To, že spisovatel nežije ve vzduchoprázdnu, ale ve společnosti a je závislý na svém publiku, není pro nikoho žádným překvapením. Ne tak samozřejmé a banální je ale to, jak spisovatelé a literatura ovlivňují společnost.

O metaforách a milostných frázích

Na úvod uvedu, že vliv literatury na člověka je možné pojímat na několika úrovních. Na obecné rovině je nutné říct, že přístup člověka ke světu zásadním způsobem ovlivňuje nejen to, co čte, ale už samotný jazyk, kterým mluví a ve kterém čte, a také metafory, v rámci kterých myslíme. Slavná kniha o metaforách G. Lakoff a M. Johnson Metafory, kterými žijeme vychází přímo z toho, že metafora není pouze záležitostí jazyka, ale je jevem konceptuálním, tedy něčím, co nám pomáhá zmocňovat se světa. Podle politologa Petra Druláka se třeba i celá sociologie „opírá o určité metafory společnosti“ (společnost jako organismus, mechanismus, jazyk či dokonce hra), a z těchto metafor, které jsou jakoby dány předem, o kterých daný vědec nediskutuje, ale vychází z nich, „se pak odvíjí logika celé teorie.“ Další rovina se týká psychologie: zdá se totiž, že člověk se po narození musí učit nejen rodný jazyk a abecedu, ale učíme se v širokém slova smyslu být člověkem s rovnoměrně rozvinutými emocemi i intelektem. K tomu všemu přispívá i to, že prožíváme příběhy jiných lidí, ať už se s našimi hrdiny identifikujeme prostřednictvím knih nebo filmů. Dokonce se musíme i učit poznávat, co přesně prožíváme a jak tyto svoje city vyjadřovat. Ač se to zdá neuvěřitelné, poměrně dlouho fungovala praxe, kdy milenci z méně vzdělaných vrstev používali pro psaní milostných dopisů jisté psané předlohy obsahující vzory dopisů a dlouhou řadu frází, které mohli různě sestavovat, takže v dochovaných dopisech hlavně z 19. století se někdy celé pasáže doslovně opakují. Problém přitom nemusel být v tom, že by neuměli pořádně psát, ale prostě jim tento způsob vyjadřování emocí přišel nejjednodušší a nejkrásnější. Etnolog Václav Frolec dodává, že kromě toho navíc pisatelé vycházeli i z toho, co někde slyšeli nebo právě četli[1]. Pokud vím, my dnes podobné soupisy frází neužíváme, ale o tolik moc se zase nelišíme, protože fiktivní příběhy i nám nadále poskytují možnost, jak tříbit vlastní emoce a jak je dávat ostatním najevo. Tento vliv se týká literatury jako celku, souvisí ale spíše s psychologií literatury. Nechci ale teoretizovat o jazyce nebo lidské psychice, více mne zajímají konkrétní historické příklady.

Hned v počátku také musím uvést, že sice existují knihy, které se zabývají sociologií literatury (v češtině dvě: systematicky pojatá Sociologie literatury od K. Krejčího ze 40. let 20. století a soubor studií Sociologie, literatura a politika: literatura jako sociologické sdělení od J. Alana a M. Petruska). Ovšem nenajdeme vysloveně tituly, které by se věnovaly jen vlivu literatury na společnost. Zato se najdou autoři, kteří se například snaží sestavit žebříček nejvlivnějších lidí, kteří nikdy nežili (tedy fiktivních hrdinů)[2], nebo nejvlivnějších knih světové historie.

TOP 100

Jedním z nich byl básník, literární vědec a kritik Martin Seymour-Smith (1928–1998), který  do své knihy 100 knih, které otřásly světem zařadil především filozofy a vědce. Podle Seymoura-Smithe totiž mnozí spisovatelé, jejichž díla dosáhla úžasných literárních kvalit (Goethe, Dickens, Dostojevskij), i mnozí „dodavatelé vysoce úspěšné a nikoli neinteligentní zábavy“ jako Margaret Mitchellová jsou v jeho knize vynecháni ve prospěch filozofů, kteří jsou dnes nejen neznámí, ale jejichž díla se mimo univerzitní půdu takřka nečtou. Přesto byl podle Seymoura-Smithe například vliv Plotina na filozofii obrovský, nevyjádřitelný a nesrovnatelný s tím, jaký kdy mohl být vliv Kroniky Pickwickova klubu, natož Jihu proti Severu. Pokud si prý některé ženy myslely, že jsou Scarlett O’Harová, pak tyto ženy „nevytvářely nic jiného než další verze tohoto stereotypu“. Žádná žena podle Seymoura-Smithe nezměnila kvůli knize Jih proti Severu své charakterové vlastnosti, „naopak stát se skeptikem podle Sexta Empirika může změnit naši povahu a určitě i naše jednání“. Do své knihy autor nezařadil Mein Kampf, Hitler totiž sice uskutečnil většinu toho, co tam napsal, ale jen velmi málo lidí před jeho nástupem k moci ji opravdu četlo, a tedy i zaznamenalo Hitlerovy proklamované záměry. „Kdyby tak učinili a kdyby druhá světová válka nezačala, pak by zde Mein Kampf byl zařazen“. V tom se autor mimo jiné shoduje s historikem Guido Knoppem [4], který ve své knize Uchopení moci označuje Hitlerovu knihu za „nejnečtenější bestseller německých dějin“. (Jak píše A. Vitkine v publikaci Mein Kampf: příběh jedné knihy, Hitler se postaral o to, aby se k anglickým a zvláště francouzským čtenářům jeho kniha dostala v silně cenzurovaném znění, zastírajícím jeho pravé záměry věrně popsané v německém originálu, a také v samotném Německu podle průzkumu z roku 1933 mezi odpůrci Hitlera četla Mein Kampf jen polovina z nich. A pokud jej četli, stejně knize nevěřili. Přitom měli před očima nacistické plakáty, které jednoduše tvrdily: „Pouze ten, kdo četl Mein Kampf, zná Adolfa Hitlera a jeho hnutí. Tato kniha staví základy a cíle národně socialistického hnutí“. Jak dodává Vitkine, „ještě bylo třeba umět si představit, že nacistická propaganda může říkat pravdu[3]“.) I když je Seymour-Smithova kniha úctyhodná, je možné se Seymour-Smithem polemizovat v názoru na to, čemu K. Čapek říkal „román pro služky“: v opakování mytických vzorů (byť „stereotypním“) naši předci podle antropologů částečně nacházeli důležitou náplň života, a nejinak je tomu i dnes – v tomto smyslu je vliv seriálů a románů pro ženy nemalý, protože vůbec není jisté, co by jejich recipienti a hlavně recipientky dělali, kdyby je neměli (jak u nás věděl už K. Čapek).

