Konec 20. století s sebou přinesl spolu s rozvojem informačních technologií i jejich zvýšené využití v rámci trendu uchovávání historického a kulturního dědictví. Zejména v tomto procesu začal být využíván proces digitalizace. Ten umožňuje uchování a mnohdy i záchranu velkého množství historických kulturních památek (zejména tisků, hudebních a vizuálních děl a fyzické podoby obrazů, soch a architektonických památek) a dále i uchovávání obrovského množství různých textů v datové podobě. Zároveň celkově velmi usnadňuje okamžité zpřístupňování jednotlivých částí tohoto dědictví široké veřejnosti. Využití internetu tomuto procesu potom dodává celosvětový rozměr, kdy například není problém pro někoho z České republiky studovat některé historické fondy v zahraničí přes internet.

V rámci celého tohoto procesu ve světě vznikají celé specializované týmy, které jsou složeny z odborníků různých vědních oborů – knihovníků, historiků, odborných informačních pracovníků, programátorů a dalších (již podle specifického zaměření daného projektu – například zpracování materiálů k dějinám lékařství si jistě vyžádá odborníka z oblasti lékařské vědy). Právě společná práce takovýchto týmů přináší skvělé výsledky. V České republice se tento trend spolupráce napříč vědeckým spektrem teprve rozvíjí, neboť stále mezi některými vědními obory panuje určitá řevnivost a nechápání potřeby využití znalostí jiného oboru. Využití dobrých zkušeností takové spolupráce ze zahraničí se u nás implementuje tedy pomaleji, ale nové generace odborníků různých oblastí vědy si již pro potřeby uchovávání historického a kulturního dědictví potřebu spolupráce uvědomují stále více a více (s informačními pracovníky, knihovníky, programátory a dalšími).

V rámci celosvětové organizace UNESCO vznikl v 70. letech 20. století Výbor pro světové dědictví, jehož cílem je ochrana a uchování kulturního a přírodního dědictví. Zřejmě nejdále v tomto procesu pokročily USA (např. Digital History, The National Initiative for a Networked Cultural Heritage, Veterans History Project a další). Také v rámci Evropské unie vznikala již od konce 20. století celá řada skvělých projektů k uchování kulturního dědictví, jehož součástí je i zmíněná digitalizace (CALIMERA, PULMANWEB, CULTIVATE, EUROMED HERITAGE, TEL-ME-MOR a další). V roce 2005 vyhlásila Evropská komise souborný plán Digitalizace evropského kulturního dědictví. Ve stejném roce na poli digitalizace získala od organizace UNESCO významné ocenění světového významu i Národní knihovna České republiky (prestižní cena Jikji Memory of the World Prize).

Těchto aktivit, spojených s uchováváním historického a kulturního dědictví se vedle dalších specializovaných subjektů v České republice účastní i Ústav informačních studií a knihovnictví z Univerzity Karlovy v Praze.

V rámci zmíněného trendu digitalizace historického a kulturního dědictví jsou mimo jiných oblastí jako jeho součást vnímány i různé památky spojené s vojenskou historií, například již zmíněný projekt Veterans History Project, který v USA vznikl pod záštitou Kongresu a významných osobností společenského života a funguje v rámci Kongresové knihovny. Takových projektů, provozovaných na internetu, je mnoho. Na tento trend navazuje svým posláním a podstatou i informační centrum Památník Čestná vzpomínka (IC PČV).

Ve své diplomové práci, která byla na ÚISK obhájena v září 2007, jsem přiblížil vznik a vývoj informačního centra Památník Čestná vzpomínka (IC PČV) v návaznosti na současné trendy uchovávání historického a kulturního dědictví a dále na kontinuitu historie a tradice naší státnosti na bývalé Československo, s jehož vznikem je neoddělitelně spojena klíčová role československých legií. Jejich historie je předmětem náplně IC PČV. V dnešní době, kdy stoupá výrazně potřeba společnosti po relevantních, rychle a snadno dosažitelných a bezplatných informacích z různých oblastí vědy, jsou služby IC PČV využívány stále více.

Úvod do souvislostí

Česká republika historií své státnosti bezprostředně navazuje na dřívější Československo. Jako nástupnický stát převzala tradice a symboly československé státnosti. Den vzniku Československa 28. října 1918 je v České republice státním svátkem. Tento den je vnímán jako den vzniku našeho samostatného státu a ve vnímání společnosti je jednoznačně priorizován před 1. lednem 1993, kdy po rozdělení Československa vznikla plynule Česká republika. Se vznikem Československa jsou bezprostředně spjaty i historie a tradice československých legií.

Českoslovenští legionáři byli po vzniku Československa jakousi oporou mladého státu. Velká část z nich se následně i ve 2. světové válce, v letech 1939-1945, aktivně účastnila domácího i zahraničního odboje s cílem opětovného osvobození Československa. Množství jich bylo zapojeno i v následném protikomunistickém odboji v letech 1948-1989. Je tedy nezvratným historickým faktem, že na dějinném vývoji Československa se tito muži podíleli velkou měrou, v letech 1914-1920 měrou rozhodující. Je proto zarážející pro každého, kdo se tématem zabývá, jak málo je dnes o této části naší historie většině společnosti známo a jak málo je úloha a historie československých legií připomínána.

