Krátce po té, co se ve čtvrtek 24. května 2001 odpoledne v elektronické konferenci KNIHOVNA rozšířila zpráva, že poslanci Parlamentu ČR právě schválili vládní návrh knihovního zákona, začala český „kybernetický prostor“ křižovat četná blahopřání.

Nadšení ovšem budila především nyní již zcela reálná perspektiva ukončení etapy faktické absence právního základu pro existenci veřejných knihoven a pro některé stránky činnosti také řady knihoven dalších.

Některá konkrétní ustanovení tohoto legislativního produktu – jenž se měl stát zákonem č. 257 ze dne 29. června 2001 o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovním zákonem) – ovšem byla v knihovnické obci přijímána jako hotová, byť nežádoucí, skutečnost, se kterou je nutné se prostě smířit.

Největší výhrady budila kategorizace druhů knihoven, kterou si knihovníci nebyli s to uvést do jasného vztahu s typologií knihoven, jak se s ní po desetiletí, doma i ve světě, setkávají [1]. V nadšení nad zákonem byla většina knihovníků ochotna přehlédnout konfúznost zákona vyplývající z nerozlišování veřejných a veřejně přístupných knihoven (původně měly vůbec všechny být zákonem upravené knihovny „veřejné“) jako než akademickou záležitost. Otázka mandatorního poskytování přístupu k internetu byla po vyjednání odkladu do konce roku 2006 odsunuta z centra pozornosti. Určité nejasnosti vyvstaly kolem vymezení, případně postavení konzervačních a historických fondů. (Bohužel - poněkud pozdě – se ukázalo, že nebyl napraven lapsus ve formulacích o revizi knihovního fondu.)

Takřka nikdo nepostrádal zakotvení společenského poslání knihoven přístupných veřejnosti. Jednak se takové proklamace po předchozích desetiletích stále ještě nenosí, jednak se přece jen zmiňovalo alespoň v důvodové zprávě. Jen úzký okruh osob věděl, že absence tohoto zakotvení, stejně jako „administrativnětechnické“ pojetí knihovního zákona jako celku, byla důsledkem pevného záměru Ministerstva kultury.

Knihovní zákon byl nicméně se svým základním přínosem – překonáním zákona o jednotné soustavě knihoven z roku 1959 a právním základem pro existenci veřejných knihoven (v tom náležitém slova smyslu) – zde a s jeho „specialitami“ se knihovnická obec nějak vypořádala.

Samozřejmě, někdy to muselo jít po „česku“. Nezbytné rozlišování mezi režimem poskytování služeb „domácím“ a „venkovním“ čtenářům v knihovnách institucí (například vysokých škol) se vecpalo do škatulky poskytování služeb „způsobem zaručujícím rovný přístup všem bez rozdílu“ [§ 2 písm. a) zákona] jednoduše tak, že se – ovšem mimo zákon – prohlásilo, že rozdíly, jež v důsledku toho vznikají, vlastně žádnými rozdíly nejsou. Samo Ministerstvo kultury nabídlo vykládat široce uplatňované zpoplatňování přístupu k internetu [tedy fakticky převážně k internetu „volnému“ – což je v rozporu se spojením ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) a odst. 2] jako vybírání příspěvku na amortizaci techniky.

Největší nespokojenost se stávajícím zněním knihovního zákona projevují kolegyně a kolegové z vysokoškolských knihoven, kteří v zákonném vymezení postrádají vyjádření specifiky své činnosti. Jejich hlasy představují snad nejdůraznější podnět pro změnu knihovního zákona [2].

Jak je naznačeno výše, důvodů ke změnám zákona je ovšem více. Jistou dobu k nim náležel i záměr zakotvit standardy knihovnických služeb, což bylo nyní řešeno vydáním metodického doporučení Ministerstva kultury [4]. V tomto krátkém příspěvku se nechci zabývat všemi problémy, jež přicházejí v úvahu. O otázkách novely knihovního zákona jednali představitelé profesní knihovnické organizace – Svazu knihovníků a informačních pracovníků České republiky - a své podněty k novele knihovního zákona shrnuli do šesti bodů. K naznačeným problémům:

• mandatorní přístup k internetu (resp. jeho bezplatnost ve stanoveném případě),
• úprava vymezení druhů knihoven,
• racionalizace pravidel provádění revize knihovního fondu,
• správa historických a konzervačních fondů a jejich vztahu k zákonu o sbírkách muzejní povahy

• oprávnění zpracovávat osobní údaje uživatelů knihoven (analogicky s novým archivním zákonem),
• zmocnění Národní knihovny ČR k úhradě odměn za užití autorských děl v systému knihoven v souvislosti s připravovaným zakotvením tzv. knihovní tantiémy v novele autorského zákona.

