„Tištěné knihy stále fascinují čtenáře, Lipský knižní veletrh po čtyřech dnech končí s potěšitelnou bilancí“. Těmito slovy zhodnotili organizátoři veletrhu skutečnost, že se na výstaviště ve dnech 15. až 18. března letos dostavilo asi o pět stovek návštěvníků více než minulý rok (konkrétně 163 500). I letos se na průběhu veletrhu přirozeně odrazily aktuální politické události: kupříkladu dva Syřané ve stánku nadepsaném Arabské jaro informovali především o událostech v Sýrii a pokojnou formou proti nim protestovali. Veletržní knihkupectví také nabízelo nedávno vydanou biografii Joachima Gaucka, který byl právě v poslední den konání veletrhu podle očekávání zvolen německým prezidentem.

[4]

Stánek Arabského jara se nacházel přímo naproti expozice České republiky, domácími zde byli dva Syřané žijící již několik let v Německu

Digitalizace a portály

Když jsme ale začali u rekordů, o další – úředně potvrzený zástupcem Guinessova [5] výboru – se na výstavišti postarala firma Skoobe. V pátek na jejím stánku 2 012 lidí postupně – „štafetově“ – předčítalo z elektronické verze knihy Eragon, čímž byl dosažen světový rekord (předchozí „výkon“ byl 415 lidí). Neskromně přiznám, že i mým přičiněním.

Sekce věnovaná knihám ne papírovým, ale elektronickým, se na veletrhu obecně stále rozšiřuje. Letos na ní přibyl nový projekt: Weltbibliothek digital [6]. Jde o webový portál zahrnující odkazy na volně přístupné webové stránky zprostředkující texty, které jsou roztříděny do kategorií poezie, romány a dramata, pohádky a ságy, literatura faktu, historické prameny, filozofie a věda, mezinárodní klasikové, časopisy a slovníky. Převahu mezi zařazenými texty zatím mají ty německé (z českých jsem tam při zběžném prohlížení nenašel žádný), ale autoři zdůrazňují, že výběr není reprezentativní a lidé můžou sami posílat tipy na možná doplnění. Každopádně projekt byl na veletrhu prezentován vizuálně přitažlivým klasicistickým „portálem“ (v původním slova smyslu), v němž se skrývaly velké obrazovky odpovídající jednotlivým výše uvedeným kategoriím.

[7]

Projekt Weltbibliotek digital, který vznikl díky spolupráci Univerzitní knihovny v Lipsku a organizátorů Lipského knižního veletrhu, byl spuštěn týden před zahájením veletrhu

Ceny mezi Hitlerem a Stalinem

Během veletrhu obdržel literární cenu Bank Austria Literaris 2012 román Vrač Martina Ryšavého. Součástí ocenění je vydání německého překladu Vrače v nakladatelství Wieser Verlag. Letošní cenu Lipského knižního veletrhu v kategorii beletrie obdržel Wolfgang Herrndorf za svůj román Sand (Písek). Podle Jitky Nešporové se tento thriller „odehrává počátkem sedmdesátých let na Sahaře, příběhem defilují velmi rozdílní protagonisté, je to noční můra, avšak podaná s lehkostí, v elegantním tónu a se smyslem pro komično“. Cenu za překlad získala Christina Viragh, která posledních pět let zasvětila práci na překladu rozsáhlého díla Párhuzamos történetek [8] (Paralelní příběhy) Maďara Petera Nadase (slovensky vyšlo ve třech svazcích roku 2009, česky zatím ne).

