Digitální éra přinesla do sféry vědecké a pedagogické komunikace tolik kvalitativně převratných momentů, že se to nutně odrazilo na jistém narušení tradičně dobrých partnerských vztahů německých knihovníků a nakladatelů, především ve sporu o elektronické dodávání dokumentů a elektronické zpřístupňování vydaných děl ve vysokoškolských knihovnách. Rozdílné názory se promítly do zápasu o pojetí další novely autorského zákona, jejíž návrh v loňském roce ve Spolkovém sněmu (přes jeho zařazení na pořad jednání unavených poslanců v pozdních nočních hodinách) neprošel. Protože spolková vláda se cítí odpovědna za budoucí vývoj země, stimulovala jednání mezi představiteli hlavních aktérů na uvedeném poli - mezi Německým svazem knihoven (DBV) a Burzovním spolkem Německého knižního obchodu.

Ty v lednu t. r. vydaly společné stanovisko [4] k výkladu neuralgických ustanovení připravované novely autorského zákona (tzv. druhého zákona o úpravě autorského práva v informační společnosti) a v návaznosti na ně v únoru prohlášení [5] o odložení sporu v oblasti vědy a vzdělávání s tím, že požádaly vládu a zákonodárce, aby je vzali v úvahu při dopracování návrhu novely autorského zákona.

Jaký je obsah uvedeného stanoviska? To v první řadě zmiňuje aktivní zprostředkující úlohu Spolkového ministerstva vzdělávání a výzkumu – zaznamenejme ji rovněž.

Z obsahového hlediska se stanovisko soustředí na dva okruhy problémů:

• a) knihovny, muzea a archivy mají mít možnost zpřístupňovat uživatelům na terminálech digitální kopie svých tištěných fondů,
• b) knihovny mají získat možnost zasílat přímo uživateli kopie v jakékoli formě, byť za diferencovaných podmínek.

Dohoda ad a) – zpřístupňování digitálních kopií tištěných děl na terminálech:

1. digitalizace a zpřístupňování tištěných materiálů, jež jsou na trhu, jsou přípustné pouze tehdy, pokud příslušné dílo není nabízeno originárně nakladatelstvím v běžném formátu za přiměřených podmínek;
2. knihovna musí mít ve fondu alespoň jeden výtisk díla, jež má být digitalizováno;
3. digitální kopie se bude užívat pouze v prostorách knihovny;
4. počet souběžných přístupů je v zásadě analogický k počtu akvírovaných výtisků (výjimečně až dva přístupy na výtisk ve fondu); pro další přístupy musí knihovna získat licenci;
5. knihovny smějí tištěná díla digitalizovat jen tehdy, pokud dílo není nabízeno nakladatelstvím k poskytnutí licence za přiměřených podmínek (nucená licence); ne-přiměřenost podmínek by se posuzovala jednotlivě podle toho, co je obvyklé, a podle paušálních tarifů autorských organizací; přiměřenými podmínkami jsou rovněž trvalý a spolehlivý přístup k dílu;
6. nakladatelství za tímto účelem budou hlásit své nabídky elektronických zdrojů a podmínky licencí do centrálních databází, bez jejich nahlášení nakladatel nemůže namítat nabídku licence.

Dohoda ad b) – zasílání kopií na objednávku knihovnami:

