na velké městské univerzitě (Newyorská univerzita, NYU) jsem nasával vše, co se dalo, a jako vysokoškolský student jsem studoval hudbu, filozofii a psychologii. Byl jsem fascinován abnormální psychologií (proč někteří lidé myslí a chovají se a cítí se tak, jak to činí) a inspirován profesory, kteří vyučovali klasickou teorii učení (Pavlov) a vývojovou teorii (např. Piaget a Kohlberg) a také školy Freuda (intrapsychické) a Harryho Staxe Sullivana (interpersonální). Zaujal mě také výzkum paměti (např. Asch, Loftus & Loftus) a to, jak mozek může být vyšetřován a obnovován – všechna zajímavá spojení mezi mozkem a vědomím a bohatstvím života. To vše je pro mě psychologie, kterou nedefinuji jako nic menšího než studium lidské zkušenosti. Po celý život mě velmi zajímají otázky porozumění, pomáhání ostatním a oslava lidských životů.

Na vysoké škole jsem se věnoval výzkumu sociálního vnímání, v té době se Zimbardo stával stále slavnějším díky své vězeňské studii a studiu toho, jak systémy zla vytvářejí u jednotlivců zlé chování. Mým přítelem a spolupracovníkem při výzkumu tehdy byl student Stanleyho Milgrama (průkopníka poslušnosti a – spolu se Zimbardem – sociální psychologie). Měl jsem štěstí, protože jsem byl ve správnou dobu na správném místě a mohl jsem studovat s některými významnými výzkumnými pracovníky a klinickými psychology/terapeuty/učiteli. Byl jsem vzděláván v souladu s tehdy populární orientací, abych se stal účastníkem-pozorovatelem a vědcem-praktikem v oblasti dynamiky lidské zkušenosti. Navíc jsem se kromě takto orientovaného vysokoškolského studia zaměřil také na studium skupinového procesu a humanismu/fenomenologie, kdy jsem kombinoval univerzitní výuku s návštěvami tréninkových skupinových sezení s Carlem Rogersem, jehož jméno se stalo synonymem poradenského výzkumu a praxe. To způsobilo, že jsem nebyl příliš oblíben v psychoanalytických kruzích, nicméně řekl bych, že Rogers byl první, kdo skutečně zkoumal to, co způsobuje, že terapie funguje.

Během dvou let (získávání zkušeností prostřednictvím práce s terapeutickou komunitou chronicky psychotických bývalých psychiatrických pacientů, kteří byli propuštěni z nemocnic v naději, že mohou pokračovat díky medikaci a napůl existujícím podporám komunity), jsem připravil také videodokument o této populaci, ten mi připomněl mou lásku k fotografii a tvůrčím projektům.

Pak jsem se vrátil, abych získal doktorát v klinické psychologii. Není příliš překvapivé, že jsem postoupil přímo od intenzivního tréninku v diagnostickém testování a psychodynamické psychoterapii k empirickému průzkumu otázky, jak nejlépe funguje terapie, a k podrobnějšímu studiu nejdůležitějších terapeutických faktorů, což navazovalo na to, co Rogers a Truax zjistili před půl stoletím: teplo, přirozenost a empatie jsou nespecifické faktory, které – jak se zdá – v různých situacích pomáhají ve vývoji vztahů založených na důvěře a přispívajících k léčbě. Můj vlastní doktorský výzkum byl postaven na tomto základu a na výzkumu Hanse Struppa, Kieslera, Luborského a dalších. Nezabýval jsem se pouze terapeutem, ale také typem terapie, která byla použita, a cíli a očekáváními nejenom klienta (který se většinou dále neúčastnil terapie, pokud mu nebylo porozuměno), ale také terapeuta. Jak se ukázalo, dobrá shoda v této věci měla vztah k tomu, zda klient zůstal, nebo se dále neúčastnil terapie, a rovněž oznámená úroveň úspěšného výsledku.

Nyní to vezměme rychleji: V 80. letech – poté, co jsem dokončil svou disertaci – jsem pracoval v nemocnicích a praktikoval svou specializaci: hodnocení kognitivního, emocionálního a neuropsychologického fungování a poskytování přímých služeb, např. psychoterapie. Pro zábavu a také osobní uspokojení jsem se zabýval i službami ve prospěch veřejnosti, což zahrnovalo pozici koordinátora krizové komunikace, a to včetně komunikace při velkých katastrofách. V průběhu tohoto období jsem získal velký respekt k síle efektivních komunikačních systémů a strategií, a to jak veřejných, tak vládních. Pokračoval jsem v práci na klinice v nemocnici, ve školách, soukromě a pro vládu. Pak se najednou mí přátelé, s nimiž jsem komunikoval, začali ptát, proč jsem (ze všech lidí, co znají) ještě plně neodhalil sílu internetu. A proto jsem tak učinil. Páni, to byl objev! V té době jsem byl školitelem studentů psychologie tří newyorských univerzit (v oblasti klinické a školní psychologie) a dovedl jsem ocenit lidskou různorodost, zatímco jsem byl stále očarován sílou internetu ne pouze díky sdílení informací, ale díky efektivnímu a úspornému způsobu komunikace, ať již okamžité či asynchronní. A jaké mohou být důsledky pro psychologii, pro vzdělávání a obecněji pro duševní zdraví?

