Úvod

Konference Knihovny současnosti 2020 se konala ve dnech 2. – 4. listopadu 2020 a probíhala virtuální formou na platformách Zoom a YouTube. Celá konference byla proložena blokem Milníky a pilíře, který představuje pohled na knihovny zvenku, z jiných oborů. Takto jsme měli možnost vyslechnout zdravice osobností zvučných jmen, počínaje ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem a jeho příslibem přednostního znovuotevření knihoven, přes Jiřího Srstku, ředitele Dilia, spisovatelku Kateřinu Tučkovou, až k publicistovi Eriku Taberymu a ostatním.

Všechny tyto zdravice měly společného jmenovatele: exkluzivní postavení knihoven ve společnosti, knihovníky jako jejich prestižní součást a hybnou sílu pokroku. Například hořící knihovna v románu Jméno růže je pro Jiřího Přibáně, sociologa a právníka z Univerzity v Cardiffu noční můrou nejtěžšího kalibru, těžšího než kterákoliv jiná hororová scéna z pera slavných spisovatelů. Tak vyjádřil svůj vztah k těmto paměťovým institucím vzdělanosti.

Celou konferenci provázely menší či větší technické problémy s komunikací a sdílením prezentací a předtočeným materiálem. Snad to bylo zásluhou kombinace dvou platforem, na kterých bylo možné celou akci sledovat, snad nedobrou kvalitou připojení. Knihovny současnosti jsme sledovali v prostředí Youtube a prostřednictvím registrovaného přihlášení také na platformě Zoom. Předseda Sdružení knihoven ČR (SDRUK) Tomáš Řehák k situaci dodal svou úvahu o tom, že je vlastně dobře, že problémy s přenosem nastaly. Jejich absence by naznačovala, že SDRUK s touto formou komunikace začíná v podstatě pozdě, protože když už něco jede hladce, je to už takzvaně „vychytané“.

Po století budování knihovní sítě prostřednictvím tzv. Masarykova zákona se funkce knihoven pomalu mění na centra neformálního vzdělávání a centra komunitní, ve větší míře je zastoupena spolupráce s resortem školství, a to je důvod, proč se v posledních letech na konferencích objevují tito představitelé. Po úvodní zdravici zástupců ministerstev, počínaje ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem a jeho příslibem přednostního znovuotevření knihoven a náměstka ministra školství, mládeže a tělovýchovy Karla Kováře, kteří vyzdvihli nezastupitelnou roli knihoven ve společnosti a důležitost neformálního vzdělávání pro všechny věkové skupiny, jsme měli možnost se stručně seznámit s jednotlivými bloky a přednášejícími.

Tomáš Řehák zdůraznil velkou rozdílnost letošní konference oproti všem předchozím a jakékoliv šance na návrat do starých kolejí označil za nulové. Status quo v tomto případě neexistuje. Nečeká nás cesta do zaběhaných standardů, ale cesta k nevyhnutelné krizi, ke katarzi, k příležitosti ke změnám, které už měly nastat dříve, očištění všech ideálů od léty nahromaděných plev. Knihovnám se naskytla možnost posílit svoji schopnost poskytovat lidem atraktivní, relevantní služby, které jim pomohou vyrovnat se se vším, co je čeká. Uplynulá léta jsou příkladem toho, že konference vždy reflektovaly aktuální situaci a, ať byla jakkoliv neschůdná, vždy se podařilo se s ní vypořádat se ctí. Aktuální bloky přednášejících přináší inspiraci, jak toho dosáhnout i letos.

Den první: nepoužívat izolepu!

Informace obsažené v prvním pilíři nejsou pro knihovníky žádnou novinkou, tuto funkci již plní, ale je nutné nezůstat stát na místě a dále se v tomto směru vyvíjet. Co to vlastně je komunitní knihovna? Martina Wolna zmínila historku s komunálním politikem, který vyčetl knihovníkům vytváření nových a nových aktivit z oblasti vzdělávání a zakládání tzv. makerspace a podobně, jen aby měli knihovny návštěvníky a potažmo její zaměstnanci práci. Kvůli tomuto názoru je potřeba si neustále připomínat prvotní důvod vzniku sítě knihoven, tedy budování demokratické společnosti.

