"Chodíme po asfaltu, ne po dobré zemi; vzhlížíme na neonové reklamy a ne k divu hvězdného nebe. Zřídka zahlédneme panenskou tmu, nenarušenou elektrickým světlem, zřídkakdy jsme schopni vybavit si odvěký rytmus přírody a mravního zákona, jehož ozvěna přesto přetrvává v životě našich těl i v našem vědomí pod hlubokou vrstvou zapomnění. Svět našich výtvorů a pojmů, jímž jsme se obklopili, nezná zákona ani rytmu; i vstávání a uléhání se v něm zdá otázkou libovůle. My sami jsme si zbudovali tento svět za svůj příbytek a dychtivě nahradili samorostlou přírodu výtvory své TECHNÉ. Přesto si v něm stále více připadáme jako zmatení cizinci, "odcizení", "nahodile vržení" do jeho anonymního soustrojí, a těžko se bráníme pokušení zbavit se rozporu mezi svou smysluplnou lidskostí a mechanickým světem své každodennosti tím, že sami sebe přesvědčujeme, spolu s Descartem, že i my nejsme než stroje."¹

Akumulace a komunikace informací o struktuře bytí jsou činnosti vlastní každému živému druhu. Žijeme v době, kdy po optických vláknech kolem nás protékají gigabajty informací, kdy stačí zapnout počítač a vstoupit do informačních sfér Internetu, ve světě, který je přeplněný informacemi. Žijeme v době, která přetéká vlastní úspěšností - žijeme déle, většina z nás (byť zdaleka ne všichni) nehladoví, nestrádá zimou, neumírá krátce po svém narození. Žijeme také v době, která balancuje na hranici propasti: rubem naší úspěšnosti je rozbití klimatického systému planety, vymírání druhů, hrozba změny ekologické stability do polohy, která nebude pro lidstvo příznivá.

Jak je možné, že jsme se navzdory takovému rozvoji informačních technologií dostali do tak ožehavé situace? Jednu z odpovědí může nabídnout fenomenologie, filosofický směr, spojený zejména s Edmundem Husserlem, Martinem Heideggerem či Janem Patočkou a Erazimem Kohákem.

Informace, které protékají Internetem, uchovávají se v databázích či vycházejí v novinách, nejsou přesným zachycením světa, nýbrž vždy pouze jeho interpretací. Náš popis světa a to včetně tzv. popisu vědeckého, je velice užitečným a účelným popisem reality, přesto popisem, který vždy zůstane neúplným a nepřesným. Ztotožněním popisu s popisovaným se pak můžeme dostat do vážných omylů - spolu s Descartem můžeme začít věřit, že svět je plně popsatelný matematickými rovnicemi, že jedině my sami jsme zdrojem všeho smyslu, společně s extropiány, že realita cyberspace je stejně hodnotným prostředím pro naše aktivity, jako náš fyzický svět, spolu s tolika odborníky na IT můžeme klamně považovat naše databáze a informační produkty za jakési účely samy pro sebe... Podle fenomenologie je základním principem poznání snaha o návrat k věcem samým, k původnímu, nezprostředkovanému poznání, k tomu, co získáme, provedeme-li tzv. fenomenologickou redukci: odstranění všech nepůvodních vrstev obalujících bezprostřední vjem. Díky fenomenologické redukci můžeme vidět například stromy takové, jaké se bezprostředně dávají: nikoliv jako suroviny, nikoliv jako shluky rovnic, ale jako bytosti tepající životem, mající svůj vlastní smysl, odrážející stejný řád, jaký se zrcadlí i v našich nitrech. "Jenže právě to základní vidění, základní nazření, se nesmírně komplikuje ve světě, který si člověk představuje podle svých představ, zálib a přání. Mravní řád bytí vyvstává ve světě, jak jej pán Bůh stvořil. Když však člověk přetváří svět ke svému obrazu, nahrazuje svět přírody světem svých výrobků, ideologie a technologie, zastírá si jeho mravní řád. Strom žije svým vlastním životem, má svoji vlastní časovost ročních období, pučení, zrání, odpočinku a umírání, zákonitosti vláhy a slunce, čas mládí a stáří. Ten řád člověk nestvořil. S pokorným údivem jej poznává v životě stromu a v něm i mravní řád bytí. Proti tomu lidský výrobek, ať už je to ideologická konstrukce nebo křeslo z umělé hmoty, nemá svůj vlastní život a smysl. Žije jen smyslem svého lidského tvůrce. I bez člověka dál žije strom. Křeslo z umělé hmoty je bez lidského uživatele nesmyslné. Když se člověk obklopí umělým světem ideologických a technologických výrobků, snadno podléhá iluzi, že se všechen řád a smysl odvozuje od něho samého, že sám je pánem světa a může libovolně vytvořit, narušit či odmítnou řád svého žití..."²