Prvních deset let je nejtvrdších, říkám lidem, ale na začátku 90. let a dále jsem strávil spoustu času budováním webového sídla pro psychology, stážisty a studenty psychologie. Moje stále větší účast (jako moderátora, reportéra a poskytovatele) vedla ke neustále rostoucí sbírce původního a unikátního obsahu – také s fotografiemi (jedinými svého druhu) – navíc k referenčním příspěvkům a zdrojům, které jsem sdílel. Ačkoliv jsem nikdy nepodlehl reklamám či sponzorství (tj. moje aktivita byla veřejnou službou hrazenou z mých vlastních prostředků), je pro mě potěšením zjistit, kolik lidí mělo (a má)prospěch z mé činnosti; děkovné zprávy, které dostávám, jsou postačující „platbou“, které si skromně, avšak opravdově vážím. Americká psychologická asociace (APA) dlouho zastávala stanovisko, že je užitečné „rozdávat psychologii“ jako veřejnou službu, a pomáhat lidem je koneckonců to, oč se snaží většina psychologů a pracovníků ve zdravotnictví.

Už se přibližujeme 21. století: v roce 1997 se uskutečnilo setkání přibližně dvanácti lidí zajímajících se o komerční, vzdělávací, odborné a sociální důsledky a potenciální sílu internetu. Hlavním přínosem byl zřejmě přístup a to, co může internet nabídnout všem těm, kdo by jinak možná neměli žádný přístup k odbornému poradenství, doporučení nebo koučování, nemluvě o e-terapii či online poradenství. (Nyní, tj. o dvanáct let později, můžete očekávat, že odborníci a další propagují využívání 140znakových tera-tweetů. Nevymyslel jsem právě tento termín?). Ačkoliv účinnost musí být ještě prokázána a je to stále slabá náhražka za vlastní dialog tváří v tvář či online, vím, že Twitter a další způsoby online duševního zdraví jsou předmětem zvýšeného zájmu a také některých experimentů.

Tady jsem trošku předběhl – po většinu první dekády nového století byl pro podnikatele, propagátory veřejného zdraví, pojišťovací seskupení, hendikepované či osamocené lidi, kteří nemusejí mít jinou možnost kontaktu atd., jasnou volbou číslo jedna e-mail – s chatem a také dalšími videoaplikacemi (nákladnými a závislými na konkrétní technologii). Ve Spojených státech také také hrají roli právní otázky – 50 nezávislých sad státních zákonů regulujících odborné služby, licencování atd. (Nazývám to „chobotnicovým“ modelem.)

Vraťme se ke hnutí za online duševní zdraví na konci století: V roce 1997 se na výroční schůzi Americké psychologické asociace (APA) na obědě a pak na večeři setkala skupina (povětšinou psychologů), která následně (prostřednictvím e-mailu) začala utvářet jádro a zakládající členy Mezinárodní společnosti pro duševní zdraví online (ISMHO). Koncept působil jako hnací motor a brzy jsme zahájili řadu projektů včetně cen pro výzkumné pracovníky z řad studentů, návrhu sady principů pro poskytovatele online duševního zdraví, formulace poslání, které zahrnuje cíl rozšiřování přístupu, praxe a výzkumu a také vzdělávacích aspektů, interpersonálních a svépomocných aktivit atd. S tím, jak se internet stává stále přístupnějším většině lidí na naší planetě, by bylo ideální mít online zdroje týkající se duševního zdraví všeobecně přístupné v různých formách a jazycích. Nyní samozřejmě člověk nachází různé úrovně odbornosti a služby na škále od nejlepších praktik až k šarlatánství; online nabídka je různorodým tržištěm a obecně také reflexí života, kultury a společnosti.

ISMHO se snažila zavést určité širší standardy reflektující nejlepší praktiky, a to zejména online, „zde“.

Skupina ISMHO pro online klinické případové studie (CCSG nebo CSG) zavedla první laboratoř typu účastník-pozorovatel, která poskytuje pokračující online 24hodinovou supervizi mezi odborníky a diskuze na základě prezentace případů pro členy ISMHO, z nichž někteří zůstali členy této skupiny po více než polovinu desetiletí a jiní založili své vlastní tréninkové programy a/nebo začali hojně psát o online poradenství/terapii. Skupinu jsem založil spolu s legendárním expertem na kyberpsychologii dr. Johnem Sulerem (také klinickým psychologem) a několik z nás se stále účastní souvisejících fór ISMHO, udržuje seznamy či vlastní webová sídla, kde jsou klíčovým cílem nejlepší online praktiky. Příspěvek nazvaný „Mýty a reality“, který vznikl v této skupině (byl publikován v časopise Journal of Cyberpsychology and Behavior a je dostupný online na adrese, stále slouží jako dobrý přehled tématu, zatímco naše dřívější práce „Vhodnost pro online léčbu“ nabízí vyvážený pohled na shodu poradce a klienta na věcech typu pohodlí pro komunikaci (technologie a zkušenost/vnímání) a sdílené cíle a očekávání. Zní to povědomě? Je to mým zájmem – kromě toho, jak lidé přemýšlí, učí se, cítí, jednají atd. – od počátku mých studií a kariéry. Konzultace týkající se online duševního zdraví – stejně jako cokoliv dalšího online – je stále vnímáno jako vznikající trh a mnoha lidem se zdá stále více běžnějším, je to to, co zkrátka očekávají. I nadále pozoruji, učím se a užívám si tu cestu.

Kdy jste začal využívat internet?

V letech 1993-1994, ale v té době to byl převážně Usenet a nástěnkové systémy s pouhými několika primitivními elektronickými konferencemi. Ještě předtím jsem se angažoval v oblasti krizové komunikace a měl jsem přístup k digitálním paketům posílaným spíše přes rádio než přes internet – v té době právě to bylo vrcholem technologie. Ale v roce 1995 jsem začal zkoušet různé poskytovatele připojení k internetu, jako např. CompuServe a Pipeline (tj. ne AOL) a prvního samostatného poskytovatele připojení k internetu – TIAC (The Internet Access Company).

Co Vás k tomu v té době motivovalo?

