Ve čtvrtek 21. listopadu 2013 se v prostorách Ústavu vědeckých informací 1. Lékařské fakulty UK konala konference IKI (Informace, konkurenceschopnost, inovace) 2013 s podtitulem "Rozmanitost informačního světa". Hlavním pořadatelem konference byla Česká informační společnost [4] ve spolupráci s Ústavem informačních studií a knihovnictví [5] FF UK a Ústavem vědeckých informací [6] 1. LF UK. Moderátorem konference byl Richard Papík.

[7] [8]
Vlevo: zahájení konference; vpravo: nová budova Ústavu vědeckých informací (snímek z otevření v roce 2009)

Konferenci několika slovy o nové budově ÚVI [9] zahájil prof. Aleš Žák, proděkan pro vědeckou činnost na 1. Lékařské fakultě UK, kterého následně vystřídala Radka Římanová. Ta v krátkosti představila Českou informační společnost, hlavního organizátora konference.

Česká informační společnost byla založena v roce 1990 a její zakladatelkou byla bývalá ředitelka Státní technické knihovny Eva Sošková. Mezi aktivity ČIS patří například Infoparty, Jinonické informační pondělky a v neposlední řadě i konference IKI, která se letos konala již po šesté. Členská základna ČIS v současné době čítá (včetně pobočky při Národním archivu) cca 260 členů. V závěru paní Římanová také upozornila, že od nového roku se bude kvůli změnám občanského zákoníku ČIS, o.s. měnit na ČIS, z.s., neboli zapsaný spolek.

[10] [11]
Aleš Žák z 1. Lékařské fakulty a Radka Římanová z České informační společnosti

David Horký, Country Manager společnosti Thomson-Reuters [12] pro střední a východní Evropu následně představil kritéria výběru časopisů do Web of Science [13]. Pan Horký uvedl, že pro dnešní dobu je charakteristické informační zahlcení či přetížení (information overload) a vědec musí průměrně přečíst 200 článků ročně – což je ale jen cca 0,4% z celkového množství dostupných článků. Výběr těch správných a relevantních článků a časopisů je tedy klíčový, a právě proto jsou kritéria pro zařazení periodika do Web of Science poměrně podrobná a přísná.

Kritéria výběru by se dala shrnout do čtyř skupin: publikační standardy, obsah, mezinárodní rozmanitost a citační analýza. V rámci publikačních standardů se sleduje, jestli je časopis vydáván pravidelně a včas, jestli splňuje mezinárodní editorské zvyklosti (např. informativní název, abstrakt, afilace autorů, podrobná bibliografie) a samozřejmě i jestli je recenzovaný (neboli peer reviewed).

[14] [15]
Vlevo: moderátor konference Richard Papík; vpravo: David Horký ze společnosti Thomson-Reuters

Při hodnocení obsahu se zkoumá, jaké časopisy jsou v dané vědní oblasti již indexované. S tím souvisí i mezinárodní rozmanitost, tj. potřeba mezinárodní diverzity (zejména ve vztahu k cílové skupině autorů). V této souvislosti pan Horký zmínil projekt regionálních časopisů, který probíhal v letech 2006-2009 právě proto, aby byla posílena regionální funkce. Z celkového počtu cca 10.000 časopisů jich nakonec vybrali 1.600, přičemž důležitým kritériem výběru byla především specifičnost obsahu a regionální perspektiva.

Posledním významným kritériem výběru je citační analýza, tj. identifikace článků a kalkulace tzv. impact factoru. Ten se obvykle počítá za poslední dva roky; nicméně některé časopisy ve Web of Science začaly počítat i pětiletý impakt faktor. Současně jsou penalizovány autocitace časopisů (tj. citování jiných vlastních článků). Většina časopisů má úroveň autocitovanosti do 15%; pokud by byla příliš vysoká, časopis může být z Web of Science vyřazen.

Jako další vystoupila trojice absolventů UISK Tereza Praksová, Petr Hons a Hana Heringová, kteří v současné době pracují ve společnosti IBM [16] na pozicích informační podpory. Nejprve přišlo na řadu krátké představení společnosti IBM, která si dlouhodobě drží status technologického leadera. IBM má celkem 430.000 zaměstnanců, již dvacet let po sobě má nejvyšší počet registrovaných patentů, a podle časopisu Forbes se jedná o čtvrtou nejhodnotnější společnost na světě.

