Článek se zabývá v informační vědě zatím nedostatečně akceptovaným posunem, k němuž došlo v tomto století vlivem změny paradigmatu celé vědy. Vlivem proměny pravidel a metod přístupů ke skutečnosti se do jisté míry proměnilo i pojetí a hodnocení některých pojmů, které patří do sféry informační vědy. Současně se změnou úhlu pohledu na skutečnost došlo i ke změnám v koincidenci, průniku předmětu této vědy s ostatními vědami, z nichž informační věda čerpá své poznatky. Tyto změny lze zaznamenat především v posunu od lingvistiky ke kognitivní vědě, vědě o mozku, sociologii za samozřejmého využití současných poznatků z oblasti výpočetní techniky. Stručně řečeno – pro paradigma současné informační vědy je příznačný odklon od potřeby neuspořádaných souborů informací k potřebě vysoce organizovaných informací (přesněji poznatků, znalostí), u nichž lze analýzou identity/odlišnosti, odhadnout jejich přínos k určité teorii nebo díky jejich originalitě a novosti je možné začít vytvářet teorie nové. V tomto článku se důsledků změny paradigmatu v informační vědě dotýkám v širší souvislosti s gnoseologickým posunem celé vědy. V dalších článcích bych rád analyzoval problematiku změn v informační vědě na jednotlivých aspektech.

Úvod

Věda jako instituce, kromě toho, že je garantem a producentem společenského poznání, má ještě další nezastupitelné funkce: posilovat důvěru členů lidské společnosti ve věrohodnost, prospěšnost a užitečnost svých metod, přístupů a výsledků v jejich racionálních, emocionálních a praktických aktivitách.

Míra důvěry a zdravého respektu, prokazovaná vědě lidskou společností je spolehlivým ukazatelem její "duševní" rovnováhy. Jakmile tato důvěra povážlivě klesá, mělo by to být signálem k hledání příčin a cest k nápravě.
Pokles důvěry společnosti ve vědecké poznání nemusí být nutně projevem krize uvnitř vědy - i když s růstem nedůvěry roste i pravděpodobnost vzniku této krize - ale zcela určitě se promítá ve schopnosti lidí racionálně uvažovat o svém vztahu ke světu, k sobě i ostatním členům společnosti.

Zatímco vznik krize v ekonomické sféře vyvolává téměř bezprostřední odezvu analytiků, s řešením krize vědy jsou zatím malé zkušenosti. Snad proto mohou iracionální hnutí (New Age [4], apod.) dosahovat tak masové přitažlivosti.

Chtěl bych v tomto článku poukázat na skutečnost, že jednou z příčin tohoto stavu jsou příznaky doprovázející příchod nového paradigmatu vědy započaté v první polovině tohoto století, projevující se na jedné straně tím, že současná věda nemůže garantovat stoprocentní objektivitu svých výsledků a na straně druhé nedostatečným úsilím všech vědeckých a vzdělávacích institucí, seznámit s důsledky nového paradigmatu širší veřejnost.

Veřejnost si totiž vysvětluje uvedené změny v přístupu k poznání skutečnosti jako selhání vědy a nezájem státních institucí o podporu vědy rozkol mezi vědou a veřejností ještě zdůrazňuje.

Proměna paradigmatu vědy

Paradigmatem rozumíme soubor pravidel, přístupů a metod poznávání skutečnosti, charakteristický pro společenství vědců určitého období. K narušení aktuálního paradigmatu dochází v období, kdy již uvedená pravidla k vysvětlení některých jevů nepostačují. V takovém období dochází vlivem nových poznatků k určité restrukturalizaci přístupů k vědeckému poznání. Tato restrukturalizace představuje změnu paradigmatu. (Jedno z paradigmat např. reprezentovala koncepce newtonovsky pojaté přírodovědy, nové lze datovat vznikem teorie relativity a kvantové teorie).

Proměny paradigmatu se dají dobře ilustrovat na proměnlivosti pojmu racionalita. Ve středověku ve vědě převažoval kontemplativní typ racionality. Za kritérium pravdivosti byla považována bezrozpornost myšlenkových operací. Zájem se soustředil ne na věci, objekty, ale na myšlenky o nich. Příkladem může být sokratovská dialektika, dosahující pravdivosti střetáváním argumentů v dialogu.