Jak jsem podrobněji vysvětlil výše, v té době jsem začal praktikovat psychologii v různých prostředích a ve stejné době jsem se zajímal o technologii a komunikaci a také o úsporné sdílení informací. Ještě jsem nebyl inspirován do té míry, abych vystavoval věci na webovém sídle (domácí stránce), až později jsem si uvědomil, že u některých věcí to zkrátka někdo musí udělat – kromě pouhého sdílení dlouhého seznamu osobních záložek či oblíbených položek. Měl jsem opět štěstí – kolega, který byl mistrem v počítačových technologiích, se také velmi angažoval při ustavování veřejných aspektů sítí internetu ve Spojených státech (po počátcích Arpanetu) a naučil mě mnoho triků, které stále fungují, a také to, jak ručně psát kód v HTML, což stále dělám a v určitém bodě jsem to mohl dělat a dělal i ve spánku. (Nebo v jeho nedostatku.) Byl to pro mě přirozený vývoj a umožnil mi skloubit mé celoživotní zájmy: technologii, sdílení informací, fotografii, komunikaci a... psychologii!

Váš příspěvek nazvaný „Online chování, komunikace a zkušenosti“, který je součástí knihy z roku 2003 s názvem „Online poradenství: příručka pro odborníky v oblasti duševního zdraví“ (ISBN 0-12-425955-3) mě inspiroval k následující otázce – je možné efektivně využívat online prostředí pro poradenství?


Jinými slovy – je podle Vašeho názoru realistické očekávat dobré výsledky, aniž by člověk byl s psychologem v jedné místnosti?

Vlastně je to několik otázek. Zaprvé: Může být internet efektivně využit pro poradenství? Ano. Je to ukázáno v literatuře (viz např. rozsáhlá bibliografie týkající se výzkumu prof. Azy Baraka) a je to akceptovaná, nákladově efektivní a pozitivně hodnocená služba poskytovaná v několika zemích – od Japonska po Kanadu – v rámci Plánů podpory zaměstnancům (zdravotní pojištění od zaměstnavatele a/nebo vlády).

Ale když se ptáte na realistické a dobré výsledky, začíná to být komplexnější. Domnívám se, že je realistické je očekávat, pokud má klient cíle a očekávání, která jsou ve shodě s komplementárním, efektivním, školeným a kvalifikovaným poradcem/terapeutem, pak je dosažení „dobrého výsledku“ pravděpodobnější. Nebo pokud je shoda v oblasti cílů a očekávání nedostatečná nebo nefunguje osobní „chemie“ či není komunikační pohodlí, je patrně snazší říci: „Děkuji vám, ale budu o tom trošku přemýšlet a možná jindy přijdu znovu“. Nevidíte žádný bolestný výraz, je tam velmi málo viny a možná také dobrého rozhodnutí! Můj vlastní výzkum – jako výzkum dalších – se zaměřil na zprávy o uspokojení a přizpůsobení po terapii, které byly hodnoceny jak terapeuty, tak pacienty, a také na vztah mezi shodou a pokračováním léčby. U špatné shody a odpadnutí byla přitom výrazná korelace. Není pochyb, že stejně jako mnohé aspekty terapeutických a sociálních vztahů je online zkušenost podobná zkušenosti offline. Dobrá shoda zvyšuje pravděpodobnost dobrých výsledků.

Věk online terapie změnil samozřejmě řadu věcí. Pozitivní je, že je nyní možné vidět hodnocení stovek klientů na některých poradenských webech, kde klienti platí sazbu za minutu, což nebylo dostupné v případě tradičních klientů, kteří měli zájem o terapii a všimli si inzerátu v telefonním seznamu nebo jim by v průběhu přijetí v nemocnici nebo na klinice či v poradenském centru doporučen poskytovatel vhodný pro ně a jejich problém. To je předpoklad. Avšak zatímco může být snadnější koupit službu od preferovaného online poskytovatele se spoustou videí a životopisů, absence prvotního příjmu s komunikací tváří v tvář nebo konzultace zdarma (což nabízejí mnozí online kliničtí psychologové) může potenciálně vést k některým špatným zkušenostem jak mezi webovými poradci, tak mezi spotřebiteli online poradenství. Z toho důvodu jsou medicínská sezení, která se nyní ve Spojených státech uskutečňují online, omezena na konzultaci s pacienty, kteří byli nejprve vyšetřeni osobně tváří v tvář. Podobně řada psychoterapeutů a poradců cítí, že online služby založené na vztazích se nejlépe implementují v návaznosti na prvotní setkání tváří v tvář.

Poslední bod: Mohu mluvit o profesionálních praktikách a nejlepších praktikách pro psychology, alespoň ve Spojených státech, a na to se zaměřuje Vaše otázka. Ale představuji si většinu online poradců, kteří nejsou psychology a mohou být z míst nebo profesí s malou regulací či jasným vymezením. Ve Spojených státech jsou licenční zákony, které vyžadují, aby psychologové omezili svou práci na svou lokalitu (kde byla vydána licence). Jsou psychologové, kteří jsou výtečnými online poradci, a také některé další profese: poradci, sestry, manželští a rodinní terapeuti, poradci pro závislosti atd. Nebudu prvním ani posledním, kdo varuje online spotřebitele, aby byli opatrní: riziko nese kupující. Většina profesionálů ráda poskytne údaje o sobě, své licenci, svém vzdělání atd. Důležitým prvním krokem příjmu je typicky se setkat a mluvit o cílech a očekáváních obou zúčastněných. Pokud je to dobré a pohodlné – někteří si mohou vybrat chat nebo telefon, svépomoc nebo naopak sezení tváří v tvář – a pokud je tam dobrá komunikace a schopnost ustanovit spojení prostřednictvím internetu, existuje dobrá možnost pozitivního výsledku konzultace nebo terapie. (Domnívám se, že diskuze o terapii online vyžaduje celou knihu a vztahy při terapii vyžadují závazek a možná také komplexnější cíle. Teď se zabývám tématem „Co z toho dělá 'psychoterapii'?“ v rámci fóra ISMHO a zdá se, že to generuje určitý zájem, že stále jde o aktuální téma.)

