Posláním každé národní knihovny je uchovat národní literaturu pro budoucí generace. Také Národní knihovna České republiky [4] je depozitní knihovnou, odpovědnou za trvalé uchovávání fondu bohemikálních dokumentů vydaných v ČR a v zahraničí. Získávání publikací do fondu knihovny od domácích nakladatelů pro účely trvalého uchování je ve většině zemí podporováno zákonem o povinném výtisku. Tyto zákony se připravovaly v době, kdy ještě neexistovalo elektronické publikování, příp. nebylo běžné. V zákonech se tudíž počítá s povinnými výtisky klasických dokumentů (knihy, tištěné seriály, většinou i tištěné mapy, obrazové dokumenty a hudebniny, nikoliv vždy také zvukové a zvukově-obrazové dokumenty). V současné době je ovšem značná část dokumentů vydávána v elektronické podobě, a to nejen na fyzických nosičích (nejběžnější jsou disky CD-ROM), ale hlavně online, v prostředí digitální sítě, zejména v síti Internet. Elektronické dokumenty jsou vlastně samostatnou kategorií publikací po stránce formy, avšak z hlediska obsahu mohou být shodné s jakýmkoliv klasickým druhem dokumentů, tedy např. textovým dokumentem, mapou, hudebninou atd., a to vydávaným na monografické či seriálové úrovni. S těmito všemi aspekty je třeba počítat při přípravě zákonných opatření zaměřených na povinný výtisk elektronických publikací.

U elektronických online zdrojů je problematika uchovávání národní literatury značně složitější než u klasických hmotných dokumentů právě pro jejich nehmotnost a tudíž nemožnost uložit je (tak jako fyzické jednotky) na regál ve skladišti konzervačního fondu. Stejně tak není jednoduchá registrace každého publikovaného dokumentu, jelikož snadnost měnit kdykoliv v reálném čase kterýkoliv dokument publikovaný v síti umožňuje "průběžná" vydání, většina dokumentů publikovaných v síti je dynamických. I toto je problém, s nímž je třeba počítat při přípravě zákonných opatření. Je třeba specifikovat, jaké typy elektronických zdrojů podléhají povinnosti vydavatele poskytovat povinný výtisk do elektronického archivu (tj. konzervačního fondu elektronických publikací). V současné době sice je (nebo v nejbližší době bude) technicky i cenově reálné automaticky získávat a uchovávat veškerou produkci dokumentů publikovaných na webu, ovšem její kompletní registrace (národní bibliografie), která je činností souběžnou s uchováváním národní produkce, vyžaduje a zatím bude i nadále vyžadovat intelektuální práci, což je už při současné produkci elektronických zdrojů lidsky neproveditelné.

Archivaci a zpřístupňování elektronických zdrojů je třeba vedle technických řešení zabezpečit i z právního hlediska, obdobně jako u ostatních druhů dokumentů. Ve většině zemí, které se již problematikou archivace elektronických zdrojů začaly zabývat, se hledá dočasné řešení v dohodách s vybranými vydavateli. V takovém případě je depozitní knihovna závislá na vstřícnosti vydavatelů a s archivací a zpřístupňováním dokumentů se může pohybovat pouze v okruhu vydavatelů s pozitivním přístupem k problému. Toto řešení založené na dobrovolnosti je tedy řešením pouze provizorním, do doby, než se podaří připravit optimální zákon o povinném výtisku elektronických publikací.

Průzkum v zahraničních knihovnách

Podle průzkumu legislativního zabezpečení získávání elektronických publikací přístupných online a souvisejících otázek, provedeného v zahraničních knihovnách [5, 6], není ve většině zemí tento problém vyřešen.

Platný zákon o povinném výtisku zahrnující i online elektronické zdroje je zatím pouze v Dánsku, Norsku, Jihoafrické republice a na Slovensku; připraven ke schválení je v Austrálii, Finsku, Švédsku; změnami zákona o povinném výtisku ve smyslu zahrnutí i online elektronických zdrojů se zabývají v Kanadě [14, 15], Velké Británii [9] a jiných zemích; v Holandsku funguje bez problémů spolupráce s vydavateli na základě dohod o dobrovolném odevzdávání kopie do archivu.

