Meziknihovní výpůjční služby se v České republice, jak by se mohlo zdát z určitých aktivit (i například snah o jejich zpoplatnění), ocitají v určité krizi. Na jedné straně jsou sice tyto služby považovány za "standardní" služby knihoven, na straně druhé však není na jejich poskytování dostatek finančních prostředků, ani dostatek kvalifikovaného personálu v těch knihovnách, na něž se ve větší míře obracejí knihovny jiné s žádostí o poskytnutí či zprostředkování výpůjček pro své uživatele. Svědčí o tom kromě rychlosti také způsoby vyřizování žádanek. Ani pracovníci knihoven požadujících výpůjčky, jak lze nezřídka vidět na žádankách s nedostatečnými bibliografickými údaji, nejsou dobře seznámeni se svými povinnostmi či dokonce podmínkami poskytování MVS obecně.

Ubývá finančních prostředků na doplňování fondů knihoven, avšak uživatelé mají díky moderním informačním technologiím a otevření se světu přístup k širšímu spektru informačních zdrojů - k bázím dat, online katalogům českých i zahraničních knihoven, nakladatelským informacím či elektronickým knihkupectvím na WWW, informacím o elektronických dokumentech apod. Tato situace se ve skutečnosti příliš neliší od problémů, jimž čelí již delší dobu knihovny zahraniční - "krize" zahraničních knihoven je ovšem ve srovnání s českými podmínkami velmi příjemná.

Klesající finanční zdroje, růst cen informačních zdrojů i neustálý nárůst počtu zveřejňovaných dokumentů jsou jednou stranou mince. Tu druhou pak představují vyspělé informační technologie a služby a spolupráce knihoven a dalších informačních pracovišť v oblasti uspokojování informačních potřeb uživatelů formou sdílení informační zdrojů i fondů knihoven. Meziknihovní výpůjční služby jsou v tomto smyslu základní složkou činnosti knihoven všech velikostí i typů, neboť jejich prostřednictvím mohou knihovny zajistit svým uživatelům přístup k široké škále dokumentů, které z nejrůznějších důvodů nemají ve svých vlastních fondech.

Meziknihovní výpůjční služby jsou pochopitelně jen doplňkem, nikoliv náhradou budování knihovních sbírek jednotlivých knihoven. V současnosti existuje řada aktivit, které reagují na určitou (dlouholetou) krizi jak v oblasti doplňování fondů, tak na narůstající podíl MVS v činnosti knihoven. Většina z těchto aktivit je podmíněna snahou využít moderní technické prostředky pro nalezení východisek z této situace.

Jde v prvé řadě o iniciativy, jejichž cílem je integrace procesů probíhajících v rámci MVS do automatizovaných knihovnických systémů. Jsou rovněž řešeny projekty týkající se vytváření efektivní strategie pro doplňování knihovních sbírek, včetně vyvíjení pravidel pro rušení odběru periodik [4], dále projekty využívající síťové prostředí nejen pro komunikaci v rámci MVS, ale také pro dodávání elektronických (digitálních či digitalizovaných) dokumentů i pro zveřejňování informací nezbytných pro lokalizaci dokumentů či verifikaci potřebných bibliografických údajů. Tyto iniciativy přinášejí užitek jak knihovnám, tak jejich uživatelům. Snižují náklady na pracovní síly, umožňují přehodnocení akvizičních priorit jednotlivých knihoven i efektivnější využívání existujících knihovních sbírek, snižují náklady na manipulaci s fyzickými dokumenty v rámci MVS, přinášejí uživatelům možnost využívat obrovské virtuální knihovny (prohledávání rozsáhlých souborných katalogů a katalogů jiných než "vlastních" knihoven), urychlují vyřízení uživatelských požadavků a prostřednictvím elektronických dokumentů i sbírek usnadňují výměnu odborných informací a poznatků.

Sdílení informačních zdrojů i meziknihovní výpůjční služby jsou velmi významně podporovány ve vyspělých zahraničních zemích (mj. i zakládáním konsorcií a budováním sítí knihoven), neboť je zřejmé, že jakákoliv z forem meziknihovní spolupráce zvyšuje efektivitu i úroveň služeb uživatelům i účelné využití fondů zúčastněných knihoven. Není snad sporu o tom, že by stejnou podporu měly mít meziknihovní výpůjční služby i v českých knihovnách, které by je měly konečně zahrnout mezi hlavní složky své činnosti - nejen formální proklamací.