Může být neverbální komunikace doprovázející verbální výrazy něčím nahrazena?

Nevím, zda jde o náhražku 1:1. (Má nevidomý, který slyší dvakrát tak lépe, stejnou zkušenost s poslechem hudby jako člověk s normálním zrakem a sluchem?) Člověk se musí přizpůsobit a využít dostupné informace. Je také nutné vyvinout zvláštní úsilí, aby člověk zůstal synchronní a je přesný při hodnocení intenzity a významu.

Někteří lidé jsou vizuální a skutečně potřebují nebo žádají o výraz obličeje. (Někdy může být důležité vizuálně verifikovat, zda ve skutečnosti spíše komunikujete s dospělým než s dítětem nebo celou ložnicí devatenáctiletých studentů, kteří si užívají zábavy na internetu.) Pro některé je hlas uklidňující a nenahraditelný.

Při komunikaci online jsou verbální výrazy využity v textu, že? (V zásadě je to stejné u chatu či e-mailu nebo elektronické konference.) Pokud je to ten případ, jsou některé zřejmější a často užívané doplňky textu, které mohou být využity, např. emotikony (smajlíky) a mnemotechnika – např. LOL jako hlasitý smích, což ukazuje, že je vyjadřován humor (nebo se o něj lidé pokouší). V díle „Psychologie kyberprostoru“ Suler podrobně pojednal o různých způsobech mluvení beze zvuku, přidávání pauz, interpunkce, výkřiků a velikosti textu atd. Rád jsem v diskuyích skupiny pro případové studie využíval barvu, aby bylo možné odlišit, kdo co říkal, pokud se tři lidé či více lidí zapojilo do čilé diskuze, nebo při revizi přepisu a přidávání komentářů k němu (tak, jako to činí redaktoři).

Máte-li videokameru, i třeba jenom obyčejnou, může to pomoci při ustavení nějakého vizuálního spojení v okamžiku, kdy to může být podstatné. Nebo možná telefon je pro některé dobrý způsob, potřebují-li okamžitou komunikaci, ale není pro ně pohodlné použití e-mail, chat, SMS, Twitter, Skype atd. (Ve Spojených státech a jinde online profesionál musí poskytovat úrovně bezpečnosti a důvěryhodnosti, které splňují náš národní zákon, ale to nebylo obsahem Vaší otázky, ta se spíše týkala úrovně pohodlí a schopnosti mít přirozenou a smysluplnou verbální diskuzi bez přispění neverbálních (smyslových/zvukových/vizuálních) složek.

Může být např. webkamera dobrou náhradou skutečného kontaktu tváří v tvář?

Ano. Pro některé lidi, někdy. Nebo může pomoci v ne zcela perfektní situaci, může ji zlepšit. Někteří lidé samozřejmě řeknou, že žádná náhrada není možná; jiní řeknou, že moderní život je online; další zase řeknou, že nechceme nahradit kontakt tváří v tvář, ale v některých situacích ho můžeme rozšířit nebo obohatit.

Digitální prostředí lidem usnadňuje tzv. multitasking. Setkáváte se s některými významnými důsledky multitaskingu ve své klinické praxi?

Ach ano. Setkávám se s vyšší úroveň stresu, nadsazenými odhady, kolik se toho vlastně udělá při neustálém uplatňování multitaskingu a s tendencí nechat se snadno vyrušit z koncentrace, ta se pak tříští. Výzkum ukazuje, že ačkoliv někteří lidé trvají na tom, že díky multitaskingu udělají čtyřikrát více práce, pravdou zůstává, že ta práce bude pravděpodobně obsahovat čtyřikrát více chyb, a existuje také výzkum, který ukazuje sníženou výkonnost, i když lidem samotným připadá, že se jejich výkonnost naopak zvyšuje. Může být snadnější dělat více věcí zároveň, ale možná trošku větší snaha nedělat jich více zároveň a zaměřit se záměrně v jeden čas na jeden úkol je výzva hodná následování. Ale v každodenní praxi – oproti výzkumu – vidím, jak se mění životní styly, začíná to u dětí a mládeže a domnívám se, že je pro terapeuty důležité, aby rozuměli modernímu životu, ať mu sami holdují v celém jeho rozsahu či nikoliv.

Zároveň s dostupnou technologií a aplikacemi se lidé lepší v dodržování schůzek a zůstávají ve spojení s důležitými „záchrannými čluny“. Sociální sítě slouží pro některé jako organizér, takže mohou mít spíše jeden „domov“ než se zaměřovat na pět nebo více konferencí či chatových místností. Takže ubude jeden vícenásobný úkol při udržování kontaktů s přáteli. Lidé si přesměrovávají účty elektronické pošty do jedné složky, to je také úsporné, mají více informací na jednom místě a nemusejí provozovat multitasking. Člověk samozřejmě může zůstat vysoce koncentrován, nebo je náchylný k seberozptylování.

Myslím si, že všechno zlé je k něčemu dobré – při multitaskingu např. potenciál pro organizéry typu všudypřítomných iPhonů a Blackberry. Zatímco máme potenciál se soustředit na adiktivní/kompulzivní chování (závislost na aplikaci, neustálé příchozí hovory a texty), pomáhají také při výkonném fungování mozku, pomáhají při organizaci kalendářů a seznamů úkolů a mají mnoho snadno dostupných aplikací... Nyní je to prostě pro většinu dětí a mládeže na světě součást života, ale nová technologie pravděpodobně nemá žádné brzdy, Facebook atd. je pro mnohé způsobem života, někteří jej snadno integrují, ostatní se stávají otroky jeho kouzla: okamžitého a nekonečného uspokojení.

