Většina kulturních rubrik a recenzních pořadů předkládá stručné informace o obsahu, postavách a uměleckém ztvárnění filmů, případně románů. Ačkoliv tyto rubriky vycházejí nebo jsou vysílány pro zcela odlišné čtenářské a divácké skupiny, nikoho zatím nenapadlo, že jeden a tentýž film či kniha bude mít zcela jiné interpretace napříč celým spektrem těchto skupin. Respektive se tato zřejmá skutečnost neodrazila na podobě kulturních přehledů, přitom je zcela jisté, že u jednoho konkrétního příběhu budou pro různé skupiny zajímavé různé roviny, či detaily, které naopak u jiných skupin projdou bez povšimnutí. Proto jsem se rozhodla předložit příklad toho, jak by se kulturní přehledy a recenze měly od nynějška "šít na míru" konkrétním uživatelům, a to v prostředí, kterému už samotný tento přístup bude velmi blízký.

Již delší dobu se totiž soustřeďuji na to, jak je ve filmech či románech používáno prostředí knihoven a jakou roli v nich hrají knihovníci a knihovnice. Když jsem vybírala materiál k tomuto článku, přesvědčila jsem se, jak rozdílná je citlivost na tyto detaily u různých skupin. Asi jediným románem, kde si přeci jen významější procento čtenářů uvědomuje přítomnost knihovny a zástupce knihovnické profese, je román Umberta Eca Jméno růže. Tajemná knihovna, jejíž systém čiší neproniknutelností, odrazuje vetřelce a zahaluje postavu knihovníka do magického oparu vládce temných spojení, přitom není v románech a filmech ojedinělá. Zatímco v románu Jméno růže byl vrahem knihovník, ve filmu Purpurové řeky byl vládce univerzitní knihovny součástí zrůdného systému, v rámci něhož byli studenti a studentky rozmisťováni ke studijním stolkům v knihovně tak, aby se zvýšila pravděpodobnost navázání jejich vzájemných vztahů manipulovaných šílenými vědci, genetiky. Knihovník sice v tomto filmu nebyl přímo vrahem, ale byl součástí zločineckého systému. Právě systematičnost a zároveň uzavřenost a neproniknutelnost systémů je tím, co vytváří kýženou atmosféru tajemna, strachu a spiknutí. Nakonec scéna z filmu Purpurové řeky, kdy hlavní hrdina navštíví univerzitní knihovnu, kombinuje snad všechny dostupné možnosti, jak z knihovnického prostředí a profese skutečně vysát to nejhorší. Detektiv z Paříže, který přijel vyšetřit obzvláště záludnou, komplikovanou a brutální vraždu, kráčí knihovnou, kterou osvětlují pouze zelené lampičky na čtenářských stolcích. Od těchto stolků na něj vystřelují pátravé a přitom kradmé pohledy studujících, pohledy, které píší hrdinovi na čelo nápis: "V naší knihovně je vetřelec!". Není pochyb o tom, že knihovna je součástí, nejspíše samotným srdcem, tajemného zla, které detektivovi zastavuje dech a zrychluje tep. Kdo by snad ještě stranil knihovně a jejím uživatelům, toho zcela přesvědčí scéna s knihovníkem, který stojí na konci dlouhé čítárny na jakémsi piedestalu, čtvercové vyvýšenince, ze které kontroluje dění v knihovně. Okamžitě zaujme nepřátelský postoj k detektivovi (klaďákovi a sympaťákovi navrch), odvolá se na knihovní řád a když detektiv neuposlechne, vyvolá rvačku. Studenty to mírně vyruší od studia, ale jinak je to naprosto nezvedne ze židlí.

Je zvláštní, že hrůzu, chlad a odstup, které má knihovníkova postava u diváka/čtenáře vyvolat, tak často dotváří výše zmíněný piedestal, ze kterého knihovník shlíží na hrdinu v celé své obludnosti. Ještě vyšší a chladnější (mramorový, v Purpurových řekách byl z tmavě mořeného dřeva) byl knihovníkův piedestal ve filmu Sofiina volba. Nemocná, hladová, na smrt slabá Sofie se připotácí do knihovny. Původem Polka špatně hláskuje knihovníkovi svůj požadavek - chce si přečíst knihu od básnířky Emily Dickinson. Knihovník na ní přísně hledí a čeká, až s posledním dechem před smrtí konečně zadá svůj požadavek bezchybně. Sofie dokoktá, knihovník se na ni podívá chladně a sdělí jí: "básník toho jména neexistuje". Tím se ovšem Sofii zbortí svět - ještě před tím, než se složí sama. Kdyby totiž knihovník řekl, že jejímu informačnímu požadavku nerozuměl nebo že její zadání se neshoduje s obsahem knihovního fondu, ale on zapřel Emily Dickinson! Knihovník je samozřejmě autorita a tak Sofie podezírá svou přítelkyni z pochybení, co že jí to doporučila.

