Milé čtenářky a drazí čtenáři, vítám vás v novém roce a přeji vám, aby byl dobrý. Jelikož se domnívám, že dobré se neztotožňuje nezbytně s pohodovým, pokusím se i nadále vás doprovázet a - jak je mým zvykem - také trochu znepokojovat. Téma digitalizace a knihovny přináší tolik různých podnětů a předestírá takovou proměnlivost, že obírat se jím znamená jakoby pobývat v průvanu. Ale říká-li Jiří Večerník, že "Čechům lépe svědčí průvan"¹, můžeme mu snad věřit.

Zajisté jsme si všichni mohli povšimnout fenoménu výstav, který od devadesátých let minulého století neobyčejně razantně nabyl na významu. Pozoruhodný ovšem není jen jejich strmě rostoucí počet. Ba pozoruhodný není ani vzrůst počtu institucí a organizací primárně zaměřených na expoziční aktivity. Zvláštní zkrátka není to, že se výstavní činnosti stále intenzivněji věnují muzea a galerie, a to bez ohledu na to, zda patří veřejné, nebo soukromé sféře. Myslím si, že vůbec nejdůležitější je skutečnost, že k výstavní činnosti se stále častěji obracejí instituce, u kterých to dříve bylo takřka zcela na okraji zájmu, tedy knihovny a archivy. Aspoň ty větší z knihoven a archivů začínají výstavy pořádat pravidelně a se zkracujícími se přestávkami mezi jednotlivými akcemi. Zkrátka věnují se výstavám systematicky, začínají je přijímat jako jednu z hlavních oblastí své činnosti. V tom se časy nesporně mění, takže je záhodno upřít sem hlubší pozornost.

V souvislosti s pořádáním výstav v knihovnách, resp. v jejich útvarech zabývajících se shromažďováním, zpracováním a zpřístupňováním speciálních dokumentů a fondů, se někdy mluví o managementu kulturních statků a jeho význam se pak obvykle spatřuje především v popularizaci. Zdá se však, že je to poněkud krátkozraké, či spíše zmatečné. Popularizace se tu totiž rozumí ve dvojím různém smyslu, dochází tedy k ekvivokaci, k mluvení "o voze a o koze". Jednak se popularizace chápe ve smyslu propagace knihoven samých, jako by to byl jakýsi fondový marketing. Předpokladem je, že se tímto způsobem dají získat další uživatelé, konzumenti knihovnických služeb. Jednak se popularizace pojímá v dobře - nebo nechvalně, jak je komu libo - známých osvětářských tradicích jako poučování nevědomých, jako difúze vědy a odbornosti, jako rozptylování temnot ignorance. Prostě stále se vychází z - moderní a současnou historií jasně vyvrácené - domněnky, že vzdělání je hodnotou samo o sobě a hlavně samo v sobě, že jsa poučen, bude se člověk cítit lépe a všem nakonec bude dobře.

Zdá se však, že toto pojetí výstav jako managementu kulturních statků ve smyslu dvojjediné popularizace je pouhým sebeklamem. Výstava jako návnada k využívání knihovních služeb je v jistém smyslu nonsens, protože se dostává do rozporu jak s požadavkem ochrany příslušných artefaktů, tak s potřebou vymanit se z vnímání kultury prismatem jaksi definitivně ustavených a v zásadě notoricky známých objektů. Nadto podnět, který by taková výstava případně přinesla, jen těžko dojde svého naplnění v oblasti přímých služeb, ale spíše v oblasti služeb nepřímých²; těm ovšem sami knihovníci nejsou příliš nakloněni, protože je údajně anonymizují. A dále, nelze si dělat iluze, že takové výstavy navštěvují skuteční ignoranti v pravém slova smyslu; ti zaručeně dají přednost jiným aktivitám. Navštěvují je spíše "ignoranti" ve smyslu sociálně funkčním, abych tak řekl, tj. odborníci jiných oborů než je ten, k němuž ta která výstava směřuje a v jehož doméně se realizuje. Ti ovšem nepotřebují poučení ve školometském či osvětářském smyslu: nějaké věcné znalosti už přece jenom mají, ale problémy příslušného odborného řemesla je ani v nejmenším nezajímají (a proč také, oni přece nejsou těmi, kteří by v příslušném oboru pracovali a chtěli pracovat).

