Lipský knižní veletrh, který se konal ve dnech 17. až 20. března a který v těch dnech navštívilo 163 000 návštěvníků, se letos časově překrýval s bouřlivými událostmi v Libyi a v Japonsku, přičemž zvláště japonské zemětřesení se na něm nemohlo neprojevit: tamější  tragédii na veletrhu připomínaly peněžní sbírky na pomoc obětem, stánek ekologické organizace Greenpeace nabízel rádce, jak se chovat při jaderné havárii, jaká po neštěstí postihla japonskou elektrárnu Fukušima; udílení cen talentovaným tvůrcům tradičního japonského komiksového žánr Manga předcházela minuta ticha k uctění obětí; i lipský primátor při své zahajovací řeči citoval z románu Christy Wolfové Porucha : zprávy jednoho dne, který reagoval na výbuch elektrárny v Černobylu (na jeho oběti mohou v Lipsku dodnes lidé přispívat do pokladničky ruského pravoslavného kostela svatého Alexeje, který byl postaven na památku 22 000 ruských vojáků padlých v Bitvě národů).

[4] [5]

Vstupní hala Lipského knižního veletrhu

Srbové

Hlavní centrem pozornosti ovšem navzdory aktuálním událostem nebylo Japonsko, ale Srbsko, které bylo ústřední zemí letošního ročníku. Na veletrhu se o této zemi debatovalo v nejrůznějších souvislostech: o příčinách rozpadu Jugoslávie, o Kosovu a hrozbě vzniku velké Albánie, o vstupu Srbska do EU a také o angažmá Západu na Balkáně atd. Konkrétněji se probírala i témata vztahů Srbů, Německa a Lipska, představena byla kniha Serben in Leipzig, již ovšem bělehradská Nadace Dositeje Obradoviće nestihla vydat celou, a tak její zástupci přivezli alespoň exempláře s dvaceti třemi vytištěnými stranami a několika stovkami stran bílých. Na těch potištěných se zdůrazňuje úloha Lipska jako místa, kde četní srbští učenci studovali a vydávali svá díla, jako například právě osvícenec Dositej Obradović (1739-1811 [6]). Na veletrhu Srbové nabízeli četné překlady soudobých autorů, čeští čtenáři si mohli matnou představu o některých z nich vytvořit díky antologii Malá krabička. 100 nejkratších srbských povídek 20. století (Společnost přátel jižních Slovanů, 2002), v předmluvě ke knize konstatuje balkanolog Ivan Dorovský, že v letech 1945-1980 bylo Československo „v počtu přeložených děl z literatur národů Jugoslávie na prvním místě na světě“, což zjevně už neplatí (i při připočítání slovenských překladů) pro období po roce 1989. Editor Malé krabičky, profesor bělehradské univerzity a literární kritik Mihajlo Pantić, vysvětloval v rozsáhlém eseji v jedné z tiskovin distribuovaných na veletrhu, že jedním z největších paradoxů srbské sociální krize, kterou za posledních 20 let srbská společnost  prošla, je „enormní vzestup knižní produkce“, podle čísel uváděných na webových stránkách veletrhu se dnes v Srbsku ročně prodá více než šest milionů knih (včetně elektronických).

[7]

Představení knihy "Serben in Leipzig"

Mění se přitom společenská role literatury: (srbský) spisovatel už podle Pantiće není politickým prorokem, ani diktátorem určujícím estetický vkus. Podle něj je to „duchaplná hra mystifikací a demystifikací, co je na současné srbské próze nejkrásnější a nejcennější“.

Siluety fotografií současných srbských prozaiků zdobily stěnu, u níž se odehrávala největší část srbské prezentace, její centrální postavou byl ale bezesporu Ivo Andrić (1892 -1975). Andrić byl původem z chorvatské (katolické) rodiny z Bosny a Hercegoviny, ovšem většinu svých děl psal v srbštině; podle Ondřeje Vojtěchovského se nejprve hlásil k jihoslovanství, později své dílo přiřadil do srbské literatury. V roce 1961 získal jako první a dosud jediný ze zemí bývalé Jugoslávie  Nobelovu cenu za literaturu, a právě padesáté výročí udělení ceny bylo v Lipsku mohutně připomínáno. Oficiální letáky přitom zdůrazňovaly, že jeho dílo je „dnes více než kdy dříve klíčem k porozumění komplexních vztahů na Balkáně a v zemích bývalé Jugoslávie“. Srbské expozici vévodily vysoké panely, seznamující s jednotlivými etapami Andrićova života, které symbolizovala jednotlivá místa jeho pobytu během jeho studií a diplomatické kariéry (Záhřeb, Vídeň, Krakov, Štýrský Hradec, Marseille, Bukurešť, Terst, Paříž, Madrid, Berlín). Nabízeny byly i četné nové edice jeho děl, včetně zřejmě prvního německého vydání jeho diplomové práce s názvem Rozvoj duchovního života v Bosně a Hercegovině pod tureckou nadvládou[1].

