Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 12. část

Čas nutný k přečtení
17 minut
Již přečteno

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 12. část

0 comments
Podnázev: 
Osobní reflexe jednoho českého projektanta automatizovaných vědecko-technických informačních systémů
Autoři: 

Útézetka založena

Události, především díky úspěšnému obhájené úvodní studie k novému státnímu úkolu v rámci programu P 18 –  Státní informační politika, nazvanému už "Systém ústřední technické základny", o kterém jsem psal minule, dostaly na podzim roku 1972 rychlý spád. Především vyšlo rozhodnutí federálního ministra pro technický a investiční rozvoj Ladislava Šupky rozhodnutí o zřízení úseku Ústřední technická základna v UVTEI, a to k 1: říjnu 1972. Doprovázely to v tom vládním materiálu tehdy nezbytné floskule typu "V duchu závěrů sjezdu KSČ a v souladu s cíli vědeckotechnické politiky ČSSR..." Tím byl posvěcen už dříve vyhlášený a rozběhnutý konkurs na prvních asi deset míst pro rozšíření našeho zatím nepočetného zakládajícího kádru. Mohla se také uzavřít smlouva s podnikem zahraničního obchodu Kovo o nákupu počítače EC 1040 východoněmecké firmy Robotron a navázat s ní spolupráci nejprve na vyškolení základního týmu techniků a programátorů. To mělo začít už od počátku následujícího roku u výrobce Robotron v Lipsku. Zároveň bylo nutné nalézt a získat pozemek pro výstavbu prostorů především pro umístění velkého výpočetního střediska, včetně kanceláří pro projekci jeho příštích informačních agend a samozřejmě pro jeho vlastní, jak jsem to popsal minule, dosti početný technický personál. Konečně už také bylo třeba se porozhlédnout po projektantech, kteří by stavbu navrhli a návazně na to i po firmě, která by to také v rozumném čase postavila. Tehdy se takové objekty stavěly také téměř deset let. Výstavbu "strategických" objektů, jako byla v té době například budova obchodního domu Máj na rohu Národní třídy a Spálené ulice, a které měly být hotovy alespoň v rámci jedné pětiletky, svěřovalo tehdy vedení Prahy západním stavebním firmám (zde to byli Švédové). Přínosem nicméně bylo, že projekt byl zpravidla dílem českých architektů. 

Na první pohled se tento, a jak se následně ukázalo, ještě neúplný výčet úkolů, který před námi stál, zdá i dnes pro tehdy nově jmenovaného ředitele, navíc nestraníka, Nešického, jako stěží zvládnutelný do oněch deseti let. Přitom ten nový státní výzkumný úkol byl co do realizace prvních informačních agend plánován do konce roku 1975. Taktéž sál pro výpočetní středisko a kanceláře pro personál bylo nutné připravit nejméně o polovinu obvyklého času dříve.

Hned z počátku nám tedy bylo jasné, že musíme zvolit takový postup, který by nám umožnil sice rozběhnout přípravy ve všech uvedených směrech, ale současně si vytvořit určitou strategii postupu a v ní především pořadí priorit. Tou první v řadě byl nábor lidí, kteří by s námi tu řadu úkolů mohli postupně zvládat. Zatím jsme v UVTEI pro nové pracovníky měli přidělenu pouze jednu velkou tmavou místnost také v prvním patře, které se výzkumný ústek UVTEI vzdal a kam se nakonec vešlo, někdy i na střídačku vždycky dvou u jednoho stolu, asi deset lidí. Navíc dvě spíše komůrky než kanceláře jako místnosti ředitele a sekretářky a pro první dva programátory Jiřího Budila a Martina Blocha místo ještě v kanceláři, kde jsme dosud jako výzkumníci seděli. Mně Nešický se svolením stranického výboru UVTEI prosadil jako zástupce ředitele ÚTZ, ale jako oficiálně politicky neodpovídajícího té funkci jen do té doby, než bude k dispozici straník. Takový kádr byl také komunisty se samozřejmostí předpokládán už proto, že by měl politicky krýt záda nestranickému řediteli. Vůbec hledání straníků pro práci v tak nejistých a nekomfortních podmínkách rodícího se podniku se pak ještě pár let stalo naší noční můrou. Straník schopný plnit úkoly, které před námi stály a který nechtěl být hned ředitelem, byl tehdy (po prověrkách, které většinu z takových za strany minimálně vyškrtly a v horším případě vyloučily), pro tehdejší "brainhuntery" neboli kádrováky, jak se tehdy ona funkce nazývala, velmi vzácným druhem.