Z knih, které byly letos nominovány na cenu Lipského knižního veletrhu v oblasti non fiction, mne nejvíce zaujala Weiße Magie: Die Epoche des Papiers (Bílá magie. Epocha papíru). Její autor, Lothar Müller, profesor všeobecné a srovnávací literární vědy, se v ní ani tolik nezabývá technologií výroby papíru, jako spíše jeho kulturními a zvláště literárními dějinami, takže se na stránkách jeho knihy setkáme s Donem Quijotem a romány z jeho knihovny, které mu jsou spáleny, aby už dále nepropadal jejich bludům; s Robinsonem Crusoe a jeho deníkem; s Balzacovými Ztracenými iluzemi a „papírovou intrikou“ nebo s Jamesem Joycem, novinovým papírem a nůžkami. Významné místo zaujímá v jeho knize esej Paula Valéryho Politika ducha, v níž se francouzský básník zamýšlel nad tím, co by se stalo, kdyby naráz jakýsi mikrob zničil všechen papír. Tento „myšlenkový experiment“ Müllerovi posléze slouží jako „detektor univerzality papíru“ v našem světě.

Nominována byla také publikace Aufklärung. Das europäische Projekt od Manfreda Geiera. I když jistě nejde o nijak snadné téma, jednotlivé kapitoly nesou místy až trochu pohádkově prostě znějící názvy jako Jak John Locke ke svým ideám o lidských právech a toleranci přišel, Proč si vtipný džentlmen Shaftesbury dělal legraci z náboženských fanatiků nebo Jak zlí francouzští filozofové radikalizovali ideje svých anglických předchůdců.

Dalšími nominovanými publikacemi byl „tlustospis“ o Alfredu Döblinovi (autor Wilfried F. Schoeller) a Wie wir begehren od Carolin Emcke o problematice homosexuálů. Cenu v oblasti non fiction literatury ale nakonec získala jiná publikace: Verbrannte Erde. Stalins Herrschaft der Gewalt (Spálená země. Stalinova vláda násilí), jejímž autorem je Jörg Baberowski. Český čtenář nemusí být zklamaný či frustrovaný, že kniha není přístupná v češtině[1], protože mnohé z toho, co stojí v oceněné knize, najde i v jeho starší, také u nás vydané publikaci Rudý teror. Dějiny stalinismu (ta je ovšem o polovinu kratší), a nejnověji také v letos publikovaném a celkem zdařilém sborníku Za obzor totalitarismu. Srovnání stalinismu a nacismu (editoři S. Fitzpatrick a M. Geyer), kde je Baberowski spoluautorem jedné ze studií. Jestliže Rudý teror končil spíše optimistickým tvrzením, že po odhalení Stalinova kultu a odstranění jeho mrtvoly z mauzolea na Rudém náměstí se „Sovětský svaz neproměnil v demokracii, nicméně z myslí a duší lidí se vytratil strach“, pak ve Spálené zemi v méně uklidňujícím duchu konstatoval, že Stalinova mrtvola sice byla pohřbena, ale jeho odkaz žil dál.

Tématu stalinismu a hitlerismu ovšem byly věnovány i další dvě knihy, které byly v Lipsku oceněny, a sice Cenou evropského porozumění. Laureáty ceny se stali u nás dobře známí Brit Ian Kershaw (za knihu Das Ende o konci nacistického Německa) a Američan Timothy Snyder za knihu Bloodlands. Europa zwischen Hitler und Stalin (možný překlad Krajina zbrocená krví). Připomeňme, že k českým čtenářům se zatím dostala jen jeho publikace Rudý kníže. Utajený život habsburského arcivévody, v níž autor popisuje pohnutý život „ukrajinského nacionalisty“ Viléma Habsburského (1896 – 1948), který se také nakonec dostal do soukolí hitlerismu a stalinismu a zemřel jako Stalinův vězeň ve vězeňské nemocnici (jedna kapitola se jmenuje i podobně jako oceněná kniha Proti Hitlerovi a Stalinovi). V Bloodlands se Snyder zaměřil na líčení strašlivých osudů konkrétních lidí: určitá ukrajinská rodina mohla být postupně likvidována nejprve hladomorem ve třicátých letech, následně Stalinovým „velkým terorem“ roku 1937, a konečně pak zbraněmi nacistů. Podle Snydera je jeho povinností vědce zkoumat skutečné počty zabitých osob a dávat je do správných souvislostí, ale jeho „úkolem humanisty“ je tato strohá čísla opět proměnit v lidské bytosti. „Pokud se nám to nepodaří, pak Hitler a Stalin nejenže změnili náš svět, ale poznamenali také naši lidskost,“ uzavírá autor svoji knihu.

