Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Teoretický rámec indexace pohádek

Čas nutný k přečtení
29 minut
Již přečteno

Teoretický rámec indexace pohádek

1 comments
Anglicky
English abstract: 
<br />

 

Redakční poznámka: Text je výtahem z autorčiny bakalářské práce, která byla úspěšně obhájena na ÚISK FF UK v září 2005.

Bibliografický záznam původní práce: PAVLÁSKOVÁ, Eliška. Teoretický rámec indexace pohádek. Praha, 2005. 49 s. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví. Vedoucí bakalářské práce Peter Pálka.

 

1 Úvod

 

Pohádky jsou již odpradávna součástí lidské kultury. Jejich význam byl často podceňován, bývají zatracovány jako příběhy pro děti a v některých obdobích nebyly pokládány za texty hodné zájmu seriózních vědců. Avšak zhruba v 19. století začala být tomuto dříve okrajovému žánru věnována soustředěnější pozornost odborných kruhů. Pohádky začaly být shromažďovány a zkoumány základě vědeckých metod. Staly se významným pramenem poznání nejen pro obory zabývající se lidskou kulturou, jako je například folkloristika, kulturní a sociální antropologie či literární věda, ale i pro psychologii, pedagogiku a další disciplíny zabývající se člověkem. Velice rychle se objevila i potřeba kategorizace obsahu pohádek, a to jak k účelům srovnávacím, tak bibliografickým. V průběhu dvacátého století byla vyvinuta řada nástrojů, které umožňovaly komparaci pohádek a usnadňovaly orientaci v mnohdy rozsáhlých souborech textů.

Pohádka sama o sobě je entitou velice zvláštní. Z hlediska literární vědy patří do skupiny ústně přenášené literatury, která má oproti literatuře psané svá výrazná specifika. V první řadě je třeba pamatovat na to, že každý pohádkový příběh může mít velké množství variant, které se k němu sice vztahují, ale od hypotetického původního příběhu se liší v závislosti na kulturním a sociálním prostředí vypravěče, na jeho vlastní invenci a fantazii a v neposlední řadě i na situaci, ve které je pohádka vyprávěna. Pohádka jako taková je textem bez konkrétního autora, ale její provedení jsou realizována různými osobami, které mohou vyprávěný příběh do určité míry ovlivňovat. Vzhledem k tomuto zvláštnímu charakteru vyžaduje pohádka zvláštní zacházení z i hlediska informačního. Pohádka má sice textový charakter, nicméně musí být indexována s ohledem na požadavky odborných disciplín pohádkou se zabývající, přičemž tyto požadavky se poměrně výrazně liší od požadavků disciplín pracujících s klasickými texty psané literatury (i když mnohé rysy jsou samozřejmě společné).

Jak již bylo řečeno, existují nástroje, vytvořené především folkloristy, které popisují obsah pohádky, a studie analyzující strukturu pohádkového příběhu. Domnívám se, že je dokonce možné říci, že folkloristika (spolu s obdobnými obory) využívá při klasifikaci a systematizaci pohádek dvou různých přístupů. Je to jednak přístup pracující zejména se seznamy pohádkových typů a motivů a na straně druhé přístup pracující s popisem logické struktury pohádkového vyprávění. Oba tyto přístupy se však v určitém bodě protínají a podle mého názoru je možno efektivně popsat pohádku pouze na základě závěrů obou těchto směrů.

2 Definice základních pojmů

 

Při zkoumání pohádky je nejdříve třeba definovat žánr pohádky. Je zde možno uplatnit dvě hlediska. Hledisko folkloristické a hledisko literární. Z hlediska literárního je třeba zkoumat míru autorských zásahů do struktury pohádky. Z hlediska folklórního je podstatná ústní forma pohádkového vyprávění. V této práci byl uplatněn folkloristický úhel pohledu. Je však třeba poznamenat, že mnohé ze závěrů je možno uplatnit i na literární pohádku.

2.1 Folklórní pohádka

Folklórní pohádka je útvar přenášený primárně ústně. Do určité míry je možné říci, že folklórní pohádka nemá individuálního autora. Je sice pravděpodobné, že varianty pohádkového příběhu jsou dílem určité osoby, ale tyto odchylky od obvykle všeobecně známého příběhu byly kontrolovány tzv. společenskou cenzurou. Zjednodušeně řečeno, pokud kolektiv určitou variantu příběhu nepřijal, pokud mu nevyhovovala (z nejrůznějších možných důvodů), byla prostě zapomenuta. Je možno předpokládat, že právě zde jsou možné kořeny existence zachytitelné struktury pohádkového vyprávění. Je třeba zdůraznit, že existence těchto variant pohádkového příběhu je jedním z klíčových problémů vědeckého zkoumání, a tím i věcného pořádání pohádek.

Pohádku odlišuje od mýtu zejména její profánní charakter (zejména ničím neomezený přístup k pohádce). Víra ve věrohodnost vyprávění je oslabena (autor si může cokoli vymyslet), pohádkový čas je neurčitý (na rozdíl od času mýtu, který je obvykle přesněji specifikován), pohádka má výrazně individuální měřítko, její hrdina je obyčejným člověkem, který se dostává do neobyčejného světa. Odlišuje-li se hrdina od svého okolí, je to spíše odlišnost sociální než zázračná [Meltinskij, 1989].

Pramenem poznání folklórních pohádek jsou zejména výsledky odborně provedené sběratelské činnosti. Mohou to být texty, ale i audiozáznamy.