Návštěvník měst a vesnic v České republice a Slovenské republice si může povšimnout mnohdy již omšelých pomníků obětem 1. světové války z dané obce. Občas u některých jmen je napsáno, že jmenovaný padl či zemřel jako legionář. Kromě muzea Vojenského Ústavu v Praze [1] mají i některá další muzea ve svých expozicích též větší či menší samostatné sekce, zaměřené obsahem na historii československých legií. Dále v některých městech jsou i ojedinělé pomníky, věnované přímo československým legiím, např. v Praze známý pomník „Praha svým vítězným synům“ nedaleko zastávky metra Karlovo náměstí. Památku legií připomínají v neposlední řadě často i názvy ulic. Z veřejně přístupných míst zřejmě nejvíce o historii čs. legií poskytuje, jak lze i očekávat, Vojenský historický ústav. V jeho muzeu v Praze je velká část jednoho patra věnována právě tomuto tématu.

V řadách čs. legií během bojů v letech 1914-1920 na nejrůznějších válečných frontách padlo či zemřelo (jak následkem zranění, tak i nemocí z válečných útrap) více než 5 000 legionářů. Většina jejich jmen upadla postupem času u nás takřka v zapomnění. Na rozdíl od československých zahraničních vojáků ze 2. světové války, kteří mají již svůj pomník příslušníků československého zahraničního odboje ve 2. světové válce v Praze 6 - Dejvicích, čs. legionáři nemají místo, kde by přímo jmenovitě byla památka každého z nich připomínána.

V zahraničí bývá většinou běžné, že ti kteří zemřeli v boji za svobodu země, bývají připomínáni a jejich památka společností uctívána. Zavítá-li i dnes například český turista do Francie, Itálie, Velké Británie či jiného státu v Evropě, zejména do míst bojů 1. světové války, jistě bude překvapen, jak silně je zde připomínána památka těch, kteří za svobodu dané země padli a zemřeli. A to jak ve formě většinou pietně upravených vojenských hřbitovů s vyrovnanými řadami bílých křížů, pomníků a pamětních desek, tak i v přístupu společnosti k této otázce. Často ve zmiňovaných oblastech vojenských hřbitovů jsou zřízena i muzea a informační centra s knihovnami [2].

V našich podmínkách u nás však právě tento proces připomínání stále ještě není zcela naplněn a tvoří tak do určité míry prázdné místo v základních pilířích národního sebeuvědomění a státotvorných hodnot velké části naší společnosti. Z toho potom následně plynou i další problémy s chápáním hodnot z toho plynoucích a identifikací občanských práv, svobod a vztahu k naší státnosti.

Právě proto u mne před lety vzklíčila myšlenka vzniku místa, které by tuto památku padlých a zemřelých čs. legionářů připomínalo. Zejména podíl čs. legií byl totiž rozhodující pro vznik samostatného Československa a jeho mezinárodní uznání. To ostatně potvrzoval a připomínal mimo jiných často i první prezident Československa T. G. Masaryk. V dnešní době 21. století, v pokračující informatizaci společnosti však s rostoucí informační potřebou je nutné zaměřit se ve zpřístupňování takových údajů i na jejich snadnou dostupnost, aby jejich vliv a využití byl tak maximalizován. Proto vznikla další navazující myšlenka – vytvořit takové místo virtuálně, s využitím celosvětově dostupné sítě internet k zajištění snadné přístupnosti ke zmíněným údajům.

Vznikl tak amatérský projekt na realizaci tohoto cíle a postupně i odborný tým, který se rozhodl tento projekt realizovat. Od fáze prvotních úvah začalo dílo postupně vznikat a realizovat se do současné podoby, kdy je již takřka v základních rysech naplněn. Virtuální památník byl pojmenován „Památník Čestná vzpomínka“ jako místo pietní vzpomínky na ty, kteří v bojích za svobodu naší země padli a zemřeli.

Digitalizace kulturního dědictví

Zejména v prvním desetiletí 21. století nastal velký rozmach procesu digitalizace. V roce 2005 vyhlásila Evropská komise souborný plán Digitalizace evropského kulturního dědictví. Podle tohoto plánu by se v blízké budoucnosti mělo objevit na internetu pro širokou světovou veřejnost několik milionů knih v různých světových jazycích. Plán vychází z již existujících některých podobných projektů ve světě, například Gutenberg, Gallica atd. V rámci samotné digitalizace vznikají i samostatné specializace, například digitalizace starých psaných textů. Stále více knihoven a archivů, především národních, se do tohoto procesu zapojuje. Vzniká řada projektových plánů v rámci digitalizace, se společným cílem uchování historických zdrojů a informací v datové podobě k její lepší a bezpečnější archivaci. Tento proces vyžaduje samozřejmě většinou i spolupráci mezi různými státními i soukromými subjekty. Vznikají specializovaná pracoviště pro digitalizaci (např. v Národní knihovně ČR) se základním vybavením pro digitalizaci (např. digitální kamera, scanner, laserový scanner a další) a specializovaným personálem. V rámci univerzit ve světě vznikly i samostatné studijní obory se zaměřením na digitalizaci [3]. Ke koordinaci tohoto procesu probíhají různá pracovní setkání a konference na národních i mezinárodních úrovních.