Slovinci a americká předměstí

Předmětem nesčetných debat a dalších pořadů byl letos na veletrhu opět Balkán. Mluvilo se zde o Chorvatsku, které – jak bylo zdůrazňováno – letos slaví desáté výročí účasti na veletrhu (jeden z pořadů nesl provokativní název Rozpadne se Evropská unie, až přistoupí Chorvatsko?) či Rumunsku, které mimochodem bude už brzy hostem pražského veletrhu Svět knihy 2012. Další akce lákaly zájemce nebo se skoro zoufale snažily získat pozornost názvy jako Makedonie mezi evropskou integrací a nacionálním autismem nebo Kosovo: my píšeme také!

Jestliže vloni bylo hlavní hostující zemí Srbsko, letos se hostování posunulo jen o něco málo na Sever, neboť tuto roli zastalo Slovinsko. To však v tomto roce nemělo žádnou reprezentativní expozici, jako byla ta loňská srbská, a nebýt oznámení na oficiální webové veletržní stránce, řadový návštěvník by význam Slovinska na probíhajícím veletrhu asi nezaznamenal. Slovinská literatura se v Lipsku prezentovala jako „kreativní most z veršů a příběhů mezi Východem a Západem, Jihem a Severem, Balkánem a střední Evropou“. Velká pozornost přitom byla věnována Mariboru coby městu na hranici kultur, který letos získal titul Evropské hlavní město kultury. Jeho prezentace (i mnoha dalších veletržních akcí) se účastnil Drago Jančar, dnes v cizině asi nejoceňovanější slovinský beletrista, který se v Mariboru narodil a situoval do něj i děje některých svých knih. Odehrává se v něm i děj románu, který pod názvem Nordlicht právě vyšel v německém překladu. Autor knihu doporučoval jako jakéhosi beletristického průvodce po městě. Jeho prezentace města nesla ovšem jisté stopy ambivalence: Maribor je totiž v knize představen jako město blázinců a věznic, z něhož se hlavní hrdina již nevrátí, takže nemohl garantovat, co se stane s případným skutečným návštěvníkem… Ostatně Jančarovi je ironie vlastní, v jednom svém eseji kupříkladu vychválil „neuvěřitelný kulturní a tvořivý vzestup“ Slovinska ve 20. století: „Již na jeho začátku jsme dosáhli téměř stoprocentní gramotnosti, tím se může pochlubit jen málo evropských kulturních prostředí, četli jsme knihy Slovinské matice, která svými náročnými publikacemi pokrývala téměř všechny vědecké a umělecké oblasti. Slovinské expresionistické malířství vzniklo naprosto současně s německým a slovinská moderna odstranila veškeré opoždění za evropskými literárními proudy“. Když prý ale má odpovědět na otázku, proč by měli Francouzi číst slovinskou literaturu, odpovídá, že ho to sotva zajímá, dokonce že ho sotva zajímá, co vůbec Francouzi čtou, protože už vbrzku nebude důležité, co čtou a píší Francouzi, protože ti, „zrovna jako Slovinci nebo Němci, budou zítra, pokud ještě budou číst, hltat tak akorát americkou literaturu“.

[9]

Pokud Dragu Jančarovi někdo řekne, že Slovinců je dohromady tolik jako obyvatel předměstí amerického velkoměsta, namítne, že „ono předměstí nemá kostely opevněné proti Turkům, ale jen benzínové pumpy...“. A když byl ve čtyřmilionovém Houstonu, pochopil tam prý, že ono americké město je ve skutečnosti – „předměstím Lublaně“.

