Při jízdě vlakem z Prahy na Lipský knižní veletrh člověk chtě nechtě několik desítek minut projíždí úchvatnými partiemi mohutně se tyčících skal Českosaského Švýcarska. Letos na něj ovšem Švýcarsko, to skutečné, či alespoň jeho knižní vyslanci, čekalo přímo v srdci veletrhu. Bylo totiž hlavní hostující zemí. Působivé expozici dominovala švýcarská vlajka ve vizuálně nápaditém třídimenzionálním ztvárnění. Díky jejímu umístění na stropě ji bylo možné pozorovat z mnoha možných úhlů a celému prostoru dávala symetrii a řád.

[4] [5] [6]
Švýcarská expozice - poznáte vlajku Švýcarska?

Výstavní prostor pak švýcarští organizátoři z jedné strany ohraničili obřím fotografickým panoramatem zasněžených švýcarských Alp, které mohly vzbuzovat dojem, že se návštěvníci nacházejí nikoli v přeplněné hale ležící v celkem rovinaté krajině, ale na rozhledně s divukrásným výhledem (ovšem rovněž poněkud přelidněné). Po areálu celého výstaviště navíc byly rozmístěny směrovky se stylizovanými turistickými značkami atraktivních přírodních i historických cílů země helvétského kříže. Celá země tak byla vylíčena v první řadě jako skvělý turistický cíl, takže hned ve vstupní hale příchozí vítala stylizovaná několika hvězdičková hotelová recepce.

[7] [8]
Prvotřídní recepce. Ano, už je to dávno, co podle S. Schamy někteří cestovatelé Švýcary líčili jako ubohé, v bídě žijící venkovany..

V centrálním bodě expozice, přímo pod artefaktem helvétského kříže a švýcarské vlajky, si procházející mohli prohlížet i brát speciální antologii, která byla vydána při příležitosti švýcarského hostování v Lipsku[1]. Jde o jakýsi slovník obsahující abecedně seřazená multižánrově pojatá hesla, a to ve formě výňatků z beletristických prací, hesel textově naučných i takových, která přinášela informace v podobě stručně komentované fotografie (podobně byl před několika lety pojat Atlas transformace, který byl také v Lipsku vystavován jako jedna z nejkrásnějších knih roku 2011 [9]).

Antologie Švýcarsko přibližuje z mnoha překvapivých úhlů. Informuje třeba o tom, že po roce 1945 vláda plánovala udělat ze země mocnost disponující atomovou bombou. I o tom, že průměrná výška země je 1309 m. Dále se v knize pojednává o jejích četných slavných sportovcích a vynálezcích (takže není zcela spravedlivý tento slavný filmový výrok: „V Itálii pod vládou Borgiů, v době teroru a krveprolití stvořili renesanci. A co Švýcarsko, které si užívalo pět století demokracii a mír? Co přineslo lidstvu? Kukačky!“). Či o tom, jak svoji švýcarskost nesli a jak se s ní vyrovnávali její vybraní spisovatelé. Jako například Peter Bichsel, který svoji zemi vytrvale kritizuje, a za všechny Švýcary prohlašuje: „Protože se pokládáme za typické a věříme, že jsme za typické pokládáni, připadá nám těžké něco změnit. Máme strach, že se staneme netypickými“.

O své zemi dále tvrdí, že její vnitřní nepřítel se jmenuje „pervertovaný smysl pro občanství“, k čemuž můžeme přidat výrok Adolfa Muschga z jeho staršího rozhovoru s A. Horáčkovou, že švýcarský lid je „šíleně zpátečnický, ale myslí si, že je pokrokový“. Téma bylo aktualizováno i v souvislosti s nedávným referendem přijímajícím návrh na omezení imigrace. Ve speciálním vydání Sächsische Zeitung, v němž většinu příspěvků napsali švýcarští přispěvatelé, tvrdí německá spisovatelka (žijící nyní v Curychu) Beate Rothmaier, že „tam, kde promluví lid, už žádná tráva neroste“. Což můžeme vnímat jako potvrzení staré pravdy, žádný člověk není spokojený s tím, co má a kde žije (a zvláště ne intelektuálové). Anebo jako tajný vzkaz pro Tomia Okamuru.