Dánsko
Současný dánský zákon [10, 11] vstoupil v platnost 1. ledna 1998 a je označován za revoluční v historii povinného výtisku. Zahrnuje všechna díla publikovaná v Dánsku, bez ohledu na médium použité pro výrobu jeho kopií (výtisků). Tato definice zahrnuje i díla publikovaná na Internetu, která tvoří konečnou a nezávislou jednotku (statická díla) a byla zhotovena pro dánské uživatele. Povinnost poskytovat díla do depozitáře se netýká počítačových programů. K zákonu jsou podle potřeby vydávány upřesňující pokyny. Nyní, na základě téměř tříletých zkušeností, je zákon revidován.

Norsko
Norský zákon [13] vstoupil v platnost v roce 1990. Povinný výtisk je zde specifikován velmi obecně a zahrnuje všechny druhy dokumentů včetně elektronických zdrojů přístupných v počítačových sítích. Zákon je napsán tak, že bude použitelný i pro budoucí elektronické formáty.

Jihoafrická republika
Zákon o povinném výtisku vstoupil v platnost v červenci 1998. Definice "dokumentu" a interpretace termínu "médium" umožňují aplikaci tohoto zákona i na elektronické publikace, a to jak fyzického formátu, tak i online. "Dokument" je definován jako "jakýkoliv objekt, který je určen pro uložení nebo poskytování informací v textové, grafické, vizuální, sluchové nebo jiné srozumitelné podobě prostřednictvím jakéhokoliv média…". "Médium" je podle definice "jakýkoliv prostředek pro záznam nebo přenos informací určených pro následné čtení, poslouchání nebo sledování zrakem".

Slovensko
Na Slovensku je v současné době platný zákon č. 182/2000 Z. z. [16] schválený dne 12. května 2000, kterým se mění a doplňuje zákon č. 212/1997 Z. z. o povinných výtiscích periodických publikací, neperiodických publikací a rozmnoženin audiovizuálních děl. Podle tohoto zákona je každý vydavatel periodické i neperiodické publikace v jakékoliv elektronické formě povinen poskytovat po jedné kopii Univerzitní knihovně v Bratislavě a Slovenské národní knihovně. Bližší podmínky nejsou v zákoně specifikovány.

Austrálie
Do doby změn legislativy [7, 8] se v současné době v Austrálii postupuje podle pokynů pro dobrovolné odevzdávání elektronických publikací (včetně online) do depozitáře. Nový návrh zákona zahrnuje mj. rozšíření definice „knihovní dokument" i na dokumenty v elektronické formě, zpřístupňování dokumentů z elektronického archivu pouze lokálně aj.

Finsko
V současné době jsou elektronické zdroje (včetně fyzických jednotek) získávány v rámci kooperace s vybranými vydavateli. Nový zákon [12], který by měl zahrnout všechny druhy elektronických dokumentů, byl předložen v dubnu 2000 ministerstvu školství. Podle tohoto návrhu jsou rozlišeny dokumenty volně přístupné (oznamovací povinnost) a dokumenty s omezeným přístupem (zákonná povinnost vydavatelů poskytovat kopii do elektronického archivu).

Švédsko
Podle nového návrhu zákona o ukládání síťových elektronických zdrojů v archivu by se měly ukládat kompletně všechny dokumenty z webu [17]. V této souvislosti se připravuje návrh na změnu autorského zákona. Návrhy nebyly dosud předloženy parlamentu ke schválení.

Výsledky analýzy jsou přehledně uvedeny v příloze F.2 právě dokončené souhrnné zprávy za rok 2000 k rešení projektu Národní knihovny ČR "Registrace, ochrana a zpřístupnění domácích elektronických zdrojů v síti Internet" - WebArchiv (zadavatel Ministerstvo kultury ČR). Tato zpráva je přístupná na domovské stránce projektu [5].