Angažujete se také v Mezinárodní společnosti pro duševní zdraví online. Můžete společnost představit našim čtenářům? Kdy vznikla, jaké má poslání, jaké jsou její cíle? A jak se v ní konkrétně angažujete, kterých aktivit se účastníte?

Mezinárodní společnost pro duševní zdraví byla založena v roce 1997 při setkání různorodé skupiny psychologů na schůzi Americké psychologické asociace. Kromě praktiků, vzdělavatelů a výzkumných pracovníků tam bylo také několik vůdčích osobností, které využívaly internetovou technologii, někteří, kteří se zajímali o potenciál tréninku a výzkumu v oblasti duševního zdraví, a někteří, kteří spatřovali velké příležitosti pro podnikatele i širokou veřejnost v poskytování platforem pro sdílení informací, svépomoc, výuková média, výzkum, trénink a klinické aplikace, např. poskytování doporučení nebo přímé poradenské/psychoterapeutické služby.

Poslání je ve zhuštěné podobě popsáno na domácí stránce ISMHO takto: „Propagovat porozumění, využití a vývoj online komunikace, informací a technologie pro mezinárodní komunitu zabývající se duševním zdravím.“ Je to široký cíl, byl tak formulován, aby byl aplikovatelný v různorodých mezinárodních a kulturních kontextech, které musejí být respektovány a uvažovány. (Vidím to optikou shody a uznání toho, že jazyk, kultura a profesní rozdíly jsou skutečnostmi života.)

Podrobné poslání o jedenácti bodech je dostupné na adrese

Provozujete webové sídlo zaměřené na psychologii (je dostupné na adrese Mohl byste ho stručně představit? A možná zmínit některé další internetové zdroje (webová sídla) z oblasti prychologie, které patří mezi Vaše oblíbené?

Ano, rád to udělám.

Jak jsem již vysvětlil, na počátku 90. let a v jejich polovině existovalo pouze několik opravdu rozvíjených webových sídel nabízejících obsah a sbírky zdrojů. Jedním z nich bylo sídlo, jehož webmaster (který se proměnil v psychologa) John Grohol se stal průkopníkem velkého webového sídla a v průběhu času přidával řadu blogů a afiliací s dalšími sídly, což následně kulminovalo ve vzniku sídel a Gil Levin založil, na němž bylo hostováno mnoho historických živých chatů (stále jsou dostupné a je podnětné je číst) a kde se řada lidí zabývala aspekty online chování, závislostí na internetu a obecnými aplikacemi online duševního zdraví získanými metodou účastníků-pozorovatelů (včetně např. Kimberley Youngové, Storma Kinga, Johna Sulera, mé maličkosti, Garyho Stofla, Johna Gronola, Leonarda Holmese, Azyho Baraka a dalších, jimž se omlouvám, že jsem si na ně po více než deseti letech v tomto okamžiku nevzpomněl). Byl jsem příliš zaneprázdněn svými vlastními aktivitami, že jsem si vybíral ta, která byla podle mě nejlepšími „megasídly“ a specifickými články o aktuálních tématech v psychologii; měl jsem málo času, abych sledoval stále se rozšiřující oblast sídel věnovaných psychologii a duševnímu zdraví, která se objevila na začátku této dekády. Ve stejné době APA a různé vládní agentury (např. ve Spojených státech Národní ústav duševního zdraví) rychle rozšířily svou nabídku, ačkoliv vládní podpora pro projekty zaměřené na duševní zdraví v průběhu let rostla a klesala jako funkce ekonomických a politických priorit. Samozřejmě díky náhodě svého narození se zaměřuji na zdroje psané v anglickém jazyce.

Místo abych jmenoval další velká sídla (a riskoval, že vynechám některé ze skutečných klenotů), raději bych odkázal (jak to ostatně činím každodenně!) na své vlastní webové sídlo jako na prostředek nalézání dalších velkých a oceňovaných sídel. Sídlo zpřístupňuje aktuální témata v psychologii na adrese

Pokud se týká webových sídel, podstatnou roli hrají statistiky. Využíváte je také? Pokud ano, jak konkrétně? Pomáhají při rozhodování o budoucím rozvoji webového sídla?