[10]
Skromný Yuval Harari v obležení zájemců o autogram

Cenění autoři a čtenáři k pomuchlání

Cenu Lipského knižního veletrhu získali Saša Stanišic za román Vor dem Fest, Helmut Lethen za publikaci Der Schatten des Fotografen, a Robin Detje za překlad titulu Europe Central od Williama T. Vollmanna (tomu česky vyšel jen soubor cestopisných povídek Atlas). V oblasti non fiction byly dále nominovány například knihy Angezogen: Das Geheimnis der Mode od Barbary Vinken nebo Max Weber: Ein Leben zwischen den Epochen (Max Weber: život mezi epochami) od Jürgena Kaubeho. Ze stovek dalších uváděných titulů a jejich tvůrců mne zaujala přítomnost židovského historika Yuvala Harariho, který zde vystupoval velmi skromně; na slávu spojenou se svojí knihou, která česky vyšla pod názvem Sapiens. Od zvířete k božskému jedinci [11], si zřejmě ještě úplně nezvykl.

I letos v Lipsku pokračovala akce Vorsicht Buch, kdy se zájemci se mohli nechat vyfotit s nějakým nápisem. Vypovídal třeba o tom, že ti, kteří darovali knihu, jsou (v důsledku toho) „divočejší“ (tato volba zřejmě vítězila), „nejsladší“ (oblíbené u malých dívek), „svižnější“ nebo dokonce „k pomuchlání“.

[12] [13] [14]
Akce Vorsicht Buch. Zájemci se mohli nechat vyfotit s nápisem, který si vybrali, nebo i sami dopsali dle vlastních přání a potřeb

Místní ukrajinský stánek, jemuž dominoval nápis EUkrajina používaný demonstranty na Majdanu, přitahoval velkou pozornost návštěvníků, kteří mohli do Kyjeva poslat i svoje vzkazy. V porovnání s bouřlivými demonstracemi, které jiné politické spory či válečné konflikty vyvolávají na veletrhu ve Frankfurtu, bylo ale lipské ventilování současné (nejen) krymské krize velmi klidné, argumentace přítomných Ukrajinců pak přesvědčivá a důstojná.

[15]
Vzkazy na Ukrajinu

Sto let od roku zlomu

Velké množství publikací bylo na veletrhu věnováno výročí vypuknutí první světové války. Našly se mezi nimi tituly o jednotlivých válečných operacích, významných osobnostech s ní spojených (třeba o zavražděném následníku trůnu Františku Ferdinandovi), ale také o jejích kulturně historických souvislostech. Do té poslední kategorie patří nejen i do češtiny přeložená publikace 1913 – léto jednoho století [16], ale také třeba kniha Steffena Bruendela Zeitenwende 1914 o tom, v jakém ideovém světě se pohybovali tehdejší umělci, básníci a myslitelé.

Za zmínku stojí jistě také dílo i u nás dobře známé historičky Brigitte Hamannové s názvem Der erste Weltkrieg. Wahrheit und Lüge in Bildern und Texten (První světová válka. Pravda a lež v obrazech a textech). Přináší bohatý obrazový materiál, především dobové fotografie, pohlednice či agitační plakáty (najdeme mezi nimi i jeden dokument obsahující český text líčící vraždění srbských civilistů). Autorka je seřadila chronologicky a hlavně tematicky, takže vedle sebe se tak ocitají výtvory, které vznikaly jako variace na totéž téma na opačných stranách válečné fronty. Na jedné straně je tak přetištěn obraz znázorňující německé vojáky jako barbary znásilňující francouzské ženy, hned nad ním je kresba ukazující německého vojáka, kterého anděl právě odvádí z prostředí pochybného hostince (a s přetištěným úryvkem z modlitby Otčenáš Neuveď nás v pokušení).

[17]
Mezi knihami, které tematizovaly stoleté výročí války, byla dále prezentována i díla krásné literatury, jako Na západní frontě klid, a prodávána byla i obsáhlá antologie, v níž byly válkou inspirované texty shromážděny na jednom místě.

Společně s těmito válečnými tituly byla dále vystavena kniha Wolfa Schneidera Der Soldat - Ein Nachruf: Eine Weltgeschichte von Helden, Opfern und Bestien (Voják-nekrolog. Světové dějiny hrdinů, obětí a bestií). Kniha sice nese provokující podnázev „nekrolog“, ale autor v ní současně ujišťuje, že trvalý mír jistě nemůžeme označit za přirozený stav lidské společnosti a člověk sám o sobě není žádnou mírumilovnou bytostí. Lidská (a hlavně mužská) potřeba prostoru, pomsty, slávy, kořisti či dobrodružství podle něj stále přetrvává.