1. příslušnou úpravu autorského zákona lze použít jen na časopisy a sborníky, jež jsou v žádající knihovně málo užívané, jen pro oprávněné (rozumějme k instituci náležející, resp. registrované) uživatele; meziknihovní služby budou statisticky sledovány;
2. „dodávání dokumentů“ se týká zasílání jednotlivých příspěvků z novin a časopisů, zveřejněných malých částí díla nebo díla malého rozsahu; „dílo nabízené nakladatelstvím originárně online“ je takové, jež je nabízeno online v běžném digitálním formátu místo, v předstihu k, nebo souběžně s tištěnou verzí; budování digitální databáze zaslaných dokumentů v knihovnách vyžaduje zvláštní souhlas držitele práv;
3. zasílání dokumentů nekomerčním konečným uživatelům
   • analogové zasílání (tj. poštou a obdobně) – možné bez ohledu na to, zda dokument je nakladatelstvím nabízen online (zákonná licence, přiměřený poplatek autorské organizaci);
   • digitální zasílání + předloha není nabízena nakladatelem online – zaslání na základě navrhované zákonné licence, a to v podobě grafického souboru, zajištěného proti kopírování a předávání dále, za přiměřený poplatek odvedený autorské organizaci;
   • digitální zasílání + předloha je nabízena nakladatelem online – navrhuje se zakotvení nucené licence (nakladatel je povinen knihovně poskytnout licenci za přiměřených podmínek – za účelem usnadnění činnosti knihoven nakladatelé nahlásí do centrálních databází výši poplatků, pokud možno jednotnou, a licenční podmínky; pokud tak neučiní, bude se i na tuto službu vztahovat režim zákonné licence)
4. zasílání dokumentů v rámci meziknihovních služeb (tj. pro nekomerční užití!)
   • analogové zasílání (tj. poštou a obdobně) – možné, pokud je ke zhotovení použita tištěná předloha z fondu knihovny;
   • digitální zasílání + předloha není nabízena nakladatelem online – zaslání na základě zákonné licence, za přiměřenou odměnu uhrazenou autorské organizaci;
   • digitální zasílání + předloha je nabízena nakladatelem online – pokud má být v žádající knihovně uživateli předán výtisk na papíru, vydavatel je povinen na tuto službu poskytnout (nucenou) licenci. Přiměřený poplatek za ni bude pro všechny vydavatele jednotný – a má být teprve ještě dojednán; má být nižší než poplatek dohodnutý již dříve pro mezinárodní meziknihovní služby [1]; jeho výše má být periodicky přezkoumávána. I zde platí, že pokud vydavatel podmínky licence nenahlásí, služba bude poskytnuta v režimu zákonné licence. Přiměřené užití – uvádí se – má své hranice; za účelem prevence zneužívání budou objednávky žádajících knihoven statisticky sledovány.

V navazujícím tiskovém prohlášení z 9. února, v němž obě strany oznamují své rozhodnutí odložit spor o autorské právo v oblasti vzdělávání a vědy, se poznamenává, že dohoda se orientuje na úpravu sporné problematiky s využitím principů tržního hospodářství a ne výlučně na základě zásahů do autorských práv. Tak se některá omezení autorského práva přeformulovávají v závazky vydavatelů. Nakladatelská sféra také na základě projektu „vto“ (Volltextsuche on-line [6] – plnotextové vyhledávání online [2]) bude poskytovat v digitální podobě obsahy (učebnice, monografie), jež byly dosud k dispozici výlučně v tištěné podobě.

Několik dní po zveřejnění uvedeného prohlášení zaslalo pět ředitelů předních vědeckých knihoven (aktivních ve spolku subito – známém dodavateli dokumentů v Německu a za jeho hranicemi) předsedkyni Německého svazu knihoven prof. Luxové otevřený dopis, v němž uvedené stanovisko rozhodně odmítlo [3].

Na tento dopis prof. Luxová obratem odpověděla. Poukázala na přínos řešení v daném právním rámci (zejména evropské harmonizační směrnice), ale i na to, že zástupce subito se na jednání podílel a vedení DBV nebylo o takto rozhodném negativním stanovisku ani o uváděných negativních zkušenostech se smluvním partnerem informováno.

Na stanovisku dosaženém v jednání s Burzovním spolem prof. Luxová setrvala i v následujícím interview pro Börsenblatt (list Burzovního spolku Německého knižního obchodu); poukázala ovšem na význam smluvní spolehlivosti.

Nám zbývá než doufat, že další vývoj – ať již nabere takový či onaký směr – povede k plynulému a ekonomicky únosnému zajištění sféry výzkumu a vzdělávání nejen v Německu, ale i ve střední Evropě (a tedy i v Česku) přístupem k výsledkům výzkumu i pedagogické činnosti.

Poznámka na závěr: Knihovníci se nezřídka ptají, jak chápat jednotlivé prvky ustanovení § 29 odst. 1 autorského zákona [4], jež se po americkém způsobu souhrnně označuje jako „fair use“. Dohodu mezi německými knihovníky a nakladateli – vedle toho, že některé její prvky budou přímo zakotveny v zákoně – je možné chápat právě jako porozumění tomu, při jakém způsobu užití nebudou dotčeny oprávněné zájmy autora. To platí zejména pro zpřístupňování elektronických kopií učebnic na terminálech (knihovna, jak známo, přitom musí zamezit uživateli, aby si zhotovil elektronickou kopii).