Dostupnost vzdělání a informací je klíčová a půjčování knih je jen prostředkem k této dostupnosti. Primární úlohou knihovny je tak zprostředkování nabytých znalostí a snaha pomoci jejich využití ve vzdělávání. Ruku v ruce s touto službou jde přirozený vývoj komunitní funkce knihoven. Koncept funguje již více než 10 let. Tehdy začala metodicky působit jako leader v oblasti Zuzana Ježková. Mezi průkopníky se řadí Masarykova veřejná knihovna ve Vsetíně. Zástupkyně Kateřina Janošková nám retrospektivně přiblížila vývoj komunitního úsilí, který se mohl zdát běžnému laikovi neuvěřitelný.

Skupina vznikající pod tehdejším vedením Zuzany Ježkové metodicky vedla právě Vsetínskou knihovnu a stále funguje. Knihovny musí akceptovat potřeby místní komunity a podle nich zřizovat nové služby v souladu s tématy, které aktuálně převládají. Samozřejmě některé aktivity zaniknou, ale je potěšitelné, když některé samovolně přechází do aktivní formy bez podpory knihovny prostřednictvím dobrovolníků. Ve Vsetíně to jsou například vycházky seniorů, kroužek pro mladé, mateřské centrum v knihovně a jiné činnosti. Spolupráce probíhá nejen s dobrovolníky, ale také s jinými subjekty, jako jsou ostatní paměťové instituce, školy, neziskové organizace a podobně. Tím se knihovna stává rovnocenným partnerem veřejné správy.

V průběhu 20 let se připojily k tomuto konceptu další, menší i větší knihovny a vzniká tak různorodá škála komunitních knihoven. Ačkoliv totiž řeší společnou problematiku, každá samotná pak reflektuje potřeby jednotlivých úzkých komunit a ty se mohou více či méně lišit. Knihovnám tím vzniká jedinečná příležitost sdílet svoje zkušenosti a tohoto sdílení využívat pro vyvarování chyb, vzájemné obohacení a inspiraci. Při naplňování nové Koncepce je tak práce ulehčena a stavba zmíněného pilíře nebude počínat na „zelené louce“.

Na Kateřinu Janoškovou z vsetínské knihovny navázal výkonný ředitel Národní sítě Místních akčních skupin, jeden z dřívějších představitelů Centra pro občanské vzdělávání při Masarykově univerzitě Petr Čáp. Ve své prezentaci představil příležitosti pro knihovny a trendy do blízké budoucnosti v celoevropském rámci. Z doporučení Evropské komise nás čekají transformační úkoly v oblasti rozvoje kompetencí enviromentálních a digitálních, rozvoj občanských kompetencí v oblastech jazyka a kulturního povědomí, kompetencí k podnikavosti, personálních a sociálních kompetencí a v neposlední řadě kompetencí v oblasti gramotnosti.

Součástí prezentace byly také statistiky, kde jsme se v procentuálním žebříčku postgraduálního neformálního vzdělávání dospělých umístili velice nízko oproti skandinávským státům, kde se až celá třetina vzdělává celoživotně. V tomto směru je nezbytný obrat a jedním z nich je vznik Operačního programu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy s názvem Jan Ámos Komenský, jehož cílovou skupinou jsou mimo jiné i knihovníci. Cílem této aktivity je schopnost poskytovat služby především v občanském celoživotním vzdělávání.

Dalším projektem, ale už Ministerstva práce a sociálních věcí, je operační program Zaměstnanost +, který iniciuje vzdělávací a edukační aktivity, programy směřující k propojování jednotlivých cílových skupin v běžném životě v obcích a komunitách, informování a zvyšování povědomí občanů o možnostech vylepšování občanského soužití. To vše samozřejmě se zapojením sociálně vyloučených skupin.

Navazující Panelovou debatu Knihovny a komunita moderovala Eliška Bartošová a mimo výše uvedených se jí zúčastnil také Marek Uhlíř, ředitel městské knihovny v Břeclavi, šéfredaktor časopisu Respekt Erik Tabery a místostarostka Vsetína Simona Hlaváčová. Účastníci diskutovali o podmínkách nutných k dosažení naplnění cílů nové Koncepce rozvoje knihoven ČR. Pan Tabery na dotaz, jak vlastně spolu souvisí knihovny a občanská společnost, demokracie a společenská poptávka, přirovnal knihovny a knihovníky ke krvi a žilám společnosti.