[8] [9]

Významný srbský prozaik Ivo Andrić byl centrální postavou srbské expozice

Zato nepříliš výrazné, skoro neviditelné, bylo mezi představenými srbskými autory jméno Milorada Paviće (1929-2009), dnes asi u nás nejpopulárnějšího spisovatele ze Srbska, jemuž v roce 2009 vyšly dokonce hned dvě knihy. Jak se píše v jedné z nich (Papírové divadlo. Román-antologie aneb Současná světová povídka), Pavić „vždy usiloval o to, aby se změnil způsob čtení literárního díla, od něhož, jak říká, se bude odvíjet i způsob psaní. Tak vznikly jeho knihy psané formou slovníku, křížovky, klepsydry, příručky pro hádání z tarotových karet, astrologického průvodce pro nezasvěcené, či v podobě knihy se stovkou konců anebo teď románu-antologie, který čtenář právě drží v rukou“. Na formu jeho Chazarského slovníku, který se skládá ze třech barevných částí (a vyšel ve dvou verzích: pro muže a pro ženy) ovšem patrně navázal Zoran Živković (1948) (česky zatím vyšla sbírka jeho čtyř krátkých povídek Dar času), jemuž byla na veletrhu uváděna kniha Pět dunajských zázraků[2], a to ve formě nepřehlédnutelného, mohutného kompletu, který obsahoval paralelní vydání knihy v pěti jazycích – srbštině, němčině, slovenštině, maďarštině a angličtině[3]. To s výjimkou angličtiny odpovídá jednotlivým barevně odlišeným kapitolám, z nichž každá vypráví příběh nějakého zázraku či podivné události, která se odehrála na jednotlivých dunajských mostech v Řezně, Vídni, Bratislavě, Budapšti a Novém Sadu, na nichž se setkávají a prolínají osudy nejrůznějších hrdinů. V poslední kapitole dochází k magickému setkání všech zmiňovaných mostů, vždyť „velký Dunaj je řeka plná zázraků”. Kniha se dá chápat ovšem i v jisté návaznosti na Andriće, který se v jednom eseji vyznával z toho, že „ze všeho, co člověk buduje a staví, nic není v mých očích lepší a cennější než mosty; jsou důležitější než domy i posvátnější, protože obecnější, než chrámy”. A ve slavném románu Mostu na Drině, v němž je ústředním bodem vyprávění starý most tvořící hranici mezi Bosnou a Srbskem, jež je svědkem velkých historických událostí i nespočtu individuálních osudů, Andrić vyjadřuje víru, že „život je nepochopitelný zázrak, protože se sice stále opotřebovává a drolí, a přesto trvá a stojí pevně, jako most na Drině”.     

Ceny

Lipskou knižní cenu za evropské porozumění získal rakouský novinář, spisovatel a překladatel Martin Pollack (1944 [10]). Autor, jemuž česky zatím vyšla jen publikace Mrtvý v bunkru : zpráva o mém otci, v níž se snažil vyrovnat s tím, že jeho otec byl válečným zločincem[4], na veletrhu mimo jiné prezentoval knihu In your face. Bilder aus jüngeren Geschichte. Ta prostřednictvím fotografií Chrise Niedenthala a doprovodného Pollackova textu přibližuje politické změny ve střední a východní Evropě na přelomu 80. a 90. let minulého století. Pollackův text nese název Tvář Jozefa Parigala a autor v něm líčí své těžkosti s tím, jak konkrétně uchopit příběh rozdělení Československa, dokud se nesetkal se starým Slovákem, jenž mu vyprávěl, jak čeští úředníci ztěžovali život slovenským rolníkům, což v Parigalovi vyvolalo emoce, které se dají shrnout do věty: „Čecha do mecha a mech do Dunaja“ (mech = pytel), což jistě není ukázka vyváženého přístupu, ale nesporně způsob, jak naplnit obecné dějiny konkrétními lidskými příběhy a tvářemi. V jiných souvislostech Pollack líčí Čechy příznivěji: vzpomíná na své zážitky ze sametové revoluce, třeba na okamžik, kdy jakýsi hluchý člověk stál před masou demonstrantů na Václavském náměstí. Na jeho bezradná slova „neslyším, chci domů“ bezejmenný dav reagoval tím, že se rozestoupil, aby se onen člověk, kterému v tom okamžiku byly dějinotvorné události, jež se tam právě odehrávaly, naprosto lhostejné a nepochopitelné, mohl skutečně dostat domů.  