Kniha Sto nejvýznamnějších knih světové historie od spisovatelky Hany Primusové[4] je podle mne povrchnější, ovšem z hlediska našeho tématu Primusová přináší četné a vděčné příklady: o Chaloupce strýčka Toma a její autorce Harriet Beecher-Sloweové prý A. Lincoln prohlásil, jak se dočítáme u Primusové, že je to „malá žena, která vyvolala velkou válku”, tedy občanskou válku mezi Severem a Jihem; díky knize Tulák po hvězdách od J. Londona se prý podařilo prosadit obnovení procesu vězně, který byl předobrazem hrdiny a vězeň byl propuštěn. Navíc pod vlivem skandálu, který román vyvolal, byly prý také zlepšeny podmínky v amerických věznicích (podobný efekt se někdy přičítá Ch. Dickensovi a jeho popisům anglických vězení pro dlužníky). Příběh lvice Elsy probudil pocit odpovědnosti za vybíjení divokých zvířat a za ničení přírodního bohatství vůbec, kniha prý navíc měla i ten konkrétní efekt, že její autorka veškerý finanční zisk, který byl nemalý, věnovala na ochranu zvířat.

Základy – Homér a Bible

Je vlastně jen několik titulů, na kterých se oba autoři shodli: třeba na eposech Ilias a Odysseia a na bibli, o kterých není třeba zdůrazňovat, že jde o díla tvořící základy evropské civilizace a evropské identity. Vliv Homérových eposů byl přitom nejen kulturní, ale i politický: Řekům, politicky rozděleným, pomáhaly vytvářet společné řecké vědomí. Alexandr Veliký byl velký čtenář Homéra a snažil se připodobnit se jeho hrdinům Achillovi a Hektorovi. Na počátku svých výbojů navštívil místo, kde stávala Troja, obětoval u hrobu héroů a v celém svém jednání oživoval tradici homérských reků. (Kromě toho pod vlivem řeckých historiků a autorů řeckých tragédií pojímal své tažení proti Persii jako odvetu na přepadení Řecka Xerxem[5].)

Co se týká bible, čtení z této Knihy knih lidé slyšeli každou neděli, a k tomu také kázání, které je přesvědčovalo, že jde o příběhy, které se dotýkají jednoho každého z nich, že jde o příklady, které mají každodenně následovat i ve svých životech. Během pašijových her a velikonočních křížových cest se pak věřící sami doslovně stávali aktéry dějů, kterým věřili a na kterých podle nich závisela jejich spása; ještě dál zacházeli flagelanti, kteří sami sebe bičovali, aby na vlastním těle pocítili Ježíšovo utrpení, a jak možná víte, dodnes se někteří filipínští katolíci nechávají z téhož důvodu o Velikonocích dokonce přibít na kříž. Jak píše historik Peter Burke, bible se u obyvatel Evropy „stala součástí jich samotných a její příběhy formovaly jejich vnímání, jejich vzpomínky, a dokonce i jejich sny.[6]” Burke uvádí i některé příklady, kdy vypravěči vědomě či nevědomě strukturovali svoje vyprávění podle biblického vzoru[7]. A to se týká třeba ještě vojáků v zákopech 1. světové války. Když chtěli britští vojáci popsat, jak to tam vypadalo a co prožívali, čerpali přitom obraznost z knihy Johna Bunyana (1628 – 1688) Poutníkova cesta z tohoto světa do světa budoucího (zejména šlo u Bunyana o kapitoly Zoufalství a Údolí stínů smrti). Bunyan sám přitom zase ve svých náboženských knihách vycházel z bible. (Zvláštní případ pak představují Židé, jejich identita se přímo zakládá na bibli (Starém Zákoně) a stálém opakování jejích příběhů, které nejsou chápány jen jako minulost, ale jako cosi, co se stále opakuje i v životech současných Židů).

Při jakýchkoli úvahách o vlivu literatury na společnost se ocitáme každopádně na nejisté půdě, protože těžko můžeme pracovat s nějakými statistikami a pevnými daty: když vyšlo Utrpení mladého Werthera, čtenáři po vzoru Werthera nejen nosili černý frak a mušelínovou kravatu, ale také páchali sebevraždy. Teoreticky by se sice možná dalo zjistit, kolik lidí tehdy sebevraždu spáchalo, podle německé Wikipedie jich nebylo víc než sto, ale nikdy nebudeme vědět, kolik lidí by se zabilo i bez Goetha, případně zda by si nenašli nějaký jiný vhodný spouštěcí stimul k sebevraždě (proto Seymour-Smith Werthera mezi těch svých 100 nej nepočítá, protože by se podle něj oni nešťastníci stejně zabili tak jako tak).

Spiknutí smyšlená a ve skutečnost proměňovaná

Sledování toho, jak literatura působí na společnost, může ale být někdy i docela složité až dobrodružné. Ukážu to na dvou příkladech, teorií spiknutí a vývoji konceptu rytířství.

Umberto Eco píše ve svém románu Foucaultovo kyvadlo: „My jsme si vymysleli neexistujícíPlán a Tamti ho nejenom přijali za správný, ale dokonce si namluvili, že v něm mají odedávna své místo. Jenže stane-li se, že někdo ten vymyšlený Plán uskuteční, jako kdyby byl, tak vlastně opravdu je“[8]. Ukázka je z knihy, v níž Eco věnuje mnoho pozornosti procesu, který z vykonstruovaného obrazu reality činí realitu žitou – fiktivní a jen v knihách existující teorie spiknutí, kterým lidé uvěří, se ve svých důsledcích stávají skutečnými. Podle sociologa Josefa Alana jde o „proces, který povýšil literaturu na plnohodnotnou součást naší denní zkušenosti, ba dokonce z ní učinil její fundament. Empirický zážitek změnil v životě člověka svůj informační status“[9]. Jeho hodnota poklesla díky nebývalému množství literárně zprostředkovaných informací. Totéž ale Eco popsal i ve skutečném případě vzniku protižidovského pamfletu Protokolů sionských mudrců, které bychom mohli označit za jakési pokračování Foucaultova kyvadla, kdyby ale bohužel nešlo o skutečnost. Ecova rekonstrukce celé historie je neobyčejně komplikovaná a dramatická:na počátku stojí pamflet z roku 1798, vysvětlující francouzskou revoluci jako výsledek spiknutí zednářů. Autor tohoto pamfletu Abbé Barruel dostal roku 1806 dopis, podle něhož za všemi spiknutími nestáli zednáři, ale židé. Barruel napsal esej, v níž tento podnět rozpracoval, ten pak sice spálil, ale pověsti se už se začaly šířit. Ve druhé polovině 19. století jistý Maurice Joly publikoval text o spiknutí jezuitů, který poskytl inspiraci dalšímu spisovateli, tentokrát německému, Hermannu Goedschemu, zrovna tvořícímu román Biarritz. Němec čerpal i z jiných pamfletů, zapojil části ze „spikleneckých“ kapitol románů Alexandra Dumase a Eugena Sua a popsal scénu na pražském židovském hřbitově, kde zástupci 12 kmenů Izraele plánují nadvládu nad světem (takovou scénu už před ním vylíčil právě Dumas, u něj jde ovšem o tajnou společnost iluminátů). Roku 1881 posloužil román Biarritz za zdroj pro tzv. „ověřený článek“ ve francouzském tisku, ten už se týkal židovského spiknutí, a na přelomu století se stal v Rusku základem pro Protokoly siónských mudrců, vydávané za autentický dokument, v němž židé sami o sobě prohlašují: „Jsou nám vlastní bezbřehé ambice, hltavá nenasytnost, krutá touha po pomstě a veliká nenávist“. Tento původně beletristický text, který se navíc ani netýkal Židů, po svojí proměně z fiktivního textu v údajný dokument sehrál neblahou roli v nacistickém boji proti Židům, fungoval dokonce jako ospravedlnění k jejich vyvražďování. Eco má tedy plnou pravdu, když v závěru kapitoly konstatuje, že když fikce vstupuje do života, může ho změnit v sen, nebo v noční můru[10].