Pro poskytování meziknihovních výpůjčních služeb jsou v jednotlivých zemích vytvářena rámcová pravidla (s různou mírou podrobností) zavazující knihovny, které se účastní MVS, k dodržování určitých postupů v zájmu kvality těchto služeb v národním i mezinárodním měřítku. Není jistě vhodné tato pravidla slepě kopírovat, ale bylo by dobré se (nejen) na nich poučit, jakým způsobem zformulovat koncepci meziknihovních výpůjčních služeb v rámci České republiky, a to jak po stránce formální, tak obsahové. Viz například:

National Interlibrary Loan Code for the United States 1993 [5]
National Guidelines for Document Delivery (Kanada) [6]

Ze zahraničních zkušeností, ve stručnosti řečeno, vyplývá, že MVS je považována za základní službu poskytovanou knihovnami uživatelům všech věkových i zájmových skupin. Knihovny jsou zavazovány k tomu, aby vyvinuly svoji vlastní politiku týkající se poskytování MVS (respektující celostátní předpisy) a zveřejnily ji jak vůči svým vlastním uživatelům, tak vůči knihovnám, které mohou do meziknihovních vztahů s nimi vstupovat. Tato základní pravidla (či předpisy) pro MVS jsou poměrně stručná. Zpravidla kromě úvodního ustanovení definují meziknihovní výpůjční službu, stanoví povinnosti žádající a půjčující knihovny a lhůty pro vyřizování požadavků na MVS. Tato stručná pravidla bývají podrobně rozpracována v příručkách o praxi meziknihovních výpůjčních služeb, jež jsou pracovníci knihoven povinni znát (stejně jako další nezbytné zdroje) a pochopitelně také dodržovat. Pracovníci knihoven vybavení potřebnými znalostmi i nástroji jsou pak v zájmu uspokojování potřeb uživatelů schopni s prostředky, jež mají k dispozici, zvolit tu nejvhodnější cestu k vyřízení požadavků uživatelů - jak pro odesílání požadavků, tak pro poskytování dokumentů.

A jak vypadá situace v České republice?

Poskytování meziknihovních výpůjčních služeb se (asi) stále řídí zastaralou vyhláškou MŠK 51/63 Sb. a na ni navazujícími metodickými pokyny. Již delší dobu se objevují snahy o novelizaci těchto pravidel tak, aby odpovídaly současným podmínkám, v nichž české knihovny pracují. Na jedné straně existují aktivity Národní knihovny [1, 2], na druhé pak Sdružení knihoven ČR. Obě iniciativy směřují k návrhu zásad meziknihovních služeb v ČR, zatím ovšem tyto snahy nedospěly k žádoucímu výsledku. V současnosti se opět objevila aktivita SDRUK. Jeho zástupci zpracovali  nový návrh zásad meziknihovních výpůjčních služeb, který určitým způsobem navazuje na výsledky předchozích iniciativ i jednání o nich. Zároveň jsou snahy o novou úpravu organizace meziknihovních výpůjčních služeb v ČR doprovázeny občasnými pokusy o zavedení poplatků do vztahů v těchto službách, a to jak mezi knihovnami navzájem, tak ve vztahu k uživatelům, pro něž jsou tyto služby zajišťovány. Přitom nejde jen o pokusy směřující k tomu, aby uživatelé platili náklady na poštovné a reprografické služby, ale také službu samotnou.

Nový návrh zásad meziknihovních služeb v ČR však podle mého názoru nerespektuje vývoj v této oblasti služeb knihoven, především s ohledem na změny způsobené síťovou komunikací a dalšími moderními informačními technologiemi. Text návrhu je nevhodně strukturován, neopírá se o platné mezinárodní standardy, nevychází z pozitivních zkušeností zahraničních knihoven, ani zkušeností některých českých knihoven, které reflektují zmiňovaný vývoj a snaží se o zajištění moderních a kvalitních meziknihovních výpůjčních služeb bez ohledu na to, že u nás de facto i de iure platí pravidla z doby, kdy nejen z hlediska technických podmínek fungovaly tyto služby ve zcela odlišném prostředí.