V době zahlcení informacemi a sociálními sítěmi vyslovil potřebu přímého kontaktu a komunikace ve skupinách nezávisle na obsahu. A právě v knihovnách se tato funkce plní pomocí propojení psaného slova s možností setkávání a je tak klíčová pro naplnění demokratické občanské společnosti. Eliška Bartošová pak v několika bodech parafrázovala chybějící Lindu Kovářovou – a její plánovaný příspěvek s charakteristikami strategií pro tvorbu komunitních knihoven samotnými účastníky –⁠ a poskytla podnět pro rekapitulaci a „údržbu“ stávajících komunitních aktivit v knihovnách, kdy nelze jen stále přidávat nové aktivity, aniž bychom zredukovali limitující společný finanční a časový rámec. Diskuse se také dotkla významné otázky apolitičnosti veřejných institucí.

V této souvislosti Petr Čáp ukázal na případu z Broumovska, že se nelze vyhnout nezávislým postojům instituce. Tam svým zákazem pořádání školní akce s příklady výskytu vlčích smeček dal jasně najevo svůj názor starosta obce, zřizovatele dané školy. Ředitel břeclavské knihovny Marek Uhlíř zavzpomínal na konferenci z dob Sečské destinace a přiblížil okamžik, kdy si právě tam při slovech Tomáše Řeháka o vařící se žábě uvědomil potřebu práce pro komunitu. S hledáním partnerů byly problémy. Nakonec se navázala spolupráce s Jihomoravskou komunitní nadací a vrhla se do komunitních aktivit od těch spojených s historií, až po ty spojené s místním folklorem.

Zhruba po šestiletém úsilí na projektu Výtvarná folklorní akademie se jej podařilo dostat do stadia, kdy dobrovolníci si už sami organizovali svoje workshopy a využívali jen zázemí knihovny a nabídky jedné ze sousedek, slovácké malérečky [4]. V rámci jedné takové schůzky se účastníci domluvili na tvorbě šatů pomocí modrotisku, který tehdy ještě nebyl zapsán v seznamu kulturního dědictví UNESCO. Po projeveném zájmu ze strany krajanů z USA o workshopy, ona rodačka vyhověla jejich žádosti a odjela do krajanských spolků vyučovat svoje dovednosti v malování slováckého ornamentu. Při té příležitosti vystoupila na valné hromadě OSN jako představitelka tradiční modrotiskové techniky.

Při přípravách na konferenci Živý folklor, kdy knihovna Břeclav chtěla místní komunitě přiblížit úskalí a přednosti kraje s tak velkým kulturním dědictvím a zabránit tak odlivu obyvatelstva do blízkých aglomerací, si Marek Uhlíř vyslechl nejednu výtku:

„Já jinak jako su vášnivý motorkář, jo, a svobodomyslný člověk: Co vy nám tady chcete říkat o folkloru, když my ten folklor děláme 30 let. Anebo: Děláme to celý život, my v tom žijeme, dyť vy tomu vůbec nerozumíte, dyť vy neumíte ani zpívat, ani tancovat.“ (viz záznam konference [5])

Ve stylu podání Marka Uhlíře nám tyto výhrady přišly legrační. Nakonec se konference zabývala zcela jinými tématy než folklorem, jak se očekávalo. Přednášeli odborníci z oborů cestovního ruchu, marketingu, autorského práva a podobně, aby podle slov Marka Uhlíře začlenili do silně konzervativního prostředí moderní prvky, které by oslovily mladé lidi. Z této jediné komunitní akce vzešel například módní salon výtvarnice Zuzany Osako a její návrh modrotiskového oblečení pro české olympioniky na letní hry v Japonsku, kalendář známého fotografa Vano fotí šohaje [6] nebo kniha fotografií zachycujících ženy v tradičních krojích moravského Slovácka v běžném životě [7] autorky Líby Taylor.

Nápady inspirovaly i nadále a ve stávající komunitě již začaly vznikat samostatné aktivity, například Burza krojů [8] podněcuje lidi k běžnému nošení kroje na veřejnosti [9]. Tato část konference mě samotnou velmi oslovila, protože svoji babičku si pamatuji pouze v tradiční jupce a fěrtochu. Na závěr svého diskusního příspěvku Marek Uhlíř rozesmál svoje spoludiskutéry, protože sebral odvahu a na konferenci tak velkého významu pozdravil partu kamarádů a Sluňákov [10].