3 Stručný přehled teoretických přístupů k pohádce

 

Stith Thompson [Thompson, 1977, s 367 – 368] vymezuje oblast vědeckého zájmu o pohádku pěti otázkami, které jsou ve větší či menší míře řešeny každým z významných směrů, které se ve dvacátém století zabývají folklórem. Základní problémy je možno definovat zhruba takto:

 

  1. Původ pohádek – kde je počátek zvyku vyprávění příběhů a jaký je původ jednotlivých příběhů?
  2. Význam pohádek.
  3. Šíření pohádek – jaká je povaha, princip a příčina šíření pohádkových příběhů?
  4. Variace – jednotlivé verze příběhů se od sebe liší, jaká je povaha a příčina těchto rozdílů?
  5. Vztahy mezi různými formami pohádek.
  6.  

 

Je možno vymezit pět převládajících přístupů k pohádce (respektive k folklóru): folklórní komparatistiku (historicko-geografickou školu), trend nacionální, antropologický, psychoanalytický a strukturalistický [1]. Z hlediska indexace a klasifikace pohádek je relevantní zejména folklórní komparatistika a přístup strukturalistický. Historicko-geografická škola, nacionální trend a antropologové přistupují k pohádce na základě rozdílných paradigmat, nicméně používají typologické a motivické indexy vytvořené v rámci historicko-geografické školy. Velice zajímavý je i přístup multidimenzionální, který byl vytvořen Hedou Jason[Jason, 1969] – viz obr. 1. Tento model shrnuje a uvádí do souvislostí jednotlivé přístupy k ústně přenášené literatuře (jejímž žánrem pohádka bezpochyby je).

 

 

Obrázek 1 - multidinemzionální model determinantů popisujících ústně přenášenou literaturu

Model je tvořen tzv. determinanty, s jejichž pomocí může být popsána každá etnopoetická jednotka (tedy i pohádka). Determinanty jsou popsány jako koordináty formující multidimenzionální síť, která vymezuje vesmír ústně přenášené literatury. Některé determinanty jsou oboustranně závislé, jiné paralelní. Mezi některými existuje i hierarchický vztah.

Nyní je třeba si položit otázku, které přístupy, respektive které determinanty jsou pro indexaci pohádky podstatné. Vzhledem k tomu, že tato práce je zaměřena na indexaci pohádek, je třeba vycházet z údajů popisujících jednak obsahové elementy, z nichž se pohádka skládá (B4 – dějové elementy), a jednak i modely struktury, do níž je možné tyto elementy zasadit (A3 – narativní struktura obsahu). Za dějové elementy je možné považovat seznamy pohádkových typů a motivů. Narativní strukturu pohádky pak vhodně popisují rozbory morfologie pohádky v čele s Proppovou studií.

4 Nástroje historicko-geografické školy

 

Finská historicko-geografická škola vytvořila dva celosvětově známé a hlavně používané klasifikační nástroje – seznam pohádkových typů a seznam pohádkových motivů. Pomocí těchto dvou seznamů je možné popisovat repertoár ústně přenášené folklórní literatury, a to takovým způsobem, který umožňuje komparaci jak kompletních příběhů, tak jednotlivých motivů. Tyto nástroje jsou schopné popsat jednotlivé elementy, ze kterých se pohádka skládá, i pohádku samotnou.

Účelem obou soupisů je v první řadě redukce variant pohádkového příběhu na invariantní obsah vyjádřitelný nejen slovně, ale i číselnou notací. Seznamy plní dvě základní funkce:

 

  1. popisují obsah pohádky v kvantitativně analyzovatelných jednotkách
  2. jsou bibliografickým nástrojem umožňujícím vyhledání konkrétního pohádkového příběhu na základě jeho obsahu.

 

Tematický i motivický index jsou podrobovány časté kritice, přesto jsou stále používány a na jejich základě je indexováno velké množství primárních dokumentů. Mnozí odborníci poukazují na potřebu nových nástrojů (zejména pro účely třídění motivů). Často je zdůrazňováno, že motivický index je vytvořen pro potřebu komparativní folkloristiky a není vyhovující pro použití v antropologii [Bierhorst, 1979]. Kritizována je i samotná struktura soupisů [Dundes, 1962]. Nicméně vzhledem k tomu, že značné množství folklórních materiálů již bylo na základě těchto nástrojů zpracováno a jejich použití se stalo standardem, bylo by zavádění nového nástroje pro indexaci pohádek a reindexace již pracovaných materiálů provázeno velkými náklady materiálními i intelektuálními.

4.1 Soupis pohádkových typů

Thompson definuje typ (nebo také téma) jako tradiční příběh s nezávislou existencí. Jeho význam není závislý na žádném jiném příběhu, přestože může být vyprávěn společně s jiným příběhem [Thompson, 1977, s. 415]. Typ je ideální formou abstrahovanou z existujících variant pohádky. Je v zásadě onou archetypální podobou příběhu hledanou historicko-geografickou školou. Měl by vyjadřovat obsah příběhu, za který je možné v případě pohádek považovat děj. Při tvorbě typu se využívá obdobného postupu jako v obsahové analýze. S jistou nadsázkou by se dalo tvrdit, že typ je synopsí pohádkového příběhu. Dokonce je možné použít i „záchytné slovo“ [catchword], které je všeobecně známou reprezentací pohádkového příběhu a v jistých rysech se podobá klíčovému slovu (zejména tím, že je abstrahováno přímo z textu). Obvykle je využívána přezdívka hlavní postavy. Příkladem může být třeba Popelka. Potenciální problém je však v tom, že využití podobných notoricky známých termínů by mohlo způsobit problémy při aplikaci indexu na materiály ze vzdálenějších kultur, v nichž nemusí nutně existovat plně ekvivalentní příběh nebo použitelný termín.

4.1.1 Funkce pohádkového typu

Z hlediska informační vědy a knihovnictví je možné srovnat funkci typologického soupisu s funkcí unifikovaného názvu. Jeho účelem je podle mého názoru:

a) identifikovat příslušnost konkrétního textu (nebo jiné formy záznamu příběhu) k idealizované formě, realizované pomocí řady motivů.

b) rozlišit jeden příběh od druhého. V zásadě se domnívám, že je možné říci, že konkrétní typ je definicí jedné pohádky. Typ je samostatná entita vymezující se vůči ostatním.

c) seskupit variantní texty, které jsou jeho manifestací.