V rámci tohoto trendu vznikají ve světě také zajímavé státní programy zaměřené přímo i na digitalizaci informací (uchování vzpomínek, rozhovorů atd.) od válečných veteránů. Za všechny lze jmenovat například projekt „Veterans History Project“ [4], který vznikl v roce 2000 pod patronací Kongresu USA, a byl podpořen také některými senátory a tehdejším prezidentem W. J. Clintonem. Je provozován Kongresovou knihovnou USA (The Library of Congress). Podobných projektů, zaměřených na uchování vzpomínek válečných veteránů jako součásti historického dědictví národa, existuje ve světě celá řada. U nás lze jmenovat například podobný projekt – Hlasy hrdinů, který je zpracováván občanským sdružením Post Bellum od roku 2001 [5]. Fakta a vzpomínky z oblasti vojenské historie jsou vnímána ve světě jako jedna ze součástí historického dědictví. Již jen proto, aby budoucí generace chápaly, například přímo z výpovědí válečných veteránů, i všechny dopady a oběti válek. Proto i na tyto památky se standardně vztahují snahy o uchování formou digitalizace.

Znalost historického vývoje národa je neoddělitelnou součástí jeho kultury. Proto uchovávání movitých i nemovitých památek, hmotných i nehmotných pozůstatků historie do tohoto procesu patří. Historie by neměla být zamlčována, pozměňována ani zapomenuta. Na základě toho se mnoho států světa, zejména v posledních desetiletích, snaží mimo ochrany hmotných kulturních památek (stavby, sochy, památníky, archeologické památky, význačné lokality atd.) i o uchovávání duševního dědictví formou digitalizace. Následně mimo jeho zachování i o maximální přístupnost k těmto materiálům pro veřejnost, k čemuž je využit především internet. Tato zvýšená přístupnost veřejnosti k digitalizovaným částem duševního kulturního dědictví (knihy, obrazy, audio a video památky atd.) má také za následek zvýšení identifikace společnosti s vlastní historií a kulturou.

V rámci tohoto trendu, ke kterému ve světě v posledních letech dochází, je svou náplní zapojeno i IC PČV. Uchovává historická fakta a databázi k části historie naší společnosti. Tím se snaží přispět k minimalizaci nebezpečí, že někdy v budoucnu bude opět tato část naší historie zapomínána, jako se o to v letech 1948-1989 pokoušel v naší zemi cíleně komunistický totalitní režim. Zároveň výsledky této práce jsou přístupné široké veřejnosti ke zvyšování povědomí o tomto tématu.

Části Památníku Čestná vzpomínka

Stránky IC PČV byly vytvořeny v jazycích HTML a PHP. Databáze funguje v památníku na platformě MySQL. Při vytváření prostředí databáze bylo samozřejmě nejdůležitější zvolit její správnou výslednou podobu. Tím je myšleno, že bylo nutné určit, podle jakých údajů bude probíhat v databázi potom jednotlivými uživateli vyhledávání, a to jak jednotlivých záznamů, tak i celých sestav. Také bylo nutné vymezit tzv. „povinné“ údaje u záznamů, tj. údaje, které budou žádány u vkládaných záznamů do databáze. Podle toho byla potom následně navržena výsledná struktura záznamů.

Základním komunikačním jazykem je samozřejmě čeština. Avšak základní informace, menu a vyhledávací formulář v databázi jsou i v možnosti volby angličtiny, němčiny, ruštiny, francouzštiny, italštiny a slovenštiny. Postupem času se uvažuje také o vytvoření jazykových mutací u všech částí IC PČV, tedy i celé překlady jednotlivých článků a dat v databázi. Z cizích jazyků zřejmě přibude ještě polština a italština.

Sekce Články obsahuje tematicky tříděné články o historii československých legií v letech 1914-1920. Jedná se o články buď v plném znění, nebo odkazy na články uložené na jiných serverech. Z hlediska selekce jsou tříděny dle obsahu do tematických skupin: Studie, Obecné informace o legiích, Československé legie v Rusku, Československé legie ve Francii, Československé legie v Itálii. V každé této skupině jsou následně obsažené články ještě děleny chronologicky podle období, kterého se týkají svým obsahem.

Sekce Dokumenty obsahuje v přepisu plná znění některých historických dokumentů. Zatím v současné době obsahuje ke stažení plné verze kronik 4. čs. střeleckého pluku „Prokopa Holého“ a 7. čs. střeleckého pluku „Tatranského“ [6]. Je zde k možnému stažení i autentický deník legionáře Josefa Krulicha, jednoho ze šesti desítek tisíc čs. legionářů, kteří prodělali bojovou kampaň v Rusku.

Sekce Fotografie obsahuje dvě skupiny galerií – Dobové fotografie a Reportáže. Skupina Dobové fotografie obsahuje album často unikátních a z velké části nepublikovaných digitalizovaných historických fotografií z historie čs. legií (stav ke konci května 2007 se pohybuje zatím na 123 jednotkách). Skupina Reportáže obsahuje fotoreportáže z míst, spojených s historií čs. legií [7].

Hlavní součástí IC PČV je však samozřejmě databáze legionářů, kteří padli nebo zemřeli v řadách československých legií v letech 1914-1920 v boji za svobodu a samostatnost Československa – „Databáze padlých a zemřelých“. K datu 1. 5. 2007 obsahovala databáze zpracované základní údaje o 4 543 legionářích. Ke snadnému vyhledávání v této databázi slouží uživateli jednoduchý vyhledávací formulář.

V případě, že při použití vyhledávacího formuláře v databázi je ponechán formulář prázdný, zobrazí se po spuštění vyhledávání všechny záznamy databáze, řazené abecedně podle příjmení osob. Jak bylo již uvedeno, při vyhledávání se v rámci selekce výsledných záznamů dají kombinovat vzájemně všechny položky vyhledávacího formuláře (například vyhledat všechny legionáře s příjmením Novák, kteří byli příslušníky např. 1. střeleckého pluku – zobrazí se 8 záznamů).