Rytíři: od fikce k realitě?

I když má rytířství antické kořeny, naše dnešní představa o něm se odvíjí od podoby, kterou rytířům dal středověk, konkrétně tehdejší literatura opěvující rytířské ctnosti a ideál statečného a chrabrého rytíře, který v lesklém brnění vyjíždí z hradu a vrhá se na pomoc slabým, vdovám a sirotkům. Je přitom paradoxní, že šlo pravděpodobně o pouhý mýtus zkonstruovaný v době, kdy začal úpadek skutečných rytířů, kteří se tímto způsobem, touto idealizací pokoušeli o obnovení svého postavení, i když reálně v této podobě skuteční rytíři nikdy neexistovali[11]. Rytířské příběhy nicméně získaly ve středověké Evropě obrovskou popularitu, takže ve 14. a 15. století se i v Čechách u měšťanů a nižší šlechty můžeme setkat se jmény jako Trojanus, Roland, Tristan či Parcifal[12]. Pak ale postupně v celé Evropě obliba těchto jmen a hlavně samotných rytířských vyprávění upadá a během 17. století tvorba i obliba rytířského románu v Evropě ustává téměř úplně. Příznačné je i to, že román o Donu Quijotovi byl dlouho vnímán jen jako parodie, jako zesměšnění rytířského ideálu a s pojetím Quijota jako tragické či dokonce vznešené figury prý přišli až němečtí romantikové. Tradice rytířských příběhů ale přežívala úplně jinde: v Latinské Americe[13]. Lidé přicházející ze Španělska do Mexika a Peru si rytířské romány brali s sebou nebo jim je dávali knihkupci. V Brazílii se texty o rytířích začaly tisknout až na konci 19. století, ale dodnes se podle P. Burka produkují ve velkém počtu (to psal roku 1997). Obvykle se tiskly a tisknou na malých listech a distribuovali je v prvé řadě sami jejich autoři, kteří je v doprovodu hudby předčítali na tržištích a texty pak prodávali posluchačům. Pro historika je ovšem zvlášť zajímavé, že tyto rytířské příběhy sehrály svoji důležitou roli v lidovém povstání v Brazílii v letech 1912–1915. Povstání vedl mimo jiné mnich, který svým stoupencům předčítal z knihy rytířských příběhů Karla Velikého, a k povstalcům patřila i malá skupina vycvičených bojovníků, kterým se říkalo „dvanáct paladinů Francie”[14] (podle paladinů Karla Velikého, z nichž nejvýznamnější byl rytíř Roland), kterým se ovšem zřejmě nepodobali ani vzdáleně, protože jejich zbraněmi byly zastaralé pušky, mačety a upravené zemědělské nářadí. Tato skutečná historická událost byla několikrát literárně ztvárněna, nejslavnější a do češtiny jediná přeložená verze je ta od Vargase Llosy s názvem Válka na konci světa. Llosa tak vlastně jihoamerické „rytířské“ povstání proslavil po celém světě, i v Evropě, do které se tak ve velmi transformované podobě vrátil – opět v knižní podobě – příběh o statečných rytířích. 

To tedy byly nějaké příklady, teď bych ale chtěl citovat obecnější tezi ohledně vlivu literatury na společnost. Jejími původci jsou literární vědci René Wellek a Austin Warren, kteří tvrdí: „Můžeme předpokládat, že mladí lidé jsou četbou ovlivňováni příměji a silněji než staří, že nezkušení čtenáři prostomyslně považují literaturu za přepis života, a ne za jeho interpretaci, že ti, kdo mají málo knih, je berou s větší vážností než lidé sečtělí a literární profesionálové.“[15] V tom podle mne mají pravdu, nicméně jsou lidé, kterým třeba představy o romantické lásce, získané na základě četby, vydrží celý život. Román Paní Bovaryová líčí právě osud ženy, kterou k nevěře přivede hledání ideální lásky, existující ovšem jen světě jejích románů, jejichž četbě se oddává, a protože hrdinka v realitě nenachází onu ideální lásku, nakonec končí sebevraždou. Prostřednictvím své knihy tak Flaubert paradoxně popisoval a demaskoval zhoubný vliv, kterým na člověka můžou knihy působit. V této souvislosti je nutné zmínit literárního kritika René Girarda, jenž napsal knihu pěkně nazvanou Lež romantismu a pravda románu, ve které ukazuje, jak špatná literatura v lidech může vzbuzovat zcela iluzorní, lživé sny, které ale naopak skutečně dobré romány pomáhají rozbíjet. 

Když se ale ještě vrátím k myšlence Welleka a Warrena, podle mne existovaly oblasti, se kterými nikdo nemohl mít po dlouhou dobu žádné přímé zkušenosti ani hodnověrné informace, a to ani vzdělaní dospělí ne. Z této perspektivy můžeme na Warrena a Welleka navázat: literatura mohla hlavně před příchodem televize a rozhlasu asi nejvíce ovlivňovat představy čtenářů buďto o vzdálené minulosti, nebo o vzdálené budoucnosti, či o místech, která jsou geograficky velmi vzdálená nebo nepřístupná. To je moje teze a teď se budu postupně věnovat jednotlivým částem tohoto souvětí. 

