V minulém čísle jsme se zabývali revolucí, kterou ve zpřístupňování medicínských informací způsobilo uvolnění databáze Medline v roce 1997. Snahy po zpřístupnění maximálního množství výstupů lékařského vědeckého výzkumu šly ještě dál, začalo se mluvit o "e-printech", dokumentech zveřejněných on-line, či preprintech, článcích, které neprošly tzv. peer review neboli recenzním řízením. V roce 1999, se zrodil návrh Harolda Varmuse, tehdejšího ředitele National Institutes of Health [4], a jeho kolegů s názvem E-Biomed (1).

E-Biomed a jeho předchůdci

E-Biomed se měl stát místem shromažďování a zpřístupňování plných textů článků a výzkumných zpráv. Vzorem pro tento medicínský e-print server byl velmi úspěšný arXiv.org [5], tzv. preprint server pro oblast fyziky a nyní také matematiky a počítačových věd, jehož duchovním otcem je Paul Ginsparg s mateřskou institucí Los Alamos National Laboratory [6].

ArXiv.org začal fungovat už v roce 1991. Na rozdíl od procesu publikování v tradičních tištěných časopisech zde chybí peer review, autoři ukládají své práce sami do vybrané sekce, a až poté je řada dokumentů publikována v některém z tištěných časopisů. Přestože se tento server nehonosí žádným zvláštním grafickým designem a uživatelskou vlídností, v současné době zaznamenává až 140 000 návštěv denně, měsíční přírůstek 2-3 tisíce dokumentů a je považován za nejdůležitější zdroj vysoce aktuálních informací.

Vraťme se ale k E-Biomed. Na rozdíl od arXivu se už od začátku počítalo s rozdělením archivu na dvě části, jednu pro nerecenzované dokumenty a druhou pro dokumenty již prošlé recenzním řízením, které by ovšem bylo digitalizací celého procesu značně urychleno. Uvažovalo se také o tom, že posudky recenzentů budou vystaveny současně s článkem. Obě dvě části pak měly být tematicky rozděleny na jakési virtuální časopisy.

Pro a proti

Zveřejnění návrhu vyvolalo v lékařských kruzích rozsáhlou a vášnivou diskusi (2). Nejčastějším argumentem pro vybudování volně přístupného archívu byla jeho široká dostupnost, přístup i pro finančně slabé instituce a země, úspora stále se zvyšujících nákladů na předplatné tištěných časopisů, zrychlení a usnadnění celého publikačního procesu. Nikoliv na posledním místě stálo také to, že prostředí Internetu by umožnilo uveřejňovat daleko rozsáhlejší práce s množstvím ilustrujícího doplňkového materiálu, což vzhledem k omezenému rozsahu tištěných časopisů a charakteru tohoto média není dosud možné. Pro zveřejňování prací elektronickou cestou mluví rovněž možnost kontinuální aktualizace a doplňování. Případné rozběhnutí projektu bylo přirovnáno k iniciativě "open source" v oblasti vývoje software. (3)

Naopak proti se vyslovovali zástupci nakladatelů, kterým hrozila ztráta tučných zisků, i některých odborných společností, jejichž aktivity jsou závislé především na příjmech z předplatného. Hlavním terčem kritiky se stalo možné narušení peer review procesu a zveřejňování neúnosného množství nekvalitních studií nebo studií skrytě reklamních, což by vedlo k zahlcení čtenářů-odborníků nerelevantními informacemi a dokonce i k ohrožení zdraví jejich pacientů. Na rozdíl od fyziky či jiných oblastí vědy, kde čtenáři jsou zároveň i autory a jsou schopni posoudit kvalitu publikovaných prací, v medicíně platí, že čtenářská obec, sestávající z lékařů - nevýzkumníků, je mnohonásobně větší než obec autorská. Navíc na Internetu by k informacím odborného charakteru měli přístup dokonce i laici s nulovou znalostí problematiky. Cílem peer review proto vždy bylo oddělit zrno od plev a prezentovat odborné veřejnosti pouze skutečně kvalitní práce. Například New England Journal of Medicine [7], jeden z nejprestižnějších lékařských časopisů, publikuje pouze asi 10 % z obdržených článků, ostatní jsou odmítnuty pro nízkou kvalitu. A i články přijaté jsou často na základě recenzí podstatně revidovány. (4)