Aby slovinská literatura nedopadla tak, jak to vykreslila neblahá Jančarova vize, snažili se Slovinci pro její propagaci i na veletrhu dělat, co mohli: přivezli například brožurky s úryvky z čerstvých literárních novinek, v nichž byl každý z textů přeložen do více než deseti evropských jazyků (v některých případech včetně češtiny). Mezi takto uváděnými tituly nechyběla ani Jančarova kniha Tu noc jsem ji viděl, v níž je osud mladé ženy, která se záhadně ztratí během druhé světové války, vyprávěn pěti odlišnými postavami. Dále byla představena kniha Třetí svět od Suzany Tratnik. Jestliže v jejím i česky vydaném románu Jmenuju se Damián má mladistvý hlavní hrdina problémy s definováním své sexuální identity, pak ve Třetím světě je otevřeně popisována lesbická zkušenost (v přeloženém úryvku se detailně rozebírají výrazy označující maskulinní a femininní lesbičky). Od Katariny Marinčič Slovinci uváděli její knihu O třech, v níž se jeden ze tří hlavních hrdinů upíná k Americe, o níž postavy promlouvají tónem, jako kdyby mluvili „o Měsíci nebo o krajích na opačné straně duhy“. Doufá v ni, protože jen tam má šanci podstoupit operaci, která mu vrátí ztracený zrak. A dále se veletržní návštěvníci mohli seznámit třeba s texty básníka Miroslava Košuty, jehož některé texty vyšly v antologii Nebe nad námi: čtyři slovinští básníci. Ty „lipské“ byly věnovány jeho rodnému sídlu Kriško Kraške: „Nevzpomínám si, že bych si byl vybíral planetu, na které se mám narodit. Také si nejsem vědomý toho, že bych se rozhodoval pro místo, kde se to má stát. Buď jsem to učinil povrchně, nebo to za mně udělal někdo jiný. A tak se stalo, že jsem se sotva narozený ocitl uprostřed světa, co světa, celého vesmíru“.

Píšící Češi v Německu a Němci v Čechách

V rámci východoevropského a balkánského bloku vystoupil také překladatel Mirko Kraetsch a spisovatel Jaroslav Rudiš, který měl na veletrhu řadu online vystoupení pro místní rádia i televize. Kraetsch také moderoval některá vystoupení dalších českých tvůrců (o nichž už média dostatečně informovala [10]). Mne ale více zaujaly pořady dynamicky uváděné Lucií Černohousovou, ředitelkou Pražského literárního domu autorů německého jazyka. Představovala zde vždy texty dvojice autorů (jednoho českého a druhého německého), jimž její instituce poskytla tvůrčí stipendium. Tak Pavel Brycz četl ukázku ze své knihy Tátologie, jež vznikla ve Wiesbadenu. Přímo během prezentace pak s Černohousovou vedl vtipný spor, nakolik byl odlišný výběr ukázek z jeho knihy determinován jeho mužským a jejím ženským přístupem. Brycz totiž procítěně četl rady mužům, jak se romanticky a „vcítivě“ chovat při Valentýnu („Pro muže je třeba mít na paměti, že při valentýnském hovoru při svíčkách je přísně zakázané mluvit o sobě. I když prakticky všechny dny v roce nemluví o ničem jiném, o svatém Valentýnovi se to přísně zakazuje. Mluvte o ní! O půvabném lesku v jejích očích, velebte její nahá ramena a, probůh, všimněte si těch vyzývavých náušnic, kterých by si všiml i slepý“). Zato jeho partnerka si vybrala skutečně spíše „chlapácký“ úryvek („Chcete-li být sami sebou, hledejte cestu zpátky k chlapské společnosti. Sdružujte se. Vstupujte do spolků a hnutí. Podporujte muže, kteří chtějí vidět po rozvodu své děti. Založte klub prostatiků. Čistě mužský fan klub Bruce Willise. Nebo si jen založte mariášnický klub s vyloučením žen, tak jak to dělali naši otcové a dědové, a každý pátek vsaďte úplně všechno“). Netřeba dodávat, že obě textové polohy ke správnému muži patří a doplňují se.