[4]

Databáze padlých a zemřelých s vyhledávacím formulářem

Vybrané záznamy, odpovídající zadaným kritériím ve vyhledávacím formuláři, jsou také řazeny abecedně podle příjmení osob. Výstupem záznamů splňujících kritéria zadaná ve vyhledávacím formuláři je obrazovka. Je však umožněn i výstup formou tisku. Možnost vytištění zobrazených materiálů v upravené podobě pro tisk menu nabízí.

Sekce Členové týmu obsahuje kromě přehledu personálního složení IC PČV také přehledný seznam pramenů, použitých k tvorbě jednotlivých částí Databáze padlých a zemřelých.

Vývoj uchování legionářské památky po 1. světové válce u nás

Během 1. světové války na straně spojeneckého bloku Dohody vznikla československá zahraniční armáda, nazývaná československé legie. Jednalo se o armádu státu, který ještě neexistoval, za jehož svobodu a samostatnost právě příslušníci této armády (později nazýváni legionáři) bojovali proti spojeneckému bloku Centrálních mocností (vedených Německem a tehdejším Rakousko-Uherskem).

Postupně tak během let 1914-1918 vznikly čs. legie v Rusku, Francii a Itálii. Jednalo se celkem o takřka 100 000 dobrovolníků české a slovenské národnosti. Z menší části to byli krajané, žijící před válkou v zahraničí, avšak majoritní podíl mezi nimi měli zajatí vojáci rakousko-uherské armády české a slovenské národnosti, kteří v zajateckých táborech vstoupili do tvořícího se čs. vojska k boji proti Rakousko-Uhersku a Německu. Československé legie byly tak víceméně samostatnou československou zahraniční armádou, která bojovala pod svými prapory, zčásti i československým velením jako vojenská složka zahraničního odboje, vedeného profesorem T. G. Masarykem. Další čs. dobrovolníci sloužili jako jednotlivci i v řadách ostatních spojeneckých armád, zejména v armádě Srbska, Velké Británie a Spojených států amerických.

Během bojů 1. světové války a v následných dalších poválečných konfliktech [8], včetně občanské války v Rusku, padlo či zemřelo více než 5 000 čs. legionářů [9] na mnoha bojištích v Evropě i asijské části Ruska. Během let 1918-1920 se jednotlivé části čs. legií ze zahraničí vrátily do Československa, kde byli čs. legionáři vítání jako osvoboditelé. Stali se tak z hlediska tradic státnosti nového státu morálním základem jeho společnosti.

Když 28. 10. 1918 vzniklo Československo a bylo uznáno mocnostmi Dohody a posléze i světově, mohlo se tak stát mimo diplomatického umění vedoucích představitelů československého zahraničního odboje [10] především díky válečným zásluhám čs. legií. I první zvolený prezident tehdejšího mladého státu, T. G. Masaryk vždy prohlašoval, že „… Bez Sokola by nebylo legií, bez legií by nebylo Československa…“. Uvědomovala si to tehdy i většina tehdejší společnosti. Proto i postupně se vracející legionáři byli tehdy doma vítáni jako osvoboditelé a vnímání jako národní hrdinové [11].

Obecně se termíny legionář a čs. legie začaly používat spíše až po válce, předtím sami sebe legionáři nazývali hrdě dobrovolníky. Pro řešení jejich postavení ve společnosti, zejména v souvislosti s přednostním právem zařazení legionářů do státní služby, vznikl následně v Československu i zákon. Jednalo se o zákon č. 462. z 24. 7. 1919 („O propůjčování míst legionářům“). Ten jasně definoval v § 2. pro tyto potřeby, kdo je tak zákonem oficiálně považován za legionáře.

„Legionářem jest každý dobrovolník čsl. legionářské (revoluční – zahraniční) armády, který byl do ní zařazen na základě přihlášky učiněné příslušnému orgánu nebo zástupci čsl. Národní Rady v Paříži nebo některé z jejích odboček nejdéle do 28. října 1918, a to úplně dobrovolně, bez jakéhokoli nátlaku, nebo nařízení čsl. Národní Rady nebo jiného čsl. Revolučního orgánu veřejnou mocí nadaného, a v den převratu, t. j. 28. října 1918, skutečně v ní službu podle svého služebního přidělení konal – nebo který hodnověrně prokáže, že z důvodů, na jeho moci a vůli nezávislých, nemohl v uvedený den v místě příslušného zařazujícího a přidělujícího čsl. vojenského orgánu k zařazení býti přítomen – nebo který byl z ní řádně propuštěn...“ [12]

Právní vymezení pojmu „legionář“ mělo v tehdejší Republice československé následně dopad také zejména na některé sociální výhody a postavení, kterých se legionářům ve společnosti dostávalo. Zároveň byli legionáři tak i upřednostňováni v přijímání do státní služby, zejména pro jejich prokázanou národní spolehlivost. Velká část jich tedy následně pracovala na železnicích, v poštovních úřadech, na obecních úřadech, ale i u policie, četnictva, finanční stráže a dalších složek státní správy a ozbrojených sil. Především však potom v nově se tvořící československé armádě, které se stali ideovým základem a tradicí.

Celkem zhruba 100 000 legionářů se tak stalo jakousi páteří nové „Masarykovy“ republiky a jejich historie a ideály se tak staly součástí státotvorných tradic tehdejšího Československa. Stavělo se tehdy i množství pomníků padlým legionářům a v Praze na Vítkově vedle tzv. Památníku odboje (vojenského muzea) vznikla velká stavba památníku, který byl věnován památce československých legionářů. Byly zde pohřbeny i ostatky některých významných příslušníků čs. legií, kteří padli v bojích za Československo na vzdálených bojištích (ostatky byly převezeny z původních hrobů v zahraničí). Nadále zde měli být pohřbíváni i další významní příslušníci československého národa. Památník na Vítkově měl tak informačně udržovat povědomí o historii, tradici a odkazu čs. legií včetně památky těch, kteří v bojích za Československo padli a zemřeli.

