V červnu nám na Evropu udeřilo léto – jakoby se i počasí chtělo symbolicky rozloučit s právě končícím španělským předsednictvím EU. Nevím, zda účastníci závěrečného summitu v Seville tento "trénink" přivítali, nebo zda naopak všeobecná únava (a právě probíhající mistrovství světa ve fotbale, na němž druhý den summitu pořádající Španělsko utrpělo šokující porážku od Koreje) přispěla ke klidnému průběhu rokování. V každém případě summit bez velkých emocí v podstatě splnil, co se od něj čekalo, a mezi jiným i znovu potvrdil odhodlání EU ukončit do prosince vyjednávání s deseti kandidátskými zeměmi, což jistě neušlo pozornosti všech euroskeptiků i eurooptimistů.

Mezi projednávanými a schválenými dokumenty byl i program rozvoje "elektronické Evropy" do roku 2005 nazvaný eEurope 2005 Action Plan [4] s lehce populistickým podtitulem Informační společnost pro všechny. Cílem tohoto plánu je vytvořit příznivé prostředí pro soukromé investice a vytváření nových pracovních příležitostí, zvýšit produktivitu, modernizovat veřejné služby a otevřít globální informační společnost doslova pro každého. Konkrétně se proto plán eEurope 2005 zaměřuje na stimulování zabezpečených služeb, aplikačně i obsahově vycházejících z všeobecně dostupné širokopásmové infrastruktury.

V praxi to znamená, že by do roku 2005 měla Evropa mít:

• moderní online veřejné služby;
• elektronickou veřejnou správu;
• služby elektronického školství;
• služby elektronického zdravotnictví;
• dynamické prostředí elektronického obchodování

a – jako podmínku všech výše zmíněných bodů –

• všeobecně rozšířený širokopásmový přístup za přijatelné ceny a
• zabezpečenou informační infrastrukturu.

Aby se podařilo těchto cílů dosáhnout, skládá se o akční plán z několika oddělených, nicméně vzájemně souvisejících nástrojů, jimiž jsou:

• politická opatření, která mají přehodnotit a přizpůsobit legislativu na národní i komunitární úrovni – např. pracovní skupiny pro kybernetickou bezpečnost;
• usnadnění výměny dobrých i špatných zkušeností;
• politická opatření pro sledování a hodnocení dosavadního vývoje ("benchmarking");
• všeobecná koordinace stávajících politických opatření, která povede k dosažení synergického efektu.

Akční plán je třeba chápat jako návrh pro členské státy EU, jak se zapojit do procesu dalekosáhlých změn. Je to i pozvánka soukromému sektoru ke spolupráci s Komisí a členskými státy, aby pomohly realizovat cíle elektronické Evropy. Definuje iniciativy, k nimž se zavazuje Evropská komise. Vytváří prostor pro koordinovanou celoevropskou politiku v otázkách informační společnosti, Akční plán elektronická Evropa je klíčovým prvkem tzv. lisabonské strategie. Bude-li úspěšný, bude mít významný dopad na růst produktivity, zaměstnanost a sociální soudržnost v Evropě. Po schválení Evropskou radou v Seville se očekává, že Rada i Parlament urychleně přijmou rozpočtové nástroje nezbytné k realizaci plánu.

Jen týden po první prezentaci inovovaného akčního plánu eEurope Evropskou komisí (28. 5. 2002) se v Lublani konala ministerská konference [5] o rozšířené elektronické Evropě, neboli eEurope+ 2003 [6] (iniciativě pro kandidátské země vyhlášené před rokem na summitu v Göteborgu), které se zúčastnilo na třicet ministrů a náměstků ze všech kandidátských a některých členských států EU a zemí jihovýchodní Evropy a dále 500 zástupců soukromého sektoru, finančních institucí, občanské společnosti a vysokých škol. Konference naznačila, jak jsou ještě kandidátské země ve sféře informačních technologií a jejich využívání vzdálené od průměru EU a co všechno by měly udělat, mají-li se některé z nich v roce 2004 stát jejími rovnoprávnými členy.