Na rozdíl od unifikovaného názvu však pohádkový typ vyjadřuje i obsah, a to ve větší míře, něž je tomu u předmětových autorit. Navzdory svému věcnému charakteru má ale pohádkový typ i znaky názvového údaje (příkladem může být výše uvedené použití jména Popelka pro typ 510 A), názvový údaj je však doplněn synopsí děje, která obvykle obsahuje jisté množství informací, které by v rámci toho srovnání mohly být považovány za obdobu nepreferované formy hesla. Obvykle se jedná buď o přímé uvedení variantního děje, nebo o doplnění významné odchylky v závorce. Tyto podobnosti jsou však jen funkční, nikoli formální. Struktura autoritního záznamu a struktura pohádkového typu jsou zcela odlišné. Podobnost unifikovaného názvu a pohádkového typu vidím spíše ve snaze řešit obdobný problém. Je však třeba zdůraznit, že unifikované názvy se používají pro popis poněkud odlišné skupiny dokumentů.

4.1.2 Problém víceepizodních typů a konglomerátů

Základem pro typ by měl být kompletní příběh. Nicméně ne vždy je toto možné. Mnohé příběhy (a to zejména pohádky kouzelné) je třeba rozložit na jednotlivé epizody. Tyto epizody však mají tendenci vyskytovat se ve fixním pořadí. Toto pořadí je možno považovat za jeden ze znaků daného typu. Skutečnosti, že jednotlivé epizody se obvykle vyskytují ve stabilním pořadí, si povšiml i Vladimir Propp a rozpracoval ji ve své studii Morfologie pohádky (viz kapitola 5.2) [Propp, 1999].

Situace je o to komplikovanější, že příběh může být tzv. konglomerátem, což znamená, že jeho jednotlivé epizody náležejí různým typům. Potom je třeba přiřadit jej ke všem relevantním typům a u první epizody uvést kompletní analýzu všech epizod. Pořadí epizod se určuje na základě jejich pořadí v textu, a to navzdory tomu, že toto pořadí nemusí odpovídat dějové chronologii.

4.1.3 Třídění typů

Soupis pohádkových typů je roztříděn do tří základních skupin. Tyto skupiny jsou vytvořeny základě kvazižánrového dělení. Je to skupina Animal Tales [Zvířecí příběhy], Ordinary folk-tales [Běžné pohádky] a Jokes and Anecdotes [Vtipy a anekdoty]. Je třeba poznamenat, že mezi jednotlivými typy neexistuje hierarchický vztah. Třídění do kategorií slouží pouze k lepší orientaci v rámci soupisu.

Systém umožňuje použít tzv. skladovací typy [storage types], které slouží k dočasnému zařazení příběhů, které budou později přidány ke specifickému typu. Používají se pro příběhy sdílející některé, ne však všechny rysy, nebo pro příběhy, které se v celém korpusu objevují pouze jednou, a není tedy jasné, jsou-li samostatným typem.

Má-li typ znaky, na jejichž základě by mohl být zařazen do více kategorií, využívá Thompson křížových odkazů.

4.1.4 Závěr

Soupis pohádkových typů je nástroj z klasifikačního hlediska přinejmenším problematický. Třídicí princip zdaleka není jednotný. Některé typy jsou seskupeny na základě žánru, jiné na základě majoritního motivu a zcela nesystematicky je využito i seskupení na základě formální struktury.

Závažným problémem je i vliv subjektivity na zařazení varianty k určitému typu i na vytváření typu nového. Neexistují jasná pravidla, která by určovala, kde je hranice mezi variantou a novým typem.

Nejdůležitějším přínosem typologického indexu je jeho schopnost odlišit jeden pohádkový příběh od druhého. Z hlediska informační vědy je možná třídění typů problematické, ale podle mého názoru je jedinou možností, jak identifikovat entitu zvanou pohádka.

510. Cinderella and Cap o` Rushes. [Popelka a Myší kožíšek]

I. The Persecuted Heroine. (a) The heroine is abused by stepmother and step sister [S 31], or (b) flees in disguise from her father who wants to marry her [T 411], or (c) is cast out by him because she said thet she loved him like salt [H 591.1], or (d) is to be killed by a servant [S 312].

II. Magic Help. While she is acting as servant (at home or among strangers) dvised, provided for, and fed (a) by her dead mother [E 323], by a tree on the mother grave [E 611], or (c) a supernatural being [N 810] , (d) by birds [B 450], or (e) by goat [B 413], a sheep [B 412], or a cow [B 411]. (d) When the goat is killed [B 335], there springs up from her remains a magic tree [E 631].

III. Meeting with Prince. (a) She dances in beautiful clothing several times with a prince who seeks in vain to keep her [N 716], or she is seen by him in church [N 715]. (b) She gives hints of abuse she has endured, as servant girl [H 151.5], or (c) she is seen in her beautiful clothing in her room or in the church [H 151.6].

IV. Proof of Identity. (a) She is discovered though the slipper-test [H 36.1], or (b) through a ring witch she throws into the prince`s drink or bakes in his bread [H 94]. (c) She alone is able to pluck the gold apple desired by knight [D 950.1].

V. Marriage with the Prince [L 162].

VI. Value of Salt. Her father is served unsalted food and thus learns the meaning of her earlier answer [H 592.1]. – Adapted form BP.

Two forms of the type follow. See also Mt. 511.

A. Cinderella. The two stepsisters. The stepdaughter at the grave of her own mother, who helps her (milks the cow, shakes the applethree, helps old man; cf. Mt. 480). Three-fold visit to church (dance). Slipper test.