Ano, dívám se na webové statistiky, získávám z nich informace a zároveň jsem jimi fascinován. Protože s nikým nesoutěžím v hodnocení popularity nebo o příjem z reklamy, zajímám se především o to, které články nebo zdroje jsou nejvíce zobrazovány. (Mám několik tisíc návštěvníků denně, a to z desítek zemí, a jsem také příjemně překvapen, že roste popularita mého webu v asijských, jihoamerických a středoevropských zemích.) Na základě získaných informací se snažím rozšiřovat témata, která přitahují pozornost uživatelů webu. 11. září 2001, v době, kdy jsem byl předsedou ISMHO a zároveň jsem v New Yorku blízko Světového obchodního centra pracoval jako psycholog, byl můj web (a e-mailová schránka) zaplaven návštěvami a osobními vyjádřeními solidarity. Jakmile jsem byl zase schopen relativně normálně fungovat, rychle jsem připravil zdroje zaměřené na reakci na traumata, na což jsem se mohl soustředit i sám (pozdě v noci, když jsem nemohl spát) a navázat na roky práce ve výzkumu a léčbě důsledků násilí obecně. Jindy jsem intenzivně pracoval s autismem a (dokonce i nyní) moje stránka zaměřená na zdroje na toto téma má mnoho návštěvníků. Vím, že nejoblíbenější stránky byly po mnoho let zprávy, které se týkaly velmi slavných psychologů a jejich přednášek na schůzi APA. A tak pokračuji, veden zpětnou vazbou, že to, co dělám, lidé používají, a to je také to, co mě drží na stejné cestě, ač to znamená investici času a zdrojů. Prvních pět či šest let jsem neustále – každý den – dostával e-maily s otázkami nebo lidé hledali radu a pak se na mě také obracel také rostoucí počet studentů psychologie, kteří chtěli zjistit nějakou informaci nebo nějaké podrobnosti; můj web se začal stávat jedním z nejlepších zdrojů ve vyhledávačích, začal být také součástí rozcestníků škol, muzeí, knihoven atd. A tak jsem vytvořil stránku otázek a odpovědí, což snížilo počet individiálních dotazů zasílaných e-mailem (a dovolilo mi to trošku více spát), a nyní je ve statistikách vidět, že tuto stránku navštěvuje hodně lidí. Kromě fotografií (které končí na blozích z celého světa, obvykle bez mého svolení) jsou nejpopulárnějšími stránkami pravděpodobně články o otci kognitivní psychologie Aaronu T. Beckovi a články o ostatních legendách. Články o psychoanalytických termínech (což, jak mi potvrdily statistiky, lidé vyhledávali, ačkoliv tam bylo uvedeno relativně málo relevantních článků) byly přidány na základě přání studentů/široké veřejnosti mít na toto téma podrobnější informace. Statistiky však nejsou mým hnacím motorem; jsou nástrojem a mohou potvrdit, zda mé domněnky jsou správné (či naopak nikoliv). Stále více spoléhám na komentáře lidí než na statistické přehledy a naštěstí nejsem posedlý obavami z hodnocení či z konkurence.

Už po řadu let jste velmi znám díky přípravě reportáží ze schůzí Americké psychologické asociace a publikujete je online. Protože Ikaros dělá totéž v případě konferencí INFORUM, které se konají v Praze, je právě toto téma, které bude myslím velmi zajímavé pro naše čtenáře. Jak to všechno vlastně začalo, kdy, jak propagujete tyto zprávy a s jakou zpětnou vazbou jste se dosud setkal?

Jak jsem již naznačil, tyto online reportáže jsou velmi oblíbené, zejména u lidí, kteří se zajímají o konkrétní témata (např. agrese a násilí, kognitivní terapie, online terapie, závislost na internetu atd.) a neúčastní se schůzí APA. Mou výhodou jako jednotlivce bez zaměstnanců je, že svou účast omezuji na ty akce, které reflektují mé osobní zájmy, jichž se účastní významní myslitelé a kde jsou prezentovány důležité myšlenky uplatňující se v současné psychologii. Znám některé z přednášejících, občas sám přednáším, takže doufám, že mé reportáže působí důvěryhodně a jsou pro uživatele zajímavé, dávám si velmi záležet na tom, aby tyto reportáže byly přesné a zahrnuly vše podstatné – a také prakticky okamžité, proto je nazývám „Asynchronně živě“, což byla fráze módní na začátku 90. let. Opět je to tak, že s nikým nesoupeřím (ačkoliv musím přiznat, že mé okamžité reportáže publikované v tentýž den jsou dostupné týdny předtím, než jsou texty příspěvků publikovány v papírové podobě) a mým jediným zájmem je sdílet nadšení a novinky, jejichž zdrojem jsou vynikající přednášky, z nichž vybírám. (Pokud je to vůbec zobecnitelné pro Ikaros a čtenáře-nepsychology, řekl bych, že tajemství spočívá v tom, zaměřit se na to, co je nejdůležitější, a vybírat si určité specifické témata a prezentace a ty zkoumat podrobně.) Pochopitelně jsou aktuální témata, která jsou pro mě a mé čtenáře přitažlivá, a musím přijmout, že některé oblasti psychologie jsou mými reportážemi pokryty jen minimálně. Myslím, že další tajemství (jde-li tedy o tajemství) spočívá v tom, že se opravdu zajímám o ta témata, o nichž píšu, a jsem také zvědavý. Proto se snažím absorbovat vše, co můžu, a těší mě, mám-li možnost sdělit dalším, jaké výrazné myšlenky a jejich poslové se vyskytují na těchto akcích.

Když řeknu „Michael Fenichel a sociální sítě“, jaká bude Vaše reakce?

LOL... Upřímně, má první reakce bude, že se začnu hlasitě smát! Řekl bych, že mám k sociálním sítím ambivalentní vztah – stejně jako k multitaskingu jako způsobu práce. Jak už jsem tuším naznačil dříve, vidím, jak účelná a posilující může být domácí stránka na Facebooku, hlavní centrum pro udržování kontaktu s přáteli, kolegy atd. Na druhou stranu znám lidi, kteří zmizeli z venkovního, přírodního světa a vypadá to, že 90 % svého času tráví na Facebooku, vytvářejí si farmy, vyplňují kvízy o tom, které filmové hvězdě nebo kterému nerostu se podobají, nebo hrají hry.

Michael Fenichel se snažil udržet „sociální“ vazby omezené na skutečné „přátele“ a dlouholeté kolegy a cítí se trochu vinen kvůli tomu, že nepřijímá všechny nabídky přátelství, které přicházejí. Možná nejsem sociálně konkurenceschopný! Nemám 500 „přátel“ na Facebooku, stejně tak patrně nemám tolik skutečných přátel v reálném životě.

Neustále dostávám pozvánky do různých sítí, některé z nich vypadají spíše jako sebeprezentace či profesní sítě. Některé jsou docela nadbytečné, u jiných není opodstatněné se připojit, aby tam člověk byl v kontaktu s pouhým jedním člověkem.