V renesanci vystřídala kontemplativní typ korespondenční teorie pravdy. Za pravdivé se považovalo poznání, které není v rozporu s realitou. Descartovo dogma o nezpochybnitelnosti prvotní evidence subjektivity, která druhotně činí evidentní okolní svět a tak poskytuje klíč k řešení objektivity. Vzniká paradigma vnějšího pozorovatele, který se při řešení rozporných otázek (jakoby) postaví mimo svět, nezaujatě, racionálně posoudí daná fakta a touto cestou dospěje k tomu, co je evidentní, objektivní.

I když se z dnešního hlediska může zdát nepochopitelné, jak mohl Descartes hledat záruku objektivity právě v subjektu pozorovatele, z hlediska druhého zákona termodynamiky (entropie) i z hlediska teorie informace (viz pojetí informace jako negentropie), můžeme tento postoj pochopit.

Každým přenosem se z hlediska teorie entropie informace ztrácí či zkresluje. Tím, že Descartes přisoudil úlohu rozhodovatele o objektivitě jakémusi nezávislému pozorovateli umístěnému přitom v lidském subjektu, stanovil vlastně přenosovou komunikační vzdálenost jako nulovou. Každá jiná vzdálenost (ego-ego) by byla nenulová a tudíž by zvětšovala pravděpodobnost šumu či zkreslení. (Z hlediska dnešního stavu poznání by se zdála věrohodnější Ricouerova verze: "Nejkratší cestou od sebe k sobě je vždy myšlení druhého", 1, s. 18 ). Je přirozené, že aby mohl Descartes požadavek racionality své volby zdůvodnit, musel zavést předpoklad vrozených idejí a za konečného garanta rozumných idejí učinit Boha. Jak jinak by totiž mohl subjekt ručit za to, že to, co pozoruje je zaručeně pravdivé.

Takto složitá konstrukce zdůvodnění racionality se nemohla udržet a Descartovo pojetí bylo modifikováno všemi jeho následovníky Lockem, Humem, Kantem a dalšími. Přesto ani v 19. století, kdy došlo k výraznému posunu zájmu o jazyk nebylo plně uevedené paradigma opuštěno. Modifikace paradigmatu se promítla v pojetí pravdy, vystavěném na tzv. pojmenovávacím paradigmatu, ve víře, že jména, pojmy a objekty, fakta vnější reality spolu souvisejí. Problém vztahu jazykových výrazů a faktů skutečnosti se stal předmětem soustředěného zájmu pozitivistů a neopozitivistů. Ti si představovali lidské poznání jako proces asimilace objektů vnějšího světa do lidské mysli. Prostředníky této operace byla slova, chápaná jako jakési nálepky připevněné na věci a umožňující tak zprostředkování poznání. Elementy světa a jazyka, který je umožňuje zobrazit, si podle této teorie odpovídají. Za základní stavební kameny světa byly považovány jednotliviny, individua a jejich vlastnosti, vztahy. V ideálním případě je možné jednoduchý fakt a jeho vlastnost vyjádřit holou větou, skládající se z podmětu a přísudku.

Pozitivisté tedy přísně rozlišovali svět nezkreslený jazykem a svět jazykových formulací a veškeré svoje úsilí věnovali dokazování existence strukturálního izomorfismu mezi nimi.

Teoretikové, kteří přišli po pozitivistech (W. V. O. Quine, R. Rorty), vycházeli z poznání, že tento izomorfismus nelze dokázat. Rorty, který tento pokus o jakousi teorii odrazu kritizoval jako první, např. tvrdí, že toto chybné chápání vědění v termínech vnímání, které nakonec vyústilo ve víru, že naše poznání je jakýmsi zrcadlem přírody, je dědictvím filozofie již od Platóna, Descarta a pokračuje až do přítomnosti.

Poznání není, dle něho, možné odvozovat ze smyslových dat a tudíž nelze stavět informace získané přímo, nad informace odvozené. Tito teoretikové i jejich následovníci rezignovali tedy na možnost určit, že jednotkou kontaktu člověka se světem není jednoduchý výrok nebo jeho složenina, ale celá provázaná stavba poznatků se všemi důsledky, které lze z jejích výroků odvodit - tedy ucelená teorie.