[17] [18]
Vlevo: Tereza Praksová; vpravo: Hana Heringová a Petr Hons

Stejně jako každá velká firma také IBM reaguje na aktuální trendy. V posledních letech například klesají prodeje hardware a naopak rychle roste zájem software a služby. IBM se proto již nezaměřuje na počítače, servery a další "fyzické produkty", ale především právě na služby.

Trojice absolventů také pohovořila o své práce v IBM, kde mají na starosti vedení znalostního centra a věnují se také správě informačních portálů. Spravují mimo jiné interní sociální síť, seznam zdrojů, které IBM kupuje či předplácí, a poskytují de facto referenční služby pro firemní klienty. Je nicméně otázkou, jak dlouho na takových pozicích budou vůbec lidé potřeba. Analytici společnosti Gartner [19] totiž předpovídají, že do roku 2020 bude až třetina informačních pracovníků nahrazena chytrými stroji a informačními systémy. Dr. Papík na to nicméně odpověděl bonmotem spisovatele Ephraima Kishona, že "počítače budou menší a menší, až zmizí úplně".

Jako další vystoupil Martin Svoboda, ředitel Národní technické knihovny [20], s příspěvkem na téma "Knihovna je služba - dvojí role NTK". Stejně jako v případě IBM začala přednáška krátkým představením instituce a pohledem do historie od prvních základů fondu v roce 1718 až po současnost. Z novodobé historie je samozřejmě nejvýznamnější datum 9. září 2009 (neboli 09/09/09), kdy byla otevřena nová budova NTK [21] v pražských Dejvicích.

I když NTK působí velmi moderně, podle slov pana Svobody ji trápí nedostatečná přizpůsobivost a velká setrvačnost. NTK proto i po otevření nové budovy pokračovala ve zkoumání a zdokonalování vlastní činnosti. Tyto snahy se naplno realizovaly v roce 2011, kdy vznikly základy projektu EFI ("Efektivní informační služby"), který zahrnuje sérii vnitřních auditů, SWOT analýz a dotazníkových akcí ve snaze o optimalizaci služeb a vnitřních procesů. NTK se tak zkrátka snaží být dokonalou akademickou knihovnou.

[22] [23]
Vlevo: ředitel NTK Martin Svoboda; vpravo: otevření nové budovy NTK v září 2009

Pan Svoboda ve svém příspěvku zmínil také nedávnou integraci s VŠCHT, která začala v roce 2011 a byla dokončena letos (viz samostatný článek [24]). Do budoucna se plánuje například integrace s knihovnou Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky a možná jednou i s knihovnou ČVUT. NTK chce také fungovat jako Národní centrum v oblasti informační infrastruktury výzkumu a vývoje, vzdělávání a veřejných informačních služeb.

Poté vystoupila Eva Dibuszová z Vysoké  školy chemicko-technologické v Praze [25]. Ve svém příspěvku se věnovala Centru informačních služeb [26] VŠCHT Praha. Jejich cílem je, poeticky řečeno, "akademický pracovník nezatížený administrativou, využívající profesionální služby".

Mezi okruhy činností, kterým se Centrum informačních služeb věnuje, patří produkce, nákup a správa EIZ (elektronických informačních zdrojů), rozvoj informačních systémů a v neposlední řadě uživatelská podpora (studijní informační systém, e-learning, knihovní katalog, webové stránky, repozitář). Díky integrací s NTK došlo k rozšíření fondu, profesionalizaci jeho správy a uživatelé mají k dispozici nové moderní prostory; zatím ale stále chybí oboroví knihovníci, informatici a IT specialisté.

[27] [28]
Eva Dibuszová a část prezentace věnovaná vzniku chemTK (tj. integraci knihovny VŠCHT s NTK)

Hana Churáčková z Úřadu průmyslového vlastnictví [29] následně pohovořila na téma "Společné patentové třídění a patentové databáze". V úvodu také ÚPV v krátkosti představila. Úřad průmyslového vlastnictví aktuálně spravuje přes 30 milionu patentových dokumentů. Většina poskytovaných služeb je zdarma, přičemž placené jsou například rešerše (např. rešerše na právní stav dokumentu, na patentovou rodinu, na ochranné známky atd.).