O královně Kalafii a horolezcích putujících Božskou komedií

Při objevování nebo dobývání nových míst jsou cestovatelé vybaveni sumou znalostí, které již dříve získali z literatury, a tímto prizmatem pak také vnímají (resp. nemůžu nevnímat) novou realitu). Tak Kryštof Kolumbus „věří na kyklopy a sirény, na amazonky a lidi s ocasem“[16], a když připlouvá do Ameriky, nemůže se to neprojevit. Podle T. Todorova mu jeho víra pomáhá toto vše v Americe skutečně „objevovat“. Nachází tam také jisté rysy biblického Pozemského ráje. Kolumbus tedy „interpretuje věci účelově“[17]: celkový smysl je dán předem a hledá se jen cesta spojující prvotní smysl s novými zkušenostmi. Rozhoduje argument autority kodifikované v knihách, ne vlastní zkušenosti, Kolumbus už totiž dopředu ví, s čím se setká, a „konkrétní zkušenost má jen ilustrovat osvojenou pravdu.“ To se ovšem netýkalo jen Kolumba. Obecně píše C. Lévi-Strauss, že „Španělé se v Americe nepokoušejí získat nové znalosti, spíše se snaží dohledat a ověřit starodávné báje: proroctví Starého zákona, antické mýty jako Atlantidu a Amazonky“, středověké pověsti o Říši kněze Jana a pramenu mládí[18]: třeba název Kalifornie pochází z rytířského románu s názvem Espladián, který vyšel roku 1510. Píše se v něm o skupině bojovnic, jimž vládne královna Kalafia, vládkyně velkého ostrova Kalifornie, proslulého obrovským bohatstvím zlata a drahokamů. Královna vyzve na souboj rytíře Amadíse, o kterém si nadšeně četl Don Quijote, a jeho syna Espladiana, je poražena a stane se křesťankou. Podobně je výraz Amazonka inspirován antickými amazonkami – španělská expedice dala jméno řece Amazonce poté, co se střetla v boji s místními Indiány, jehož se aktivně účastnily i indiánské ženy.

Jiný příklad vztahující se také k roku kolumbovskému roku 1492. Tehdy dostal komorník francouzského krále Antoine de Ville příkaz vylézt na francouzskou horu Mont Aiguille vysokou 2085 m, na které nikdo do té doby nestál. Pro absolutistického vladaře nemělo být nic nedobytné, Antoine byl tedy podle Simona Schamy „jakýmsi královým horským Kolumbem“. Sedmičlenná skupina skutečně dobyla vrchol hory a o jejich výstupu byla sepsána oficiální zpráva. Podle oné zprávy se na vrcholu nacházely lučiny se silně vonícími květinami, s poletujícími vrabci a skákajícími kamzíky. Když ovšem o mnoho později, až roku 1834, na totéž místo vystoupala skupina horolezců, nenašla tam ani stopy po jakýchkoli živočiších, kromě „hejn ukřičených, vychrtlých vran, usazených na holé skále“[19]. Během oněch tří set let přitom nedošlo k tak převratným klimatickým změnám, které by vysvětlovaly tak velký rozdíl v tom, co nahoře obě skupiny našly. Rozdíl spočíval spíše v tom, že Antione de Ville ve své zprávě poměrně přesně reprodukoval dobovou představu očistce, jak ji ztvárnil ve své Božské komedii Dante Alighieri, který právě putování očistcem popsal jako výstup na horu. Antoine de Ville přitom podle Schamy nepochybně již podobné krajiny předtím viděl: totiž vetkané do tapiserií nebo namalované na dřevěných deskách. (To je také jeden z mnoha příkladů toho, že vliv literatury se často může šířit i prostřednictvím obrazů, filmu a dnes i dalšími kanály).

Minulost a budoucnost: od Jiráska k logaritmickému pravítku

Co se týká minulosti, tak podobně jako na české pojetí minulosti působil Alois Jirásek, a tím zároveň vytvářel představu o tom, co to znamená být Čech, v Polsku podobnou roli sehrál Henryk Sienkiewicz či v Anglii Walter Scott. Ohledně budoucnosti stojí za zmínku, že spisovatelé dlouho popisovali vize budoucího dokonalého světa utopie, ovšem 18. století, které je podle P. Ouředníka „nejplodnějším obdobím utopické literatury“, je zároveň i dobou prvních antiutopií v moderním slova[20].  

V tomto smyslu je u nás žhavým tématem třeba podíl levicových spisovatelů na vítězství komunistů: třeba Milan Uhde napsal esej Básničtí zabijáci[21], v níž píše o tom, jak motiv zabití v rámci revoluční akce prostupuje Wolkerovými, Seifertovými i Bieblovými verši a tím tito autoři jakoby přivolávali násilí teror, ke kterému pak skutečně došlo, jiný autor zase napsal celouknihu Osudné iluze, v níž se píše, že český lid byl na komunistický zábor připraven vlastní intelektuální elitou. To by ovšem bylo příliš rozsáhlé téma, a tak se v rámci literatury zaměřené na budoucnost budu dále raději věnovat sci-fi literatuře. Ta třeba podle Iva Fencla, spisovatele a autora knižního rozhovoru s Ondřejem Neffem, podstatně ovlivnila četné pozdější vynálezce a techniky, kteří už jako kluci četli o raketách v brakové a někdy i lepší sci-fi literatuře, a tím se jakoby mentálně připravovali na samotnou možnost létat do vesmíru. A sci-fi také působila na veřejnost, která letům díky tomu fandila, protože je už dopředu znala z knih nebo filmů[22]. Tradičně se přitom uvádí příklad Konstantina Eduardoviče Ciolkovského (1857 [5] – 1935 [6]), ruského průkopníka teorie raketových [7] letů, otce sovětské kosmonautiky a spoluzakladatele teoretické kosmonautiky. Tento Ciolkovskij rád četl J. Verna, a sám psal také sci-fi, v níž podle Neffa „krok za krokem předvídal vývoj dobývání kosmu, jak se skutečně měl odehrávat po více než půl století“[23]. Ciolkovskij psal beletrii, později i vědecké eseje. Nejprve prý totiž „ukrýval své myšlenky do hávu krásné literatury, snad aby se uchránil před posměchem“.