[11]

Pavel Brycz (vpravo) na otázku, jak jej při psaní ovlivnilo německojazyčné prostředí, odpověděl, že příliš ne a že ve Wiesbadenu žil kupodivu spíše v prostředí ruskojazyčném... Uprostřed Lucie Černohousová, vlevo Christiane Neudecker.

Spolu s Bryczem vystoupila německá autorka Christiane Neudecker, předčítající z německých textů naopak přímo vycházejících z její zkušenosti života v Praze. Jednotlivé kapitoly jsou přitom nadepsány českými výrazy jako Hluk nebo Hloubka a autorka se v nich snaží proniknout do tajů nejen jazyka, ale i do duše jeho mluvčích. Je jen škoda, že vydání její knihy se zatím plánuje jen v němčině [12] (ukázky ovšem vyšly alespoň v Literárních novinách).

Jako další česko-německá dvojice vystoupily v neděli Alena Zemančíková a Mareike Krügel. Díky blogu Pražského literárního domu autorů německého jazyka si i ti, kteří v Lipsku nebyli, mohou přečíst, jak Praha zapůsobila na německou autorku: „V Královské zahradě, kterou téměř denně procházím, jsme dnes pozorovali zamilovaný pár. Dokonce i můj syn si všiml, že se líbají déle, než je obvyklé. Musí být krásné se v Praze zamilovat“. A jak na oplátku Hamburk zarezonoval se spisovatelkou českou, která si mimo jiné také všímala projevů lásky, i když odlišných forem. Podle ní hamburský Reeperbahn „se svým erotickým showbyznysem není o nic hříšnější než Teplice-Dubí, heren je v našich pohraničních městech, například v Aši, možná i víc. Kromě jakési vyšší úrovně veřejného prostoru, lepší péče o životní prostředí, o vodu a zeleň (proč musí být Botič taková hnusná stoka, napadne tady Pražana), jsme na tom zhruba podobně. Jsme na Západě [13].“

Zcela poprvé byl na veletrhu přítomen (coby reportér) Jaroslav Balvín, šéfredaktor Portálu české literatury [14], který je primárně určen k propagaci české literatury v zahraničí. K tomuto účelu je také hojně využíván na českých stáncích na zahraničních veletrzích. Plánuje se brzké spuštění – vedle české a anglické – ještě německé verze, což bude v budoucnosti dobře využitelné právě v Lipsku a ve Frankfurtu.

Indiáni, Karel May a Disneyland

Veletrh si letos připomínal stoleté výročí úmrtí Karla Maye (1842 –1912). I při té příležitosti vyšla jeho nová monografie od Helmuta Schmiedta Karel May aneb moc fantazie. Autor v ní zevrubně rekapituluje nejen romanopiscův skutečný život, ale i jeho „život“ posmrtný. Poutavě popisuje, jak jeho díla zneužili nacisté (i když si tehdy zvláště „uvědomělí“ stěžovali, jak může být podporován autor, který se „vysmívá idejím rasismu a je nepřátelský snahám o národnostní expanzi“) a jak se s jeho dědictvím složitě potýkal režim v NDR. Ten jej nejprve zavrhoval (i když oficiálně nezakazoval), a až později postupně bral na milost (což ostatně přehledně rekapituluje i starší, do češtiny přeložená kniha Karel May. První německá pop-hvězda od Klause Farina, který ostatně několikrát cituje Schmiedtovy starší texty). Schmiedt se snaží zhodnotit i postavení Maye u současných čtenářů: podle něj v porovnání s předchozími generacemi je dnes čten méně, takže jeho „hvězda pohasíná“. Přesto ale zvláště Vinnetou zůstává velmi známou literární postavou, čehož důkazem je i to, že je stále znovu parodován a že vycházejí i zkrácená školní vydání knih o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi i s doprovodnými návodnými brožurami pro pedagogy. Dílo Karla Maye se podle Schmiedta stalo součástí klasického německého kulturního dědictví a je podle něj otázka, jaký to na další čtenářský osud mayovek bude mít vliv (sám autor „muzealizaci“ Maye vnímá se smíšenými pocity). Pokud podle něj toto „zklasičtění“ dopadne v Mayův prospěch, naplní se jen slova, která napsal May ve své knize Ardistan a Džinistan: „Život a smrt jedno jsou. Člověk nemůže žít, aniž by stále neumíral. A člověk nemůže umírat, aniž by se přitom jeho život stále neobnovoval“.