Co se týče informačních zdrojů, důležitá je především národní patentová databáze. Ta obsahuje české a československé patenty od čísla 1, přihlášky od roku 1991 a všechny zapsané užitné vzory. Obsahuje také všechny evropské patenty, které platí na území ČR – k tomu ostatně stačí jen dodat český překlad a zaplatit poplatek. Jak paní Churáčková s nadsázkou zmínila, "Když se patentoví úředníci fotí, tak neříkají cheese ale fees".

[30] [31]
Vlevo: Hana Churáčková; vpravo: webové stránky Úřadu průmyslového vlastnictví (s označením odkazu do databází ÚVP)

Zmínku si zaslouží také databáze Espacenet [32]. Ta obsahuje cca 80 milionů patentových dokumentů z celého světa včetně možnosti strojového překladu pro řadu jazyků (ve spolupráci se společností Google).

Co se týče třídění patentových informací, Evropský patentový úřad až do minulého roku používal své vlastní třídění - European Classification (ECLA). Stejně tak i Američané používali vlastní třídění, které bylo úplně odlišné od evropského. Tyto rozdíly se nicméně podařilo vyřešit implementací tzv. společného patentového třídění, o kterém jsme podrobněji psali v samostatném článku [33] v minulém čísle.

V závěru prezentace paní Churáčkové zazněly i další zajímavé statistiky, například že za loňský rok bylo podáno 973 národních patentových přihlášek, že na území ČR k 31.12.2012 platilo 8.608 národních patentů a 22.256 evropských, nebo že patent platí maximálně 20 let, přičemž průměrná doba udržování v platnosti je cca 12 let. Nejnižší udržovací poplatky se přitom platí na začátku a nejvyšší na konci – takže pokud je nějaký patent platný třeba 18 let, je zřejmé, že se jedná o velmi významný patent, který se svým majitelům stále vyplácí.

V dalším příspěvku byl představen projekt Rozečti.se [34], který nám přišli přiblížit jeho tvůrci Michal Zwinger, Michal Hudeček, Jana Krejčí a Richard Papík. Jedná se o systém na podporu zlepšení parametrů čtení; jednoduše řečeno "rychlého čtení". Zejména vzhledem k současné informační explozi je rychlé čtení poměrně důležité. Bohužel, ačkoliv čtení využíváme celý život, pořádně se mu věnujeme (prakticky i teoreticky) naposledy na základní škole. Číst tak sice umí každý; ale většina čtenářů má řadu návyků a zlozvyků, které čtení výrazně zpomalují. Sem patří například artikulace při čtení, malé zrakové rozpětí, regresní pohyby při čtení či nesoustředěnost.

[35] [36]
Vlevo: Jana Krejčí; vpravo: Michal Zwinger a Michal Hudeček

To vše má samozřejmě negativní vliv na rychlost a kvalitu čtení, aniž by si to většina lidí vůbec uvědomila. A tak zatímco např. zrakové rozpětí je u netrénovaných lidí 7-10 znaků, po tréninku může být až 20. A zatímco většina lidí čte průměrnou rychlostí 120 slov za minutu, s tréninkem se člověk může dostat na více než 500. A přesně to řeší aplikace Rozečti.se (které jsme se v Ikarovi již před časem věnovali [37]).

Autoři také prezentovali několik aktuálních grafů a statistik, například že aplikaci již použilo téměř 9.000 uživatelů a jejich průměrné zlepšení dosahuje 160%. Na základě reálných dat všech uživatelů se také ukázalo, že počáteční rychlost je průměrně 211 slov za minutu a u většiny uživatelů dochází ke zdvojnásobení rychlosti. Absolventi všech 20 lekcí dosahují dokonce až 640 slov za minutu. 