Podle současného biologa Jaroslava Petra se ale v tomto nic moc nezměnilo. I Petrovi se prý někdy stává, že chce napsat vědecký článek, ale protože se bojí odmítavé reakce kolegů, napíše na základě téhož námětu raději sci-fi povídku, a tím vlastně formou fikce může rozvíjet svoje vědecké hypotézy. Podle Petra se ale nyní věda vyvíjí tak rychle, že když chce nevědcům vysvětlit, čím se v laboratoři zabývá, už to jim připadá jako sci-fi a nevěří tomu. Ondřej Neff je ovšem spíš skeptický k tomu, jak jsou spisovatelé úspěšní v předvídání budoucnosti a má nato dokonce tzv. teorii brokovnice: pokud vystřelí z brokovnice do diváků, je pravděpodobné, že někoho ranní, ne-li zabije. Podobně je pravděpodobné, že se obrovská masa science fiction a fantastiky někdy trefí v obrysech do toho, co bude vynalezeno – čistě z hlediska pravděpodobnosti. Existují ovšem výjimky jako S. Lem nebo A. C. Clarke, kteří byli „skutečnými prognostiky“. Ale už třeba Verne se blíží „brokovému efektu“. Většina toho, co dnes mnozí mají tendenci mít za jeho prognózy, byla ve chvíli, kdy o tom vydal knihu, realitou, někdy to bylo spíš zastaralé (viz Tajemný hrad v Karpatech). Neff ovšem dodává, že dlouho neznámý byl Vernův román Paříž ve 20. století, který je skutečně předvídavý, kupříkladu se v něm vyskytují počítače včetně klávesnic („přístroje podobající se velkým piánům“). Právě proto ho dal Vernův nakladatel „k ledu“. Jinak ovšem třeba právě počítače se podle Neffa v dílech sci-fi „staly rekvizitou až tehdy, kdy se staly realitou“. V této oblasti podle něj spisovatelé zaspali „neuvěřitelným způsobem“, takže třeba v Nadaci od Isaaca Asimova se ještě ve 3. tisíciletí „trajektorie vesmírných lodí řeší na skládacím logaritmickém pravítku“[24].

Národní společenství a jejich hospody

Zvláštním druhem utváření představ o budoucnosti je pak samostatná kapitola toho, jak literatura ovlivňovala vznik a utváření jednotlivých národů. Tady na okraj poznamenám, že dějiny literatury určitého národa se obvykle na středních školách učí čistě jako souslednost jednotlivých uměleckých směrů (klasicismus – romantismus – realismus atd.). Naštěstí ale dnes najdeme už také publikace, které se snaží na literaturu a její vývoj nahlížet jinak, totiž právě ve vztahu k dobové kultuře i tehdejší společnosti. Česky například nedávno vyšly Dějiny nové moderny. Česká literatura 1905 – 1923, které vyprávějí dějiny literatury v daném období po jednotlivých rocích a v širokém dobovém politickém i obecně kulturním kontextu. Z hlediska našeho tématu je ale podstatnější kniha Země literatury, kterou napsal francouzský literární kritik Pierre Lepape. V knize se snaží propojovat dějiny, politiku a literaturu, zdůrazňuje přitom hned v 1. kapitole, jak byla literatura důležitá pro identitu Francouzů. Říká, že nikde jinde, snad kromě staré mandarínské Číny, se spisovatelé netěší takové prestiži, a nikde jinde není jazyk státní záležitostí do takové míry, že prostá úprava pravopisných pravidel vyvolá parlamentní debaty s nádechem občanské války, „nikde jinde není literatura tak spjata s pocitem národní identity“[25] říká Lepape, takže literaturu dokonce nazývá francouzským náboženstvím. Ta zmiňovaná 1. kapitola se týká Štrasburských přísah, dokumentu podepsaného 14. února [8] 842 [9] vnuky Karla Velikého [10], Ludvíkem Němcem [11] a Karlem Holým [12] ve Štrasburku [13], za účelem vytvoření aliance proti jejich staršímu bratru Lotharovi [14]. Tento dokument je považován za první pramen, jenž byl sepsán ve starofrancouzském [15] a staroněmeckém [16] jazyce. Podle Lepapa je ale důležité to, že onen dokument „z ničeho neopisuje, ale tvoří”, a to nejen zárodky starofrancouzštiny, ale spolu s tím i francouzského národa jako takového. Autoři Štrasburských přísah „vytvářejí románský text, opírajíce se přitom o své kulturní vědomosti vzdělanců a intelektuálů: o latinskou prózu, model všech písem“[26]. Francouzština se tak podle Lepapa zrodila z literatury, a s ní i francouzský národ.

Tenhle příklad vám možná nepřipadá zrovna moc průkazný, takže hned uvedeme další, které ukazují, že i jinde měla literatura význam při utváření národní identity. Takové příklady najdeme třeba ve vlivné knize politologa Benedicta Andersona s názvem Představy společenství: úvahy o původu a šíření nacionalismu. Anderson tvrdí, že národ není něco samozřejmého, ale že napřed vzniká jako určitý mentální konstrukt, jako představa o budoucím společenství (odsud název knihy). A tento autor také na příkladech právě z krásné literatury ukazuje, jak si autoři románů představovali, modelovali i vytvářeli své publikum – budoucí národní komunitu, k níž se obraceli. Jestliže podle Andersona v žertovné, literárně propracované západoevropské fikci 18. a 19. století zdůrazňuje vyjádření „náš hrdina“ autorskou hru s jakýmkoli čtenářem, tak v dílech, která v té době vznikají v Indonésii, je spojení „náš mladý muž“ označením mladého čtenáře, který přináleží ke kolektivu čtenářů indonéštiny, a tudíž také k zárodečné představě indonéského společenství.

Podobně popsal úlohu literatury v českém národním obrození literární vědec Vladimír Macura. Ten tvrdí, že když se v začátcích obrození hrstka tehdejších českých autorů domnívala, že je utvoření skutečné české kultury nemožné, kultura začala být utvářena jako projekt mimo skutečnost, mimo daný čas a prostor, obrozenci si vlastně nejdříve hráli nato, že už mají vyspělou kulturu. „České literární dílo tehdy jako kulturní výtvor ze sebe vyzařovalo dosud ve skutečnosti prakticky neexistující české publikum a s ním i celou zvláštní českou národní společnost, i když zatím pouze jako iluzi a fikci”, říká Macura[27]. Traduje se k tomu i hezká historka, podle níž někdy ve 30. letech 19. století zazněl v pražském hostinci U bílého lva, kde se scházela tehdejší vlastenecká společnost, a hlavně pak společnost literární, tento výrok: „Kdyby ten strop zde na nás spadl, je po českém národě“[28]. Z toho můžeme vyvodit jednak to, že v začátcích obrození se národ skládal hlavně z literátů, a pak také to, jak významné místo v české kultuře zaujímaly hospody.