See analysis: I a; II a, b; III a; IV a; V.

* BP I 165 (Gr. No. 21); ** Cox Cinderella; * Parsons MAFLS XV (2) 170. – Esth.; Finn.; Lapp.; Dan.; Gg. No. 47; Norw.; Finn-Swed.; Flem.; Rus.; Afan. VI Nos. 29, 30; Gre.: Hahn No. 2; Liv.; Am. Ind.: Thompson C Coll II 382 ff.

B. The Dress of Gold, of Silver, and of Stars. (Cap o` Rushes). Present of the father who wants to marry his own daughter. The maiden as servant of the prince, who throws various object at her. The threefold visit to the church and the forgotten shoe. Marriage. Cf. Mt. 451.

See analysis: I b, III a; IV (a), b; V.

*Bp II 45 (Gr. No. 65); ** Cox Cinderella. – Finn.; Dan.: Gg. No. 47; Norw.; Sic.: Gonz. No. 38; Rus.: Afan. II No. 31, VI Nos. 28 A, B; Gre.: Hahn no. 27; Liv.

Příklad 1 – Typ 510

4.2 Soupis motivů ve folklórní literatuře

Druhým významným indexačním nástrojem historicko-geografické školy je soupis motivů ve folklórní literatuře. Na rozdíl od předchozího soupisu typologického není motivický index zaměřen přímo na pohádky. Motivy v něm obsažené je možné nalézt i v mýtech, baladách a obdobných dílech. Není to však způsobeno širším záběrem soupisu. Obdobné motivy se vyskytují v různých folklórních žánrech a jejich přítomnost v příběhu (na rozdíl od přítomnosti určité narativní struktury) není podstatná pro jejich zařazení do konkrétní žánrové skupiny.

4.2.1 Teoretický rozbor motivu

Jaká je však povaha těchto motivů? Často je uváděna Thompsonova definice: „Motiv je nejmenší element v příběhu mající sílu přetrvat v tradici.“ [Thompson, 1977, s. 415]. Thompson také do určité míry poukazuje na spojitost typů a motivů, když říká, že kratší folklórní útvary (například příběhy o zvířatech) sestávají z jednoho motivu (je možné předpokládat, že v tomto případě splývá motiv s typem), zatímco delší útvary (zejména tradiční pohádky) jsou tvořeny skupinou motivů.

Thompsonova definice motivu jako nejmenšího elementu částečně připomíná definici atomu, jako nejmenšího nedělitelného prvku, který je základním stavebním kamenem složitějších struktur [Dundes, 1962]. Existence obdobného základního elementu je jedním z předpokladů úspěšného vědeckého zkoumání. Takovýto prvek by měl být pokud možno nezávislý na kontextu, do kterého je vkládán. Thompsonovy motivy tyto požadavky splňují jen z části. Motiv jako prvek příběhu není nedělitelný – je možné jej štěpit na ještě menší prvky. Nicméně tato dělitelnost nemá z praktického hlediska význam [Dundes, 1962]. Nezávislost motivu na kontextu je však pouze iluzorní. Motivy jsou jako prvky systému závislé jeden na druhém. Situace, kdy není možné jednotlivé motivy volně kombinovat, je poměrně častá.

Alan Dundes ve svém článku From etic to emic units in the sturctural study of folktales [Dundes, 1962] navrhuje alternativní přístup k motivu založený na rozlišení emické a etické roviny, známém z oblasti lingvistiky Etické jednotky jsou nestrukturální. Reflektují aktuální podobu dotyčných dat. Jednotky emické jsou monokontextové a strukturální. Jsou to body v systému, které jsou však vůči němu definovány relativně. Neměly by být studovány izolovaně. Dundes stanovil pojem motivém pro emickou rovinu motivu (tento termín považuje za synonymní s Proppovou funkcí) a termín alomotiv pro motiv v rovině etické (za alomotiv je možno v zásadě považovat Thompsonův motiv). Ten samý motiv může být použit různých motivémech. Je možno říci, že v Dundesově pojetí motivémy umožňují zachycení a popsání kontextuálních vztahů mezi motivy, aniž by tím zároveň bylo znemožněno popsání motivů coby jednotek na kontextu nezávislých (respektive alomotivů).

Kontextuální vztahy mezi motivy jsou důležité i proto, že existují motivy a zejména kombinace motivů specifické pro určitou kulturu. Jsou to právě specifické kombinace motivů, které jim v rámci struktury pohádky dávají význam [Jason, 2000, s. 22]. Význam motivu je závislý na jeho pozici v rámci struktury konkrétního příběhu, respektive na vztahu mezi alomotivem a motivémem. Pouze tato kombinace plní i sémantickou funkci.

4.2.2 Formální struktura motivu

Motivy jsou označeny alfanumerickou notací. Písmeno je vždy na začátku a značí příslušnost k určité kategorii. V rámci kategorie je motiv označen číslem. Každá kategorie má novou číselnou řadu (na rozdíl od soupisu typů, kde je číslování nepřetržité). Jednotlivé hierarchické úrovně jsou odděleny tečkou.

V rámci soupisu jsou motivy rozděleny do dvou úrovní. Je zde vyšší abstraktní úroveň a nižší úroveň konkrétní. Motivy abstraktní úrovně se v příbězích nevyskytují. Konkrétní motiv je v nich obvykle nahrazen všeobecným termínem. Motiv může být dále rozvinut (i na abstraktní úrovni) do subkategorií, které jsou v číselné notaci uvedeny za tečkou.

Příklad:

B11 Dragon [Drak]

B11. 6 Deeds of Dragon [Činy draka]

Na konkrétní úrovni je hierarchie dále rozvíjena. Konkrétní motiv je doplněn bibliografickým odkazem na zdroj.

Příklad:

B11.6.1 Dragon guards treasure [Drak stráží poklad]

B11.6.1.2 Dragon must give up treasure when steel is thrown on him. [Drak se musí vzdát pokladu, když je na něj hozena ocel].