Nepodařilo se však tuto myšlenku zcela naplnit ani během třicátých let a s okupací Československa po 15. 3. 1939 německou armádou v předvečer 2. světové války byl všem těmto snahám konec. Po příchodu Němců byl interiér památníku německou okupační armádou poničen, uložené ostatky legionářů většinou zničeny nebo pohřbeny jinde a legionářské inventáře v Památníku odboje z větší části zlikvidovány, aby nebyla Čechům slavná minulost čs. legií připomínána.

Ani po skončení 2. světové války, i přes některé silné snahy legionářských organizací (například Československé obce legionářské), se nepodařilo památník na Vítkově řádně obnovit. Původní záměr počítal i s tím, že na jeho stěnách budou vytesána jména všech padlých a zemřelých legionářů. Po právě skončené 2. světové válce však mělo Československo především jiné starosti, zejména s obnovou země a snahou různých politických směrů o získání vlády. Po následném únorovém komunistickém puči v roce 1948 již logicky tato myšlenka zanikla zcela.

Komunistický totalitní režim nikdy totiž nezapomněl legionářům zejména jejich boje v Rusku se sovětskou vládou během občanské války v letech 1918-1920. Zároveň se snažil o jejich vymazání z historie také proto, že legionáři byli jedním ze základních pilířů demokracie a národní hrdosti v tehdejším Československu. Byli symbolem boje za svobodu a dávali příklad, který komunisté nemohli potřebovat. Bohužel lze konstatovat, že během následných 40 let se jim vymazání historie a tradic československých legií z paměti většiny společnosti takřka podařilo. Alespoň lze tak soudit na základě různých v současnosti konaných průzkumů veřejnosti, kdy povědomí o pozadí vzniku Československa a obnovy naší státnosti je u většiny středních a mladších generací povětšinou mizivé a jen pomalu se obnovuje.

Z památníku na Vítkově, který byl mezitím v letech 1948-1989 přetvořen komunistickým totalitním režimem do podoby památníku komunismu a světové proletářské revoluce, se stala obdoba moskevského mauzolea. Měli zde tak být pohřbíváni významní představitelé komunistické strany. Vše připomínající čs. legie bylo tak zničeno úplně.

Tím dnes tedy neexistuje žádný památník, který by souborně jmenovitě uchovával památku padlých a zemřelých čs. legionářů, kteří na mnoha válečných frontách v letech 1914-1920 bojovali a umírali za svobodné Československo. Zároveň je jen mizivá naděje, že dnešní společnost, především političtí představitelé, by našla prostor a energii pro přetvoření památníku na Vítkově opět do původní podoby k jeho původnímu cíli. Tím je připomínat památku všech těch, kteří za svobodu naší země padli a zemřeli, tak jako tomu bývá ve většině ostatních vyspělých států.

Právě pro tuto vzniklou mezeru, zároveň s potřebou zvýšení informovanosti a propagace historie československých legií, vznikl virtuální Památník Čestná vzpomínka. Připomíná památku obětí boje za svobodu a samostatnost naší země.

Vývoj památníku a statistiky

Po první myšlence v roce 2003 o možnosti vytvoření souborného památníku, věnovaného připomínání historie čs. legií a jejich ztrát, následovaly první pokusy o její naplnění. Všeobecně byla zainteresovaným sice známa čísla – počty ztrát. Ale každý ten padlý a zemřelý měl také jméno, své ideály, svůj život, své bližní, kteří na něho marně čekali. Jejich identita by tak měla být uchována, aby nebyli jen pouhými čísly statistik ztrát.

První kroky při vytváření prvotních soupisů jsem zahájil tehdy s pochopením na zmiňovaném informačním centru Válka.cz. Po uzavřené dohodě s jeho majitelem ing. Havelkou vznikla v diskusním fóru samostatná oddělená část, věnovaná právě sběru a vkládání jednotlivých údajů o ztrátách jednotlivých jednotek čs. legií. Selekce probíhala tehdy podle příslušnosti osob v záznamech k jednotlivým jednotkám, tzn. záznamy byly vedeny po jednotlivých jednotkách. Postupně se k ideji vytvoření virtuálního památníku čs. legionářům přidávali další spolupracovníci. Jednalo se o historiky k externí pomoci při hledání dalších pramenů a sběru podkladů. Další spolupracovníci i přímo k práci na vytváření této jmenné databáze, která se následně stala pilířem budoucího IC PČV. Jen s jejich pomocí měl celý projekt šanci na konečnou realizaci, protože nebylo v silách jednoho člověka takový úkol splnit. Bylo potřeba vytvořit stálý kvalifikovaný tým, který společnými silami bude koordinovaně projekt naplňovat. Nakonec se podařilo tento tým sestavit.