Součástí těchto pokusů byla ovšem i vlna podvrhů, které měly dodat zdání starobylosti kultury daného národa (čili přenést představu o kultivovaném a uměnímilovném národu také do minulosti), nebo měla tato falza nějak jinak legitimizovat existenci vlastního národa. Patří sem tedy nejen Rukopisy královédvorský a zelenohorský či Slovo o pluku Igorově, ale třeba také Kniha Mormon, „Svatá kniha“ mormonismu, která měla právě v 19. století posílit koncept Američanů jako vyvoleného národa Božího[29].

Podle Andersona ovšem spisovatelé utvářejí budoucí národy i jinak: byli to podle něj i američtí spisovatelé, kteří se podíleli na vzniku představy amerického národa, který se skládá z lidí odlišných ras. Třeba už James Fenimore Cooper (1789 [17]  –1851 [18]) prezentoval v knize Stopař ukázkové příklady bělošsko-indiánského přátelství, a u Marka Twaina Anderson nachází v Dobrodružství Huckleberryho Finna první nesmazatelný obraz bělocha a černocha jako „amerických bratrů“. Zde můžeme přejít přímo k české současnosti: v Andersenově perspektivě by si nynější situace vztahu Čechů k Romům (nebo v menší míře i Vietnamcům) vyžadovala nějaký chytlavý román o česko-vietnamsko-romském přátelství (i když úspěšný romský fotbalista hrající v českém národním týmu by byl asi slavnější). Jak asi víte, v loňském roce vzbudil senzaci román Bílej kůň, žlutej drak od česko-vietnamské spisovatelky Lan Pham Thi, který popisoval nelehký život Vietnamců mezi rasistickými Čechy. Chování Čechů k Vietnamcům líčí ve velmi černých barvách, samotná kniha a fakt, že ji česky napsala Vietnamka, ale mohly signalizovat určité kulturní přiblížení, možnost kulturního dialogu a třeba i budoucí možné integrace Vietnamců. Brzy se ale ukázalo, že autorem byl český spisovatel Cempírek a že šlo – jako v případě Rukopisů – o mystifikaci (ostatně když české vlastenecké prostředí „toužilo po ženské osobnosti novodobých představ“, vymyslel si už F. L. Čelakovský spisovatelku Žofii Jandovou)[30].

Poesie znenadání a básnické prasituace

S románem Bílej kůň, žlutej drak jsme se dostali až k dnešku, kdy mnozí vnímají pozici literatury jako velmi ohroženou. Jestliže v knize Země literatury Lepape na začátku popisuje začátek francouzské literatury, tak současně konstatuje, že „francouzská literatura vyklízí pole, odchází. Patnáct nepřetržitých století slávy umírá“. Dnešní doba prostě podle něj pro literaturu není příznivá.

Někteří předvídají, jak to zaznělo třeba během jedné diskuze na letošním knižním veletrhu Svět knihy, že brzy přijde doba, kdy budou za malou cenu knihy ke stažení na internetu a spisovatelé si budou přivydělávat při autorských čteních, kde budou „prodávat velmi limitovanou a exkluzivní podepsanou papírovou verzi“. Někteří autoři pak dnes svoje texty tvoří alespoň částečně formou improvizace přímo na pódiu, v dialogu s diváky. To je příklad tzv. slam poetry, kterýžto výraz překládá český slammer Bohdan Bláhovec jako „poesie znenadání“. Podle Jaromíra Konečného, propagátora slam poetry v Německu a později i v Čechách, vznikla jako reakce na akademizaci literatury a na to, že v 80. letech prý lidé přestávali číst knihy, chodili do klubů a tam poslouchali jen hudbu. Dnes už podle něj lidé zase chodí poslouchat texty: „Poetry slam přitom už nefunguje na principu suchého autorského čtení, kde jeden předčítá a druhý tiše poslouchá a zdvořile zatleská. U slamu se z recitátora stává performer, který s publikem komunikuje, vzájemně se povzbuzují, a z jednostranné přednášky se tak stává demokratická interakce.“[31] I když někteří slam poetry odsuzují a tvrdí, že to je konec poesie (jak to zaznělo v dokumentu ČT Myslím, tedy slam), mně na tomto proudu přijde pozoruhodné, že se jakoby vrací do oné prapůvodní situace, kdy byl pravěký pěvec či prabásník konfrontován přímo se svým publikem a jeho dílo se nemohlo šířit, pokud okamžitě neuspokojilo, zatímco později mezi autora a publikum vstoupili mecenáši a ještě později komplikovaný knižní trh.[32]  

Hyperhomér a další libroidi

Lepape si také stěžuje, že se kniha stává pouhou ingrediencí fungování zábavního průmyslu[33], a není spokojený ani s tím, že ve věku internetu má literatura čím dál tím více podobu citace, montáže, že se „literatura živí literaturou.“ Proti hrozbám toho, že internet zabije knihy, soudí ale celkem optimisticky U. Eco, že u lidí čtoucích texty na internetu stoupá rychlost čtení, kteroužto dovednost pak zpětně přenášejí i na svoji četbu textů tištěných. Jak říká Eco: v dějinách kultury tomu nikdy nebylo tak že něco (nějaké nové médium) prostě zabilo něco jiného. „Něco hluboce změnilo něco jiného“[34]. Tak dnes internet mění i knihy, a mnozí teoretikové to ovšem vítají. I v češtině dnes vycházejí tzv. gamebooky, tedy interaktivní knihy, kde sám čtenář je hlavním hrdinou a v rámci nabízených možností ovlivňuje běh děje a jeho větvení, čímž určuje směřování k jednomu z několika možných zakončení děje. A na letošním knižním veletrhu v Lipsku se mimo jiné debatovalo o tom, že knihy budoucnosti budou psány či spíše skládány jako originální koláž z výňatků jiných děl, pro knihu ve virtuálním prostředí v Německu položertem používají výraz „libroid“. Literární vědec Karel Piorecký referuje o názoru, že tím, jak se „pohybujeme v prostoru webových stránek, tedy jak jimi prostupujeme pomocí hypertextových odkazů, vytváříme specifické struktury a jedinečné cesty virtuálním prostorem“, tedy že už teď si každý čtenář na internetu vytváří svůj vlastní text. Někteří spisovatelé na tomto principu založili i své internetové projekty, například roku 1999 Petr Odilo Stradický realizoval projekt HyperHomer, v rámci něhož byl čtenář vyzván, aby tvořil svá vlastní pokračování výchozího textu v podobě vlastních webových stránek, které bude zasílat administrátorům projektu a ti je následně umístí na příslušné místo hypertextu. Slavnější je ale projekt s názvem Město výtvarnice Markéty Baňkové. Ten má podobu osobních webových stránek, které popisují příběh Růženky Šetkové, která je fiktivní autorkou a vypravěčkou románu a jejíž život se postupně přesouvá z reality běžné do reality virtuální. Jak Markéta Baňková říká, Město je něčím na způsob „internetového románu“. Není klasickým textem, ale komponuje do sebe hudební i výtvarné prvky. Autorka říká: „Od dětství konzumuji jednu knihu za druhou. A možná proto, že jsem sama ve fiktivním světě literatury tak často žila, si limity klasického textu uvědomuji. Když jsem byla malá holka a četla knihu, stalo se mi, že jsem se pro nějaký příběh nadchla a pak byla nespokojena s tím, jak knížka dopadla. Četla jsem ji po druhé, po třetí, po páté -- beznadějně. Pokaždé to skončilo stejně."