Mezi zahrnutými ukázkami nechyběla ani jedna povídka od Franze Kafky a další od Jaroslava Haška. Jeho Švejk ostatně nedávno vyšel v novém německém překladu [18] Antonína Brouska a s doprovodným textem Jaroslava Rudiše Za Švejkem. Tři krátké výlety do české hospody a také na jeden malý hřbitov. O vztahu Čechů a Haška se v něm píše: „Ale i bezvěrci potřebují nějakého průvodce bytím. Knihu, ve které najdou odpovědi na všechny složité otázky života a smrti. Knihu, která je pobaví, potěší i utěší. Možná to je právě Haškův mnohovrstevnatý román, který lze číst jako lidskou komedii i tragédii. Román, který jako by neměl ani začátek ani konec, který prostě jen plyne odněkud někam jako široká řeka jen zdánlivě obyčejných historek a příběhů“. Podle vydavatele bylo cílem nového přetlumočení opustit „c. a k. prvky, které už dnes působí komicky“, a vrátit románu jeho modernitu. Knihu oba autoři uváděli v jedné lipské hospodě, a účast byla taková, že někteří ze zájemců se už dovnitř nedostali.

Češky (a pár mužů)

Kromě Rudiše, který na veletrhu s úspěchem prezentoval i německý překlad Konce punku v Helsinkách [19], do Lipska přijeli i další čeští autoři, lépe řečeno hlavně autorky. Literární vědec a spisovatel Michal Sýkora představil svůj detektivní příběh Modré stíny a pochlubil se, že se chystá jeho zfilmování. Rovněž Věra Nosková mluvila o svých zkušenostech s prací na scénáři (k filmové verzi své knihy) nebo o svém rezidenčním autorském pobytu ve Wiesbadenu.

Zmínila ovšem i svoje dětství poznamenané tím, že její matka trpěla hysterickou psychopatií, kteroužto nemoc i to, co dlouhodobé soužití s takovou osobou může znamenat pro muže, hlouběji vysvětluje ve své knize Chraňme muže, jejíž pro někoho snad i pobuřující obálka s téměř nahým mužským tělem zdobila (mimo jiné) její vystoupení. Na začátku tohoto textu děkuje, že se nenarodila jako mezek ani jako muž, kteří to podle ní v současné době mají těžší než ženy, a proto je tedy třeba je chránit. (Do vlastního dětství se během svého vystoupení a představování komiksu Antonín Dvořák vrátila také Renáta Fučíková, když prozradila své sny stát se kosmonautkou, ke kterým se nyní obloukem vrací, když může líčit, jak Dvořákova hudba zněla při první lidském výstupu na Měsíc a jak zní i nadále vesmírem.)

[20] [21] [22]
Christina Frankenbergová a Michal Sýkora (vlevo), Věra Nosková a Barbora Šrámková (uprostřed) a Lenka Sobotová (vpravo)

Vztahů mužů a žen se týká i většina povídek skvělého debuty Lenky Sobotové Ilustrátorka a jiné obrázky, který tato překladatelka, spisovatelka a dříve i žena slavného českého spisovatele v Lipsku uváděla. V její knize se ženské hrdinky často vyrovnávají s nevěrou partnera a k zásadnímu rozseknutí situace dospívají třeba po konfrontaci s trestancem, který analogickou nevěru vlastní partnerky vyřešil její vraždou, nebo stojí před dilematem, co s přítelem, který není mužem, ale „mlžem“, nebo jak se vypořádat s chlapem, který „čím měl tvrdší svaly a všechno ostatní, tím více měkl v její hlavě“. A jak čelit sexistickým narážkám jeho maskulinních přátel, že je „klimakterický diblík“.

Rozuzlení jejích textů bývají překvapivá a smutně ironická: muž, který za jednou z hrdinek po dlouhé době přijde na návštěvu a od něhož žena očekává sex, se nakonec vytasí s prosbou, že potřebuje dámské hygienické vložky… (Ale třeba také první text z Šíleně smutných povídek, které v Lipsku uváděla Tereza Boučková, vypráví o zklamané ženě, která v úvodu svědčí o vlastním znásilnění, a v závěru přiznává, že si na „tu hromadu uhlí“ lehla dobrovolně.)