Na plenárních zasedáních se probírala klíčová témata informační společnosti, jako je informační infrastruktura, programové aplikace a další elektronické služby, které mohou zajistit občanům, občanským organizacím, veřejné správě a regionům rovný přístup k informacím. Účastníci se shodli na potřebě prohloubit důvěru v informační a komunikační technologie, jejíž podmínkou jsou bezpečné sítě a elektronické služby. Tematické sekce se zaměřily na znalostní společnost a ekonomiku, informační infrastrukturu a elektronické služby na místní úrovni. Na konferenci byly prezentovány dva klíčové dokumenty – Postupová zpráva [7] a Závěry ze zasedání ministrů [8], jimiž se zástupci všech zúčastněných vlád připojili k prioritám eEurope 2005 a zdůraznili další okruhy, významné zejména v zemích, které se na členství v EU teprve připravují. Jsou to například snahy o zmírnění "digitálního rozdělení" Evropy, zavádění efektivních a nerestriktivních regulačních rámců pro rozvoj informační společnosti; elektronická podpora školství a celoživotního vzdělávání; rozvoj zpřístupňování informací z veřejného sektoru; spolupráce poskytovatelů infrastruktury a obsahu v zájmu zavádění širokopásmových služeb; bezpečnost sítí; ekonomický růst a tvorba pracovních příležitostí; zpracování statistických ukazatelů pro oblast informační společnosti srovnatelných v rámci celé EU a stimulování role místních a regionálních administrativ při rozšiřování přístupu k elektronickým zdrojům informací.

Výsledky průzkumů předložených v Postupové zprávě naznačují, že všechny kandidátské země definovaly své národní akční plány a programy a zřetelný pokrok je možno pozorovat zejména při zavádění koherentních a efektivních regulačních rámců, které vycházejí z evropské legislativy. Kandidátské země mají na jedné straně vesměs vysoké procento pevných telefonních linek a rozšíření mobilních telefonů, zároveň však jsou všeobecně velmi vysoké ceny přístupu na internet a málo se využívají alternativní technologie připojování. Jak ceny připojení, tak i počítačů a další techniky blokují širší rozšíření internetu ve společnosti. Také rozšíření počítačů ve školách je celkově nízké, přičemž lze pozorovat významné rozdíly mezi jednotlivými stupni škol. Zpráva rovněž konstatuje, že se nepodařilo získat téměř žádné údaje o specifických tematických oblastech jako je elektronický obchod, ochrana životního prostředí a doprava, které má plán eEurope+ také pokrývat.

Přes nesporný pokrok kandidátské země stále zaostávají za průměrem Evropské unie. Úspěch elektronické veřejné správy a ekonomiky závisí na vyřešení základního problému – "připojit" obrovské množství uživatelů a zároveň pro ně zajistit vhodný a užitečný obsah, který jim bude zprostředkován. K vyřešení obecně sdíleného problému s příliš vysokými cenami počítačů a připojení na internet by měla přispět liberalizace telekomunikačních trhů, kterou většina kandidátských zemí před nedávnem prošla či ještě prochází. Státní administrativa může k tomuto procesu přispět prosazováním legislativy podporující soutěž na telekomunikačním trhu. Dobrým vodítkem k tomu může být regulační balík nedávno schválený Evropskou unií. Kromě tohoto zásadního úkolu čeká kandidátské země v nadcházejícím období i završení přejímání acquis pro oblast informační společnosti – především legislativních norem, které vytvoří na internetu bezpečné prostředí pro realizaci obchodních transakcí; zavádění alternativních technologií přístupu k internetu (bezdrátové připojení, DSL a digitální televize); poskytnutí počítačů a připojení na internet školám spolu s odpovídajícím školením učitelů a úpravou učebních osnov; zvýšení počtu veřejných přístupových bodů a další rozvoj elektronické státní správy včetně zprostředkování informací místního charakteru.