Možnosti interaktivních knih oceňuje i Eco: máte-li knihu na hypertextovém a interaktivním CD-ROMu, pak si můžete třeba příběh Vojny a míru přepsat podle svých přání (nebo hlavně změnit závěr). S knihou to ale udělat nemůžete. Musíte podle Eca „přijmout zákony osudu a uznat, že osud měnit nedokážete. Hypertextový a interaktivní román nám nabízí svobodu a tvořivost a já doufám, že se takový druh vynalézavé tvořivé činnosti bude praktikovat ve školách budoucnosti. Napsaná a vytištěná Vojna a mír nás ale nekonfrontuje s neomezenými možnostmi svobody, nýbrž s přísnými zákony nutnosti. Abychom byli svobodnými, potřebujeme i tuto lekci o životě a smrti, a takovou moudrost nám stále nabízejí pouze knihy“[35].

Ostatně ve Městě si čtenář může vybrat pouze dva možné dějové scénáře, které se od sebe zase tolik moc neliší, v obou dvou se hrdinka setkává s bohem, se kterým v závěru debatuje o relativně tradičním tématu (zpracovaném a rozebíraném hodně i v bibli) dokonalosti či nedokonalosti světa a vesmíru.

Rytíři, skřeti, dinosauři aneb zvol si svoji identitu 

Do třetice zpátky k Lepapovi, ten si také stěžuje, že román Červený a černý bude známý jen v podobě počítačové hry. Nevím, jestli už konkrétně tato hra byla vytvořena, každopádně dnes existuje mnoho druhů počítačových i jiných her, které se v různé míře inspirují nějakou knihou (a ovšem častěji nějakým filmem): Pánem prstenů, Harry Potterem či dokonce Dantovým Peklem, a jestliže se středověký průměrný Evropan ztotožňoval s postavami z bible a prožíval jejich osud, dnes si každý může ve hře vybrat z daleko širší nabídky postav kladných i záporných (včetně rytířů, paladinů, dinosaurů či skřetů). Ti, kteří se pokoušejí o vzájemné srovnání knih a PC her, přitom docházejí k velmi různým závěrům. Kupříkladu Daniel Bína v knize Literární komunikace v multimediální době dává PC hry do ostrého kontrastu s krásnou literaturou a zdůrazňuje hlavně přednosti PC her: podle něj možnost identifikovat se s hrdinou vytištěné knížky nesnese srovnání s interaktivností postavy v PC hrách, kde se tedy s hrdinou můžu identifikovat mnohem více; další nevýhodou knihy je podle něj jen jedno nastavení náročnosti knihy, kterou můžeme vybrat i nevhodně (buďto náročnou příliš, nebo moc málo), oproti tomu uvádí nastavitelnost PC her, s několika stupni náročnosti a dalšími nastavitelnými proměnnými, variantními scénáři. Bína uzavírá, že „nerovnost zápasu knih a PC her o masy neurotických adeptů se jeví jako samozřejmá“[36]. Naopak třeba prof. Stanislav Ulver napsal článek Virtuální Bůh. Duna jako Gesamtkunstwerk budoucnosti, ve kterém srovnával román Duna od Franka Herberta, filmovou verzi Davida Lynche a stejnojmennou počítačovou hru z roku 1992. Počítačová verze Duny přitom v jeho pomyslné soutěži vůbec nedopadá špatně, v některých aspektech ji Ulver označuje dokonce za nejlepší, skoro jako syntézu všeho předchozího, jako Gesamtkunstwerk, který v sobě slučuje všechny druhy umění: „Hra v sobě slučuje prvky literatury, filmu i virtuální reality, v níž lze volně manipulovat s objekty“[37].Her se zastává také významná literární teoretička Linda Hutcheonová, podle níž dokonce i „bez použití virtuální reality, jež představuje skutečné ztělesnění perspektivy první osoby, umožňuje počítačová animace větší rozmanitost, než se jí většinou přiznává“, současně s touto obhajobou autorka zpochybňuje otřepané pravdy o „všestranných možnostech prozaické fikce“.[38]

Naopak třeba způsob, jakým jsou v televizním pořadu Game Page interpretovány některé herní verze Tolkiena nebo Danteho Pekla, sugeruje spíše skepsi k přehnanému nadšení z toho, že je literární dědictví minulosti tímto způsobem zachráněno. Podle autorů pořadu jde totiž hlavně o převzetí některých prvků daného fikčního světa, charakter postav byl ale změněn k nepoznání: Dante v původní knize nebojuje s všemožnými příšerami a nerozhoduje o tom, která duše půjde do nebe jako ve hře, hobiti u Tolkiena nejsou bojovníci zabíjející ve velkém... V anglické Wikipedii se dokonce píše v hesle Dungeons & Dragons (předobrazu Dračího doupěte), že některé tolkienovské prvky byly do této hry převzaty pouze z marketingových důvodů pro získání větší popularity. Na druhou stranu přiznávám, že je asi lepší, když o Danteho existenci někdo ví alespoň díky nějaké hře, než aby o něm nevěděl vůbec.

Podle Jaroslava Švelcha z Katedry mediálních studií FSV je ovšem přebírání fikčního světa z knihy do hry přirozené (oproti přejímání děje, což může být příliš svazující), souvisí to podle něj s charakterem samotného média PC hry, takže proto Švelch odmítá mluvit o nějakém znásilňování literatury. S tím souhlasí i publicista Pavel Dobrovský, podle kterého je proti charakteru média hry překreslovat věrně literární příběh, u kterého všichni víme, jak dopadne, protože jsme četli knihu a chceme do jejího jednou daného děje vstupovat a znát odpověď na otázku „co kdybych tady udělal něco jiného?“. Podle Dobrovského paradoxně nejsilnější příběhový/literární zážitek přinášejí hry, které se na literaturu neodkazují, ale pracují s rozvíjením vlastních témat a charakterů. Z hlediska pedagogického využití o hrách uvažuje Štěpánka Klumparová z Pedagogické fakulty UK. Podle ní se plánuje vytvoření PC her, které by byly postavené na čtení literárních textů. Hráči by v nich museli hledat odpovědi na otázky ze hry. Jednotlivé odpovědi by tvořily jakýsi text uvnitř textu, „hráčský metatext“[39]. Text (vzniklý z odpovědí), představující jedinečný příběh určovaný a vytvořený hráčem/čtenářem, by adepta nakonec „dovedl k cíli jeho úkolu: například k tajným pergamenům z Atlantidy nebo k odkrytému křídlu Alexandrijské knihovny“. Podle Klumparové by češtináři mohli využít tento druh her k přirozenému propojení slohu a literatury.