Ztotožnění sémantických informací se strukturními, víra, že v Internetu a databázích je svět, nikoliv pouze jeho účelová (a velice praktická) interpretace, nás vede ke zpochybnění víry v pravdu jako takovou a k současné postmoderní skepsi. Sémantické informace neodrážejí přesně informace strukturní, přesto mezi nimi existuje vazba, jejíž pravdivost může být ověřena právě fenomenologickou redukcí, snahou o nezprostředkované a nezakryté vidění věcí tak, jak se nám dávají. V postmoderní skepsi ztrácíme i sebe samotné: slova bez vazby na fenomény se stávají "řečmi", jak o nich píše Heidegger, nezávazným plácáním, ve kterém ztrácíme nejenom kontakt s řádem bytí, ale i s vlastní autenticitou. Heidegger, který se k vědecko-technickému rozvoji staví až přemrštěně kriticky, viní výpočetní techniku s dalšího prohlubování této neautenticity, ztráty původního smyslu řeči jako spojovacího můstku mezi bytím a námi: "V současné epoše získává však následkem chvatu a všednosti každodenního mluvení a psaní stále rozhodnější převahu jiný vztah k řeči. Domníváme se totiž, že i řeč, tak jako všechno ostatní, s čím každodenně přicházíme do styku, je pouhým nástrojem, a to nástrojem dorozumívání a přenosu informací. Tato představa řeči je nám dnes tak běžná, že si sotva všimneme její cizí, nepřátelské moci. Zatím však tato děsivá cizota vychází stále zřetelněji najevo. Představa řeči jako nástroje pro přenos informací dospívá dnes do krajnosti. (…) Stroj na řeč ve smyslu technického zařízení jako jsou počítače a překládací stroje, je něco jiného než stroj mluvící. Ten známe v podobě přístrojů, které naši řeč zachycují a opět reprodukují, a které tudíž do řeči samé nezasahují. Stroj na řeč naproti tomu reguluje a odměřuje na základě svých strojových energií a funkcí již sám možný způsob našeho používání řeči. Stroj na řeč je - a především ještě bude - jedním ze způsobů, jak moderní technika rozhoduje o podobě řeči a jak si podmaňuje svět řeči jako takový. V popředí se zatím stále udržuje zdání, jako by člověk ovládal stroj na řeč. Spíše je však pravda, že stroj na řeč si bere řeč do práce a ovládá tak bytí člověka."³

Je možné, že Heideggerovo odsouzení výpočetní techniky je příliš extrémní. Jde přece o informační technologii, s jejíž pomocí můžeme usilovat o rozumnou podobu lidského soužití s životním prostředím, je přece - tak jako všechny jiné technologie určené k akumulaci a přenosu informací - určena k lepšímu poznávání světa a hledání optimálních cest, jak na něm žít. Přesto není nebezpečí, zmíněné Heideggerem či Kohákem zanedbatelné: každá technologie mění toho, kdo jí používá. Obsahem této změny se zdá být ztráta kontaktu s vlastním řádem bytí a následný etický relativismus.

Naštěstí existuje způsob, jak se tomuto nebezpečí bránit: snažit se stále tento kontakt s řádem lidmi nestvořeného světa obnovovat. Pro všechny ty, kteří se pohybují ve světě tekoucích informací, Internetu, databází, je ještě nezbytnější a důležitější, než pro všechny ostatní, nezapomenout na pocit z tichého souznění s krajinou pod rozkvetlým stromem, na závrať z hvězdného nebe, na radost z vyhřáté louky. Protože i to jsou chvíle intenzivního přenosu informací: těch původních, nezprostředkovaných. Těch, kvůli kterým nás evoluce k Internetu a databázím přivedla. Pravda není v Internetu, ale pod hvězdným nebem. Je třeba si to stále připomínat.