Abstraktní i konkrétní motiv může být doplněn křížovým odkazem na související motiv.

4.2.3 Dekompozice systému motivů

Tradičně bývají motivy děleny do třech základních kategorií: aktéři příběhu, objekty příběhu a jednotlivé události v příběhu. Heda Jasonová [Jason, 2000, s. 23] však uvádí podrobnější rozdělení motivů, které sice vychází z těchto základních tří kategorií, ale detailněji popisuje charakter jednotlivých motivů. Motivy je možno rozdělit na:

1) jednotlivé postavy a jejich vlastnosti 2) jednotlivé rekvizity příběhu a jejich vlastnosti 3) jednotlivé činy a jejich vlastnosti 4) typické a opakující se párování prvků ze skupin 1-3. Zahrnuje subjekt, akci a objekt. Toto spojení je ekvivalentní Proppově funkci. 5) pasivní forma: výsledek akce 6) prostorové (geografické) a časové údaje a jejich speciální kvality 7) formule (fráze) a frázová čísla

4.2.4 Závěrečné zhodnocení soupisu pohádkových motivů

Domnívám se, že soupis pohádkových motivů je v případě, že bude využit v souladu s Dundesovou strukturou motivemat a alomotivů, po formální stránce vyhovujícím nástrojem pro indexaci pohádek.

Na základě experimentu s automatickou indexací motivů [Voigh et al., 1999], který proběhl v letech 1996 – 1997 pod záštitou maďarské Akademie věd, je možno přepokládat, že rozdělení motivů na abstraktní a konkrétní úroveň může být využito i při automatickém zpracování pohádek.

Zdá se tedy, že soupis pohádkových typů je vhodným nástrojem pro identifikaci pohádky jako jednotky, zatímco jednotkou identifikovanou motivickým soupisem je konkrétní entita, ze které se skládá jak pohádkový typ, tak varianta pohádkového typu. Přesněji řečeno rýsují se zde čtyři odlišné entity – varianta pohádky (konkrétní text nebo nahrávka), pohádkový typ (ideální abstraktní forma), alomotiv (na kontextu nezávislý prvek příběhu) a motivém (prvek narativní struktury příběhu).

5 Strukturalistický přístup k pohádkovému příběhu

 

Z předchozích kapitol je patrné, že finská historicko-geografická škola poskytla nástroj pro popis dějových elementů příběhu. Je zde však ještě otázka popisu narativní struktury obsahu. Tento determinant může být popsán na základě strukturalisticky zaměřené literární vědy (a to zejména té její části, která se zabývá strukturou vyprávění) s využitím poznatků z oblasti strukturalismu antropologického a folkloristického.

Podstatou strukturalismu je snaha o vytvoření sítě vztahů mezi termíny a to jak na úrovni formální, tak na úrovni obsahové. Z antropologického hlediska jde strukturalismu o nalezení takových prvků a vztahů mezi nimi, které brzdí entropické procesy v kultuře [Maranda, 1972]. Pro indexaci pohádek je však podstatné stanovit prvky a vazby, které se objevují v rámci pohádkového příběhu.

Z hlediska popisu struktury pohádek je nejdůležitějším prvkem tzv. funkce, považovaná často za základní jednotku narace [Bremond, 2002]. Tato funkce je provázána jak s konkrétními akcemi postav, tak s postavami samotnými. „Z hlediska lingvistického je funkce zřejmě jednotkou obsahovou. Právě „to, co chce říci,“ činí z výpovědi funkční jednotku, nikoliv způsob, jakým je to řečeno.“ [Barthes, 2002, s. 17]. Z toho vyplývá, že funkce není závislá na konkrétní manifestaci pohádky, respektive, řečeno folkloristickými pojmy – na její konkrétní variantě. Funkce má tedy cosi společného s pohádkovým typem. Rozdíl je zejména v tom, že funkce je nahlížena z pohledu strukturálního. Její povaha není propojena s konkrétním příběhem, je do určité míry univerzální. Přímo v souvislosti s pohádkou Propp definuje funkci jako „akci jednající osoby, vymezenou z hlediska jejího významu pro rozvíjení děje.“ [Propp, 1999, s. 26]. I Propp pojímá funkci jako jednotku v zásadě všeobecnou, a co je důležitější, jako prvek, který se v pohádkách vyskytuje pouze v omezeném množství variant.

Dalším prvkem podstatným pro popis pohádky je jednající osoba [Propp, 1999]. Stejně jako funkce jsou i jednající osoby definovány z hlediska jejich významu pro děj. Nejsou tříděny podle toho čím jsou (podle psychologických charakteristik), ale podle toho, co dělají. Jejich počet je stejně jako počet funkcí omezen a omezen je i jejich výskyt v konkrétních funkcích. I jednající osoba však do sebe může asimilovat více funkcí a vystupovat v různých rolích v rámci různých situací. Může dokonce hrát i dvě role v rámci jedné situace (respektive funkce).

Proppova morfologie vychází z předpokladu, že postavy vystupující v pohádkách jsou velice proměnlivé z hlediska svého pojmenování i atributů, ale jejich funkce v příběhu jsou stálé a co do počtu omezené. Tyto funkce jednajících osob pokládal za základní jednotku pohádky. Tento předpoklad aplikoval na stovku pohádek vybraných z významné Afanasjevovy sbírky. Je také třeba poznamenat, že všechny tyto pohádky spadaly dle Aarne-Thompsonova soupisu do kategorie kouzelných pohádek (i když Propp jejich definici posléze mírně upravil). Na základě analýzy tohoto materiálu získal několik překvapujících poznatků o struktuře pohádky s vypracoval schéma 31 funkcí (viz příklad 2), z nichž se každá kouzelná pohádka skládá.