[23]
Tereza Boučková a Šíleně smutné povídky

Na veletrhu ale bylo možné se setkat i s dalšími Čechy: Alexander Kratochvil z Ústavu pro českou literaturu [24] AV ČR (a také překladatel z ukrajinštiny) uváděl debatu s T. Havrylivem, jedním z mnoha přítomných ukrajinských spisovatelů. (Mluvil mimo jiné o úspěšném, i do češtiny přeloženém spisovateli Andreji Kurkovovi, který sice píše rusky, ale vyjadřuje svoji podporu a příslušnost k Ukrajině, stejně jako někteří další rusky píšící Ukrajinci.)

[25]
Ve veletržním knihkupectví bylo možné být obsloužen v češtině naší mladou krajankou, která jinak v Lipsku studuje germanistiku

Čeští velikáni

Zmiňované české knihy i řada dalších byly vystaveny na českém stánku, který letos prošel velkou proměnou. Do výběrového řízení na jeho vytvoření se přihlásilo výrazně více společností než v jiných letech, ovšem tentokrát už ne Svět knihy, kterému Ministerstvo kultury veletržní propagaci českých knih svěřovalo v předchozích letech. Každopádně ho v tomto roce vyhrála  českobudějovická firma Bent a díky ní získala česká expozice zcela novou podobu. I když někteří pesimisticky soudí, že každá změna směřuje k horšímu, v tomto případě se snad dá říci, že jde o zlepšení, protože expozice působí vizuálně mnohem atraktivněji než ta dřívější, a mezi stovkami dalších stánků, které vypadají dost podobně a často fádně a nepřitažlivě (viz lipský stánek Slovenska), jakékoli oživení a nekonvenční řešení představuje velké plus.

Dodejme, že potřebu vizuální změny podoby stánku už dříve opakovaně vyjadřovali někteří jeho čeští návštěvníci (či „uživatelé“), jako například Dana Blatná, jejíž agentura se zaměřuje na prosazování kvalitních českých beletristických knih k vydání v zahraničí, zprostředkovává sjednání překladu a vydání. A totéž prý většinou konstatovali i němečtí návštěvníci veletrhu, i když se několik málo z nich marně shánělo po zaměstnankyních Světa knihy, s nimiž si za předchozí léta vytvořili přátelské vztahy.

Germanistky Šárka Krtková, Tereza Semotamová či Barbora Šrámková, které v Lipsku tvořily nový personál českého stánku, ale svoji roli zřejmě zvládly dobře. Jako pracovník Národní knihovny jsem na novém stánku měl stejně dobré zázemí jako v minulosti. Zazněly ovšem i některé nespokojené hlasy, a nedostatky připouští i sami ti, kteří na stánku letos pracovali. Bylo na něm vystaveno méně českých knih než dříve a vybudován je tak, že se u něj zvýšilo nebezpečí krádeží…

[26] [27] [28]
Germanistky Šárka Krtková a Tereza Semotamová (vlevo), dřevěné knihy (uprostřed) a fikční svět v kostce - Farma zvířat

Ale jak tedy stánek, který už v Čechách vyvolal silné a vzbouřené emoce (viz diskuze zde [29]), vlastně vypadal? Vévodila mu maketa dvou obřích rozevřených knih, respektive čtyř knih přiložených hřbety k sobě navzájem, takže společně vytvářejí tvar rovnoramenného kříže (pokud by měl ještě správnou barvu, dobře by se hodil i do švýcarské expozice). I letos přitom bylo možné na veletrhu vidět širokou škálu knih od těch elektronických, kamenných, kolibřích, dřevěných a pevně zabudovaných do kusů nábytku, přes knihy v podobě dutých plastových hřbetů coby pouhých vizuálních interiérových doplňků až k papírovým kvádrovým artefaktům, do kterých bylo možné nahlížet a z nichž každý představoval fikční svět jedné konkrétní knihy (například Farmu zvířat). Mohutné knihy z českého stánku ale letos asi měly jedno prvenství: byly mezi těmi všemi nejvyšší, pevně a tvrdě se vzpínaly uvnitř čtvrté haly lipského veletrhu jako horské velikány...

[30] [31] [32]
Obří knihy českého stánku, velká maketa s nápisem Můžu být tvoje kniha (lákající nové začínající autory), fikční svět v kostce - Jules Verne

[33] [34] [35]
Materhorn jako logo jednoho švýcarského vydavatele, současný stánek Slovenska, stylizované turistické značky