Na dotaz moderátorky Elišky Bartošové na připravenost komunálních politiků přijmout měnící se roli knihoven ve společnosti a ochotu je začleňovat do strategií rozvoje měst a obcí odpověděla místostarostka Vsetína Simona Hlaváčová, že stejně jako my, knihovníci, komunální politici se také musí vzdělávat v této oblasti a není tak na škodu se zajímat, kam už se knihovny posunuly, pochopit to a na tom stavět. Zájmem politika je rozvoj místa a synergie nastává spoluprací obou stran.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková se ve své zdravici v rámci pohyblivého bloku Milníky a pilíře přiznala k porušení nepřenositelnosti a porušení knihovního řádu. Jako malá totiž objevila kouzlo výpůjčního oddělení knihovny pro dospělé s pomocí čtenářského průkazu svého dědečka. Později při studiích jí učarovalo ticho univerzitních studoven a díky své seminární práci dokonce dostala povolení ke studiu dobových periodik z kontroverzního roku 1968. Kateřina Šimáčková letos vydala knihu Mužské právo [11].

Ředitel odboru Správy fondu Národní knihovny Tomáš Foltýn nás seznámil s Koncepcí trvalého uchování knihovních fondů a přehledem aktivit a výhledem na roky 2021-2027. Autor shrnul cíle a koncepce minulých let v oblasti uchování fondů, představil vydané metodiky, spolupráci s několika univerzitami, projekty odkyselování tiskovin, vše kontinuitně. Spolu s tím souvisí také výroba a distribuce záchranných koleček knihovních fondů, zavedení havarijních boxů první pomoci pro knihovní fondy pro rychlé použití v případech nečekané škodné události. Vzniklo několik konzervátorských kurzů pro knihovníky, byl zpracován vzorový Krizový plán pro potřeby institucí.

Ve své prezentaci také přiblížil oblasti uchování národního zvukového dědictví, rozšíření dotačních programů a jiné úspěšné aktivity, predikoval návaznost těchto projektů a jejich rozšíření v plánech na další léta.

Petra Vávrová, vedoucí odboru Ochrany fondu NK ČR, popsala průběh prací s fondem ve své domovské instituci v době pandemie od počátků až po současnost. Po představení organizační struktury a náplně jednotlivých oddělení nás seznámila s letošní situací v oblasti dezinfekčních postupů aplikovaných na knihovní fond. Ze začátku nebyly žádné dostupné studie, prohlášení, ani jiné relevantní zdroje, jež by určily směr v postupech proti šíření nového viru.

Některé druhy ochrany, jako UV lampy, ozón, gama záření, se podle dřívějších průzkumů nejevily jako vhodné pro dlouhodobé uchování vzácných exemplářů. Při jejich použití vznikají volné radikály, které nastartují degradaci knih. Přednášející vyzdvihla systém Nebula jako nejvhodnější pro další použití a účastníkům konference nabídla konzultace v nových postupech ochrany fondu.

Jitka Neoralová z oddělení vývoje a výzkumných laboratoří NK ČR představila jednotlivé metody odkyselování knih, vyzdvihla podmínku použití pouze u jednoho kusu od titulu, kvůli riziku dlouhodobě nezjistitelného poškození knih. Pro zamezení případné kontaminace barvivem ostatních knih používají pracovníci z oddělení ochrany fondu záchytné papíry s aktivním uhlím, které je schopno zadržet i nejrizikovější červené barvivo. Nejvhodnější procesy ochrany jsou prováděny zahraničními partnery, a knihy se tak vyváží přes hranice. Bohužel, některé tituly jsou tak vzácné, že nesmí opustit republiku, a knihy jsou proto v nebezpečí trvalé degradace.

Ředitelka Ústřední knihovny Vysoké školy báňské – Technické univerzity v Ostravě Petra Rygelová vystoupila se svým příspěvkem o otevřených repozitářích a sdílení vědecké komunikace. 30 % celosvětové globální vědecké literatury je v režimu open access přístupné tzv. zelenou cestou.

V rámci ČR byly zpřístupněny digitální knihovny. Díky platformám Bookport, Flexibooks a iReading a také především Městské knihovně v Praze bylo v době pandemie umožněno online půjčování a prohlížení knih ve zvýšené míře. Po ukončení nouzového stavu se stav otevřeného přístupu opět omezil a například Masarykova univerzita pro svoje studenty spustila alespoň E-prezenčku. V rámci prezentace Petra Rygelová účastníky seznámila se strukturou a statistikami open access a otevřených repozitářů podle různých kritérií a hodnotících hledisek. Pro uživatele univerzitních knihoven jsou to běžná fakta, ale pro čtenáře malých veřejných knihoven se to jeví spíše jako science fiction.