"Dobrodružství", jak jsem už to, co v příštích dnech a letech v našem boji o naplnění snu s názvem "Útézetka", označil, jsme s Nešickým odstartovali z té kanceláře –  komůrky, do níž mi nechal přinést menší, spíše konferenční stůl a malou skříň na dokumenty. Skříně a regálky na spisy jme měli pochopitelně společné. K jeho způsobu manažerské práce patřilo, že vedl prakticky veškerá jednání a různé další akce nejraději ve dvou. Mně to zase vzhledem k mé povaze nikoli dominujícího, ale ideálně jakési plně uznávané a důvěryhodné "dvojky" k respektované vůdčí osobnosti, docela vyhovovalo. Jak už jsem napsal, rychle jsme se s Nešickým sblížili jako spíše kamarádi než kolegové. Vznikl z toho pak díky následujícím, často kritickým situacím, jak to při výstavbě baráku a současně plnění už nasmlouvaných projektových a počítačových služeb pro odvětvová informační centra a velké knihovny i nakonec také vládní sféru muselo nastat, několikrát prověřovaný přátelský, ale nikoli jednoduchý vztah. Vedli jsme pak opravdu téměř veškerá jednání ve dvou, přičemž Nešický, (pro mne a pak i pro všechny naše kolegy v ÚTZ jednoduše Honza), dominoval v rozhodujících věcech, začínajících nezbytnými konexemi s významnými vnějšími osobami pro podporu zvládání možno říci bitev: o nové pracovníky, o místa pro jejich práci před výstavbou vlastních prostor ÚTZ, o zajištění stavby, zajištění nákupu počítače a jeho instalace a tak dále. Na mně bylo jednak mu při tom sekundovat a pak hlavně vymýšlet a projektovat vlastní informační agendy ÚTZ, vytvářet k tomu patřičnou literární podporu jak v interních materiálech, tak v publikační sféře a také řídit dovnitř spolupráci postupně vznikajících odborných útvarů při projektování a pak také zavádění systémů, pro něž jsme vyvíjeli pod vedením Jiřího Budila jednotný aplikační software USS.

Vytváří se personální jádro ÚTZ

Bezprostředně po ustanovení Útézetky jako samostatného úseku UVTEI jsme na základě už vypsaného konkursu a také na základě známostí lidí, čímž můj nový šéf přímo oplýval, získali možnost pozvat si k přijímacím rozhovorům na tehdejší nedostatek pracovních sil, o němž jsem už psal, až překvapivě početnou skupinu zájemců. Samozřejmě to někteří jen ze zvědavosti zkusili a přesto, že jsme o ně projevili zájem, už jsme pak o nich neslyšeli. Ale musím, a to po pozdější dlouholeté přátelské a přes řadu úskalí při vznikání zcela nového typu organizace, jakou se Útézetka stala, vytrvalé spolupráci, konstatovat, že hned ten první nábor byl velmi šťastný. Například až téměř do jejího konce ve druhé polovině 90. let v ÚTZ pracovali tehdy nastoupivší a po celou tu dobu se o úspěšnost projektu zaslouživší klíčoví technici, inženýři Jiří Malypetr (ano, to jméno skutečně znamená vnuka slavného prvorepublikového ministerského předsedy) a Jaroslav Křeček. Bude o nich ještě řeč – a také o dalších pilířích, zdárně podpírajících chod postupně až neuvěřitelně se rozrůstajícího technického vybavení, které jsme v průběhu následujících dvou dekád instalovali a také skutečně účelně provozovali. Pro tehdy vznikající útvar techniků jsme do jeho vedení současně získali už vyzrálého hardwarového specialistu Bořivoje Burdycha. Stál pak několik let, než se našel mladý a nadějný, také příslušně vzdělaný, ale hlavně stranický kádr, v čele postupně vznikajícího velkého výpočetního střediska ÚTZ. Zanedlouho jej přišel posílit i zakládající člen útvaru systémových programátorů, kupodivu původem vystudovaný chemik, Vladimír Černík. Nebo Jiří Webr, mimochodem také původním vzděláním chemik a jak se až po pádu komunistického režimu ukázalo, člen starého českého panstva; u nás nalezl novou profesi projektanta informačních systémů. Mimo konkurs Honza Nešický přivedl výborného administrátora a organizátora finančních a stavebních záležitostí Oldřicha Mlezivu, na přímluvu už dříve zmíněného, významného experta v telekomunikacích a Honzova kamaráda Jana Leitla přišla jako sekretářka a v této funkci po dlouhou dobu velmi významná osobnost Magda, zanedlouho potom Leitlová, do projekce ještě mimo konkurs pozdější projektant a do určité míry i programátor Martin Cais, právě tehdy pracně dokončující knihovnickou katedru (podpořil jsem ho oponentním posudkem a přímluvou u šéfa katedry), a musím se teď omluvit ještě několika dalším, tehdy chlapcům a dívkám, kteří pak na určitý čas s námi sdíleli nepohodlné začátky ÚTZ, jejichž jména se mi už v této souvislosti  bohužel nevybavují. V průběhu následujících dvou dekád, po které se Útézetka neustále vyvíjela a vnitřně proměňovala, zde nalezlo zaměstnání – na kratší či delší dobu – možná hodně přes dvě stě většinou mladých, v nejrůznějších oborech vystudovaných, a hlavně pro práci, která se jim stala náplní, často až neuvěřitelně nadšených lidí. Bude o nich postupně ještě řeč.