Ve 20. století byla zpochybněna racionalita opírající se o předpoklad:
- pravdivosti založené na pojmenovávacím paradigmatu, tj. existence vztahu mezi pojmy a fakty,
- existence jedné jediné pravdy, opírající se o hledisko jednoho pozorovatele

Důsledkem tohoto pojetí se jazyk zbavuje magické schopnosti garantovat pojmenováním význam objektu a hledá se cesta, jak sjednotit existence více různých pravd a hledisek několika různých pozorovatelů.

Důsledky změny paradigmatu v informační vědě

Základy teorie informace vznikaly ve spojení s řešením problematiky přenosu signálů ve sdělovací technice, kybernetice apod. a tomuto pojetí odpovídala i Shannonova teorie výpočtu hodnoty informace. C. E. Shannon bral v úvahu při rozhodování o hodnotě informace rejstřík jasně definovaných variant znaků, výrazů, rozhodnutí, situací a vyhodnocením frekvence výskytů těchto prvků stanovil pravděpodobnou váhu sdělení, které přenáší. Toto pojetí bylo obtížně použitelné zejména ve společenských vědách, kde při vymezování prvků pro výpočet hodnoty informace panuje vysoká neurčitost. Informace byla navíc se značným zjednodušením ztotožněna se svým nosičem – slovem ,větou, promluvou, textem a jejich významy, a byly na ni tudíž aplikovány poznatky z lingvistiky. Na základě podobnosti mezi stavbou věty (podmět, přísudek) a logicky pojatou strukturou výroku (subjekt, predikát) byl pohled na informaci konfrontován s poznatky z oblasti lingvistiky a logiky. V současnosti takto pojatá informace nevyhovuje požadavkům na exaktní měření její hodnoty pro uživatele, ani pro odlišení její obsahové podobnosti mezi texty jako nositeli modelů skutečnosti.

Lingvistika v pojetí F. de Saussura (2) znamenala radikální převrat v pojímání vztahu jazyka a faktů skutečnosti. Naivita pojmenovávacího paradigmatu byla zpochybněna koncepcí jazyka jako systému "zřetelných znaků odpovídající zřetelným idejím". Konstatování naprosté konvence mezi slovy a jejich významy vedlo k převratnému vývoji lingvistiky, mělo však negativní dopady na některé vědní obory, které její výsledky bez modifikací asimilovaly.

Lingvistika totiž dosáhla svých převratných výsledků právě proto, že od řady problémů, vztahujících jazyk ke skutečnosti, odhlédla.
Saussure separoval jazyk od řeči a tím oddělil nesvětský aspekt jazyka od jeho materiálních realizací, tedy od vztahu k reálnému dění.

Řeč byla vydělena z procesu komunikace: nebrala v úvahu dialog mezi mluvčími a stala se v podstatě monologickou. Pozornost byla soustředěna na její stavebnicovou strukturu a syntaktická pravidla. Význam Saussure ztotožnil s jeho psychickou realizací.

Všechna tato omezení systému jazyka prospěla rozvoji lingvistiky, znamenala však určitou překážku pro aplikace lingvistických poznatků, tam, kde nelze vystačit s konvenčními obsahy, uloženými ve výkladových slovnících a pravidly syntaxe a úzce vymezené sémantiky.

Ve svých průzkumech možností aplikovat inteligentní systémy práce s dokumentografickými a faktografickými informacemi (3,4) jsem dospěl ke zjištění, že k dosažení vyšší inteligence systémů aplikace lingvistických poznatků prostě nedostačuje.

Překonání pojmenovávacího paradigmatu.
Od značení k znamenání. Hodnota informace

Přechod k pojetí informace odpovídající novému paradigmatu vědy si představujeme jako modifikaci dosavadního pojetí pojmenovávacího paradigmatu: Pojmenovávací paradigma je založeno na vžitém naivním předpokladu, že věci a jména věcí spolu souvisejí. Toto pojetí sahá až k Augustinovi: "Keď (starší) pojmenovali nejakú věc a podle mena sa k nej obrátili, videl som a zapamätal som si, že tú věc volajú tak, jako zaznela z ich úst, keď ju chceli ukázat’. Že naozaj to chceli, bolo zjavné z pohybu tela, tej prirodzenej reči všetkých národov. … Často počujúc slová v rozličných vetách jednako použité, pomaly som začal chápat, aké věci označujú, a moj jazyk tými slovami povedal to, čo sem chcel." ( 5, s. 21 )