Ale dost o mně. Mám rád soukromí, když zrovna nejsem velmi zaneprázdněn interakcí mezi lidmi – od myšlenek na sebevraždu po osobní úspěchy, od manželských problémů po myšlenky na iracionální chování, a tak se snažím snížit stimulaci, když nepracuji, nevyhledávám ji. Možná nejsem typický! (A výzkum ukazuje, že muži méně pravděpodobně vyhledávají sociální interakci, jsou-li ve stresu, zatímco u žen je tomu naopak.) Pracuji velmi intenzivně a dlouho, takže bych ve svém životě preferoval trávení mimopracovního času se skutečnými přáteli a s rodinou. Mám rád, když mám možnost zjistit, co mí (reální) přátelé dělají, většinou na Facebooku. A příležitostně se podělím o to, co dělám já. Je hezké vědět, že to tam je, a je pěkné mít pocit spojení s některými skutečnými přáteli a s rodinou a mít příležitost lépe poznat známé a uznávané kolegy a vidět také jejich lidskou stránku.

A co „Michael Fenichel a knihovny“?

Opět se směji... Michael Fenichel a knihovny? Mám rád knihovny a velmi uznávám knihovníky a profesionály v oblasti informačních technologií. Mám rád slova! Mám rád myšlenky a komunikaci. Knihovny se, jak se zdá, velmi rychle mění z repozitářů knih na informační centra. Knihy jsou vytlačovány (ale ne k bodu vyhynutí) Kindlem a internetem.

Na tuhle otázku nechci odpovídat, ale v některých často užívaných IQ testech jsou otázky týkající se hodnoty knihoven. Souhlasím s odpověďmi, proč jsou užitečné. Navíc si myslím, že profesionálové v oblasti knihovnictví i dokumenty se rozvíjejí a vyvíjejí.

Vím, že jste vášnivým fotografem a že některé ze svých obrázků sdílíte na internetu (prostřednictvím svého fotografického webu, svého webu s různorodým zaměřením či Flickru).

Přesně tak!

Ale s fotografováním jste začal o mnoho dříve, než se internet a digitální fotoaparáty staly běžnou součástí našich životů? Kdy přesně to vlastně bylo?

Upřímně? Když mi bylo sedm let, vytvořil jsem si v suterénu našeho rodinného domu temnou komoru a vyvolával (černobílé) fotografie, první s využitím malého prosvětlovacího pultu a poté se zvětšovákem. Používal jsem chemikálie a fotografický papír. V době, kdy jsem byl na vysoké škole, jsem byl fascinován některými nekapalnými chemickými procesy (např. DayLab) a cibachromem (barevné fotografie bez velmi drahého vybavení).

Do věku digitální fotografie jsem vstoupil trošku později (v roce 1999), ačkoliv již v polovině 90. let jsem si koupil svůj první skener s vysokým rozlišením a začal jsem skenovat snímky (diapozitivy/fólie) z filmů Kodachrome a Fujichrome a také černobílý (Tri-X) a barevný (VPS) film. Nejlepší výsledky ze svých oblíbených obrázků jsem vystavil v jiné části svého webového sídla, které je věnováno speciálně fotografii. Kolem roku 2000 jsem začal používat malý kapesní digitální fotoaparát k zachycování obrázků z akcí (např. ze schůzí APA), z nichž jsem připravoval reportáže, a také k zachycování obrázků diagramů, grafů atd., které byly prezentovány a které jsem následně využil při kontrole svých poznámek, abych se ujistil, že jsou přesné. V době kolem roku 2001 (předtím, než jsem se po 11. září dostal jinam) jsem s sebou neustále nosil malý digitální fotoaparát.

A změnil se v průběhu času nějak Váš postoj k fotografování, zejména ve vztahu k digitálnímu světu?

Myslím, že můj postoj k řadě věcí se v průběhu času změnil. Nejprve bylo fotoaparát snadné nosit (v kapse), bylo to externí zařízení pro obrázkovou paměť, kterou jsem mohl používat jako nástroj jak pro reportáže, tak pro zachycování spontánních událostí. Měl jsem přítele, který patřil mezi nejlepší newyorské fotografy (elpíčka – pamatujete na ně? – a obálky časopisů) a povzbuzoval mě v tom, abych si opatřil dobrou tiskárnu, a dal mi tipy na ukládání digitálních obrázků a jejich úpravu pro účely online prezentace. Megapixelová revoluce se brzy pokročila za to, co je typicky nezbytné pro skvělou prezentaci na počítačovém monitoru, a fotoaparáty a videokamery se staly tak malými (nejprve v Evropě, v Asii a nyní ve Spojených státech), že jsou zabudovány do mobilních telefonů nebo do zařízení rozměrů iPodu, které typicky využívají jedenáctileté děti při pořizování momentek a jejich sdílení na sítích MySpace a Facebook či na YouTube.

Můj postoj? Nestýská se mi po starých časech temných komor s chemikáliemi a po nabídce služeb vyvolání fotografií za jednu hodinu. Je pěkné mít možnosti a řadu fotoaparátů od těch nejobyčejnějších v mobilních telefonech přes kompakty až po vysoce kvalitní zrcadlovky.

Mám smíšené pocity, pokud se týká toho, jak často lidé zcela změní obrázek z fotografie na výtvor upravený ve Photoshopu (nebo High Definition apod.), něco z toho je skutečné umění a něco by patrně nemělo být již nazýváno fotografií. Ale, jak často slyším, je to to, co to je. Je to fotograf, ne technologie, kdo vytváří fotografii – totéž, jak jsem řekl, bylo před věkem digitální fotografie.

Protože rovněž učíte – mohu se Vás zeptat, co je podle vás oblastí s největším potenciálem?