V moderované panelové diskusi zodpovídaly všechny tři přednášející dotazy na aktuálnost karanténních opatření v podzimní vlně pandemie. Nutnost řešit situaci se zavřenými vysokoškolskými knihovnami zdůraznila Petra Rygelová. Například vybraná odborná literatura není pro studenty k dispozici v online databázích. Tomáš Foltýn vyjádřil svůj osobní názor na ochranu fondu v době pandemie podobnou postupu, kdy dezinfikujeme ostatní předměty běžné potřeby nebo například nákup z obchodu.

Zuzana Kopencová poskytla svým vstupem do diskuse doporučení čtenářům, která dala Městská knihovna v Praze. Po bezpečném transportu do domova a před čtením zapůjčené knihy ponechat několik dní v domácí karanténě. Další série odpovědí se týkala digitalizace a volby dalšího postupu u již velmi poškozených knih, kde hrozí, že by proces uchování mohl dokument poškodit totálně. Pokud už exemplář nejde žádným způsobem zachránit, právě digitalizace je jedinou možností, jak textovou část zachovat.

Výhledově probíhají výzkumy na zpevňování papíru a v roce 2030 snad již budou vyvinuty metody pro záchranu a hromadné odkyselení papíru, ale také v posunu uchování syntetických materiálů, které jsou součástí knih. Na závěr se s námi Jitka Neoralová podělila o setkání s příkladem špatné praxe ve formě použití samolepící pásky v knižní vazbě, což je překvapivě velmi rozšířené mezi kolegy napříč celou republikou. Jako doporučení pro záchranu do budoucna uvedla udržovat fond v čistotě.

„A nepoužívat Izolepu!“ doplnila se smíchem Petra Vávrová.

Den druhý: přísné mimozemšťanky

Konference se také věnovala vzdělávání. Knihovníků, ale i uživatelů. První variantou nás provázely moderátorky Jana Linhartová a Blanka Konvalinková.

Tomáš Šebek za svůj život měl hned tři představy o knihovnách. V dětství vlivem sci-fi žánru, který četl, knihovna byla pro něj vesmírná loď s posádkou –⁠ s přísnými příslušnicemi mimozemského druhu. Druhá byla z dob studií, kdy hltal obsah lékařských knih v rozpáleném Klementinu. A poslední je z nedávna, kdy jej jako autora začali zvát na besedy v knihovnách. Nyní již pro něj jsou knihovníci a knihovnice vstřícnými, empatickými a nejvýznamnějšími reprezentanty druhu Homo sapiens.

Jako zástupce školství pozdravil a podpořil naše účastníky prezident asociace ZŠ Michal Černý. Hana Šandová představila makerspace při městské knihovně v Poličce. Půda Polička nabízí uživatelům své služby v komunitní dílně, workshopy, školení, zápůjčky ozobotů, tisk na 3D tiskárnách apod. Michal Jokeš, původně vystudovaný archeolog, nás provedl sousedskou dílnou DOK16 na pražské Náplavce, který funguje při Městské knihovně v Praze. V dílně mají registrovaní „čtenáři“ možnost použít zdejší vybavení především pro opracování dřeva. Pan Jokeš přidal několik doporučení pro případné zájemce o realizaci podobného projektu.

Za Jihomoravské inovační centrum promluvil Tomáš Mejzlík o spolupráci se školami a jinými institucemi v projektu FabLab Brno: otevřená digitální dílna pro studenty, podnikatele a kutily, součást inovačního centra. Školám na Jižní Moravě je k dispozici i mobilní FabLab kamion přizpůsobený použití k výuce a naplněný technologickými nástroji a přístroji –⁠ 3D tiskárnou, CNC, elektronovým mikroskopem. Pro příští rok je naplánováno spuštění FabLab Univerzity.

Další blok dne, Knihovny a školy na síti, zahájil Ondřej Neumajer, který se dlouhodobě zabývá problematikou využívání digitálních technologií ve vzdělávání. Vysvětlil nám rozdíly mezi formami výuky, mezi výukou hybridní, online, e-learningem a jejich kombinacemi. Předložil několik příkladů dobré praxe, doporučil postupy školní komunikace.

Na předchozího řečníka navázal popularizátor Bob Kartous, autor publikace No future [12]. Dlouhodobě se věnuje analýze a následné kritice českého vzdělávacího systému. V přednášce se věnoval hlavním bodům své knihy, která je tvořena rozborem vývoje přenosu informací ve střednědobém horizontu a který ovlivňuje nejen všechny aspekty našeho života, ale také knihovny jako takové.