[11]

Martin Pollack a představení knihy "In your face"

Cenu Lipského knižního veletrhu letos v oblasti beletrie získal Clemens J. Setz za knihu Die Liebe zur Zeit des Mahlstädter Kindes (Láska v časech Mahlstädtského dítěte), o ní i o jeho konkurentovi Arno Geigerovi už obsáhle informovala Eva Novak na stanici ČRo 3 - Vltava[5]. Cenu za překlad dostala Barbara Conrad za nové přetlumočení Tolstého Vojny a míru – shodou okolností v témže roce vyšel v Odeonu také nový český Libora Dvořáka (a jeho dcery Veroniky Sysalové). V oblasti non fiction a esejistiky byl oceněn Henning Ritter a jeho kniha Notizhefte. Autor v ní komentuje své oblíbené autory, kterými jsou Walter Benjamin, Darwin, S. Freud, Cioran, F. Hegel, O. Spengler, J. de Maistre, Goethe („byl vášnivým Němcem, Němce samotné ale rád neměl“), S. Kierkegaard („jeden z prvních, který tvrdil, že jeho neštěstí přetrvává z dětství“), Karl Kraus („je vtipný, ale člověk se nesměje: obdivuje jeho vtip“) nebo F. Kafka („Dnes už skoro náleží do humoristické literatury… Člověk se dnes dívá na Kafku a diví se: ten měl tedy starosti! Lidstvo postupem času získává hroší kůži.“). Ritter v knize někdy jen uvádí citáty, které ho při četbě zaujaly, častěji ale nad texty citovaných autorů rozvíjí vlastní úvahy či polemiky, jež se týkají nejrůznějších oblastí od estetiky až k ochraně zvířat: „Opovrženíhodnost pokusů na zvířatech udeří do očí právě tehdy, když si člověk uvědomí, že se zakládají právě na podobnosti mezi zvířetem a člověkem a touto podobností jsou ospravedlňovány“.

Právě o našem vztahu ke zvířatům ve vztahu k našim stravovacím návykům pojednávala další nominovaná kniha Anständig essen: Ein Selbstversuch od Karen Duve. Autorka se rozhodla sama na sobě otestovat různé druhy stravování: od biologicko-organického přes vegetariánství a veganství až ke striktnímu fruitariánství, a její kniha končí apelem k dobrovolnému omezování naší spotřeby.

Digitální obývák

V psaní o veletrhu by se ale dalo dlouze pokračovat: probíhal zde cyklus workshopů o tom, jak nastartovat úspěšnou kariéru v knižní branži; debatovalo se o školních knihovnách a jejich lepšímu využívání k tomu, aby se žáci dokázali lépe orientovat v informační společnosti. Jako již tradičně, i letos německé televizní i rozhlasové stanice vysílaly některé své pořady živě přímo z areálu veletrhu, novinkou však byl „digitální obývák“, kde se prezentovaly německé literární portály www.literature.de [12], www.literaturcafe.de [13], www.leser-welt.de [14] a www.hoerbuchfm.de [15], které aktuálně z veletrhu dodávaly zpravodajství a rozhovory na své webové stránky. Přitom návštěvníci je nejen mohli pozorovat při práci, ale dozvědět se třeba i to, jak jejich portály fungují (redaktoři leser-welt.de prý kupříkladu za svoje recenze nejsou honorováni, dostávají pouze recenzní výtisk)[6]. Velmi aktivně se na veletrhu projevoval německý Telekom, který zde propagoval svůj čerstvý program stahování knih a časopisů do mobilních telefonů. Přímo uvnitř výstavních hal během veletrhu zaparkovaly také dva autobusy: jeden „zážitkový“, propagující výrobky firmy Apple, druhý biblický, zvěstující Písmo svaté. Cestu do areálu si našla i stará drožka, propagující pro změnu detektivky. 