Pokud se ptáte na technologie obecně nebo speciálně na internet, řekl bych, že z toho, co vidím mezi těmi nejlepšími učiteli, a z toho, čemu typicky věnují svou pozornost děti a mládež, bych řekl, že pozornost upoutávají multimédia a zvláště interaktivní aktivity, které – jakmile jsou jednou připraveny – jsou velmi efektivními výukovými nástroji. Stejně jako u ostatních mých odpovědí si myslím, že je důležité objasnit kontext, v tomto případě se jedná o děti versus vysokoškolské studenty, a také kulturní faktory. Právě byla zveřejněna studie ze Spojeného království, která byla věnována více než čtyřicetileté historii vzdělávání a jeho průsečíkům s vývojem dětí. Autoři studie došli k závěru, že děti by neměly být vzdělávány v tradičním duchu v učebně před dosažením věku šesti let; počátek výuky by měl být založen na hrách, aby se děti naučily, jak se dívat, jak poslouchat, jak komunikovat a v průběhu toho si rozvinuly upřednostňované styly učení (např. vizuální versus verbální nebo motorické učení). Zmiňuji to z toho důvodu, že multimediální prezentace nabízí větší možnosti, může lépe zaujmout studenty prostřednictvím upřednostňovaného smyslu; jako konzultant diskutuji se studenty a učiteli a často je zmiňován styl učení. Setkávám se také s výrazným využitím internetu a s výukou knihovnických dovedností, což zahrnuje také určitý skepticismus, např. pokud se týká spoléhání na Wikipedii nebo další webová sídla, u nichž není zaručena přesnost. Moje vlastní webové sídlo je zmíněno na stránce s výukovými zdroji jako příklad zdroje, který cituje původní pramen a identifikuje, které části jsou založeny na výzkumu nebo teorii či názoru.

Opět zopakuji myšlenku, že můžeme vybírat z mnoha nástrojů a je na moudrém učiteli/praktikovi, který zná své publikum (tj. hledá shodu), aby použil nástroje a příležitosti tak, aby je zaujal a byla možná efektivní interakce.

Co může na druhé straně být vnímáno jako nejnebezpečnější?

Zmínil jsem Wikipedii, ne to, že neposkytují fascinující množství informací, které jsou převážně přesné, ale zejména knihovníci (spolu s učiteli na druhém stupni) na mě udělali velký dojem se svými varováními, aby se nespoléhalo na nepodložené odkazy. Univerzitní učitelé zase zdůrazňují jinou obavu: snadnost plagiátorství a častost přímo zkopírovaných pasáží z online článků či zdrojů. Na některých univerzitách je požadována analýza odevzdaných prací s využitím softwaru, který práci porovnává s pracemi, jež si je možné zakoupit. Takže ať je to kouzlo online lenosti nebo zkratek k získávání informací nebo prostě touha získat dobrou známku, aniž by si člověk skutečně nastudoval dané téma, toto je jedna z oblastí, o níž se domnívám, že je předmětem obav ze strany vzdělavatelů, a to jako negativní důsledek našeho nakupování informací na internetu.

Poslední otázka – na čem právě pracujete? Která témata Vás zaujala?

Právě pracuji na druhé části dvoudílného rozhovoru pro Ikara!

Vlastně se zabývám převážně dokončováním některých závazků vůči organizacím a vydavatelům a těším se na dlouho očekávaný posun ve své celkové situaci, což by mi mělo umožnit větší nezávislost a flexibilitu. Pokud se týká ISMHO, nedávno jsem přijal moderování fóra zaměřeného na online poradenství a psychoterapii, což je téma, které bych označil jako to, co mě zaujalo. Také se účastním studie, která se týká závislosti na Facebooku, a pracuji na předběžných diagnostických a léčebných metodách. I nadále se zabývám klinickou supervizí a je úžasné vidět, že věci, o nichž jsem psal, jsou nyní faktory, s nimiž často pacienti a ti, kdož jsou předmětem supervize, bojují – role technologie a dilema sociálních sítí, profesní síťování atd. Stále se zajímám o propagaci a vyjednávání efektivní komunikace v rámci organizace a doufám, že od začátku dalšího roku budu mít možnost pracovat na dalších nových projektech. Mám také předběžnou verzi přednášek a prezentací na téma Online komunikace, chování a aktivity související s duševním zdravím, a dostal jsem nabídky přednášet o těchto tématech ve střední Evropě, a to včetně České republiky a Moskvy, což je obojí velmi lákavé.

A konečně jedním z mých cílů je spustit aktualizovanou aplikaci klinické případové studie online a rozšířit své aktivity v oblasti výzkumu a psaní, a to včetně některých z oblastí, které jste zmínila, např. vliv multitaskingu, online vzdělávání a online poradenství. A pak také fotografování, v poslední době se snažím vytvořit virtuální prohlídku Prahy, ať již s využitím tradičních odkazů nebo klikání na fotografie a následování svého proudu myšlenek při komentované prohlídce obrázků a historických odkazů.

Děkuji mnohokrát za Váš zájem a za zahrnutí tolika oblastí, které mě zajímají a intelektuálně podněcují. Doufám, že něco z toho bude podnětné i pro Vaše čtenáře!

Já také děkuji za rozhovor a přeji Vám hodně úspěchů ve Vaší další práci!

Klíčová slova: 
Zatím žádné hodnocení
JANSOVÁ, Linda a FENICHEL, Michael. Michael Fenichel nejen o online poradenství a vztahu internetu a psychologie. Ikaros [online]. 2009, ročník 13, číslo 12 [cit. 2018-12-13]. urn:nbn:cz:ik-13306. ISSN 1212-5075. Dostupné z:

automaticky generované reklamy
registration login password