Kvůli návštěvě veletrhu v Linci jsem z pražského veletrhu stihl jen poslední den. Nezúčastnil jsem se tedy bohužel žádné akce, která prezentovala Španělsko jako letošního hosta veletrhu, ani žádné z akcí spojených s tématem Egypta a 50 let české egyptologie, neviděl jsem ani žádný z pořadů spojených s Knihou a životním stylem. Co mne ale nejvíce mrzelo, bylo, že jsem se nemohl téměř nic dozvědět o tématu Láska a vášeň v literatuře, a zbývalo mi leda to, abych si prohlédl výstavu erotických tisků a knih s milostnou korespondencí (obr. 1).

I když oficiálně program Lásky a vášně skončil už v sobotu, neznamenalo to naštěstí konec celého programu veletrhu, i v neděli se konalo několik čtení a besed. Já jsem se tedy rozhodl, že se alespoň ve zbylých bodech programu na téma knih o lásce a vášni (nejen v krásné literatuře) zaměřím.

Knih s touto a příbuznou tématikou se ovšem na veletrhu nabízelo mnoho, například fotografických (obr. 2), týkaly se různých oborů a láska a vášeň se tak dostávaly do velmi odlišných kontextů. Přitom zde ale vyvstávaly určité paralely: jestliže v Portálu bylo možné koupit si nedávno vydanou knihu Láska a jiné nemoci (obr. 3), u jiného stánku byla kniha o gynekologii a porodnictví umístěna mezi patologii a jedovaté hady (obr. 4). Skoro jako by to dávalo zapravdu kulturologovi Pavlu Kozákovi [1], který se aktivně účastnil všech nedělních čtení a podle jehož knihy Sexuárium ve středu města (obr. 5) je naše kultura stále k sexualitě v podstatě nepřátelská. To dává Kozák za vinu křesťanství, jehož odmítání sexuality podle něj končilo v lepším případě v tajnůstkářském skrývání, v horším případě u sadismu („sahajícího od čarodějnických procesů po koncentrační tábory“). I když má autor v mnoha věcech pravdu, některé jeho vývody jsou přehnané a zavádějící. K rehabilitaci těla a sexuality v křesťanství nedochází až v posledních desetiletích, ale podle hesla Sexualita ve výborné Encyklopedii středověku (jejíž nedávné druhé vydání na veletrhu nabízelo nakladatelství Vyšehrad) k alespoň částečné rehabilitaci těla došlo už ve 12. století. A ačkoli Kozák píše, že křesťanství odmítlo spojit sexuální slast a mystiku, příliš se nevěnuje tomu, že i v této oblasti se podnikají určité nesmělé pokusy; podle knihy Mystika a erós dokonce i v rámci křesťanství existuje mystická tradice, v níž je sexualita pokládána za pramen spirituality a erós člověka může vést ke sjednocení s Bohem.

Právě na Mystiku a erós se odvolává první autor, jehož významné prezentace jsem se zúčastnil: český arabista Luboš Kropáček (obr. 6). Tento muž s mohutným plnovousem, který plně odpovídá předmětu jeho činnosti, u nás vytrvale a jistě záslužně o islámu přednáší a píše z umírněně křesťanské perspektivy, v níž zdůrazňuje vše pozitivní, co křesťanství a islám spojuje, a při svých interpretacích islámu také upřednostňuje ty tendence, které jsou ke křesťanství stejně vstřícné. Jeho kniha Súfismus: dějiny islámské mystiky, o které na veletrhu mluvil, čtenáře seznamuje s duchovním proudem, který je z celé tradice islámu pro soudobý Západ asi nejsympatičtější a nejpřitažlivější, takže někteří se dokonce snaží vykládat súfismus jako „univerzální“ jev existující ještě před vznikem islámu a na něm takřka nezávislý. S touto interpretací ovšem Kropáček nesouhlasí, dokládá však, kolik odlišných vlivů spolupůsobilo při vzniku súfismu; mnohé súfíjské ideje, termíny a pojmy podle něj vycházejí z křesťanských zdrojů. Paradoxně to ale byla později zase islámská mystika, která zpětně silně působila na slavnou křesťanskou mystiku španělskou; podle Kropáčka šlo tedy o jakési spojené nádoby. Mocnou inspirací zvláště pro perskou mystickou poezii byla právě milostná lyrika, přehodnocovaná v duchu mystického symbolismu; tímtéž symbolismem se při sledování dějin recepce starozákonní Písně písní zabýval v knize Órigenés: O Písni písní Martin C. Putna. Zatímco podle tohoto komparatisty v antice a středověku převládalo pojetí, že Píseň písní se má vykládat čistě alegoricky (tedy duchovně), později převládl názor opačný, uznávající naopak pouze tělesnou rovinu. Putna tvrdí, že ve skutečnosti jsou obě roviny od počátku neoddělitelné - podobné myšlenky o vztahu erotiky a spirituality v různých náboženských prostředích pak najdeme také ve sborníku Náboženství a tělo, který na veletrhu prezentovalo nakladatelství Malvern, jež zde mělo poprvé samostatný stánek (obr. 7). Každopádně si svoji platnost stále udržují Kropáčkova slova, že hlubší srovnání křesťanského a islámského pojetí vztahu sexuality a mystiky zůstává otevřenou výzvou.

