8. 12. 2008 se v rámci Jinonických informačních pondělků v Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze [5] (ÚISK FF UK) uskutečnila přednáška Alexandera Voiskounského z katedry psychologie Lomonosovy moskevské státní univerzity [6] nazvaná Lidské chování ve virtuálních prostředích (Human Behavior in Virtual Environments). Prezentace z přednášky je dostupná ke stažení na adrese http://uisk.ff.cuni.cz/detail.do?articleId=7522 [7].

[8]

Jakub Štogr (ÚISK FF UK) uvádí přednášku A. Voiskounského

[9]

[10]

A. Voiskounský při přednášce

V návaznosti na tuto přednášku byl s A. Voiskounským pro časopis Ikaros připraven rozhovor. Za původním zněním rozhovoru v anglickém jazyce následuje jeho pracovní překlad do češtiny.

First of all, Alexander, could you briefly introduce yourself to our readers?

I came to the Moscow University 45 years ago as a student & since that time I left the University for only 5 years (to be affiliated with the Academy of Sci.). I was the 1st in Russia to start investigations in the „network psychology“, or „psychology of Internet“, or „cyberpsychology“ (all the titles are far from optimal, but I am not a terminologist). Up to now, I have a very limited staff, and I work mostly with students. Besides numerous papers in Russian, I have rather a lot of publications in English, but my English vocabulary is quite limited: you will easily notice that if you read my replies in English.

How would you yourself characterize cyberpsychology as a discipline? I am asking this question because our readers are mainly librarians and information professionals, not psychologists, so it would be rather interesting for them to see a psychologist’s view...

It is difficult; not much terminological work has been done. Let us suppose that cyberpsychology deals with everything people keep doing on the Internet. It neighbours with traditional within-psychology divisions: for example, online groupwork is close to social psychology, online addictions – to clinical psychology, e-learning – to educational psychology, studies of interfaces – to organizational psychology & ergonomics, virtual realities – to cognitive psychology & psychophysics, etc.

When and why did you start with your research in cyberpsychology? What has been the main source of inspiration for you?

My background is in cognitive psychology, particularly in psychology of thinking. I was interested in dyadic thinking procedures, and my special interest was in mediated dyadic thinking, including remote modes of collaboration and decision making. No wonder I got interested in computer-mediated collaborations.

I’ve started the cyberpsychology-related work in mid-1980s, long before I got an access to distant computer networks. I found some literature sources (in sociology) and was happy to meet a professor in chemistry who had a special permission from the Academy of Sciences to participate in group online evaluations (Delphi-like procedures), initiated by UNESCO, of the UN experts in the management of cellulosis. I was able to read listings of online group discussions, and to interview several Russian experts who participated in these evaluation procedures. For years my empirical work was limited to the use of LANs – local area networks, mostly in the Moscow University. Beginning with 1991, after the communist ideology disappeared and computer networks became accessible, I got my 1st e-mail account and started my studies within the communities of the (future) Internet users – hackers, gamers, chatters, etc.

What are the main issues that cyberpsychology currently focuses on in Russia? Is it – in your view - different from its focus in other countries? And why?

Studies in cyberpsychology are innumerous in Russia. Although students keep some interest, they rarely keep this interest long enough to carry out an academic study. It’s difficult to name the main issues: probably, online gaming. The differences lie in methodology: in the West & in the East (the leading countries, where cyberpsychology is well-developed, include the USA and the Great Britain, as well as Taiwan and South Korea) the scholars use more refined statistics, have larger samples of participants, etc.; thus their results are more reliable. Some areas of world-wide studies are less developed in Russia simply because the respective services are not widely used in Russia: for example, online relations and dating.

When speaking about Internet addiction, do you think you could tell us what are the main reasons – from psychological point of view – that cause this kind of new addiction? And how can Internet addiction be avoided? Of course, if there is such a recipe...

It is complicated; I have to add that not many professionals would say for certain that the Internet addiction exists: it may be that in the life of those addicted to online gaming, to cybersex, or to chatting the online services play a subordinate role. Anyway, people get addicted when they meet problems in their lifestyles; often, cyberaddictions are a sort of an escape. The best recipe is to be attentive to the problems people, and especially young people meet, to try to cure these problems before problematic people get addicted to the Internet services.

