Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Otevřené problémy efektivního využití hypertextu v knihovnictví

Čas nutný k přečtení
8 minut
Již přečteno

Otevřené problémy efektivního využití hypertextu v knihovnictví

0 comments
Autoři: 
Mnoho nejasností v prognózování perspektiv knihovnictví ve vztahu k některým "vymoženostem" informačních technologií je způsobeno prostě tím, že knihovnictví často přejímá nestrávené iluze některých jiných oblastí. V důsledku toho často odsouvá do pozadí kroky nezbytné k řešení úkolů, kterými je zprostředkování obsahu dokumentů adresnému uživateli, tedy problémy s řešením vztahu kategorizace potřeb uživatele a kategorizace obsahů dokumentů. Dává tak často přednost orientaci na řešení problematiky výpočetní techniky před řešením problémů z oblasti kognitivní vědy, teorie čtenáře, obsahové analýzy apod.

Přenesme se na chvíli ze světa knihovních regálů nebo jejich sesterských institucí s dokumenty, uloženými na digitálních nosičích, do světa teorií.

V teoretických střetech se často nevědomky rozhoduje o směru a tempu vývoje institucí, které se i když jen formou služby, zabývají produkcí duchovních statků. Věhlasní představitelé jedné současné větve analytické filozofické školy postavili svoji koncepci člověka na představě podobnosti jeho vnitřních procesů s procesy probíhajícími v počítači. Získávání informací, komunikace je dle nich stejnou funkcí člověka jako získávání energie či rozmnožování. Informační funkce ztotožňují s psychickými jevy. Modelem pro popis psychických funkcí se stal program počítače. Počítačový program je určen relacemi, které tvoří vstupy a výstupy PC systému a operacemi, které tento systém může provádět. Psychiku je tak možné charakterizovat na základě změn, kterým podléhá nebo které je schopna vyvolat. Protože každou změnu je možné redukovat na rozdíl dvou stavů, tzn. pomocí bitových jednotek, je tím splněna podmínka pro srovnání s vlastnostmi počítače. Dynamika procesu propojení duševních a počítačových procesů podnítila k odvážným prognózám i představitele postmodernismu, tedy školy, která využívá všech zjištění vědy v její neprospěch.

J. F. Lyotard se např. domnívá, že vlivem nových médií bude za znalost považováno jen to, co bude transformovatelné do digitální řeči. J. Derrida si představuje, že díky možnostem, které slibuje hyperlink, nebude záhy existovat nic, co by nebylo hypertextem. Člověk se z libovolného textu spojí se všemi dostupnými znalostmi obsaženými v textech, které se problematiky popisované v aktuálním textu jakkoliv týkají.

O zrelativizování hodnot klasického textu usiluje i MacLuhanovo heslo " Medium je zprávou" ("Medium is the message"), kterým chtěl vyjádřit, že forma informačního nosiče ovlivňuje jeho obsah natolik, že se mu přizpůsobuje i obsah.

Jestliže pro éru papírových médií bylo typická textualita s pevnou strukturou znalostí, pro období digitálního nosiče je údajně charakteristický fakt, že informace jsou k uživateli nejen neseny, ale jím tvořivě generovány, spoluutvářeny (= hypertextualita).

Odtud není již daleko k vizím o knihovnách a informačních institucí z úst exaktních odborníků.

I. Havel např. uvažuje:

"Kyberprostor nabízí něco zcela nového. Představte si obrovskou knihovnu, v níž je obsaženo vše, co si lze představit. To, co budete číst, však není obyčejný lineární text, nýbrž hypertext: hustá síť textů vzájemně propojených rozmanitými odkazy, které vám umožní se kdykoliv vydat cestou, kterou si zvolíte, - tak jako tulák se na rozcestích vydá cestou, která se mu právě zamlouvá. Uživatelé internetu, ale i modernějších textových editorů, vědí velmi dobře, co je hypertext. Stačí "kliknout" (podle angl. click) na označené slovo či místo v textu a na obrazovce se objeví nový text, který se onoho slova nebo místa týká. (Nemusí to být jen texty, mohou to být i obrázky, hudba, mluvený text, video či všechno dohromady: multimediální objekty. Pro jednoduchost dále mluvím jen o textech.) V novém textu mohou být označena opět některá slova či místa jako hypertextové odkazy. Klasické metody křížových odkazů, rejstříků a citací - ale též princip kinoautomatu - jsou tak dovedeny k dokonalosti.