Další prezentace mne od extatického islámu a jeho létacích koberců (jejichž význam byl původně zřejmě mystický či šamanský) odvála ještě dále na východ: Karel Fiala (obr. 8), profesor na Fukui Prefectural University a odborník na vývoj česko-japonských vztahů a japonskou duchovní kulturu, na ní mluvil o svém překladu Příběhu prince Gendžiho. Jde o nejznámější japonský román významný i v kontextu světové literatury. Jeho hlavním hrdinou je takřka ideální dvořan princ Gendži, syn císaře, uznávaný hudebník, básník, malíř, tanečník, hráč míčových her, ale „jeho největší schopností je umění lásky“, v japonské dvorské společnosti jeho doby „nejvíce ceněné a nejpečlivěji pěstěné“ [2]. I když se podle interpretů do knihy promítaly buddhistické představy o řetězci příčin a následků, byla její autorka Murasaki Šikibu později pravověrnými buddhisty odsouzena k pekelným mukám, protože „psala výmysly a příliš se zabývala milostnými vztahy“ [3]. Ovšem právě důraz na složitý propletenec mezilidských vztahů a na vnitřní život hrdinů činí toto dílo překvapivě „moderní“ (podobně jako deníky z tehdejší doby), takže Fiala dokonce neváhal v této souvislosti mluvit o jisté velmi rané anticipaci psychoanalýzy v Příběhu prince Gendžiho. Sami Japonci později celý žánr monogatari, do něhož Gendži monogatari [4] náleží, hodnotili v hierarchii všech žánrů ostatních úplně nejníže. Není tedy náhodou, že novodobý zájem o tento román (i jeho překlad do moderní japonštiny) byl podnícen Evropany, kteří vycítili, že svojí mentalitou toto dílo v určitém smyslu odpovídá moderní evropské individualitě, pro niž je také charakteristické sebepozorování a vysoká míra soustředění se na sebe sama. Můžeme si tu všimnout paralelnosti s osudy súfismu: ten je muslimy samotnými často odmítán jako málo ortodoxní či jako nositel pověr, a někdy dokonce jako hlavní příčina stagnace muslimských zemí. A důvod, proč byla v Turecku po jejich zákazu M. Kemalem Atatürkem neoficiálně obnovena súfijská bratrstva, vidí Kropáček v poznání vládních kruhů, že tance dervíšů jsou skvělým lákadlem pro západní turisty [5].

Zcela odlišný předmět zkoumání byl profesní náplní Zdeňka Šestáka (obr. 9), posledního autora, jehož jsem na veletrhu viděl uvádět plody svého ducha. Tento rostlinný fyziolog se v důchodu pustil do sepisování knih o Žižkovu, „jak se jevil v zrcadle denního tisku“ na počátku 20. století. Po knihách Jak žil Žižkov před sto lety a Jak hřešil Žižkov před sto lety tak nyní vyšla třetí Šestákova žižkovská kniha s názvem Jak se ze Žižkova stalo velké město. Pokud bylo autorovou ambicí shromáždit, jak sám píše, „užitečný soubor materiálu“ pro budoucí historiky či romanopisce, tak svůj úkol nepochybně splnil: zvláště druhá kniha ale často působí jako pouhý výčet historek, které autor vyčetl z tisku [6]. Kdo by ale měl zájem třeba o žižkovské prostitutky, v knize Jak hřešil Žižkov najde o jejich životě před sto lety nespočet podrobností, stejně jako četné příklady toho, jak se urážka cizí milenky či žárlivost stávaly příčinou zločinů a soudních sporů. Budoucí historik, který by chtěl sepsat podobný spis o naší době, by musel čerpat ze zcela jiných zdrojů, protože jestliže dříve se hrdinou článku (s uvedením plného jména) mohla stát i ta společensky nejníže postavená lehká dívka, dnes se do centra publicity dostávají jen intimní životy celebrit. Na Žikově mohl oproti tomu být před sto lety celebritou každý, stačilo třeba podat na souseda žalobu (a urážku na cti tenkrát lidé zažívali zřejmě s mnohem vyšší frekvencí než dnes). Žižkov měl dokonce i svoji volbu Miss: do soutěže „Hledá se nejkrásnější Češka“ se v žižkovském kole přihlásily i vdané ženy a podle Šestáka šlo v některých případech „spíše o odvahu než o krásu“.