Svá pozorování ohledně morfologie pohádky a vlastností funkcí jednajících osob shrnul Propp ve čtyřech bodech:

  1. Stálými, stabilními prvky pohádek jsou funkce jednajících osob nezávislé na tom, kdo a jak je plní. Tyto funkce tvoří základní součást pohádky.
  2. Počet funkcí, které jsou kouzelné pohádce vlastní, je omezen.
  3. Posloupnost funkcí je vždycky totožná.
  4. Všechny kouzelné pohádky náleží k jednomu typu, respektive existuje pouze jedna posloupnost funkcí.

 

Pojem funkce i pojem jednající osoba Propp definoval velice abstraktně na základě typických činností jednotlivých postav, jejichž důsledky posunují děj pohádky kupředu. Jeho funkce jsou obecné a teoreticky neobsahují žádné konkrétní prvky. Je však třeba počítat s tím, že Propp vytvořil funkce na základě ruského materiálu, a jejich charakter proto odpovídá východoevropskému prostředí.

V době napsání této studie ještě neexistoval seznam pohádkových motivů. Jeho existenci však Propp do určité míry předvídá, když mluví o atributech jednajících osob. Jejich studium pokládá za důležité, nicméně ve studii Morfologie pohádek se jim věnuje pouze okrajově. Stanovil sedm jednajících postav a okruhy funkcí, které jsou těmto postavám vyhrazeny. Jednající postavy jsou definovány na základě své role v příběhu.

Jsou to: škůdce, dárce, pomocník, carova dcera, odesílatel, hrdina a nepravý hrdina. Je třeba poznamenat, že Propp sice mluví o osobách, ale tento termín používá i k označení předmětů a jejich vlastností.

Morfologie byla často podrobována kritice. Nejvýznamnější je kritika Lévi-Straussova. Lévi-Strauss, který vypracoval vlastní analýzu struktury mýtu (tuto analýzu pokládal za aplikovatelnou i na pohádku) založenou na principu binárních opozic, vyčítal Proppovi zejména přílišný formalismus. Toto soustředění se na formu podle něj zbavuje analýzu možnosti pochopení zákonitostí, jimiž se řídí obsah pohádky. Podle Lévi-Strausse Propp vytvořil gramatiku pohádkového příběhu, aniž by studovat jeho slovník [Lévi-Strauss, 1970]. Dalším Lévi-Straussovým postřehem, který je pro tuto práci velmi významný, je jeho poznámka o redukovatelnosti některých funkcí. Přesto je však možno Morfologii (společně se závěry dalších strukturalistických prací) považovat za nejpodstatnější popis struktury pohádkového příběhu. Jinými slovy právě konkretizace prvků definovaných v Proppově studii, může vytvořit síť motivémů potřebných k popisu pohádky.

Morfologie pohádky – funkce jednajících postav

I. Jeden ze členů rodiny opouští domov (odloučení)

II. Hrdinovi je něco zakázáno (zákaz)

III. Zákaz je porušen (porušení)

IV. Škůdce se snaží vyzvídat (vyzvídání)

V. Škůdce dostává informace o své oběti (vyzrazení)

VI. Škůdce se snaží oklamat svou oběť, aby se zmocnil jí nebo jejího majetku (úskok)

VII. Oběť podlehne úskoku a tím bezděčně podléhá nepříteli (pomahačství)

VIII. Škůdce působí jednomu ze členů rodiny škodu nebo újmu (škůdcovství); Jednomu z členů rodiny se něčeho nedostává nebo by něco chtěl mít (nedostatek)

IX. Neštěstí nebo nedostatek jsou sděleny. K Hrdinovi se někdo obrací s prosbou nebo rozkazem. Je odeslán nebo propuštěn (prostřednictví, spojovací moment)

X. Hledač se rozhodne k protiakci nebo s ní vysloví souhlas (začínající protiakce)

XI. Hrdina opouští domov (odchod)

XII. Hrdina je podroben zkoušce, vyptávání, je napaden a pod., čímž se připravuje získání kouzelného prostředku nebo pomocníka (první funkce dárce)

XIII. Hrdina reaguje na činy budoucího dárce

XIV. Hrdina dostává k dispozici kouzelný prostředek

XV. Hrdina je přenesen, dovezen nebo přiveden k místu, kde se nalézá předmět hledání (prostorové přemístění mezi dvěma říšemi, vykonání cesty)

XVI. Hrdina a škůdce vstupují do bezprostředního boje (boj)

XVII. Hrdina je označen (označení)

XVIII. Škůdce je poražen (vítězství)

XIX. Počáteční neštěstí jsou zlikvidovány (likvidace neštěstí nebo nedostatku)

XX. Hrdina se vrací (návrat)

XXI. Hrdina je pronásledován (pronásledování)

XXII. Hrdina se zachraňuje před pronásledováním (záchrana)

XXIII. Nepoznaný hrdina se dostává domů nebo do jiné země (nepoznaný příchod)

XXIV. Nepravý hrdina si klade neoprávněné nároky (neoprávněné nároky)

XXV. Hrdinovi je uložen těžký úkol (těžký úkol)

XXVI. Úkol je splněn (splnění)

XXVII. Hrdina je poznán (poznání)

XXVIII. Nepravý hrdina nebo škůdce je odhalen (odhalení)

XXIX. Hrdina dostává nové vzezření (transfigurace)

XXX. Škůdce je potrestán (trest)

XXXI. Hrdina se žení a nastupuje na carský trůn (svatba)

Příklad 2 – funkce jednajících postav

6 Stanovení základních entit potřebných pro indexaci pohádky a vztahů mezi nimi

 

Na základě výše uvedených poznatků je možné stanovit základní entity, které by umožnily věcný popis pohádky vyhovující jak potřebám folkloristiky, tak následně i potřebám literární vědy a sociální a kulturní antropologie. Je třeba poznamenat, že v tomto okamžiku je možno entity definovat pouze jako jakési orientační body v systému. Praktická aplikace by vyžadovala konkrétní specifikaci založenou na detailním rozboru.