Snahou autorů je vytvořit nejlepší aplikaci na rychlé čtení a obecně i co nejlepší e-learningovou aplikaci vůbec. Kladou proto velký důraz na přehlednost, funkce a neustálý vývoj. Projekt získal mj. ocenění Vodafone Nápad roku 2012 a tvůrci aktuálně pracují na expanzi na světový trh. Koncem léta také spustili nový projekt pro knihovny, které mohou svým uživatelům nabídnout kurz zdarma.

[38] [39]
Rozhraní aplikace Rozečti.se - přehled lekcí a globální statistiky

Po té vystoupila Helena Kučerová z Ústavu informačních studií a knihovnictví [5] FF UK s příspěvkem na téma "Znalostní báze pro obor organizace informací a znalostí". Zaměřila se především na projekt v rámci programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI), na který získali i grant Ministerstva kultury. 

Výzkum ukázal, že studijní obory a předměty a technologie (např. Polytematický strukturovaný heslář, PSH) jsou na dobré úrovni a srovnatelné se zahraničím. O něco horší je ale situace u výukových materiálů. Stále se například používá kniha Věcné pořádání informaci a selekční jazyky od Blahoslava Kováře, která je kvalitní, ale protože pochází z let 1981-1984, naprosto nereflektuje vývoj za posledních třicet let (tj. elektronické dokumenty, internet atd.).

Stejně tak zaostáváme v oblasti periodik, neboť specializovaný časopis by u nás asi nepřežil. Problémem jsou i standardy. Máme na jednu stranu docela zdařilou terminologii, která ale není moc kompatibilní se zbytkem světa, který mluví a publikuje anglicky.

[40] [41]
Helena Kučerová z UISK FF UK hovořila také o změnách paradigmat organizace znalostí

Na základě tohoto zkoumání byly zformulovány tři východiska, resp. hypotézy: závislost organizace znalostí a kulturním a jazykovém kontextu, rozšíření kontextu organizace znalostí za hranice tradičních paměťových instituci a změna paradigmatu organizace znalostí. Jinými slovy, cílem je vytvořit znalostí bázi; tj. shromáždit a systematizovat dostupné znalosti a informace z oboru; získat podkladové materiály pro aktuální vědeckou publikaci, obohatit naši odbornou terminologii atd. 

Autorka v závěru také zmínila několik formálních či technických podrobností. Projekt např. využívá metodiku Denton – Spiteri postavenou na principech fasetové analýzy, a nechybí ani podrobné tagování obsahu. Systém díky tomu obsahuje velmi potřebnou inferenci, neboli hledání (často i nepřímých) souvislostí. Na projektu spolupracuje i Dr. Bratková z UISK FF UK.

[42] [43] [44] [45]
Díky podrobné analýze obsahu a přiřazení jednotlivých tagů a kategorií je možné zjistit i nepřímé souvislosti - například že fasety používá bibliografická klasifikace i dvojtečkové třídění

Pavel Kilian pohovořil o projektu "Průzkum znalostí a chování uživatelů internetu v ČR", který vznikl v rámci jeho diplomové práce (obor Service science, management & engineering [46]) na Masarykově univerzitě v Brně a ve spolupráci se společností Dobrý Web [47]. Cílem bylo zjistit základní znalosti a dovednosti uživatelů a obecně zjistit současný stav.

Dotazníky byly koncipovány tak, aby obsahovaly faktografii, úkoly, experimenty, sociodemografické otázky, zkrátka celou řadu důležitých ukazatelů. Sběr dat trval 16 dní a celkem bylo získáno 2894 odpovědí. Bylo také provedeno srovnání s výzkumem Českého statistického úřadu a ukázalo se, že reliabilita (spolehlivost) výzkumu je 0,76.

Pan Kilian samozřejmě zmínil také některé výsledky. Některé nás možná nepřekvapí – například že dvou třetinám lidí vadí CAPTCHA (opisování často nečitelného kódu před odesláním nějakého formuláře na webu). Bohužel, v mnoha případech je nezbytná a proto i její autor Luis von Ahn představil systém reCAPTCHA, který je sice stejně "otravný", ale současně pomáhá digitalizaci starých knih. Denně je díky tomuto systému přepisováno 40 milionů slov.