Je snad tedy jasné, že koncept výstav a vystavování musí být založen jinak, musí se osvobodit od chimér osvětářského odbornictví. Je to sice prekérní, ale je to tak. Výstava doplněná pouhým letákem či reprezentačně propagační brožurou a opatřená popisky exponátů zajisté nepozbývá významu jako dekorace, ale rozhodně nemá ten význam, který se jí pod vlivem tradice přikládá; na to je těch různých výstav dnes až příliš mnoho. Když toto domyslíme, dojdeme k závěru, že výstava bez katalogu je vlastně k ničemu, protože se míjí cílem a účinkem. A když půjdeme v myšlenkách dále, zjistíme, že katalog, kterého je zapotřebí, vcelku nemá smysl, pokud jde jen o seznam exponátů opatřený standardním odborným popisem. Považuje-li se v intencích tradice právě takovýto odbornický soupis za katalog, je třeba formu katalogu od základu změnit.

Při hledání nové podoby katalogu je možno ubírat se dvojí cestou, buď dovnitř, anebo ven. Cesta dovnitř představuje snahu o analytické pojednání jednotlivostí a o jejich komparaci s jinými jednotlivostmi. Příkladem tu může být katalog italsko-nizozemské výstavy o Marsiliu Ficinovi a hermetismu³. Tento způsob je zejména časově nesmírně náročný a je pravděpodobně uplatnitelný jen v případě některých specifických témat. Druhá cesta, tj. cesta ven, umožňuje větší variabilitu, a tedy je využitelnější. Jednou z variant je spojení tradičního popisného katalogu se sborníkem tematických nebo mikromonografických příspěvků. Příkladem může být katalog výstavy o středověké knižní kultuře v Dánsku⁴. Touto cestou je možno vydat se tehdy, je-li po ruce dostatečně silný a rozsáhlý autorský kolektiv. Jiná varianta spočívá spíše v zaměření na kulturalistické otázky a na esejistické postižení širšího kontextu a rozsáhlejšího historického panoramatu. Příkladem může být katalog výstavy o vzniku a počátečním vývoji tištěné knihy v Čechách⁵. Tento přístup se může uspokojivě uplatnit pouze tehdy, jestliže jeho součástí bude pokus překročit standardní školskou úroveň výkladu a jestliže se odváží inovace v náhledu. Další varianta vychází z toho, že dějiny dělají lidé a že historické epochy a různá historická období lze chápat skrze osoby s dostatečně obsáhlým rejstříkem zájmů a dostatečně širokou oblastí působnosti. Příkladem může být katalog výstavy o Pietru Andreovi Mattiolim⁶. Tato cesta je lákavá, vyžaduje však schopnost vidění věcí na způsob pars pro toto, což je tradičnímu odbornictví obvykle cizí. A konečně je tu varianta monografického průhledu, jež se snaží samostatně koncipovat látku a opouští představu popularizace v obvyklém tradičním smyslu. Příkladem může být katalog výstavy o raných benátských hudebních tiscích⁷ či výstavy vztahující se ke středověké pražské universitě⁸ nebo výstavy o knihovně rodu Oranje-Nassau⁹. Zde se ukazuje, že knihovny nemají význam jako pouhé servisní instituce, ale že mají nezanedbatelnou roli při vyhledávání nových témat a tematických okruhů. Asi by bylo možné vyhledat ještě jiné a další varianty, ale to je v tuto chvíli zbytečné. Už nyní dostatečně jasně vidíme, že fenomén výstav je nejenom závažným tématem, ale také místem, kde dochází ke zrodu nového. Myslím, že bychom to neměli pouštět ze zřetele.