We mentioned Internet addiction which is, of course, considered to be negative. Are there any ways how Internet can be helpful in psychoterapy? Could you give some particular examples?

Yes, I‘d name virtual therapy: the use of sophisticated models of virtual realities to help, for example, to get rid of phobies, post-trauma disorders, fears, anxieties, etc. This is a fastly-developing methodology, I have recently started to work in this field. Besides, there is a tendency to work out new computer/video/online games which would be helpful in curing or teaching disabled children: having autism, attention deficit disorder, etc.

Last but not least – as an information specialist I simply have to ask whether it is already common for psychologists (especially in the academia) in Russia to use electronic information resources (be it licenced resources or those which are freely available) or whether it is not common yet?

It is twofold. Rather a lot of older-age psychologists do not use computers themselves: secretaries or post-grad students do computer work for them. The younger generations use Web resources widely. Quite often students try to get prepared for exams using exclusively web sources, which is insufficient. If we consider electronic resources such as commercial ones, these are much less widely used – simply because public libraries, universities and colleges most often do not subscribe to these resources, due to lack of money.

Thank you for the interview!

Pracovní překlad rozhovoru (autorkou pracovního překladu je Linda Skolková):

Alexandře, mohl byste se nejprve našim čtenářům stručně představit?

Před 45 lety jsem se dostal na Moskevskou univerzitu jako student a od té doby jsem ji opustil pouze na pět let (kdy jsem pracoval pro Akademii věd). Jako první v Rusku jsem se začal zabývat „síťovou psychologií” neboli „psychologií internetu” či „kyberpsychologií” (ani jeden z těchto názvů není optimální, ovšem terminologií se profesionálně nezabývám). Doposud jsem měl vždy k dispozici pouze velmi málo pracovníků, pracuji zejména se studenty. Kromě řady publikací v ruštině mám také mnoho publikací v angličtině, ale můj anglický slovník je docela omezený: snadno si toho všimnete, když budete číst mé odpovědi v angličtině [v tomto směru si dovolujeme oponovat, pozn. red.].

Jak byste vy sám charakterizoval kyberpsychologii jako disciplínu? Pokládám tuto otázku, protože mezi našimi čtenáři najdeme zejména knihovníky a informační profesionály, ne psychology, takže by bylo zajímavé  seznámit se s pohledem psychologa...

Je to obtížné; zatím práci v oblasti terminologie nebylo věnováno mnoho pozornosti. Předpokládejme, že kyberpsychologie se zabývá vším, co lidé dělají na internetu. Je příbuzná tradičním členěním uvnitř psychologie: například online práce v týmech je blízká sociální psychologii, online závislosti jsou blízké klinické psychologii, e-learning vzdělávací psychologii, studium rozhraní organizační psychologii a ergonomii, virtuální reality jsou blízké kognitivní psychologii a psychofyzice atd.

Kdy a proč jste zahájil výzkum v oblasti kyberpsychologie? Co pro vás v tomto směru bylo hlavním zdrojem inspirace?

Mým zaměřením je kognitivní psychologie, zejména psychologie myšlení. Zajímal jsem se o procesy dyadického myšlení, zejména pak o zprostředkované dyadické myšlení, a to včetně vzdálených způsobů spolupráce a rozhodování. Takže není divu, že jsem se začal zajímat o spolupráce zprostředkované počítačem.