Docela překvapil počet profilů a účtů na internetu: hodně lidí jich má 4-10, což není málo. Problémem ale je, že tři čtvrtiny lidí u nich používá stejná hesla. Mimochodem, co se hesel týče, nejvíce uživatele obtěžuje nutnost měnit si heslo např. každý měsíc nebo nutnost používat hesla vygenerovaná systémem. Nechyběly ale ani otázky např. na klávesové zkratky, nebo jaké uživatelé znají a poznají ikony (např. Facebook).

[48] [49]
Vlevo: Pavel Kilian; vpravo: ukázka výsledků (znalost klávesových zkratek)

Výsledky průzkumu si připravil také David Horváth. Konkrétně se jednalo o průzkum informační gramotnosti studentů bakalářského studia nelékařských oborů na 1. LF UK, který probíhal od 30. září do 15. listopadu 2013. Dotazník obsahoval demografické ukazatele, otázky na způsoby získávání informací, rešeršní služby, sociální sítě atd. Autor oslovil celkem 307 studentů, přičemž vyplněných dotazníků bylo 171 (66%). Studenti prvních ročníků měli vyplnění povinné; ve 2. a 3. ročníku už nikoliv, a dotazník zde vyplnila jen třetina dotázaných. 

Co se týče výsledků, ve sledovaných oborech studují především ženy (cca 90%). K využívání služeb knihovny dochází nejčastěji jednou až dvakrát týdně. Studenti nejčastěji vyhledávají ve veřejných zdrojích a stejně tak i ve zdrojích ke studiu převažuje internet (na druhém místě jsou monografie a na třetím kolegové). Studenti prvních ročníků v databázích nevyhledávají téměř vůbec (83%); druhé a třetí ročníky už ano (ačkoliv zejména kvůli bakalářce).

Na semináře o informační gramotnosti studenti nechodí, o e-learning je zájem zhruba "padesát na padesát". Většina studentů používá Wikiskripta (72% prváci, 97% druhé a třetí ročníky), zhruba polovina druháků a třeťáků si zpracovává rešerše (prváci minimálně). O vzdálený přístup k EIZ se studenti zajímají, MVS nevyužívají vůbec. Co se týče sociálních sítí, s přehledem vede Facebook a Google+. Nejvíce profilů na sociálních sítích mají studenti adiktologie.

[50] [51]
Vlevo: David Horváth; vpravo: krátká diskuse po skončení prezentace

V poslední části konference vystoupila čtveřice absolventek UISK [5] – Patricie Krechloková, Kateřina Nekolová, Magdalena Hornová a Nina Seyčková. Patricie Krechloková si připravila velmi zajímavý příspěvek o internetu v Číně, který se často označuje jako Velký čínský firewall v parafrázi na Velkou čínskou zeď. Nejprve opět několik statistik: v Číně je přibližně 590 milionu uživatelů, což značí penetraci internetu cca 44,1%. Významná většina uživatelů (78,5%) se připojuje přes mobilní připojení.

Co se týče věkové struktury, převažují zejména mladší uživatelé (do 39 let). Na internetu tráví průměrně 21,7 hodin týdně, což je více než dvojnásobek oproti roku 2012. Mezi hlavní způsoby komunikace patří instant messaging (84%), vyhledávání, online zprávy, atd. Nechybí samozřejmě ani video, hry, sociální sítě, atd. 

Velmi populární je také blogování (68%) a mikroblogování (56%). Mikroblogy fungují podobně jako Twitter, tj. s omezením např. na 140 znaků. Díky čínskému znakovému jazyku se do nich ale vejde až 4x více obsahu. Dvě největší blogovací služby v Číně mají každá 500 milionů registrovaných uživatelů; nejoblíbenějším bloggerem je herec Chen Kun, který má více než 64 milionů followerů.

[52] [53]
Vlevo: Patricie Krechloková; vpravo: srovnání "úspornosti" čínského písma (stejný citát v čínštině a angličtině)

Přístup k zahraničnímu obsahu je ale komplikovaný. Pro internet v Číně je totiž charakteristické ovlivňování ze strany vlády – ve formě cenzury, zastrašování a propagandy. V oblasti cenzury je asi nejznámější projekt Zlatý štít (neboli velký čínský firewall), který spočívá v blokování IP adres, filtrování DNS a URL adres (např. Facebook, YouTube, Twitter), blokování klíčových slov (např. svobodný Tibet) a manuálním filtrování obsahu. Dle odhadů jsou v Číně asi 2 miliony cenzorů.