L. Wittgenstein jako jeden z prvních zpochybnil představu, že vnímáním slov, vět bezprostředně reflektujeme realitu nebo, že dokážeme na jazykové výrazy za všech okolností bezproblémově a jednoznačně reagovat. Dospěl k názoru, že takto jednoznačně chápaný vztah slov k realitě mohou jazykové výrazy zajistit pouze ve stabilizovaných dobách a bezproblémových situacích, kdy jsou slova a jejich konvenční významy jaksi předurčeny.
Ve složitějších obdobích a situacích je důvěra v pojmenovávací paradigma zpochybněna a řečové hry (jak Wittgenstein nazývá naše komunikační vztahy) ztrácí svoji jednoznačnost a v dobách a situacích nejnestabilnějších smysl mohou ztratit úplně.
Z hlediska porozumění světu je takovou přechodnou a krizovou dobou i naše doba. Není divu, že v této době vystupují do popředí spíše opačné vlastnosti jazyka, jeho neurčitost, nepřesnost, flexibilita. (Již výše jsme stručně popsali neúspěšnou snahu pozitivistů definovat vztah pojem – fakt a marný zápas o jasné definování pojmů).
Definitivní tečku za myšlenkou o jednoznačné korespondenci jazyka a skutečnosti učinil Saussure, který opustil myšlenku jazyka, v němž slova jsou jakýmsi jinobytím objektů vnější skutečnosti.

Problematiku vztahu jazyka ke skutečnosti formuloval jako značení. Značením rozumíme vztah označujícího (slova-zvuku) a označovaného (pojmu). Současně však Saussure omezil proces značení pouze na speciálně vytvořené nosiče – slova a tedy na přirozený jazyk. Komunikací se pod vlivem jeho originálních myšlenek začalo rozumět umění zacházet pouze s těmito znaky. Porozumění světu, aby člověk mohl skutečnost chápat a v ní smysluplně jednat, se však nedá dosáhnout redukcí na jazyk.

iž strukturalisté se pokouší toto omezení přesáhnout. Snaží se do oblasti značení zahrnout i objekty vnějšího světa, protože i ty, (i když druhotně), něco značí. Semiotizaci, kterou rozumíme v širším než klasickém slova smyslu, celý proces úsilí o porozumění člověka světu však klasické Saussurovo schéma nedokázalo postihnout.

Úloha věcí, objektů, jevů vnější skutečnosti se však nevyčerpává jejich značením (i když značí minimálně samy sebe), ale spočívá v tom, co pro člověka znamenají.
J. Kabele (6) proto zavádí a blíže definuje pojem znamenání. Tento pojem poukazuje na fakt, že výrok, text nejen něco značí, ale především pro účastníky komunikace něco znamená. Tento fakt je především ve společenských vědách a v umění nezastupitelný. Ukažme si na příkladu následujícího dialogu rozdíl mezi značením a znamenáním.

"Bude pane tajemníku, Klamm ten protokol vůbec číst?" zeptal se K. "Nikoliv," řekl Mommus, " proč také?, Klamm přece nemůže číst všechny protokoly, nečte dokonce vůbec žádné. "Dejte mi pokoj s těmi vašimi protokoly!" říkává." – "Pane zeměměřiči," naříkala hostinská, "vy mě umoříte s takovými otázkami." (7, s. 131)

Značení:

Odstavec značí přesnou rekonstrukci situace, která musí být srozumitelná každému, kdo je obeznámen s lexikou a gramatikou českého jazyka. Nemusí však ji porozumět čtenář, který není hluboce zainteresován do problémů, jež postavy komunikují, jež vyjednávají a o jejichž řešení usilují.

Znamenání:

Pro postavy:
K. – který se pokouší protlačit informace o svých záměrech osobně Klammovi, je přesvědčován v názoru, že ani Momusovy protokoly ke Klammovi nevedou. Riskuje ztrátu podpory Momuse i hostinské.

Momus – hájí autoritu úředníka zámku. Je si vědom, že vystoupí-li z této role, nesplní své povinnosti vůči Klammovi a navíc hrozí narušení jeho autority u hostinské a hostů.

Klamm (nepřítomen) - patrně se dočká utvrzení, že se do jeho teritoria vetřel nežádoucí, neposlušný živel.