Čtenář si sám vybírá cestu hypertextem, což jej zatahuje do hry tak trochu jako spoluautora. Tuto jeho roli můžeme dále domýšlet a prohlubovat. Místa pro odbočky lze zhušťovat, na totéž místo lze vložit více odkazů (se známým nebo neznámým cílem) - vzpomeňme na vějíř alternativ pro rozhodování v reálném životě. Již existují i hypertextové romány. To ovšem může znamenat revoluci v literatuře: nedočítání, vracení se a čtení napřeskáčku, to vše jednou bude nejen dovolené, ale dokonce samozřejmé a nutné, bude to záměrem autora a potěchou čtenáře. Ten se bude "brouzdat" příběhem dle své nálady a tvořivosti a bude do něj vnášet další - svou - časovou dimenzi. Různí čtenáři tak prožijí různé příběhy, přičemž nikdy nebudou vyčerpány všechny možnosti, podobně jako nikdy nebudou sehrány všechny šachové partie. Autoři, kteří rádi umně konstruují, budou mít zážitek z konstrukce, a čtenáři, kteří rádi odhalují skryté souvislosti, prožijí tvůrčí dobrodružství."

Ještě větší měrou popouštějí uzdu fantazie fantasti a snílci. (Citát je dílem autorky hypertexového románu zmíněného v článku "Omezení a možnosti hypertextu při tvorbě uměleckého literárního textu".

"Napsala jsem tedy zkusmo jednu větu, v níž každý podmět nebo přísudek byl odkazem na nějakou další větu, v níž také každý podmět nebo přísudek vedl do nějaké další věty. a tak to šlo dál. Lépe řečeno, tak by to mohlo jít dál, protože již při druhém či třetím větvení tohoto kmene jsem narazila na pochopitelný problém - a tím je můj čas. Kdybych chtěla rozvinout počáteční větu dál a dál, neskončila bych snad nikdy, leda za předpokladu, že by se všechny větve tohoto kmene někde zase spojovaly. To by však čtenář při druhém či třetím čtením textu snadno zjistil, a mohl by se právem cítit podveden.

Mou představou tedy bylo vytvořit jakýsi labyrint, - knihu, ve které by čtenář mohl bloudit dle libosti pouhým klikáním myši Zajímavé by pak bylo následné srovnání zážitků čtenářů - mohli by si třeba vyprávět, jak to komu dopadlo, jeden by říkal třeba: "Můj hrdina se dostal do nějaké místnosti a tam ho zabili lupiči " a další by říkal třeba" Kdyby jsi kliknul na dveře vlevo, tak by jsi ho byl zachránil, " další by zas sledoval příběh z pohledu lupiče atd..." (atd. ...)

Oba pohledy mají společné jedno: neuvědomují si přinejmenším následující skutečnosti:

- spojení mezi texty (hyperlinky) musí někdo vytvořit a ještě dlouho to nebudou stroje. Lingvistické a kognitivní výzkumy, které na tvorbě systémů automatického porozumění textu pracují, postupují nesrovnatelně pomaleji než vývoj výpočetní techniky. Z toho vyplývá, že tempo vytvoření vazeb bude ještě dlouho záviset na aktivitě omezeného počtu profesionálů.

- na základě výzkumu mozku na neuronové úrovni se dochází k závěru, že operace, které mozek používá nemusí být vůbec podobné operacím, které provádí počítač. Na základě poznatků o mozku na biologické úrovni může celý model psychiky doznat výrazných změn. Dozná-li změny představa o struktuře uložení poznatků v mozku, se zásadně promění i způsob, jak poznatky v hypertextu vzájemně provazovat. (Některé pozitivní výsledky průniku poznatků estetických, společenských a biologických věd jsou již shrnuty v nové vědní disciplíně - bioestetice, biopoetice apod.).

Podívejme se podrobně ji na možnosti současného hypertextu z pohledu knihovnického zpracování textu.