S eEurope se často jakoby jedním dechem skloňuje i elektronická státní správa – (čili stále zavedenější termín eGovernment). I na tomto konkrétním poli dochází ke stále těsnějšímu sbližování členských a kandidátských zemí, a to především prostřednictvím programu IDA (Interchange of Data between Administrations), tedy výměny dat v rámci státní správy. Celkový rozpočet na rok 2002 dosahuje výše 23,6 mil. EUR a má plynout do celkem sedmdesáti samostatných akcí, z toho 39 je projektů obecného zájmu [9], které mají podpořit jednotlivé komunitární politiky, a 31 je horizontálních akcí a opatření [10].

Program spravuje generální ředitelství Evropské komise pro podnikání a jeho smysl lze popsat velmi jednoduše – pokouší se prostřednictvím elektronické komunikace zjednodušit právní a správní prostředí pro podnikání, a to jak vertikálně (tedy v rámci jednotlivých resortů), tak i horizontálně – výměnou informací mezi jednotlivými národními sítěmi. Jednoslovně lze tento cíl vyjádřit pojmem interoperabilita, který by měl mít v praxi zcela konkrétní efekt – například kdokoliv se rozhodne (jedinec či celá firma) přesídlit do jiného evropského státu, bude si moci všechny nezbytné formality zařídit elektronicky na dálku. (Což jistě zní pro české občany, kteří stále musí platit nezanedbatelné poplatky za vystavování nejrůznějších papírových potvrzení, s nimiž pak přebíhají z jednoho úřadu do druhého, a to i v případech mnohem jednodušších, než je přestěhování do jiného státu, jak rajská hudba.)

Mezi novými sektorovými projekty programu IDA v roce 2002 je například Solvit [11], jehož cílem je zavádění pravidel vnitřního trhu do veřejné správy, a to se zvláštním důrazem na přeshraniční dimenzi, a SySex, program vzájemného uznávání diplomů ve zdravotnictví. Řada programů pokračuje z minulého období, i když je IDA už finančně nepodporuje – jako např. EURES [12] (EURopean Employment Services), IDA Architecture Guidelines a MIReG [13].

Vedle programů orientovaných převážně na podnikatelský sektor se IDA podílí rovněž na plnění programu Evropské komise, například návrh začlenění komunikační platformy IDA [tj. TESTA [14] (Transevropské služby pro telematiku mezi orgány státní správy), CIRCA [15] (Správa centra komunikačních a informačních zdrojů) a IDA PKI [16] (Klíčová veřejná infrastruktura)] do nařízení Rady o zabezpečení informačních systémů a zajištění služeb veřejné infrastruktury především v rámci Generálního ředitelství pro justici a vnitřní věci.

Co říci závěrem – přestože předchozí postřehy o kandidátských zemích a jejich slabých místech byly formulovány obecně, většina z nich velmi trefně popisuje i situaci v České republice. Důkazů určitě každý z nás z praxe zná dost a příliš neuklidní ani ambiciózní Akční plán realizace státní informační politiky [17], je-li měřen dosavadními praktickými výsledky. Závěr by však přece mohl být optimistický – elektronické služby a zejména elektronická státní správa jsou natolik mladým odvětvím, že v porovnání s jinými sektory nabízí relativně největší šanci dohonit Evropu, která sama ještě hledá optimální cesty propojování a spolupráce. Navíc se alespoň mně osobně tato forma globalizace jeví přes svou zranitelnost jako nezpochybnitelně prospěšná. Za všemi vzletnými či nepříliš srozumitelnými frázemi bychom totiž neměli zapomínat vidět člověka, kterému zde zmiňované vymoženosti mají pomoci uplatnit nejrůznější práva a hlavně ušetřit čas a síly. Zbývá si jen přát, abychom s tím vším dokázali naložit nějak rozumně!