CENL
Otázka zákonů o povinném výtisku i otázka autorského zákona v souvislosti s registrací, archivací a zpřístupňováním elektronických zdrojů je velmi živá, v současné době se jí intenzivně zabývá i konference CENL (Conference of European National Librarians [6] společně s federací evropských vydavatelů (FEP - Federation of European Publishers [7]). Na této úrovni došlo prozatím k dohodě, že vydavatelé budou poskytovat elektronické online publikace depozitním knihovnám na bázi dobrovolnosti. Byla stanovena pravidla pro dobrovolné poskytování kopie elektronických online dokumentů do elektronického archivu [18]. Ve fázi pilotních projektů by měly knihovny s vydavateli dohodnout otázky definic pojmů dokument a vydavatel, otázky postupů a řízení celého procesu. Implementace by měla být průběžně monitorována a na základě zkušeností by se měla navrhnout účinná a oběma stranám vyhovující legislativa.

Ustanovení CENL/FEP vycházejí z předchozí rozsáhlé práce provedené v rámci projektu CoBRA+ [4] podporovaného Evropskou komisí a zaměřeného na zlepšení vzájemné spolupráce evropských národních knihoven. Jeho cílem bylo nalézt taková řešení, která umožní uložení dokumentů v knihovních fondech, tj. vytvářet kompletní sbírky dokumentů, ale současně umožní také kontrolu přístupu k uloženým dokumentům tak, aby nedocházelo k narušení komerčních zájmů vydavatelů. Zdůrazňuje se, že implementace zásad v ustanovení musí přinášet výhody oběma stranám: knihovnám v uchování kompletní národní produkce pro současné i budoucí uživatele, vydavatelům v uchování jejich produkce elektronických dokumentů a zpřístupnění informací o jejich existenci pro širší veřejnost prostřednictvím soupisů národních bibliografií.

České zákony o povinném výtisku

Problematiku archivace a zpřístupňování domácích elektronických online zdrojů z právního hlediska bude třeba výhledově řešit obdobně jako u ostatních druhů dokumentů, tj. uzákoněním práva povinného výtisku pro depozitní knihovny. Bude třeba konzultovat s právníky otázky výkladu současných zákonů vzhledem k jejich aplikaci pro elektronické zdroje a přípravu nových legislativních opatření.

V současné době jsou v České republice platné dva zákony týkající se povinného výtisku: jeden se týká neperiodických publikací, druhý periodických publikací.

Zákon o neperiodických publikacích [1] stanoví, že vydavatelé odevzdávají určeným knihovnám "rozmnoženiny literárních, vědeckých a uměleckých děl určené k veřejnému šíření, které jsou vydávány jednorázově, popřípadě nejvýše jednou ročně anebo po částech i častěji, tvoří-li obsahově jeden celek". Zdá se, že zákon týkající se neperiodických publikací je formulován natolik obecně, že jej lze aplikovat i na elektronické publikace. Výjimku ze zákona tvoří mj. počítačové programy. Jistě by bylo vhodné připravit upřesňující směrnici, v níž by byl proveden výčet druhů dokumentů z hlediska formy i z dalších hledisek.

Horší situace je v případě zákona týkajícího se periodických publikací (tiskový zákon) [2], kde se jednoznačně hovoří o tištěných publikacích. Tento zákon bude vyžadovat tedy kompletní přepracování, což je náročná a dlouhodobá záležitost.

Pokud jde o autorský zákon [3], zdá se, že by měl být vyhovující pro archivaci i zpřístupňování elektronických zdrojů. Opět by asi byl vhodný oficiální upřesňující materiál.

Závěr

Problematikou registrace, archivace a zpřístupňování elektronických zdrojů publikovaných na Internetu se již začala Národní knihovna ČR v letošním roce zabývat (viz příspěvek v č. 6/2000). Tuto problematiku, představující národní biliografii domácích elektronických dokumentů, nelze ovšem řešit trvale bez řešení legislativních otázek, zejména povinného výtisku. To bude v nejbližší době úkol nejen pro Národní knihovnu ČR, ale pro širší skupinu odborníků z centrálních knihoven.