Moje připomínky se proto netýkají jen formulace jednotlivých bodů návrhu (o něm je vedena diskuse, protože jiný návrh v současnosti neexistuje), nýbrž jsou vedeny především snahou upozornit na to, že by celková koncepce zásad meziknihovních výpůjčních služeb v podmínkách České republiky neměla vycházet ze  zastaralého návrhu zpracovaného před 10 lety za zcela jiných podmínek. Nová koncepce by měla respektovat změny, ke kterým došlo v uplynulých letech nejen v zahraničí, ale i v českém knihovnictví. Nejde přitom zdaleka jen o pozitivní technologický vývoj (technické a programové vybavení, síťová komunikace, elektronické publikování), nýbrž i o změny v organizaci knihovnicko-informačních služeb v podmínkách ČR (rozpad původní soustavy). S ohledem na očekávanou integraci ČR do evropských struktur by se do návrhu MVS měly odpovídajícím způsobem promítnout i některé právní aspekty těchto služeb (především jde o problematiku respektování copyrightu v souvislosti s poskytováním kopií dokumentů v rámci MVS).

Již návrh meziknihovních služeb v ČR z roku 1996 (jak je vidět i z názvu) mění původní definici meziknihovních výpůjčních služeb. Ty v jeho rámci představují jen jednu ze složek meziknihovních služeb.

Domnívám se, že není vhodné členit MVS (resp. v pojetí návrhu zásad MS) na jednotlivé složky. Nejsem fundamentalista, ani zkostnatělý staromilec, a dovedu si představit i jiné názvy pro tuto činnost knihoven. Řekla bych ovšem, že podstatou a cílem tohoto typu meziknihovních vztahů je zpřístupnění dokumentu uživateli. Dokumentu, který mu nemůže poskytnout ze svého vlastního fondu "jeho" knihovna a měla by mu jej zajistit jiným způsobem. Jedním z těch nejrozšířenějších způsobů jsou meziknihovní výpůjční služby, dalším pak komerční služby typu "(electronic) document delivery" (které ovšem poskytují i knihovny).

Informace o fondech (tedy v zásadách uvedené meziknihovní informační služby) jsou základem a nezbytnou podmínkou kooperace knihoven v rámci MVS. Je nepochybné, že je třeba podporovat rozvoj nástrojů poskytujících tyto informace, stejně tak jako zapojení všech knihoven do jejich budování.

Reprografické služby (meziknihovní reprografické služby podle návrhu zásad), včetně poskytování digitálních kopií, patří dnes k běžným způsobům vyřizování požadavků v rámci MVS. Služby typu "electronic document delivery" jsou i v rámci MVS (nejen jako komerčně poskytovaná služba, viz rovněž změny v názvech MVS v některých zemích na "document delivery" ) jednou z hlavních cest směrem ke kvalitě a rychlosti těchto služeb. Šetří náklady na poštovné i na zhotovování papírových kopií, chrání dokumenty a umožňují jejich intenzivnější využívání uživateli (na rozdíl od případných výpůjček originálů). Je tedy pochopitelné, že je v řadě případů (umožňují-li to právní předpisy) účelné nahradit výpůjčku originálu kopií dokumentu, častěji asi jen jeho části.

Při poskytování reprografických služeb je samozřejmě nutné dodržovat podmínky autorského zákona. V této souvislosti se sluší upozornit na to, že současný český zákon o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon) č. 175/96 Sb. neumožňuje zhotovit kopii do správy nebo vlastnictví organizace (s výjimkou rozebraných vydání děl pro potřeby veřejné knihovny k dokumentačním účelům a pro účely vědeckého výzkumu), jak je uvedeno v návrhu. Kopie by tedy měly být zhotovovány pouze pro potřeby koncového uživatele.