Kde budeme pracovat

To největší dobrodružství, do něhož jsme hned po oficiálním ustavení ÚTZ vstoupili, nás samozřejmě čekalo v souvislosti se zajištěním kanceláří pro rychle se rozrůstající personál a v krátkém čase i pro na prostory tehdy velmi náročnou výpočetní techniku. Reprografie byla umístěna a mohla se dále rozvíjet v už pro nás částečně získaných přízemních prostorách paláce v Konviktské ulici, které UVTEI patřily. Vyčlenily se ve prospěch Útézetky od významného úseku UVTEI – Vydavatelství. Zde už mohl začít experimentálně ověřovat výzkumné výsledky v příslušné větvi našeho nového státního úkolu její řešitel, už minule představený Stanislav Konečný. K přestěhování této techniky odtud nakonec nikdy nedošlo, protože zůstala vcelku logicky začleněna do velkého vydavatelského úseku až do samotného konce UVTEI. Zato pro pracovníky, kteří zakládali pozdější výpočetní středisko, projekci a software a také administrativu, bylo nutné velmi improvizovat. V tom jsou Češi tradičně mistry a ani my jsme se nenechali zahanbit. Zase díky Nešického neúnavné komunikaci s řadou známých na různých postech různých úřadů a dalších institucí jsme poměrně rychle získali místnosti v takzvaných "teskáčích" (tehdy velmi rozšířené výstavbě provizorních přízemních a velmi ošklivých baráků, z nichž nám tu některé straší dosud) – až u ragbyového hřiště na Podbělohorské nad Košířemi. Pod vedením Jiřího Budila se tu rozšiřovaly řady programátorů.

To hlavní úsilí, pokud se týká zajištění perspektivně definitivního prostoru pro ÚTZ, jsme ale museli už zaměřit na získání počátečního objemu financí, stavební parcely, projektanta a následně stavitele. A museli jsme to všechno maximálně urychlit, protože už objednaný počítač byl z NDR k dodání přislíben už na konec roku 1975. Mohli jsme samozřejmě jednat o prodloužení doby dodávky, ale to Nešický zamítl. K jeho povaze patřil nezměrný optimismus a také sebedůvěra. A míval k tomu také hodně štěstí. V tomto případě těch štěstí přilétlo hned několik najednou.