I podle Švelcha si knihy, filmy a z nich odvozené hry vůbec nemusí konkurovat, naopak se mohou navzájem podporovat, lidé se podle něj rozdělují do skupin podle různých žánrů: takže třeba konzument sci-fi čte příslušné knihy, navštěvuje dané filmy a hraje odpovídající hry (jeden člověk samozřejmě může mít i zájem o různé žánry). Je zde ovšem jistá nevyváženost: milovník psychologického románu čte dané romány a dívá se na odpovídající filmy – co se ale týká adekvátních her, takové podle Švelcha ještě nejsou. Podle něj ale časem vzniknou i takové, takže uvidíme. Mne jako čtenáře žádné počítačové ani jiné hry nelákají, jako člověka zabývajícího se literaturou mne ale tento nový způsob pobývání ve vymyšleném, virtuálním prostoru a prožívání osudů jednotlivých postav fascinuje, a na další vývoj literatury i souvisejících her se moc těším.

O „virtuální účasti lidstva na sobě samém“ a mezích lidského chápání

Každopádně z uvedeného je patrné, že jestliže většina spisovatelů „zaspala“ příchod počítačů a nedovedla odhadnout, jak ovlivní budoucí společnost, sama krásná literatura a způsoby, jakým se její příběhy, fiktivní světy a postavy dostávají ke čtenářům/hráčům, se dnes právě vlivem počítačů a internetu podstatně mění. Nenaplnily se přitom katastrofické vize J. Verna ze zmiňovaného románu Paříž ve 20. století: kolem roku 1960 už totiž v jeho futuristické vizi ani v Paříži nikdo nezná jména autorů jako V. Hugo, Balzac nebo Musset, čteny jsou pouze knihy s názvy jako Elektrické harmonie nebo Bezuhlíkové ódy, „bohémští básníci“, jakož i obecně individuální autoři, vymřeli, a byli nahrazeni úředníky státního Velkého skladiště dramat, produkujícími nenáročná díla určená k zábavě chápavých diváků. Počítače u Verna slouží jen k matematickým operacím: „po zmáčknutí klapek na klávesnici se okamžitě objevily součty, zůstatky, výnosy, kvocienty, proporční pravidla, výpočty amortizace a pohledávky vypočtené pro neomezená období a ve všech možných sazbách“. Hlavní hrdina, šestnáctiletý básník Michel Dufrénoy, se v bankovním domě s počítači snaží najít zaměstnání, v konfrontaci s oním přístrojem ale žalostně selhává, jeho výkon je zhodnocen slovy, že „dodává součty místo dělení“ a zaměstnavatelům „nikdy nedokázal předložit ziskový propočet s pouhými patnácti procenty“. To, že by básníci mohli psát a zveřejňovat svoje výtvory na počítači a na internetu, bylo prostě i nad chápání J. Verna. 

I dnes ovšem existují naprosto protikladné prognózy budoucího vývoje: na jedné straně stojí třeba konstatování biologa Stanislava Komárka, že „obrovskou rychlostí vybujevší internetová kultura je odříznuta takřka ode všech tradičních zdrojů vzdělanosti“, na straně druhé optimistická vize francouzského filozofa Pierra Lévyho. Ten ve své knize Kyberkultura tvrdí, že „perspektivním cílem kyberprostoru je propojit všechny mluvící dvounožce a zprostředkovat jim účast na kolektivní inteligenci lidstva uvnitř všudypřítomného prostředí“ internetu[40] – příhodnější by možná bylo mluvit o „kulturní paměti“ lidstva. Je přitom nutné přiznat, že díky digitalizaci jsou dnes mnohá díla kulturního (především právě literárního) dědictví obecně přístupná více než kdykoli předtím, a to někdy i ve zvukové podobě. A alespoň teoreticky: čím bude literatura pro lidi přístupnější, tím na ně může více působit.

Lévy také předvídá, že u textů vznikajících na internetu bude docházet k poklesu významu autora (ovšem jinak, než jak to vykreslil Verne), takže půjde o jistý návrat podmínek společností, v nichž byly kulturní obsahy přenášeny především slovem a pojem autora tam měl „druhotný až nulový význam“ (podobně jsme už konstatovali u slam poetry návrat k oné básnické „prasituaci“). Podle Lévyho se „jakousi spirálou vracíme k původní ústní tradici“. Izolovaného autora by mohly jako nositele vědění nahradit či doplnit „živé kolektivy lidí“, konkrétně „kyberprostor, krajina virtuálních světů, jejímž prostřednictvím jednotlivá společenství pociťují sebe sama jako inteligentní kolektiv“. Virtuální společenství vzniklé díky kyberkultuře mají přitom docela blízko k „představám společenství“ B. Andersona zmiňovaným výše. Je přitom těžké říct, zda-li nám hrozí to, že „internet tvořící nespočet vzájemně nekomunikujících komunit přispívá k rozdrobenosti společné zkušenosti“, jak říká Eco v knize Knih se jen tak nezbavíme, řekněme třeba právě Švelchových konzumentů sci-fi na straně jedné a psychologických románů na straně druhé; nebo zda naopak kyberkultura poskytuje „virtuální účast lidstva na sobě samém“, jak tvrdí Lévy. A třetí, antiutopicky extrémní možnost nabízí ještě S. Lem, podle něhož už dnes čistě na základě strojového výkonu vznikají hudební a sochařské kompozice a „na konci cesty bude lidstvo zbytečné: počítače žvaní s jinými počítači a vyprávějí si o jakýchsi odporných bílkovinných bleďoších, kteří už dávno neexistují“.[41] Pak by šlo o literaturu tvořenou počítači pro další počítače, a tato literatura by se netýkala lidí, ale byla by, s nadsázkou řečeno, záležitostí jakési „virtuální účasti“ počítačů na světové počítačové komunitě. Ale to už by bylo za rámec tématu tohoto textu (ale patrně i lidského chápání a představivosti vůbec).

Příspěvek byl ve zkrácené podobě přednesen na katedře Arts managementu VŠE v Praze.