Zastrašování se projevuje například zatýkáním známých bloggerů a aktivistů (např. Ai Weiwei), což má za následek znejistění komunity a částečnou sebecenzuru. O propagandu se pak starají internetoví komentátoři, označovaní jako "strana 50 centů" nebo "50 haléřů" – tolik údajně dostávají za psaní pozitivních (tj. provládních) článků a příspěvků.

Je také typické, že zakázané a blokované zahraniční služby jsou v Číně nahrazeny čínskými verzemi (Baidu místo Facebooku, Youku místo YouTube, QQ místo Skype, Baidu Baike místo Wikipedie). Uživatelé nicméně restrikce často obcházejí, např. s využitím proxy serverů nebo i charakteristiky čínského jazyka (homofony a homografy) - např. místo znaku pro cenzuru se používá říční krab. 

[54] [55]
Vlevo: Vizualizace cenzurovaných klíčových slov a webových stránek (zdroj: informationisbeautiful.net [56]); vpravo: čínské ekvivalenty západních sociálních sítí a služeb (zdroj: Ogilvy / asiadigitalmap.com [57])

Kateřina Nekolová následně hovořila o možnostech rozvoje interkulturních knihovnických služeb. Ukazuje se totiž, že knihovna je jedním z prvních míst, kam často zamíří např. imiranti, jakmile najdou bydlení. A proč zrovna knihovna? Protože je otevřená, bezpečná, a nabízí přístup k informacím. Cílové skupiny jako (i)migranti, menšiny, či původní obyvatelstvo jsou tedy pro knihovny poměrně významné.

V prezentaci zaznělo také několik praktických ukázek; např. "interkulturní" regály ve velkých knihovnách (např. sekce českých knih v knihovně v New Yorku), tzv. kouzelná kostka ve Frankfurtu nad Mohanem (informace o knihovně zábavnou formou), či ukázky přizpůsobení prostorů (popisky v různých jazycích, využití piktogramů). Občas knihovny realizují i velmi specifické kroky; např. ve Vídni mají počítače jen pro ženy, protože muslimským ženám vadilo sedět vedle neznámých mužů. 

A jaká je vlastně situace v ČR? Statistiky ukazují, že v České republice jsou 4% cizinců, což je poměrně málo – ale třeba v Praze jich je již 13%, což už je pro změnu docela dost (nejčastěji z Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu). V současné době probíhají dva mezinárodní projekty zaměřené na rozvoj interkulturních knihovnických služeb: Knihovny jako brána integrace imigrantů v Evropské unii a Knihovny pro všechny - Evropská strategie pro multikulturní vzdělávání (ESME). Přímo v ČR se také připravuje projekt Specifika poskytování služeb romským uživatelům ve veřejných knihovnách ČR a možnosti rozvoje těchto služeb.

Obecně tedy platí, že klíčem k úspěchu je spolupráce, úzký kontakt s cílovou skupinou, otevřenost, pozitivní naladění personálu, či nenáročné financování. Velmi důležitý je každopádně zmiňovaný personál – ať už se jedná o aktivitu a ochotu zapojit se, o jazykové znalosti nebo třeba i vlastní migrační zkušenost. Vše ostatní už pak většinou funguje téměř samo.

[58] [59]
Kateřina Nekolová ve svém příspěvku zmínila řadu příkladů ze zahraničí; od vhodného složení fondu až po často velmi svérázný marketing. Například knihovna v Peru, umístěná uprostřed chudinských slumů, o sobě dává vědět barevnými obrázky (de facto graffiti) na zdech své budovy i okolních domů.

Dalším tématem bylo "Využití online sociálních sítí pro podporu sociálních projektů", o kterém pohovořila Magdalena Hornová, která se tématu věnuje ve své disertační práci (vedoucí je Petra Štogrová-Jedličková). Mezi základní otázky, které si autorka položila, patří charakteristika online aktivismu, jeho typické znaky, genderový rozměr, či možnosti vytvoření komunit. K zodpovězení těchto otázek byla využita analýza sociálních sítí, analýzy SWOT a PEST, pilotní průzkumy atd. 