[16] [17]

Žlutý autobus v retro stylu ukrýval moderní výrobky Apple, druhý autobus prezentoval Bibli

Během veletrhu probíhal také, jako každoročně, Antiquariatsmesse (což oficiální webová stránka veletrhu nepříliš obratně překládá jako „Lipský veletrh starožitností“), a také prodejní výstava buch + art - Kunst rund um das Buch (Umění v oblasti knih). Nad mnohými vystavenými objekty této expozice si divák mohl klást otázku, co je ještě možné pokládat za knihu. Na jedné straně bylo v této sekci k vidění množství artefaktů, které s knihami spojovalo to, že šlo o předměty popsané či potištěné, a na druhé straně zde byly „knihy“ bez písmen, tedy objekty ve tvaru knih, které však nebyly určeny ke „čtení“: knihy z mramoru či z keramiky, do kterých byly vsazeny různé přírodní materiály jako krystaly nebo lastury, jež jakoby z rozevřené knihy organicky vyrůstaly. Civilizační produkt (kniha) se tak přímo před očima diváků proměňoval v přírodní strukturu - scéna jako vystřižená z některé z knih Michala Ajvaze.

[18] [19]

Na festivalu bylo mnoho knih ke čtení, ale některé z nich sloužily třeba i jako obrazy

Češi

Právě Ajvaz, mimo jiné i překladatel z němčiny, patřil k českým autorů, kteří letos v Lipsku vystoupili. Dále byli pozváni například Stanislav Komárek, který se do Lipska vrátil po šesti letech, a premiéru zde měl David Jan Novotný; čtení z jejich románů neslo název Malý a velký svět. Společně s Ajvazem četl ze své knihy také Jaroslav Pížl v rámci pořadu Případ vraždy v utopii. Ukázky z Ajvazovy Cesty na jih u německého publika vzbudily velkou pozornost, zvláště pasáž líčící balet podle Kantovy Kritiky čistého rozumu, při němž tanečníci a tanečnice předváděli první oddíl knihy (Transcendentální estetika), který pojednává o smyslovém vnímání. Bílé dívky „představovaly čistý názor, tedy formy, podle nichž se pořádá materiál, který nám přinášejí smysly. Muži představovali smyslovou materii, dosud neuspořádaný vír barev, zvuků, vůní, chutí a dotyků“. Na scénu pak vystoupí i zahalená Věc o sobě, která „s pistolí v ruce pomalu procházela mezi ostatními postavami, které před ní ustupovaly“ a jejíž představitel později páchá vraždu. Moderátor Mirko Kraetsch si navíc na čtení přinesl drátěnou konstrukci, ve velmi zjednodušené formě představující „Diagram“ – záznam knihy, který Ajvaz líčí jako „model podivného stromu, jehož větve se nejenom postupně rozdvojují, ale také kříží, vzájemně srůstají nebo vrůstají nazpátek do hlavního kmene“.

[20] [21]

Zástupci českých autorů. Vlevo: Michal Ajvaz a Jaroslav Pížl, vpravo: Stanislav Komárek a David Jan Novotný

Některé pořady na veletrhu pořádal také Pražský literární dům autorů německého jazyka, který představil německy píšící spisovatelku Milenu Odu a loňské stipendisty Jaromíra Typlta, Josefa Moníka, Stefana Beuse a Martina Beckera. Diskusi s autory místo nemocné Lucie Černohousové moderoval František Černý, bývalý český velvyslanec v Německu, a germanistka Jitka Nešporová, redaktorka portálu iLiteratura.cz, která vystoupila také během debaty mladých překladatelů.

S českými knihami pak bylo možné se setkat také na výstavě nejkrásnějších knih roku 2010. Na prvním místě se (společně s jinou publikací) umístil Atlas transformace (editoři Zbyněk Baladrán, Vít Havránek ve spolupráci s Věrou Krejčovou, Praha : Tranzit, 2009), pozoruhodná kniha obsahující i hesla jako balkanizace nebo Slobodan Milošević, o jejíž existenci jsem ovšem až do veletrhu, přiznávám, neměl vůbec tušení (i když jsem zpětně zjistil, že jí pochvalnou recenzi věnoval v Hospodářských novinách Petr Fischer). Do Lipska se tak dá z Čech jezdit i proto, aby zde člověk objevoval kvalitní české knihy.