Zaprvé zcela náhodou získal díky důvěrné informaci od jednoho spřáteleného kantora na Vysoké škole ekonomické (stále našemu oboru příznivé dnešní VŠE) typ na pozemek. Byl to na první pohled malý kousek úhoru pro venčení pejsků na pokraji tehdejší Havelkovy ulice mezi chodníkem a západní tribunou Viktorky Žižkov. Škola se tam chystala stavět dvoupodlažní dům pro některá svá administrativní pracoviště. Informace to byla samozřejmě přísně tajná. A nastal příběh hodný spíše pera povídkáře, na jehož konci se zaskvěla šestipatrová moderní budova, sloužící dnes už bohužel nikoli vědecko-informačním ale úplně jiným službám zvláštního ústavu, zvaného zkratkou ÚSTR, známého už mimo jiného spíše řadou politických afér a skandálů z posledních let. Nejprve jsme se museli takřka vetřít do neochotně nám poskytovaných termínů pro krátká setkání s prorektorem pro výstavbu, na kterého nás poslal tehdejší rektor VŠE a jak jsme se později mohli přesvědčit, na rozdíl od onoho prorektora skutečná osobnost, Stanislav Hradecký. Na vedení školy jsme samozřejmě nepřišli bez přípravy. Jednak s dosti podrobnými informacemi o záměrech VŠE s oním "kozím pláckem" a navíc s už na stavbu v náš prospěch zajištěnými dvaceti milióny Kčs. To si mě za momentálně nepřítomného Nešického jedno zimní dopoledne znenadání zavolal ústřední ředitel UVTEI a z pozice mocného šéfa mi řekl: "Piš si, správně, máš s sebou notes!" A nadiktoval mi, do které výsostné kanceláře na ministerstvo máme hned zítra zajít a co máme říkat. Což jsme samozřejmě učinili, a tím měli příslib prvních investičních prostředků, které tehdy stačily na aspoň dvoupatrový barák, v kapse. Tu sumu mimo už rozběhnutý finanční plán pětiletky dva roky po jejím startu, jak se nám pak svěřil, vydobyl Jaroslav Volný díky svým starým politickým konexím s klanem v "normalizaci" prověřených, vysoce postavených soudruhů, krajanů z Ostravska.

K jednání s VŠE jsme přišli s návrhem, že když nám to škola dovolí, vystavíme s ní dohromady čtyřpodlažní barák, s halou pro výpočetní středisko, takže škola získá bez vlastních starostí se stavbou kromě plánovaných kanceláří ještě část kapacit moderního počítače. Ty starosti investora tenkrát, kdy se, jak dále vylíčím, všechny stavební kapacity, jichž se naprosto nedostávalo, musely tvrdě dobývat, nelze s dnešními ani náznakem srovnávat. Tenkrát sice byly peníze, ale nikdo za ně nechtěl pracovat a my jsme ty kapacity museli shánět s čepicí v ruce. Nyní, jsou-li peníze, stavební firmy si investora už přímo předcházejí a tu čepici v ruce mají naštěstí ony. Po několika příliš nezdařených pokusech v prorektorské kanceláři o našem návrhu alespoň uvažovat se Nešický rozhodl zapátrat po konexi přímo na škole nadřízeném orgánu – tedy na ministerstvu školství. A tentokráte jsme byli úspěšní. Přijal nás sám ředitel odboru (či sekce) pro investiční výstavbu v celém resortu, zanedlouho nám až přátelsky nakloněný doktor Bukáček (zde musím učinit v psaní jmen výjimku, protože to křestní jsem nikdy nevnímal, prostě to byl pan doktor, klasický ministerský rada, jako by tu byl už za Rakouska, s věčně zapáleným, ale nepříliš šlukovaným veržínkem, přísný i laskavý a hlavně s pochopením pro naši dobrou věc). Jednání o několika dílech na ministerstvu byla nakonec úspěšně završena slavnostně podepsanou smlouvou v zasedačce ústředního ředitele UVTEI přípitkem s rektorem Hradeckým. Budeme pracovat na Žižkově, naproti VŠE, která tehdy shodou okolností zahajovala stavbu velké nové budovy hned nad tou původní na Churchillově náměstí...