6.1 Základní entity

Za zcela základní popisovanou jednotku považuji variantu pohádkového příběhu. Variantou je konkrétní příběh zaznamenaný od informátora (v některých případech i převzatý z literatury) v písemné nebo zvukové podobě. Základním znakem varianty je, že se jedná o kompletní plný text. Variantu je možno definovat jako záznam konkrétní realizace pohádkového příběhu v takové podobě, v jaké je přenášena v ústní tradici.

Z jednotlivých variant je abstrahován pohádkový typ. Tento pojem je použit souladu s Aarne-Thompsonovou terminologií a označuje ideální podobu příběhu. Je třeba poznamenat, že existence pohádkového typu je pouze teoretická a hranice mezi jednotlivými typy jsou do určité míry umělé. Nicméně z praktického hlediska je nutné odlišit pohádkový příběh od jeho varianty. Pohádkový typ společně s se svými variantami tvoří etnopoetickou jednotku.

Struktura pohádkového typu je popsána na základě posloupnosti motivémů, respektive takových jednotek, které na abstraktní úrovni popisují základní body děje pohádky. V ideálním případě by motivémy neměly být kulturně specifické. Je více než pravděpodobné, že existuje pouze omezený počet motivémů. Je třeba počítat s tím, že pořadí motivémů je předem dané a neměnné. Konkrétní specifikace motivému by měla být založena metodě použité v Morfologii pohádky [Propp, 1999]. Nicméně je pravděpodobné, že pro indexační účely bude třeba Proppovy funkce do určité míry upravit. Je také otázkou, zda použít pouze jednu posloupnost funkcí, nebo zda se, v rozporu s Proppem, ukáže, že by bylo praktičtější využít více posloupností.

Na konkrétní motivém je navázán alomotiv, který je možno definovat jako konkrétní, kulturně specifický a na kontextu závislý prvek pohádky. Je však třeba poznamenat, že i alomotiv je abstrakcí, která se může do určité míry lišit od prvku popsaného ve variantě. Za alomotivy je v zásadě možno považovat prvky popsané v Thompsonově soupisu pohádkových motivů.

Z posloupnosti motivémů a z k nim příslušejících alomotivů je možné rekonstruovat pohádkový typ.

6.2 Základní typy vztahů

Mezi těmito entitami existují následující základní vztahy:

  1. Varianta je realizací konkrétního typu. Jeden typ může být realizován ve více variantách. Z čistě teoretického hlediska by jedna varianta měla být realizací pouze jednoho typu. Vzhledem k podobě soupisu pohádkových typů je však možné předpokládat, že jedna varianta může realizovat více typů. Domnívám se, že zde se nalézá potenciální problém, který by měl být důkladněji prozkoumán.
  2. Typ je tvořen konkrétními alomotivy. Jeden typ může být tvořen více alomotivy a jeden alomotiv může být prvkem více typů.
  3. Konkrétní alomotiv je na určité pozici v posloupnosti motivémů. Jeden motivém může být naplněn více alomotivy a jeden alomotiv může být na více pozicích v posloupnosti motivémů.

 

Tyto vztahy jsou pouze orientační. Je možné, že podrobnější rozbor problému na základě konkrétního materiálu by odhalil další druhy vztahů mezi entitami. Ovšem nepředpokládám, že existuje vztah výrazně se odchylující od výše uvedené trojice. Praktická konkretizace těchto vztahů však může být odlišná od tohoto teoretického modelu.

Je samozřejmé, že existují i vztahy v rámci jedné kategorie entit. Zejména mezi motivémy je možno předpokládat vazby vycházející ze strukturní povahy příběhu, nebo vazby reflektující jevy jako asimilaci funkcí či dvojí morfologický význam funkce. Tyto vazby by měly být založeny na výsledcích zkoumání narativní struktury pohádky a vyprávění všeobecně. Předpokládám však, že tyto vztahy nemohou výrazněji ovlivnit charakter zde definovaných entit a vztahů.

7 Závěry

 

Ve folkloristce existují nástroje, které je možno – přestože jsou založeny na rozdílných paradigmatech – využít při klasifikaci a indexaci pohádek. Je to zejména motivický a typologický index, vytvořený na základě komparativního přístupu a morfologie pohádky pocházející ze strukturalistického prostředí. Syntéza těchto přístupů za účelem vytvoření klasifikačního a indexačního systému je potřebná a na základě poznatků současné knihovní a informační vědy a informatiky i uskutečnitelná. Praktické řešení těchto otázek však vyžaduje hlubší výzkum problému a detailnější specifikaci entit a vztahů mezi nimi.

V této části vycházím zejména z dělení Dorsonova [Dorson, 1963]. V pojetí dalších autorů je možné nalézt drobné odlišnosti, nicméně domnívám se, že žádná z nich není v kontextu této práce významná.

Někdy je používán i termín Humorous tales [Humorné příběhy].

Při hodnocení Thompsonových motivů i při analýze Proppových funkcí (viz kapitolu 5.2) vychází Dundes z díla K. Pikea [PIKE, Kenneth L. Language in relation to a unified theory of the structure of human behavior. Hague: Mouton, 1967.]

Konkrétní sled slov typický pro pohádky z určitého prostředí nebo typické číslo. Domnívám se, že příkladem může být česká formule „Bylo nebylo“.