Dana Kalinová, ředitelka Světa knihy, si před začátkem festivalu posteskla, že původním záměrem bylo pojednat lásku a vášeň ne úzce eroticky, nýbrž obecně jako „vášeň něco dělat, pro něco žít, vášeň psát“, ale některé programy se bohužel „trošku zvrhly do erotična“. Doufám, že mne nikdo neobviní z toho, že se velká část mého článku o veletrhu zvrhla do spirituálna a mystična. A pokud ano, snad se můžu aspoň hájit tím, že jsem to psal s opravdovou vášní!

[4]

Obr. 1: Kvůli návštěvě veletrhu v Linci jsem se nemohl zúčastnit žádné akce programu Láska a vášeň v literatuře. Zbývalo mi leda to, abych si prohlédl výstavu erotických tisků a knih s milostnou korespondencí.

[5]

Obr. 2: Alespoň ve zbylých bodech programu jsem se zaměřil na téma knih o lásce a vášni (nejen v krásné literatuře). Knih s touto a příbuznou tématikou se ovšem na veletrhu nabízelo mnoho, například fotografických.

[6]

Obr. 3: V Portálu bylo možné koupit si nedávno vydanou knihu Láska a jiné nemoci. Název je ovšem myšlen jako nadsázka, ale zamilovanost byla dlouhou dobu skutečně pokládána za druh nemoci; lékaři a filozofové se shodně domnívali, že duševní zdraví je nepřímo úměrné pohlavní zdatnosti a ještě ve 13. století vládlo v Evropě přesvědčení, že pohlavní touha podvrací a rozkládá lidskou bytost. Podle Encyklopedie středověku ale k alespoň částečné první rehabilitaci těla došlo už ve 12. století.

[7]

Obr. 4: U jiného stánku byla kniha o gynekologii a porodnictví umístěna mezi patologii a jedovaté hady - šlo nejspíš o náhodu, ale ikonologický výklad vycházející ze středověké teologie, která v náhody nevěřila, by to vysvětlil jako svědectví o zlu, které na svět přišlo v podobě hada, ten Evu svedl k hříšné tělesné žádostivosti: proto nyní ženy rodí v bolestech a lidé jsou smrtelní.

[8]

Obr. 5: Podle kulturologa Pavla Kozáka a jeho knihy Sexuárium ve středu města je naše kultura stále k sexualitě v podstatě nepřátelská, kniha obsahuje vedle pravdivých postřehů i mnohé přehnané závěry i některé poněkud bizarní návrhy. Autor sám ovšem vyjadřoval nespokojenost nad tím, že je jeho kniha vytěsňována z veřejného prostoru. Speciálně na malou českou liberálnost v otázkách sexuality či přímo na českou prudérnost si u nás s jistou pravidelností stěžují i další autoři: třeba filmový teoretik Vladimír Hendrych a literární kritik Aleš Knapp.

[9]

Obr. 6: Český arabista Luboš Kropáček je muž s mohutným plnovousem, který plně odpovídá předmětu jeho činnosti. Vytrvale a jistě záslužně o islámu přednáší a píše z umírněně křesťanské perspektivy, v níž zdůrazňuje vše pozitivní, co křesťanství a islám spojuje, a při svých interpretacích islámu také upřednostňuje ty tendence, které jsou ke křesťanství stejně vstřícné.

[10]

Obr. 7: Religionista a přední český odborník na alchymii Jakub Hlaváček měl letos se svým nakladatelstvím Malvern poprvé samostatný stánek. Vedle sborníku Náboženství a tělo vydává Malvern spisy Z. Neubauera, Jana Sterna či G. Batesona a ač se jedná o velmi výlučnou literaturu, má už u nás pevný okruh čtenářů.

[11]

Obr. 8: Karel Fiala je profesorem na Fukui Prefectural University a odborníkem na vývoj česko-japonských vztahů a japonskou duchovní kulturu. Na veletrhu mluvil o svém překladu Příběhu prince Gendžiho. Jeho uhlazený, střízlivý, chtělo by se říci „švejnarovský“ způsob projevu kontrastoval s knihou nabitou emocemi a dramatickými situacemi, o níž referoval.

[12]

Obr. 9: Zdeněk Šesták je rostlinný fyziolog, který se v důchodu pustil do sepisování knih o Žižkovu, „jak se jevil v zrcadle denního tisku“ na počátku 20. století. Po knihách Jak žil Žižkov před sto lety a Jak hřešil Žižkov před sto lety tak nyní vyšla třetí Šestákova žižkovská kniha s názvem Jak se ze Žižkova stalo velké město.