První pilotní průzkum se týkal projektu "Žijeme spolu jako doma" neziskové organizace Jako doma [60]. Cílem byla  podpora místní komunity (konkrétně propojení obyvatel Karlína s  komunitou bezdomovců), s tím související osvěta (letáky a plakáty), veřejné akce (divadelní představení ve spolupráci s divadlem DivaDno [61], přednášky, promítání filmů, společné vaření) a nechyběla ani práce s médii: Facebook, regionální média (Karlínské listy, Rádio Wave, Čro) i média tematická (Nový prostor).

Na projekt navazoval průzkum zaměřený na využití Facebooku pro aktivizaci cílové skupiny. Průzkumu se zúčastnilo 235 respondentů a 404 účastníků akcí. Ukázalo se, že o informace na Facebooku je zájem, dopad je ale nižší než při sdílení "face-to-face" neboli tváří v tvář. Stejně tak i zapojení médií pomohlo, ale osobní kontakt byl stále nejdůležitější.

[62] [63]
Vlevo: Magdalena Hronová; vpravo: informace o projektu "Žijeme spolu jako doma"

Poslední příspěvek konference IKI si připravila Nina Seyčková, která se zaměřila na oblast nových médií a nových muzeí. Odborně řečeno, lidé mají imanentní potřebu muzealizovat svou skutečnost, což v praxi znamená, že lidé zkrátka potřebují uchovávat svou historii (ať už svoji vlastní, nebo své země). Proto např. lidem postiženým nějakou katastrofou nejvíce vadí ztráta osobních věcí.

Právě proto je tedy důležité mít paměťové instituce, jako jsou muzea a knihovny. Ty mají ale v současné době bohužel určitý punc zastaralosti (pasivita, nedotknutelnost exponátů, napomínání od kustodů), trápí je často fyzická nedostupnost, a obecně určitá nepružnost a těžkopádnost. Slabé stránky ale můžeme brát i jako výzvy. Muzeum by mělo umět zaujmout a nabídnout i přidanou hodnotu. Z přístupu typu "one-to-many" (kdy instituce oslovuje své pasivní návštěvníky) se stále častěji objevují snahy o přístup typu "many-to-many" (tj. větší zapojení návštěvníků, interakce, podíl uživatelsky generovaného obsahu). S tím ostatně souvisí také otázky vzdělávání; učení je celoživotní proces, a právě v kontextu neformálního vzdělávání a zážitkového a kooperativního učení mají muzea a galerie velký význam.

V prezentaci zazněly také některé příklady, například projekt steve.museum využívající tzv. sociální tagování neboli "folksonomii" (kdy popisy uměleckých děl vytvářejí sami uživatelé), využití audioprůvodců v New Yorském metropolitním muzeu MoMA (Metropolitan Museum of Art), zapojení návštěvníků do role kurátorů v Brooklynském muzeu atd.

Autorka také představila svůj projekt životopisně-literární výstavy v Muzeu Fráni Šrámka [64], jejímž cílem bylo představit Fráňu Šrámka více jako člověka než jako národního umělce. Do muzea totiž chodili především senioři a bylo potřeba přiblížit výstavu mladým lidem, zejména studentům. Stará výstava byla proto rozšířena a aktualizována – a propojena s novou expozicí, aby zaujala obě skupiny návštěvníků. Proběhlo i několik filmových a literárních workshopů a také filmové a literární soutěže. Nakonec byl vydán i sborník vítězných prací v .pdf.

Nina Seyčková v současné době pracuje v Hrdličkově muzeu člověka [65], které je v nezměněném stavu již od roku 1937. Opět tedy přichází na řadu snaha o modernizaci a současně i zachování tradice, snaha o partnerský přístup k návštěvníkovi, o větší zapojení moderních technologií atd. Připravuje se také výzkumný projekt, který by měl všechny tyto změny vyhodnotit (tj. porovnání současné expozice s novou, výzkum návštěvnického chování a spokojenosti atd.).

[66] [67]
Vlevo: Nina Seyčková; vpravo: noční prohlídka v Hrdličkově muzeu člověka (zdroj: Facebook [68])