Ve srovnání se zahraničím [viz např. 3, 4] je český autorský zákon zatím dosti benevolentní. Praxe v českých knihovnách pak i ve vztahu k němu mnohdy problematická. Je asi stále ještě poznamenaná dobami, kdy se u nás ve velkém (i když tzv. nevýdělečně) rozšiřovaly kopie zahraničních odborných a vědeckých periodik na mikrofiších. Dá se předpokládat, že český zákon dozná změn (rozhodně by měl), mj. i s ohledem na vývoj autorských práv v zahraničí v souvislosti s elektronickým publikováním. Není však zřejmě nutné se obávat toho, že by v budoucnu nemohly knihovny poskytovat v rámci meziknihovních výpůjčních služeb kopie dokumentů, budou se ovšem muset vyrovnat s novými a u nás nezvyklými právními aspekty této činnosti.

Dalším sporným bodem nejen návrhu zásad, ale pochopitelně i současné praxe MVS je nevyhovující forma žádanky.

Pokud jde o údaje, jež by měla obsahovat žádanka MVS, lze vyjít mj. z platné normy ČSN ISO 8459-1 Dokumentace - Sborník bibliografických datových prvků - Meziknihovní výpůjčky. (ISO 8459-1:1988 Documentation - Bibliographic data element directory - Part 1: Interloan applications).

Normy, které ve svých připomínkách k návrhu SDRUK uvádějí zástupci NKP, jsou spíše normy "technické" a zabývají se automatizací komunikace i celého procesu MVS. Jejich cílem je umožnit výměnu dat mezi vzájemně nekompatibilními systémy (tj. umožnit komunikaci mezi systémy, které využívají různý hardware i software), odstranit ruční zpracování agendy MVS i usnadnit sledování postupu vyřizování požadavků na MVS, podporují rovněž sdílení zdrojů . Jde o tyto normy:

• ISO 10160 Information and Documentation - Open Systems Interconnection - Interlibrary Loan Application Service Definition, Edition 2, 1997.
• ISO 10161-1 Information and Documentation - Open Systems Interconnection - Interlibrary Loan Application Protocol Specification - Part 1: Protocol Specification, Edition 2, 1997.
• ISO 10161-2 Information and Documentation - Open Systems Interconnection - Interlibrary Loan Application Protocol Specification - Part 2: PICS Proforma, 1997.

Podrobnější informace o normách ISO 10160, ISO 10161-1 a ISO 10161-2 definujících protokol pro komunikaci v rámci MVS s cílem usnadnit automatizaci MVS, lze nalézt mj. na stránkách Interlibrary Loan Application Standards Maintenance Agency [7] nebo v příspěvcích z poslední konference IFLA:

Jackson, Mary E. The Application of the ILL Protocol to Existing ILL Systems [8]

Jackson, Mary E. Overview of North American Interlibrary Loan Protocol Activities [9]

Moulton, Ruth. ILL Protocol Related Activities in the UK, Europe and Australia. [10]

S ohledem na rozvoj moderních informačních technologií a rozšiřování různých služeb v prostředí World Wide Web, ale také s ohledem na dosavadní rozsah MVS ve většině českých knihoven, je otázkou, kdy tyto normy budou zavedeny do české praxe tak, aby knihovny ve větší míře využívaly současných možností integrace modulu MVS do svých AS (Ústřední knihovna VŠB – TU Ostrava je možná jedinou knihovnou v ČR, která má s modulem MVS systému Tinlib nějaké zkušenosti). Lze z nich však čerpat užitečné informace o tom, co by mělo být základem komunikace mezi knihovnami – žádanka a nezbytné údaje na ní (bez ohledu na to, zda je používána klasická papírová forma nebo některá z forem elektronické komunikace).

Za problematické považuji dále zařazení regionálních středisek MVS do zásad a zvláště pak jejich funkci - koordinovat a usměrňovat MVS v regionech. Pokud by tomu tak mělo být, měla by to podobná střediska mít vyjádřeno ve svém statutu se všemi povinnostmi a rozsahem poskytovaných služeb, mělo by se to odrazit i ve finančním zabezpečení a především v garanci kvality MVS - kvalifikovaný personál, rozvoj moderních forem MVS apod.