Odborné boje na všech stranách

Musím se vrátit k vlastnímu poli, na němž jsme, na rozdíl od stavitelství, byli doma, a to k realizaci představy o budoucí úloze ÚTZ v celé československé vědecko-informační sféře. Znamenalo to změnu chápání práce především odvětvových středisek VTEI, která zastřešovala a odpovídala za informační služby zpravidla v celých resortech národního hospodářství. Tou změnou byl požadavek na standardizaci metod a technologií informačních služeb založených na nejmodernější, u nás dosažitelné, hlavně výpočetní technice. To znamenalo popření výsledků řešení předchozího výzkumného programu, spočívající v rozvoji navzájem izolovaných a nekompatibilních experimentálních provozech spíše editačních služeb na tehdy už zastaralé technice i koncepci software. Přišli jsme s nabídkou tyto systémy i spolupráci s příslušnými výpočetními středisky opustit a vlastní odborné informační síly soustředit buď na ovládnutí sběru a formulování dotazů uživatelů pro služby SDI z dovážených informačních databází, nebo zvládnutí celostátně jednotného způsobu vstupního zpracování dokumentace zahraniční literatury ve svém odvětví pro už téměř polygrafickou formou tištěné vlastní informační zpravodaj a také služby SDI, ovšem jen z relativně omezených souborů vlastní produkce. Přitom objemy přírůstků zahraničních databází byly s objemy domácí produkce takřka nesouměřitelné.

K představení této "revoluce" svolal tehdy šéf celé čs. soustavy Zdeněk Basl velký seminář s účastí představitelů asi dvaceti nejvýznamnějších odvětví a také specializovaných informačních institucí, jako byly patentový a normalizační úřady a akademie věd. Byl jsem spolu s kolegy z ÚTZ doslova hozen do lví jámy. Ani Basl, ani tenkrát ještě jeho (už dříve zmíněná) v oboru kvalifikovaná spolupracovnice Hana Vítková si sami tím, co jsem zde tenkrát přednášel, zdaleka nebyli jisti. Zde se už otevřeně konfrontovala naše koncepce mezi výraznými osobnostmi tehdejší československé informační scény. Byli to především šéfové odvětvových středisek a ústavů VTEI (ODIS), často výrazné osobnosti, kteří se k nám vyjadřovali. Např. v dalších letech náš velmi výrazný oponent, představitel zemědělského odvětví Otto Šilhan, který odmítal i později ve Vídni produkovanou mezinárodní databázi AGRIS a až v 80. letech s námi pomalu začínal spolupracovat, nebo naproti tomu už dříve zmíněný odvětvář Josef Koníček, jednoznačně podporující dovoz a využívání zahraničních databází, nebo také už zmíněný Lubomír Cipl za významné odvětví hutnictví, který upřednostnil tvorbu vlastní československé databáze ve spolupráci s ÚTZ. Přáli nám také později významní představitelé odvětví stavebnictví Slavoš Kadečka a energetiky Ladislav Kadleček, i když se nikdy k těm, kteří pak postupně začali dovážet a v ÚTZ zpracovávat západní dokumentační databáze, nepřidali. Naopak zase představitel zdravotnického odvětvového ústavu (tehdy měl v názvu ještě slovo "dokumentace"), už postarší, velmi distinguovaný pán, Vladimír Matas, už věděl o nově se rozvíjejícím automatizovaném systému Národní lékařské knihovny USA v Bethesdě, produkujícím bibliografickou databázi, dnešní MEDLINE. Závěr z toho jednání nevzešel, i když Zdeněk Basl nám nakonec se souhlasem většiny přítomných přislíbil podporu ve výstavbě systému s tím, že jeho koncepce se bude ještě dále vyvíjet.

Velmi tvrdou opozicí byli zástupci velkého strojírenského odvětví, zastřešeného Ústavem technického rozvoje a informací (UTRIN). V jeho čele stál tehdy Oldřich Stáňa, typem obdobný našemu ústřednímu řediteli Volnému. Prověřený stranický kádr, který sice o vlastní informační profesi moc nevěděl, ale dobře ovládal management své organizace včetně její vnější ochrany ve stávajícím politickém prostředí. Odborná jednání sám příliš nenavštěvoval a posílal na ně své odborníky, často významné osobnosti tehdejší informační komunity, z nichž někteří na tom byli po "kádrové" stránce i velmi špatně. V případě celkové koncepce vývoje naší informační soustavy co do zajištění dokumentace zahraniční literatury byl naším zdatným oponentem tehdy v oboru uznávaný Jiří Wanke. Z politických důvodů musel odejít jako jedna z významných osobností úseku UTEIN z UVTEI, ale Stáňa jej kádrově "pokryl". Wankeho koncepce spočívala v podpoře domácí dokumentace s možností její meziodvětvové centrální koordinace. To se ovšem neslučovalo s naším plánem pokud možno využívat zahraniční dokumentaci už hotovou, ve výborné kvalitě a úplnosti, navíc na magnetických páskách už přímo využitelnou v následném počítačovém zpracování. Naštěstí jsme byli podpořeni tehdy i později velice uznávaným Josefem Koníčkem a také Jiřím Hybnerem, tehdy ještě ředitelem ODIS pro jaderný průmysl na Zbraslavi, které se už začínalo orientovat na databázi INIS Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni, první evropskou magnetopáskovou službu, navíc vytvářenou kooperativně národními středisky a knihovnami pro jadernou energii. Zanedlouho poté byl jako také ve stranických prověrkách nakonec "vyškrtnutý", z místa vyhozen, ale v oboru zůstal a významně se na jeho rozvoji podílel na různých, samozřejmě nikoli řídících místech i na Slovensku a také publikační činností.   