Seznam použité literatury

 

  1. BARTHES, Roland. Úvod do strukturální analýzy vyprávění. In KYLOUŠEK, Petr (ed.). Znak, struktura, vyprávění : výbor z prací francouzského strukturalismu. Brno: Host, 2002, s. 9-43. ISBN 80-7294-016-3.
  2. Bierhorst, John. Hot pepper story : the need for an expanded motif index. Journal of American Folklore. 1979, 92. p. 482-83.
  3. BREMOND, Claude. Logika narativních možností. In KYLOUŠEK, Petr (ed.). Znak, struktura, vyprávění : výbor z prací francouzského strukturalismu. Brno: Host, 2002, s. 118-141. ISBN 80-7294-016-3.
  4. DOLEŽEL, Lubomír. Strukturální tematologie a sémantika možných světů : případ dvojníka. Česká literatura, 1999, 39, č. 1, s. 1-12.
  5. DORSON, Richard M. Current Folklore Theories. Current Athropology, 1963, vol. 4, no. 1, s. 93-112.
  6. DUNDES, Alan. Binary opposition in myth : the Propp / Lévi-Strauss debate in retrospect. Western folklore. 1997 (Winter).
  7. DUNDES, Alan. Fairy tales from a folkloristic perspective. In BOTTIGHEIMER, Ruth B. (ed.). Fairy tales and society : illusion, allusion, and papadigm. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1986, s 259-269. ISBN 0-8122-8021-0.
  8. DUNDES, Alan. Form etic to emic units in the structural study of folktales. Journal of American folklore. April-June 1962, vol. 75., no. 296, s. 95-105.
  9. FRANZ, Marie-Louise von. Psychologický výklad pohádek : smysl pohádkových vyprávění podle jungovaské archetypové psychologie. Praha: Portál, 1998. 182 s. ISBN 80-7178-260-2.
  10. GENETTE, Gérard. Hranice vyprávění. In KYLOUŠEK, Petr (ed.). Znak, struktura, vyprávění : výbor z prací francouzského strukturalismu. Brno: Host, 2002, s. 44-85. ISBN 80-7294-016-3.
  11. GREIMAS, Algirdas Julien. Základní prvky teorie interpretace mystického vyprávění. In KYLOUŠEK, Petr (ed.). Znak, struktura, vyprávění : výbor z prací francouzského strukturalismu. Brno: Host, 2002, s. 44-85. ISBN 80-7294-016-3.
  12. JASON, Heda. A Multidimensional approach to oral literature. Current Anthropology, 1969, vol. 10, no. 4. part 2, s. 413-426.
  13. JASON, Heda. Motif, type and genre : a manual for compilation of indicies & a bibliography of indices and indexing. Helsinki : Suomalainen Tiedeakatemia, 2000. 279 s.
  14. JASON, Heda (comp.). Ethnopoetics : a multilingual terminology. Jerusalem: IES, 1975. 89 s.
  15. KANOVSKÝ, Martin. Štruktúra mýtov : štrukturálna antropológia Clauda Lévi-Straussa. Praha: Cargo, 2001. 148 s. ISBN 80-902952-2-3.
  16. Lévi-Strauss, Claude. Struktura a forma : úvahy nad jednou z prací Vladimíra Proppa. In PROPP, Vladimir. Morfologie pohádky : se studií Clauda Lévi-Strausse. Praha: Ústav pro českou literaturu ČSAV. 1970. s. 177-203.
  17. MARANDA, Pierre. Structuralism in cultural anthropology. Annual Review of Anthropology, 1972, vol. 1, s. 329-348.
  18. MELETINSKIJ, Jeleazar Moisejevič. Poetika Mýtu. Praha: Odeon, 1989.
  19. NEULAND, Lena. Motif-index of latvian folktales and legends. Helsinki : Suomalainen Tiedeakatemia, 1981, 456 s. ISBN 951-41-0391-2.
  20. PALEK, Bohumil. Základy obecné jazykovědy. Praha: SPN, 1989. 285 s. ISBN 80-04-22937-9.
  21. PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. Jinočany : H & H, 1999.
  22. ŠMAHELOVÁ, Hana. Návraty a proměny : literární adaptace kouzelných pohádek. Praha: Albatros, 1989.
  23. TAVIS, Anna. Fairy tales from semiotic perspective. In BOTTIGHEIMER, Ruth B. (ed.). Fairy tales and society : illusion, allusion, and papadigm. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1986, s 195-202. ISBN 0-8122-8021-0.
  24. THOMPSON, Stith. Motif-index of folk-literature : a classification of narrative elements in folk-tales, ballads, myths, fables, fabliaux, jest-books and local legends. Copenhagen: Rosenkilde and Bagger, 1955-1958. 6 sv.
  25. THOMPSON, Stith. The Folktale. Berkeley: University of California Press, 1977. 510. s. ISBN 0-520-03359-0.
  26. THOMPSON, Stith. The Types of the folktale : a classification and bibliography Antti Aarne's Verzeichnis der Märchentypen. Helsinki: Suomalainen Tiedeakatemia, 1928. 279 s.
  27. TODOROV, Tzvetlan. Kategorie literárního vyprávění. In KYLOUŠEK, Petr (ed.). Znak, struktura, vyprávění : výbor z prací francouzského strukturalismu. Brno: Host, 2002, s. 142-179. ISBN 80-7294-016-3.
  28. Voigh, Vilmos et al. Automated motif identification in folklore text corpora. Folklore. December 1999, vol. 12, ISSN 1406-0949. Dostupný též z: <http://www.folklore.ee/folklore/vol12/motif.htm>.
  29. WEHSE, Rainer. Past and present folkloristic narrator research. In BOTTIGHEIMER, Ruth B. (ed.). Fairy tales and society : illusion, allusion, and papadigm. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1986, s 246-258. ISBN 0-8122-8021-0 .

     

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
PAVLÁSKOVÁ, Eliška. Teoretický rámec indexace pohádek. Ikaros [online]. 2006, ročník 10, číslo 4 [cit. 2019-09-16]. urn:nbn:cz:ik-12046. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12046

automaticky generované reklamy

Máme zde 1 komentář