Na základě další dohody s majitelem IC Válka.cz došlo k osamostatnění a vzniku IC PČV v jeho samostatném designu [13] na jaře 2005. Dosud vytvořené částečné seznamy byly přetvořeny do podoby databáze v samostatné části IC PČV. Oficiálně byl potom IC PČV spuštěn 9. 5. 2005, k připomínce 90. výročí slavného boje české Roty Nazdar u francouzského Arrasu (9. 5. 1915). Tím se den 9. 5. stal památným dnem i pro historii IC PČV. Po dvou letech byl nakonec po přípravných workshopech, které byly vedeny jak v podobě fyzické, tak i v podobě virtuální, spuštěn 9. 5. 2007 nový design. Ten používá IC PČV i v současnosti. Nový design je graficky zdařilejší v poměru k původnímu. Zároveň je i pro vnímání uživatelů uživatelsky příjemnější, což potvrzují i jejich první reakce. Dosavadní vývoj byl zatím završen v červnu 2007 registrací IC PČV jako občanského sdružení na Ministerstvu vnitra ČR. Tímto oficiálním aktem získal památník i právní subjektivitu a IČ.

Od zmiňovaného spuštění 9. 5. 2005 probíhal dále intenzivní sběr dalších podkladů analýzou fondů knihoven a archivů. Mezi hlavní patřily fondy Vojenského ústředního archivu (VÚA) a knihovny vojenského muzea v Praze na Žižkově a různých soukromých knihoven. Tým památníku se během této doby ustálil zatím v dosavadním personálním osmičlenném obsazení. Vzhledem k plnému pracovnímu nasazení celého týmu se databáze rychle rozrůstala. Zatímco ke konci roku 2005 čítala asi 3 000 záznamů, k 1. 5. 2007 již obsahuje zpracovaných 4 543 záznamů. Jak již bylo uváděno, během let 1914 - 1920 padlo či zemřelo v řadách čs. legií více než 5 000 legionářů. To znamená, že v databázi stále i po více než tříleté práci chybí odhadem stále ještě asi tisíc záznamů. Samozřejmě postupem jejího plnění se další zdroje hledají stále obtížněji. Fondy archivu, VÚA nevyjímaje, jsou neúplné. Mnoho osobních spisů legionářů ve VÚA chybí nebo je neúplných do té míry, že z nich nelze mimo příjmení, jména a příslušnosti k jednotce nic dalšího vyčíst. Mnohdy také hledání podkladů k některým záznamům nebo identifikace správných údajů připomíná opravdu spíše detektivní práci. Ta by nebyla bez podrobné znalosti tématu a vzájemných souvislostí možná. Proto i současný údaj naplněnosti databáze – 4 543 záznamů – lze považovat za velký úspěch, což potvrzují i ohlasy odborné veřejnosti u nás i ze zahraničí, zasílané zejména elektronickou poštou.

Graf s křivkou návštěvnosti IC PČV v období 12/2006 – 7/2007

[5]

Z hlediska návštěvnosti IC PČV lze také konstatovat neutuchající zájem návštěvníků takřka z celého světa. Obecně lze zatím ze sledování statistiky návštěvnosti konstatovat, že památník má průměrně asi tisíc návštěvníků měsíčně. Je přitom vycházeno z denního sledování jedinečných návštěvníků přes Počítadlo.cz. Tato služba však přináší i další zajímavé údaje. Od zprovoznění služby Počítadlo.cz na IC PČV 27. 1. 2005 bylo zaznamenáno do konce července 2007 celkem 94 434 přístupů (tj. všech návštěv - tzn. že mnozí návštěvníci IC PČV navštívili za den i vícekrát, proto počet návštěv se nerovná počtu denně sledovaných jedinečných uživatelů).

V rozložení za jednotlivé roky zjistíme, že z celkového výše uvedeného počtu přístupů (nikoli počtu jedinečných návštěvníků, kde se jedna IP adresa započítá za daný den pouze jednou) připadá na rok 2005 15 762 přístupů, na rok 2006 32 793 přístupů a na rok 2007 zatím (prvních sedm měsíců) již rekordních 45 849 přístupů. Z hlediska sledování jedinečných návštěvníků za rok (kdy se v každém roce IP adresa daného návštěvníka započítá pouze jednou, při opakovaných návštěvách v témže roce již tedy znovu ne) jsou výsledky také zajímavé: rok 2005 = 2 318 návštěvníků (jedinečných), rok 2006 = 3 781, rok 2007 – první pololetí = 4 191. Uvědomíme-li si, že zatím za první pololetí roku 2007 navštívilo IC PČV již 4 191 lidí (a mnozí pak i opakovaně), je to velké číslo, které je odrazem kvality IC PČV. Dále podle statistik Počítadla.cz bylo i zjištěno, že nejvíce návštěv IC PČV statisticky zaznamenává v době mezi 10-21 hodinou našeho času. Naopak minimum návštěv mezi 3-5 ranní. Avšak i například kolem půlnoci již za dobu existence IC PČV bylo celkem 2 526 návštěv. V 54 % návštěv bylo zjištěno u návštěvníků používání internetového prohlížeče MS Internet Explorer, na druhém místě – ve 14 % - Mozilla a na třetím místě s velkým odstupem – v 7 % případů – různé blíže neidentifikované prohlížeče. Firefox byl zjištěn u 4 % návštěv [14].