Hostinská – je utvrzena v názoru, že se v K-ově zatvrzelosti nemýlila. Vlivem Momuse jsou zpevněny její jistoty o vztahu zámku a vesnice, úředníků a lidí ze vsi.

Z uvedených příkladů je evidentní, že záměry a cíle, které jednotlivé postavy v dialogu sledují, nelze zjistit analýzou značení (jednotlivých významů), ale zjištěním, co pro ně ta, či ona okolnost dialogu znamená. Ve stručnosti lze říci, že soubory textů, promluv, sdělení z tohoto hlediska jsou nositeli standardizovaných porozumění. Pro uživatele je důležité teprve to, co se vyčleňuje ze standardní nabídky ve formě znamenání pro konkrétního účastníka komunikace.

Znamenáním přisuzuje uživatel informaci hodnotu. Hodnota však není abstraktní pojem, je vždy hodnotou pro někoho. K tomu, aby vazby mezi uživateli a informacemi fungovaly, je nutné vytvořit určité směnné prostředí, v němž se jednotlivé hodnoty informací a zájmů uživatelů střetnou a vytvoří podmínky pro výměnu informací (podobně jako na burze zájmy akcionářů a ceny akcií).

Současné informační systémy i Internet zatím představují prostředí, v němž se neohodnocené informace nabízí anonymním zájemcům. Tato skutečnost je důkazem toho, že tento komunikačně velmi vyspělý systém postrádá důkladnější provázání s kognitivními teoriemi. Určitý pokrok ve vytváření prostředí nabízející ohodnocené informace představují např. tzv. filtrační systémy (podrobněji viz 3).

Filtrační systémy využívají ke stanovení váhy nebo hodnoty pro uživatele informace mechanismu kolektivní inteligence získané na základě dlouhodobě sledovaného informačního chování uživatelů systému. S využitím alternativních vyhledávacích strategií a rychlých systémů představují tyto přístupy spolehlivou pomůcku. Protože doslova zužují proud přicházejících informací, označují se zpravidla jako filtrační systémy.

Zatímco podstatou kontaktu WWW sítě s uživatelem je dodání dokumentu na konkrétní adresu a následné úplné zapomenutí uživatelova požadavku, filtrační systémy naopak informace o uživatelově informační potřebě soustřeďují, analyzují a využívají těchto znalostí k přesnějšímu vyhledávání.

Filtrační systémy jsou jakýmisi knihovnami naruby. Zatímco v klasické knihovně hledají uživatelé dokumenty, filtrační systémy hledají k soustředěným dokumentům uživatele. Příkladem jsou např. systémy Wisewire [5] Letizia [6].

Závěr:

Systémy prostředkování informací prožívají ve spojení s možnostmi výpočetní techniky téměř zázračné období. Jednu dobu se zdálo, že pochopení jazyka a souborů textů, které jsou v něm napsány, brání jen malé rychlosti a kapacity počítačů. Ani dnes, kdy tyto parametry nejsou překážkou, nestojí však problém tak, že by při dosažení sebevyšší kombinatorické schopnosti bylo možné dospět k elementárnímu porozumění situací, před nimiž stojí dnes a denně mravenec, natožpak vyšší savec.

K tomuto cíli může dopomoci věda, která dokáže pracovat nejen se standardizovanými porozuměními, ale bude poskytovat prostor pro pochopení rodících se, často neučitých a opět rychle se měnících situací.

Bibliografie:

1. RICOEUR, P. Život, pravda, symbol. Praha : OIKOYMENH, 1993. 255 s.

2. SAUSSURE, F. de. Kurs obecné lingvistiky. Praha : Odeon, 1989. 467 s.

3. JONÁK, Z. Úskalí vyhledávání faktografických informací. Ikaros [online], 1999, č. 1.

4. JONÁK, Z. Lingvistika a kognitivní věda nabízí Internetu zbraně proti informačnímu šumu a entropii. (Text připraven pro tisk v Computerworld)

5. WITTGENSTEIN, L. Filozofické skúmania. Bratislava : Pravda, 1979. 273 s.

6. KABELE, J. Přerody, principy sociálního konstruování. Praha : Karolinum, 1998. 394 s.

7. KAFKA, F. Zámek. Praha : Odeon, 1969. 408 s.

8. KUHN, T. S. Struktura vědeckých revolucí. Praha : OIKOYMENH, 1997. 206.