S prací související s kyberpsychologií jsem začal v polovině 80. let, dlouho předtím, než jsem získal přístup k vzdáleným počítačovým sítím. Našel jsem si nějakou literaturu (z oblasti sociologie) a měl jsem to štěstí, že jsem se setkal s profesorem chemie, který měl od Akademie věd zvláštní povolení k účasti ve skupině skupinových online evaluací (procesy podobné Delphi), jíž iniciovalo UNESCO a jejímiž členy byli experti z OSN z oblasti řízení celulózy. Měl jsem možnost číst příspěvky z online skupinových diskuzí a vést rozhovor s několika ruskými experty, kteří se účastnili těchto evaluačních procesů. Po dlouhá léta byla má empirická práce omezena na využití LAN – lokálních počítačových sítí, zejména na Moskevské univerzitě. V roce 1991, kdy nastal konec komunistické ideologie a počítačové sítě se staly dostupnými, jsem získal svůj první účet elektronické pošty a začal jsem svá studia v komunitách (budoucích) uživatelů internetu – hackerů, hráčů her, diskutujících atd.

Na které hlavní otázky se nyní soustřeďuje kyberpsychologie v Rusku? Liší se to podle vašeho názoru nějak od jejího zaměření v jiných zemích? A z jakého důvodu?

Studií v oblasti kyberpsychologie je v Rusku nespočetně. Ačkoliv studenti se o kyberpsychologii zajímají, málokdy je to zajímá do té míry, aby se kyberpsychologií dále zabývali na akademické půdě. Je obtížné vyjmenovat hlavní oblasti zájmu: patrně je touto oblastí hraní online her. Rozdíly spočívají v metodice: na Západě a na Východě (mezi nejdůležitější země, v nichž je kyberpsychologie velmi rozvinuta, patří USA a Velká Británie, dále také Tchaj-wan a Jižní Korea) používají výzkumní pracovníci přesnější statistiky, mají větší vzorky účastníků atd.; proto jsou jejich výsledky spolehlivější. Některé oblasti celosvětových studií jsou v Rusku méně rozvinuté jednoduše proto, že příslušné služby nejsou v Rusku příliš využívány: například využívání online seznamek apod.

Zmíníme-li závislost na internetu, myslíte, že nám můžete prozradit její hlavní příčiny – z psychologického pohledu? A jak se lze závislosti na internetu vyhnout? Samozřejmě pokud takový recept existuje...

Je to komplikované; musím dodat, že pouze nemnoho odborníků by s jistotou tvrdilo, že závislost na internetu vůbec existuje: v životě těch závislých na hraní online her, na kybersexu nebo na chatování mohou online služby hrát podružnou roli. V každém případě se lidé stávají závislými, když se setkávají s problémy se svým životním stylem; kyberzávislosti jsou často určitým druhem úniku. Nejlepším receptem je být pozorný k problémům, s nimiž se lidé (zejména mladí) setkávají, a snažit se tyto problémy řešit, než se lidé stanou závislými na internetových službách.

Zmínili jsme závislost na internetu, která je pochopitelně pokládána za negativní. Může internet naopak v psychoterapii být nějak užitečný? Mohl byste uvést nějaké konkrétní příklady?

Ano, zmínil bych virtuální terapii: využití sofistikovaných modelů virtuálních realit například za účelem pomoci při zbavování se fobií, posttraumatických poruch, strachů, úzkostí atd. Jedná se o rychle se rozvíjející metodologii, v nedávné době jsem v této oblasti začal pracovat. Vedle toho existuje tendence vytvářet nové počítačové/video/online hry, které by byly nápomocné při léčení nebo vyučování postižených dětí: těch, co trpí autismem, poruchou nedostatku pozornosti atd.

V neposlední řadě se jako informační specialista zkrátka musím zeptat, zda je v Rusku již u psychologů (zejména v akademické sféře) obvyklé používání elektronických informačních zdrojů (ať již licencovaných nebo volně dostupných), nebo zda to ještě není běžné?

Je to dvojznačné. Řada starších psychologů nepoužívá počítače: jejich sekretářky nebo postgraduální studenti dělají práci na počítačích za ně. Mladší generace webové zdroje používá hojně. Docela často se studenti snaží připravovat na zkoušky s pouhým využitím webových zdrojů, což je nedostatečné. Vezme-li v úvahu komerční elektronické zdroje, můžeme konstatovat, že jsou používány o mnoho méně – prostě proto, že veřejné knihovny, univerzity a jiné vysoké školy často z finančních důvodů nemají tyto zdroje předplaceny.

Děkuji za rozhovor!