Domnívám se ovšem, že novela knihovního zákona by měla řešit ještě problémy další:

• odstranit zmíněné směšování knihoven veřejných a knihoven dalších, jež jsou sice v pojetí evropského práva veřejného půjčování rovněž „zařízením přístupným veřejnosti“, ale nezajišťují služby „způsobem zaručujícím rovný přístup všem bez rozdílu“ (a není to ani – např. u zmíněných vysokoškolských knihoven, ale též u knihoven vědeckých ústavů, muzeí apod. – nezbytné),
• zakotvit výklad institutu „rovného přístupu všem bez rozdílu“ tak, aby nemohl být zneužit osobami, jež porušují pravidla využívání knihovních služeb nebo jež dokonce činnost knihovny hrubě narušily,
• atribut „veřejnosti“ v pojmu „veřejné knihovnické a informační služby“ vztáhnout k dostupnosti pro veškerou veřejnost a nevýdělečnému (tj. neziskovému) režimu poskytování, nikoli k dichotomii „mandatorní – fakultativní služby“ (§ 4, odst. 1 a 3) - nebo snad existuje důvod považovat např. kopírovací služby za „ne-veřejné“?,
• zakotvit společenské poslání knihoven, optimálně včetně povinnosti místní správy a samosprávy zajistit přístup obyvatel k soudobým veřejným knihovnickým a informačním službám.

U posledně uvedeného bodu, jenž však svým významem vskutku není poslední, bych se chtěl zastavit. Věcný podnět k tomuto návrhu jsem získal na odborné konferenci u příležitosti Valné hromady SKIP v červnu 2004 a další poznatky mě v tomto názoru jen utvrzují. Ostatně i převážná většina evropských knihovních zákonů takové ustanovení obsahuje. A to i (či snad právě) takové, jež ještě důsledněji než ten náš ve své konstrukci sledují správní a zejména rozpočtové hledisko. (Argumentem zde budiž to, že to má své hluboké opodstatnění, ne to, že by se snad Česko nemohlo případně odlišovat.)

Naše společnost je názorově hluboce diferencovaná, výklady toho, co náleží a nenáleží k veřejným statkům, se mohou lokálně výrazně odlišovat od obecného pohledu. Ostatně je známé zjištění prof. A. Lasse o výrazném rozdílu v hodnocení významu knihovny v americké a české společenské kulturní tradici. Právě v takovém případě je pole pro uplatnění funkce zákona jako nástroje definujícího a prosazujícího minimální váhu určitých hodnot v systému společenských vztahů.

Nové znění knihovního zákona by mělo obsahovat ustanovení o poslání veřejně přístupných knihoven jako veřejné služby a jednoho z pilířů demokracie. Ukázat cestu, jakou se tak děje: naplňováním ústavně zakotveného práva na informace, uskutečňováním základního lidského práva na rovný přístup k informacím a na jejich svobodnou výměnu; asistencí v celoživotním vzdělávání. To je cesta k tomu, aby každý člověk mohl reálně získávat znalosti, osvojovat si kulturní a sociální hodnoty svobodné společnosti a mohl si svobodně utvářet informované názory pro vlastní nezávislé rozhodování.

Vzhledem k tomu, že v činnosti knihoven se významně prolínají zájmy nejen aktuálních uživatelů, ale i držitelů autorských a jim příbuzných práv a – za rámec pohledu dané chvíle – zájmů uživatelů budoucích generací, stálo by za úvahu v zákoně uplatnit i tento moment. Stanovit, že knihovny poskytující veřejné knihovnické a informační služby vykonávají svou činnost způsobem respektujícím rovnováhu zájmů držitelů autorských práv na zhodnocení jejich tvůrčího úsilí, zájmů společnosti na zajištění svobodného rozvoje svých členů (jak vyloženo výše) a – zde jistě v rovině systému knihoven jako celku – zajištění trvalé přístupnosti výtvorů tvůrčího ducha a zveřejněných informací. Právě v zájmu toho jsou uvedené knihovny nadány významnými zákonnými prerogativy a na jejich činnost jsou vynakládány rozsáhlé veřejné prostředky.

To není tak úplně samozřejmé. Jako existuje okruh osob, pro něž je činnost knihoven na zásadě bezplatnosti základních služeb naprosto neodmyslitelnou součástí života společnosti, tak rovněž existuje okruh osob, jejichž zájmy je vedou k názoru, že dnešní způsob působení knihoven je pozůstatkem předchozího režimu. A to na rozdíl od situace ve vyspělých demokraciích, kde symbióza příslušné části sféry producentů tvůrčích obsahů se sférou knihovnickou je dlouhodobou tradicí.

Snad není zcela na vodě přesvědčení, že navrhovaná ustanovení zákona nebudou jalovou deklarací. Jejich podepření zákonnou sankcí by, pravda, nebylo dost možné, ale i tak snad má litera zákona – aspoň mezi činiteli veřejných institucí – stále ještě takovou váhu, jež z něho činí něco více než podivné kudrlinky z minidávek pigmentů a jejich pojiv či z nanodávek elementárních částic v počítačích.