Scéna, kterou si možná ne každý pamatuje, má však mnohem slavnější dohru - omdlelou Sofii bez povšimnutí personálu knihovny najde, vzkřísí a do bezpečí odnese mladý muž, pozdější Sofiin přítel. Hrdina ji vytrhává ze spárů záludné nemoci, když ji předtím vytrhne ze spárů chladné a nepřátelské knihovny. Knihovna často bývá prostředím, ve kterém se potkávají hlavní hrdinové, kde začíná milostné drama. Přesně tak tomu je i ve filmu Město andělů, které je remakem slavnějšího filmu Nebe nad Berlínem. Modernější verze zvolila skvělou kulisu - knihovnu (a nemocnici), kde se nadpozemský anděl setkává s pozemským andělem, krásnou lékařkou, která buď zachraňuje životy nebo chodí studovat do knihovny. Kromě toho však anděl získává díky knihovně možnost studovat a setkávat se s ostatními anděli. V jedné scéně je jich plná knihovna. Knihovna plná andělů je už trochu veselejší představa o image, jakou naše profese vyvolává, že? Problém je pouze v tom, že se andělé vyskytují v knihovně jaksi mimo systém, neviděni, neslyšeni, neindexováni knihovníky ba dokonce ani čtenáři...

Nakonec, nejinak je tomu v řadě filmů, kterým pracovně říkám "studující policajti" a "právnická Odysea". Pro oba typy filmů je společné to, že v nich hlavní hrdina (policajt nebo právník) dlouhé hodiny, bez ohledu na hlad a pracovní dobu, vysedává v knihovně, kde za pomoci hory knih (neexistuje, že by nějakou neměli, pokud není na regálu, znamená to, že ji odstranil vrah, který je vždy o krok napřed) pomalu rozklíčovává spletité značky, symboly, náznaky a souvislosti.

Náš kulturní průvodce pomalu graduje k tomu nejoptimistějšímu obrazu knihovníka v moderní tvorbě. Pro ty, kteří si chtějí zvednout sebevědomí, vřele doporučuji film Mumie. Ačkoliv celý film je velmi pozitivní v tom, že hlavní hrdinkou (klaďačkou a sympaťačkou) je rozkošná knihovnice, jedna scéna se mnohým vryla do paměti: "Kdo proboha jste?!", ptá se budoucí hlavní hrdina odvážné dívky, která právě skolila několik příšer a předvedla, že její IQ si nezadá s DeepBlue; "Jsem KNIHOVNICE!", odpoví ona hrdě. Pravda, již méně vesele působí na srdce knihovníkovo scéna z archeologické knihovny, kde nešikovná hlavní hrdinka (knihovnice) zastrkuje knihu do regálu tak, že pak v dominovém efektu popadají všechny knihovní regály dokola celé knihovny. Knihy přitom efektně vylétávají ven a divák se baví. A jsme u toho, jak který divák se baví! Já jsem tuto scénu vyhodnotila tak, že došlo ke strašlivému neštěstí a s údivem jsem pak zjistila, že většina diváků se jí naopak náramně dobře baví.

Na základě tohoto zážitku věřím tomu, že pro různé skupiny příjemců je potřeba skládat různé kulturní mixy. Proto pokračuji ve svém sledování kulturního dění filtrem knihovnice a doufám, že budu moci zase přispět další várkou příkladů. Určitě ocením, pokud mi tipy zašlou také čtenáři a čtenářky Ikara, protože ne všechno stihnu monitorovat. Podrobná analýza naší profese v kultuře pak může pomoci hledat efektivní cesty, jak zvednout naši prestiž a oblíbenost. Nechceme přece, aby se namísto zavedeného "vrahem je zahradník" postupně vžilo "vrahem je knihovník"!