A to jsem se zatím zabýval jen výstavami odehrávajícími se v prostředí tradičním, tj. mezi fyzickými exponáty a tištěnými katalogy. Víme však, že tato problematika vstoupila i do elektronicko-digitálního prostředí. U nás se jí dostalo - s ohledem na muzea a galerie - zájmu z pera Ladislava Kesnera ml.¹⁰. Myslím však, že dosud nebyla zohledněna a doceněna jedna věc, totiž ten rys transformace, který vede k tomu, že ve virtuální výstavě splývá výstava sama se svým katalogem. To je základní, fundamentální konceptuální změna, s níž je třeba se realizačně vyrovnávat a přímo za pochodu zjišťovat, jaká to přináší plus a jaká minus. Pohleďme tedy ve zkratce, jak se to daří a jak můžeme být spokojeni.

Francouzská národní knihovna v Paříži již před lety připravila výstavu o rukopisech Karla V. [4] Za využití jednoduchého stromového větvení a kombinace slova a obrazu, propojení průvodních textů a digitálních kopií hyperlinky jako by se před námi otevíral průhled do nového světa. Musíme přiznat, že takovéto možnosti tradiční prostředí nemá. To, čeho se nedostává na dojmu bezprostřední fyzičnosti zpřístupňovaných artefaktů, je bohatě nahrazeno fluentním kontextem. Je však radno povšimnout si jedné důležité skutečnosti týkající se samotného věcného obsahu: výstava se ubírá k ikonografii a ikonologii, nikoli k individuálnímu stylu jednotlivých iluminátorů, zaměřuje se na sociální a kulturní funkčnost umění, nikoli na jeho řemeslnou či profesionální stránku. Je ododborničtěna, a přece má intelektuální náboj. Namísto racionální imaginace, jak ji tak skvěle ovládají vědecké obory a jejich specializace, jakož i na nich závislé odborné disciplíny, se pokouší o oživení mrtvé kultury, o ztvárnění historického a kulturního dědictví. Myslím, že to je ta nejlepší cesta, kterou je možno se ubírat.

Knihovna vévody Augusta ve Wolfenbüttelu naproti tomu zpřístupnila výstavu na způsob prezentace svých "skrytých pokladů [5]". Vydala se tedy veskrze tradiční cestou, jak je to v germanofonním prostředí neblaze obvyklé. Před očima tak máme jen obrázky a popisky, resp. titulky. Odborníkovi to nepřinese vůbec nic, protože podobných věcí viděl již pěknou řádku, laik zase uvidí jen hromadu exotického haraburdí. Jako na dlani se tu ukazuje, že věc (a tím spíše kulturní předmět či artefakt) není sám sebou, že je teprve svým kontextem, který mu dává smysl a umožní nahlédnout jeho zjevný význam a odhalit význam skrytý. Tato výstava takový kontext přirozeně také má, avšak nenamáhá se jej sdělit - považuje jej nejspíše za zcela samozřejmý, jednoznačně daný. Ale ouha: bez důkladné orientace v oboru jej nemáme šanci zahlédnout; a nadto - lze s ním i pak vůbec souhlasit? A tak zřejmě vidíme, že s přechodem z prostředí do prostředí musíme změnit i diskurs, musíme přejít k jinému paradigmatu. Autoři této výstavy si to neuvědomili - a patrně za žádnou cenu ani nechtěli uvědomit - a tomu odpovídá bědný výsledek, který je spíše ukázkou toho, jak by se věci dělat neměly. Doufám, že si to naši laudatores temporis acti a ti, kteří se domnívají, že německé historické knihovnictví je celý svět, konečně uvědomí.

Drahé čtenářky a milí čtenáři, zkuste si vyhledat ještě nějaké další virtuální výstavy, třeba vás něco zajímavého napadne. O to přece jde, nebo ne?