Další podobná informační centra ve světě

Myšlenka virtuálního památníku padlých a zemřelých vojáků není nijak zcela nová. Ve světě již několik let existují podobné památníky s takovýmto zaměřením. V některých aspektech jsou podobné struktuře systému IC PČV, v mnohém se naopak odlišují. Často jsou jejich organizace, které je provozují, podporovány státem nebo se jedná přímo o státní úřad. Tyto virtuální památníky mají také často i propojení s dalšími systémy, například vojenských hřbitovů, vojenských škol, vojenských útvarů apod. Pro určitý základní přehled v oblasti virtuálních památníků ze zahraničních lze jmenovat například:

• Commonwealth War Graves Commision (Velká Británie, URL: http://www.cwgc.org [6])
• American Battle Monuments Commission (USA, URL: http://www.abmc.gov [7])
• Oorlogsgravenstichting (Nizozemí, URL: http://www.ogs.nl [8])
• Volksbund Deutsche Kriegsgräber-fürsorge (Německo, URL: http://www.volksbund.de [9])
• Kniga pamjati (Rusko, URL: http://www.ipc.antat.ru/Ref/all.asp [10])

Analýza podkladů

K vytváření databáze IC PČV bylo využito několik různorodých informačních zdrojů. Od legionářských plukovních i souborných kronik, studií, sborníků a memoárové literatury až přímo k údajům z osobních spisů legionářů. Údaje, v těchto podkladech obsažené, prošly podrobnou analýzou a standardním vzájemným ověřováním, při kterém byla využita především podrobná znalost tématu. Ta napomohla mnohdy v některých nejasnostech nebo u chybějících částí k některému záznamu.

Z hlediska relevance je nejvíce zdrojů pro studium tématu a případný sběr dat obsaženo v knihovně Vojenského historického archivu, archivních fondech Vojenského ústředního archivu Praha, fondech Národní knihovny České republiky a fondech státních a vědeckých knihoven (například Státní vědecká knihovna v Hradci Králové). V případě internetových zdrojů kromě IC PČV jistě lze zmínit ještě server Válka.cz [15], Vojenství kvalitně [16], případně Militaria [17].

Metodika a systém doplňování databáze

Celá metodika doplňování databáze a případná oprava již existujících záznamů má svá přesně stanovená pravidla, která jsou všemi členy IC PČV závazně dodržována. Pro přiblížení podoby záznamu databáze a tím i její obsažnosti v důsledku množství sledovaných údajů u jednotlivých osob (z hlediska množství sledovaných informací lze porovnat s dalšími podobnými databázemi například v zahraničí) bych nejprve rád přiblížil strukturu každého záznamu v databázi IC PČV. Následně je představen i formulář pro vkládání záznamů do databáze, používaný i při jejich případném doplnění nebo opravě. Celý systém s metodikou doplňování a oprav by nemohl fungovat bez efektivní komunikace v rámci IC PČV. Proto jsou popsány i základní pravidla tohoto systému komunikace.

Pro pochopení struktury záznamů databáze provedeme rozbor struktury zápisu již nějakého existujícího záznamu. Níže je tedy zobrazen jeden náhodně vybraný záznam:

KLOBOUK Jan (o.č. 36259), desátník 2.roty 1. sam. úderného praporu. Narozen 28.2. 1890, Dukovany. Příslušen tamtéž. V civilním životě dělník. V čs. vojsku od 12.8. 1917. Padl 16.6.1918 u Kljukvené. Pohřben v Kansku dne 18.6.1918.

Z uvedeného záznamu se dozvídáme údaje, které je schopen pochopit kromě odborníka i uživatel, který je v dané problematice laikem. Vybraný nalezený legionář se jmenoval Jan Klobouk. Měl vojenskou hodnost desátníka (jedná se o poddůstojnickou hodnost) a byl zařazen ve 2. rotě 1. samostatného úderného praporu (tj. jednotky v Rusku – to lze poznat ze samotného přehledu jednotek ve vyhledávacím formuláři - úderný prapor byl elitní částí čs. vojska v Rusku). Jeho vojenské osobní číslo (jedinečný identifikátor) bylo 36.259. Narodil se 28. února 1890 v Dukovanech. Zde rovněž i před válkou bydlel a pracoval jako dělník. V československém vojsku byl od 12. 8. 1917 (od té doby byl tedy československým vojákem). Dne 16. 6. 1918 padl v těžkém boji u Kljukvené (jeden ze známých bojů úderného praporu). Pohřben byl o dva dny později na hřbitově v Kansku.

Jedná se o úplný záznam, který obsahuje všechny údaje sledované IC PČV.

Tyto základní údaje o hledaných osobách jsou zjistitelné z databáze samozřejmě v různé míře. U některých osob nejsou některé údaje známy a budou v případě jejich zjištění doplněny až následně. Údaje jsou výsledkem dlouhodobé dobrovolné badatelské práce členů (správců) IC PČV.

[11]

Výstup záznamů, splňujících kritéria zadaná ve vyhledávacím formuláři

Pro srovnání se můžeme podívat ještě na rozbor záznamu, který není úplný a chybí mu tedy některé ze sledovaných údajů:

ADAMOVIČ Štěpán střelec 3. stř. pluku. Narozen r. ?, . Dne 7.8.1918 zemřel na tyfus v nemocnici v Čeljabinsku. Pohřben v Čeljabinsku.