[15] [16] [17]

Dílu Karla Maye bylo na veletrhu věnováno hned několik stánků

Ještě více stánků, než těch věnovaných Mayovi, pak bylo těch, které vystavovaly některé předměty spjaté s jejich tradičním životem a nabízely obecně knihy o indiánech. Přinášely četné další fiktivní příběhy situované na divoký Západ (podle jejich autorů ovšem autentičtější než byly mayovky). Najít se ovšem daly i údajně autentické knihy jako Ich werde mich nie ergeben (Nikdy se nevzdám) od autora jménem Mitch Walking Elk (Chodící jelen [18]), který v této autobiografii vzpomínal na to, jak byl násilně poslán do bělošské školy, nějakou dobu strávil ve vězení a postupně odkrýval své indiánské kořeny. V závěru vyznává, že „oheň vzdoru v něm hoří stále stejně jako v době, kdy byl jako šestiletý chlapec odebrán matce“. Dnes prý cítí především odpovědnost za ty, kteří proces nucené asimilace přežili. Chodícího jelena bylo možné dokonce na veletrhu na vlastní uši slyšet a na vlastní oči vidět (ovšem vedle několika exemplářů „nepravých indiánek“ v podobě německých teenagerek, které nezvolily převlek manga ani Star wars, ale styl „na indiána“). Elk totiž v Lipsku zpíval s kytarou anglické písně – skeptik by dodal, že onen anglickojazyčný vzdělávací proces mu tedy nebyl tak úplně na škodu. Což je ovšem obecnější problém: jak píše třeba antropolog Thomas Eriksen, „vůdcové ovládané skupiny si musejí nejprve osvojit kulturní kódy skupiny dominantní, aby se o své záležitosti mohli efektivně zasazovat“, či dokonce ještě vyhroceněji „pokud chce někdo zachránit svoji kulturu, musí ji nejdříve ztratit“.

[19] [20] [21]

Indiánská tématika byla letošnímu veletrhu vlastní. O tom, zda indiáni skutečně nosí tmavou paruku, hnědé kontaktní čočky a kakaový make-up můžeme spekulovat...

Zato další – prý nefalšovaný – indián jménem Quentin Pipestem zde zpíval původní indiánské písně a tančil indiánské tance, v čelence a indiánském oděvu přesně takovém, jak si indiány představujeme díky Karlu Mayovi. V trochu sterilním prostředí knih jeho živelné vystoupení působilo na někoho možná jako osvěžení, na jiné spíše jako cosi kuriózního. Každopádně když fyzicky dost náročné představení skončilo, jal se „rudoch“ přihlížejícím rozdávat, nebo až skoro vnucovat letáčky, které propagovaly „EL DORADO Templin [22]“. Jde o jakýsi Disneyland ve stylu divokého Západu, nacházející se nedaleko Berlína, v němž je Pipestem už několik let zaměstnaný. Kontrast jeho zpěvu a tance, působícího stejně tak divoce jako majestátně, s jeho následným podbízivým lákáním nových zákazníků byl velký, a působil velmi smutně, především jako obžaloba toho, do jaké role západní civilizace indiány dostala, a jakou roli indián v Novém světě sehrává. Za zmínku přitom stojí to, že podle Ivana Štolla a jeho nedávno vydané knihy Radil jsem se s vlky. Setkání s kanadskými a americkými indiány indiáni vnímají polaritu Nového a Starého světa (a zřejmě i středu a okraje) opačně než lidé naší civilizace: Novým světem je pro ně Evropa, Starým Amerika…

[23] [24] [25]

Zajímavé vystoupení v podání Quentina Pipestema