Nejvýznačnější vlastnost textu - jeho UZAVŘENOST by se měla v hypertextu nahradit OTEVŘENOSTÍ. nezmění se však takový text přetíženy odkazy v encyklopedickou příručku, v nudný balast faktů, jak se toho obával J. P. Sartre:

"Boussenard i Jules Verne … v nejkritičtějších chvílích přerušují nit vyprávění, aby se pustili do popisu jedovaté rostliny nebo domorodého příbytku. … jako čtenář jsem tyto partie přeskakoval, jako autor jsem jimi své romány přecpával. … chtěl jsem poučit současníky o všem, co jsem neznal. … (s . 71). Sartre popisuje, jak při popisu příhody se žralokem postupoval. " Došel jsem pro svazek velkého Larrousse … a opisoval jsem slovo od slova počínaje odstavcem "Žraloci se běžně vyskytují v tropickém pásmu Atlantiku. tyto veliké a velmi dravé ryby …" ( 1, s. 71)

Citát jakoby se vztahoval na nešvary některých současných hypertextových produktů.

Z knihovnického hlediska lze z jednoho textu na druhý odkazovat následujícím způsobem:

Odkaz na:
- bibliografický popis textu
- recenzi
- fulltext nebo citace z fulltextu
- slovníkové heslo v elektronické encyklopedii apod.

Tyto pomůcky může využívat autor, když předpokládá, že čtenář některé informace nezná. Zde jsme u jádra problému, který je spojen s podstatou uzavřenosti klasického textu. Obtíže totiž zpravidla nevznikají při odkazování na prvky textu, o nichž se autor domnívá, že je čtenář NEZNÁ. Domnívá-li se např. autor článku o výtvarném umění, že čtenář nezná podrobnosti o obrazu, může odkázat na galerii, kde je umístěn nebo na článek v encyklopedii apod.)

Největším problémem jsou odkazy na teorie, fakta o kterých autor může nebo spíše musí předpokládat, že je čtenář ZNÁ. Každý odborný text pokud to není učebnice, nabízí úzkou selekci z bezpočetné nabídky teorií a hypotéz, vedoucích k jednomu závěrečnému vyústění. Jedině vědomí čtenáře, že autor mluví zasvěceně udržuje jeho důvěru v text. Čtenář totiž musí znát povinné penzum ostatních teorií a nemůže si je dočítat během četby textu. Tím by se totiž text zbavoval jeho největší hodnoty - uzavřenosti a stal by se učebnicí bez nároku na objevnou hodnotu textu. Dospěli jsem k jádru věci. K nemožnosti úspěšně vyvážit uzavřenost a otevřenost textu, k nemožnosti autora tuto hranici rozumně určit ve prospěch všech jeho čtenářů.

Závěr

Zbývá tedy vyjádřit srozumitelně, k čemu jsme dospěli v předchozím textu. Důležitou součástí služeb knihovny je zabývat se obsahem dokumentů, které skladují. Ani nejrychlejší stroje za ně nevyřeší potřebu každou knihu analyzovat a poukázat na ty prvky obsahu, které mohou zajímat jejího uživatele. S požadavky odborníků na selekci dokumentů potřeba hloubky analýzy bude vzrůstat. Je pravděpodobné, že se tohoto procesu ujmou stroje, ale ani to neznamená, že se tvorba algoritmů neobejde bez pomoci knihovníků, informatiků, lingvistů, kognitivních vědců apod. Ani forma hypertextu ani dokonalejší informační technologie nemohou bez porozumění obsahu textu vyřešit kardinální problém zpracování textů - obsahovou analýzu textu a hlubší porozumění psychologii čtenáře či uživatele, aby nabídka informační instituce byla nejen reprezentativní, ale pokud možno i adresná.

Lingvisté a kognitivní vědci, kteří tuto činnost před lety započali a přerušili- , protože myšlenku obsahové analýzy textu nebylo možné vzhledem k omezené kapacitě paměti a nedostatečné rychlosti počítačů realizovat - zůstávají tuto pomoc knihovníkům dlužni.

Bibliografie:

1. Sartre, J. P. Slova. Praha : Mladá fronta, 1965. 126 s.
Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
JONÁK, Zdeněk. Otevřené problémy efektivního využití hypertextu v knihovnictví. Ikaros [online]. 2000, ročník 4, číslo 4 [cit. 2020-05-28]. urn:nbn:cz:ik-10513. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10513

automaticky generované reklamy
registration login password