Z tohoto záznamu se můžeme dozvědět o vyhledané osobě pouze následující. Vybraný legionář se jmenoval Štěpán Adamovič, měl hodnost střelce (základní, tj. nejnižší vojenská hodnost) a byl příslušníkem 3. střeleckého pluku „Jana Žižky z Trocnova“. Bohužel nevíme, ve které jeho rotě byl zařazen. Dále není známo ani jeho osobní vojenské číslo, pod kterým byl v čs. vojsku veden. Nevíme zatím ani, kdy a kde se narodil, kde byl příslušen, jaké civilní povolání vykonával a nevíme ani kdy do čs. vojska vstoupil. Víme pouze, že byl jeho příslušníkem. Dále víme jen to, že už jako příslušník čs. vojska dne 7. 8. 1918 zemřel na následky tyfu (tehdy v Rusku během války bylo mnoho oblastí s epidemiemi tyfu) v nemocnici v Čeljabinsku, kde se léčil. Z historických souvislostí víme, že Čeljabinsk byl jedním z posádkových měst čs. vojska v Rusku a zároveň zde byla nemocnice s českým a spojeneckých personálem. Následně byl v Čeljabinsku Štěpán Adamovič i pohřben. Snad se někdy podaří tento neúplný záznam, stejně jako další podobné ještě neúplné záznamy, doplnit z nově stále získávaných údajů. Ty jsou získávány jak z českých či slovenských pramenů, tak i ze zahraničních.

Na těchto dvou případech jsem demonstroval skladbu informací v záznamech jednotlivých osob v databázi IC PČV. Ke vkládání těchto informací ve správné formě slouží IC PČV tzv. Vkládací formulář. Celkově vkládací formulář, který je při podobném vkládání údajů do databází i v různých jiných databázových centrech standardem, velmi usnadňuje práci. Zároveň také snadné zadávání údajů přes tento formulář umožňuje následné vyhledávání záznamu vyhledávacím formulářem dle jednotlivých vyplněných polí. Tedy například nejen podle příjmení, jako je tomu u některých jiných, dříve již zmíněných, zahraničních virtuálních památníků.

Elektronická pošta

Návštěvníky IC PČV je hojně využívána i jeho emailová schránka pamatnikcv@seznam.cz [12], do které přicházejí jak případné dotazy či žádosti o pomoc (často i ze zahraničí), tak i další korespondence. Lze podotknout, že z většiny velmi pozitivní. Tyto ohlasy vesměs velmi kladně hodnotí samotnou existenci IC PČV a také podrobnost jeho údajů. Zmiňované dotazy či žádosti o pomoc se většinou týkají hledání, například z genealogických důvodů, informací o nějakém konkrétním legionáři. Pokud je to možné, vycházejí vždy členové IC PČV těmto žádostem vstříc a poradenská pomoc ze strany památníku je tak maximální možná. Případně, pokud není v možnostech památníku daný údaj zjistit z vlastních zdrojů, snaží se pomoci tazateli nějakým přímým odkazem na kompetentní místo, např. VÚA v případě potřeby získání výpisu přehledu služby daného legionáře

Za své tři roky existence je IC PČV rovněž již odkazováno a citováno v několika dalších databázích, databázových centrech a různých osobních či korporátních prezentacích. Lze v tom jistě spatřovat také určitý odraz úspěšnosti památníku v jeho zaměření a provedení.

[13]

Banner IC PČV

Citováno jako zdroj je IC PČV již i v článcích a publikacích a přechází tím do standardizované role relevantního zdroje informací o historii čs. legií z let 1914-1920. Význam a návštěvnost IC PČV stále roste spolu s jeho známostí mezi uživateli, doplňováním jeho databáze a kontinuálním rozšiřováním dalších jeho služeb.

Závěr

Bez bojů a obětí československých legií by vznik Československa v roce 1918 nebyl možný, což vedle dalších významných osobností tehdejší společnosti potvrzoval také první československý prezident T. G. Masaryk, jehož státnické a morální hodnoty jsou uznávány dodnes.

Spojení historie a tradic čs. legií s hodnotami svobody, demokracie a národní hrdosti vnímaly v minulosti i totalitní režimy, které se v naší zemi v následných letech objevily – během 2. světové války nacistický (1939-1945) a po roce 1948 i komunistický (1948-1989). Oba tyto režimy spatřovaly v legionářích a připomínání historie čs. legií pro ně nebezpečné symboly boje za svobodu a demokracii. Tudíž symboly, které nemohly potřebovat, a proto se snažily plánovitě o potlačení povědomí o této části naší historie ve společnosti a následnou likvidaci těchto tradic. Zejména komunistickému totalitnímu režimu se tento proces za 40 let jeho vlády podařilo takřka naplnit.

Právě od těchto myšlenek se odrážel vznik IC PČV. Jeho vývojem, od prvních návrhů až po celkovou realizaci, včetně srovnání se zahraničními virtuálními památníky, se zabývá tato práce. Přestože IC PČV není podporován finančně ze státních fondů, jako tomu je u mnoha jiných virtuálních památníků v zahraničí, a je produktem dobrovolné neziskové činnosti, dokáže v rámci svých služeb se těmto zahraničním virtuálním památníkům v mnohém vyrovnat.

Potřeba ve společnosti po těchto informacích, zejména po jejich rychlém, snadném a bezplatném získání stále roste. S rostoucí měrou tyto potřeby IC PČV naplňuje. Je to součástí jeho činnosti. Lze jen doufat, že touto svou činností pomůže většímu šíření hodnot a tradic čs. legií i v dnešní společnosti. Pojmy jako svoboda, demokracie, národní hrdost jsou aktuální stále.

Znalost historie je důležitá pro chápání přítomnosti a případnou možnost odhadu budoucnosti. Už Cicero kdysi řekl, že kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji prožít znovu. Proto se dnes s rozvojem možností internetu, využíváním procesu digitalizace a existencí informačních center nebývale zvyšuje možnost přístupu společnosti k potřebným informacím z oblasti historie. Tím je podpořen nejen velkou měrou proces uchovávání historického a kulturního dědictví, ale i okamžité zpřístupňování výsledků tohoto procesu společnosti. Součástí tohoto trendu je svou částí i IC PČV.