Problémem, který trápil zejména lékaře, pak byla jednak skutečnost, že elektronické publikování dosud nemá potřebnou prestiž a v systému hodnocení vědecké práce, potažmo v přidělování prostředků na projekty by nepřineslo dostatečný počet "bodů". Některé významné časopisy striktně odmítly možnost otištění práce, která už byla zveřejněna on-line.

PubMed Central

Na základě připomínek vzešlých z diskuse byl návrh upraven a dostalo se mu i jiného názvu - PubMed Central [8], tak, aby se zdůraznila jeho návaznost na PubMed. (5) PubMed Central má napříště uveřejňovat pouze ty články věnované výzkumu, které již prošly recenzním řízením a byly publikovány v některém z časopisů. Podmínkou pro zařazení časopisu do archivu je jeho excerpce v některé z významnějších bibliografických databázích, u nově vznikajících časopisů pak složení redakční rady. Ani upravený návrh však v řadách nakladatelů nevyvolal nadšení a z významných časopisů se k projektu připojil pouze British Medical Journal [9] (který byl už dříve dostupný zdarma), Canadian Medical Association Journal [10] a několik dalších. K většímu rozvoji nepřispěl ani tak významný impuls jako rozhodnutí National Academy of Sciences [11] zveřejňovat na PubMed Central své Proceedings [12]. Projekt ve výše popsané podobě byl spuštěn v lednu 2000 a zatím vyvolává počet zúčastněných časopisů spíše rozpaky. Proto také ještě není jasné, jak to bude s plánovaným "druhým dílem", archivem pro nerecenzované dokumenty s pracovním názvem PubMed Express.

Co na to Evropa

S malým zpožděním se o e-print serveru začalo mluvit i na evropské půdě a výsledkem byly dva projekty, BioMed Central [13] a E-Biosci [14]. Zatímco E-Biosci, podporovaný především Europen Molecular Biology Organization [15], který by neměl být přístupný zcela zdarma, žije dosud jen v hlavách jeho tvůrců a na papíře, BioMed Central už funguje.

BioMed Central patří společnosti Current Science Group [16] a od počátku (rok 2000) byl koncipován jako komplementární k PubMed Central, s nímž úzce spolupracuje. Většina článků archivovaných v PubMed Central pochází právě z tohoto zdroje. Dalo by se říci, že BioMed Central je naplněním Varmusovy vize. Ačkoliv je provozován komerční firmou, jeho obsah je přístupný zdarma a měl by tak zůstat i v budoucnosti, finance na jeho chod hodlají provozovatelé získat prodejem nadstavbových služeb. Archiv je rozdělen na asi 50 "časopisů", do nichž mohou autoři posílat své příspěvky. Každý časopis má pak určitý okruh expertů, kteří zajišťují peer review. Pokud se vám podaří sehnat do redakční rady tři experty vyhovující určitým podmínkám, můžete si i vy založit v rámci BioMedCentral vlastní časopis. Do budoucna se počítá i se zřízením druhé, nerecenzované části, která by měla nést název BioMed Express.

Nadějné vyhlídky

Je zřejmé, že zatímco uvolnění Medline se setkalo s vesměs kladným ohlasem, obdobné projekty v oblasti plných textů nemají zatím tak úplně na růžích ustláno. A není tomu tak jen v medicíně, stejně konzervativně se projevují například chemici, kteří mají od léta minulého roku také svůj preprint server. V jiných oblastech vědy se však e-printy rozvíjejí, takže lze předpokládat, že růst jejich popularity v medicíně je pouze otázkou času. Tady v Čechách by to jistě uvítali nejen čtenáři a knihovny, protože prostředky na nákup časopisů se tenčí, zatímco ceny rostou, ale i autoři, pro něž je publikování v prestižních časopisech často nedostižnou metou.