Norma ISO 2709 a "Věta L"

Další, pro nás dosti významnou ale bohužel neúspěšnou bitvu, jsme ještě v roce 1972 svedli prostřednictvím nám neznámého československého zástupce na jednání světové normalizační instituce ISO. Díky tehdy výborné spolupráci UVTEI s ISO jsme ho mohli vybavit našimi podklady, které se samozřejmě soustředily na softwarové řešení komunikativního formátu, jak jsme je už měli vymyšlené, a to pro tehdy nejmodernější koncepci počítačů, jak se tehdy označovaly – třetí a třetí a půlté generace. Nešlo o nic menšího, než o uplatnění softwarové struktury katalogizačního, respektive bibliografického záznamu, ale jak se ukázalo, pouze typu MARC jako světové normy. My jsme měli, jak jsem o tom už napsal, představu zcela moderní komunikativní struktury, odpovídající tehdy už standardizované bytové koncepci software všech světových počítačových firem, založené na formátu záznamů databáze, produkované Americkou chemickou společností. Autoři našeho návrhu, kolegové Budil a Bloch, ji nazvali "Věta L" a do ní, už na magnetické pásce, byly ukládány, resp. konvertovány všechny soubory a databáze, které se v následujících více než dvaceti letech v ÚTZ programovým systémem USS zpracovávaly. V ISO s tím reprezentant našeho "normalizáku" asi nemohl uspět. Projevila se síla angloamerického knihovnictví, které už reprezentovaly velké soubory záznamů v katalozích a bibliografiích, někde i po více než tříletém provozu příslušných systémů. My jsme mohli na podporu svého řešení uvést jen formát záznamů služby Chemical Abstracts, kterou knihovnická obec, a ta na jednání měla pochopitelně hlavní slovo, asi ještě neznala.

Zase jednou jsme byli v našich husitských tradicích proti všem. Zrodila se tak roce 1972 slavná norma ISO 2709, která platí dodnes a podle ní, i když v různých verzích, celý knihovnický svět katalogizuje, vytváří převážně národní bibliografie a v některých případech i dokumentační databáze, jako jsou dosud INIS, INSPEC nebo COMPENDEX, které jsme posléze kromě mnoha jiných v ÚTZ systémem USS úspěšně po více než dvě desítky let zpracovávali. Náš patentový zástupce na tomto jednání, domnívám se, že neknihovník, natož znalec VTEI, nemohl československé stanovisko, ač vybaven naším expertním posudkem, samozřejmě účinně proti tomuto celosvětovému proudu ubránit. Konec konců neměl tehdy ještě za sebou ani jediný záznam ani jediné databáze ve struktuře, kterou měl obhajovat. Ona totiž ta "Věta L" byla navíc ještě postavena i trochu jinak než logické věty pro ukládání a magnetopáskovou distribuci samotné databáze CA Condensates z produkce zmíněné americké chemické služby, na kterou jsme se odvolávali. Nicméně naše řešení se pak stejně prosadilo spolu s programovým systémem USS nejen v Československu, ale i v zahraničí. A to ve velkém rozsahu informačních služeb. K tomu se postupně dostaneme v příštích dílech...

Hodnocení: 
Průměr: 5 (hlasů: 3)
VLASÁK, Rudolf. Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 12. část. Ikaros [online]. 2016, ročník 20, číslo 10 [cit. 2019-10-19]. urn:nbn:cz:ik-17879. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17879

automaticky generované reklamy
registration login password