S rozvojem automatizace v knihovnách, budováním souborných katalogů, stejně jako rostoucím zpřístupněním online katalogů jednotlivých knihoven na Internetu, bude docházet k rozvoji informačních zdrojů nezbytných pro správné směrování požadavků. Není proto nezbytně nutné, aby existovaly předem vyjmenované instituce (s výjimkou NKP a knihoven garantujících mezinárodní MVS), kam by knihovny byly nuceny směrovat své požadavky. Kvalifikovaný knihovník by měl znát možnosti, které má pro rychlé vyřízení požadavku uživatele. V příručce pro MVS je možné stanovit určitá schémata pro vyřizování požadavků na MVS (např. s ohledem na postupy ve zmíněných standardech ISO pro ILL - simple transaction, chained transaction, partitioned transaction - zde je ovšem jednoznačně definována závazná role zprostředkovatele!), ale rozhodnutí o volbě by nemělo být knihovnám předem diktováno. Mělo by vycházet buď z jejich přirozených kooperačních vazeb (vyjádřených také formálně budováním sítí s ústředními knihovnami, které mohou vznikat na základě funkčních či jiných vazeb mezi knihovnami) nebo možností lokalizace dokumentů umožňujících přímou komunikaci mezi žádající a půjčující knihovnou.

Pokud jde o proklamovanou reciprocitu služeb v rámci MVS, je nutné upozornit, že (i v dlouhodobé perspektivě) nepůjde o skutečnou vzájemnost v poskytování těchto služeb. Existují a budou zřejmě existovat knihovny, které poskytují (z nejrůznější důvodů) větší rozsah výpůjček ze svých fondů. Naopak zase knihovny, které vystupují především v pasivní roli příjemců těchto služeb. To by mělo být vzato v úvahu při rozhodování o tom, zda by služby MVS měly podléhat tržním vztahům.

Pro poskytování MVS ze zahraničí (i zahraničním knihovnám) by mělo být v zásadách MVS samostatné ustanovení. Připomínky, které vznesli zástupci z NKP, považuji za oprávněné, ale nedomnívám se, že by měly být v zásadách. Spíše by bylo vhodné je zahrnout do příručky, která podrobně rozpracuje praxi v této oblasti. Zásady by měly mít dlouhodobější (a tedy i do jisté míry deklarativní, alespoň v úvodním ustanovení) charakter, zatímco příručku lze častěji modifikovat s přihlédnutím ke změnám, k nimž bude zcela jistě docházet.

Pravidla pro vnitrostátní MVS by měla být formulována tak, aby se tato služba stala skutečně základní službou knihoven a aby knihovny motivovala k jejich rozvoji a ne postupnému omezování administrativními a finančními bariérami.

Další užitečné zdroje vztahující se k problematice MVS a autorským právům:

63rd IFLA Council and General Conference, Copenhagen, Denmark, August 31 - September 5, 1997 [11]

Copyright Clearance Center (CCC) [12]

Copyright Resources - Links to other places on the Internet with copyright information [13]

Document Delivery [14]

Document Ordering and Delivery Systems in Europe: Projects of the European Commission, services, conditions and prices [15]

The Interlibrary Loan (ILL) Protocol: An Introduction [16]

Interlibrary Loan Services of the National Library of Canada [17]

JEDDS: Joint Electronic Document Delivery Software project [18]

National Priority (Reserve) Fund Projects For The Development Of Library Infrastructure [19]

Sources of Further Information on EDD & Related Standards [20]

UDT Series on Data Communication Technologies and Standards for Libraries [21]

Universal Availability of Publications Core Programme [22]

Literatura:

1. ŠTĚRBOVÁ, Jaroslava. Návrh meziknihovních služeb v ČR (30. 10. 1996). Čtenář, 1997, roč. 49, č. 1, s. 9-10.

2. ŠTĚRBOVÁ, Jaroslava. Meziknihovní služby v České republice na křižovatce technologií. In Knihovny současnosti ´97. Brno : SDRUK, 1997, s. 39-43.

3. CORNISH, Graham P. Copyright : interpreting law for libraries, archives and information services. 2nd edition. London : Library Association Publishing, 1997. 189 s. ISBN: 1-85604-168-9

4. BOHÁČEK, Martin. Autorské právo a knihovny. Národní knihovna, roč. 8, 1997, č. 4, s. 157-177.