S tím, jak připravit knihovníky a učitele na změny ve vzdělávání a propojování škol s knihovnami nás svým osobitým a srozumitelným způsobem seznámila odborná asistentka Katedry informačních studií a knihovnictví na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně Pavlína Mazáčová. Představila hlavní vzdělávací strategie nové knihovní koncepce, seznámila nás s projekty v této oblasti a na jejich základě doporučila inspirativní metodiky.

Senioři za školou, problematika spojená se vzděláváním třetího věku, byl podtitul přednášky ředitelky knihovny v Lounech Dagmar Kučerové. V průběhu 15 let byly součástí výuky pro seniory přírodní a společenské vědy, tanec, kultura, sport, cestování. Bohužel všechny aktivity byly založeny na kontaktní bázi a aktuální situace způsobila této komunitě stop stav.

Dagmar Maroszová z Třince nás inspirovala k online tréninku paměti. Také potvrzuje, že jarním uzavřením se tyto aktivity pro seniory ukončily. Nyní probíhají tréninky na platformách Jitsi meet a Zoom doplněné založením tematických skupin na sociálních sítích.

Virtuální univerzitou třetího věku na své „předskokanky“ na toto téma navázala Hana Balzerová z České zemědělské univerzity v Praze. Zajímavostí je, že nižší náklady jsou na online formu U3V než na prezenční.

Na téma vzdělávání knihovníků promluvili Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny v Brně, Roman Giebisch, předseda Svazu knihovníků a informačních pracovníků, v předtočených videích. Seznámili nás detailně s historií a aktuálním stavem státní podpory v oblasti vzdělávání knihovníků, Veřejné informační služby knihoven (VISK), s čerpáním těchto financí a způsobem použití v institucích.

Adéla Dilhofová z MZK představila vzdělávací inovační kurzy a výstupy pracovní skupiny Inovační vzdělávání. Těmito výstupy je výzkum a návrhy modelů a metodik.

„Ideální svět, kdy knihovník chce být vzděláván,“ tak vtipně zkonstatoval Tomáš Kubíček jeden z aspektů problematiky výchovy odborných pracovníků v knihovnictví.

Den třetí: Lepíky na zteč!

Sekci knihovny ve virtuálním prostředí provázely celodenní přenosové problémy, kdy odpovědi na otázky týkající se všeho kolem online provozu knihoven zodpovídali účastníci diskuse v chaotické režii neposlušné techniky. Své názory a fakta představili prostřednictvím předtočených videí Vojtěch Vojtíšek, Petr Žabička, Blanka Konvalinková, Zuzana Hájková, Naděžda Andrejčíková, Libuše Nivnická, Daniel Bechný, Alena Chodounská a také někteří již dříve vystupující účastníci konference.

Například posledně jmenovaná přednesla velice zajímavé zkušenosti ze své domovské instituce – Národní technické knihovny. Ta už v roce 1997 spustila projekt Integrovaná virtuální knihovna (INVIK STK), takže de facto už více než 20 let nabízí virtuální služby svým uživatelům, studentům i výzkumníkům, českým i zahraničním. A to byl také důvod, proč se knihovna v jarní vlně nouzových opatření rozhodla zavřít fyzicky pouze budovu knihovny. S výjimkou noční studovny, kde si mohli čtenáři své objednané výpůjčky vyzvednout a zapůjčit pomocí systému selfcheck. Referenční služby knihovna nabízela online i nadále, mimoto i nově výběr webinářů, to vše s důrazem na etiku a relevanci pro uživatele. A nejen na ně.

„My, knihovníci sdílíme spolu s učiteli společenskou odpovědnost za rozvoj kritického myšlení a kritického používání informací. Můžeme udělat hodně pro to, aby tyto kompetence v naší společnosti narůstaly, což je nyní důležitější než kdykoliv předtím.“ (viz záznam konference [5])

Příspěvky všech ostatních spojoval prvek spokojenosti s přechodem knihoven na virtuální platformy a také vědomí potřeby dále na této „reformě“ pracovat. Tomáš Kubíček uvedl několik zásadních principů z oblasti digitalizace, které před námi stojí a zdůraznil absenci plánu digitalizace navazujícího na nyní končící meziresortní koncept. Také vyzdvihl velké rozdíly mezi jednotlivými knihovnami v přístupu k jarní zavírací vlně a naznačil neschopnost zohlednění pravého kontextu v hodnocení agility knihoven.

Místo přirovnání se k ostatnímu virtuálnímu světu a byznysu se knihovny v pokrocích používání digitálních kompetencí poměřují jen mezi sebou navzájem. Jan Kareš navázal a představil vizi, kde by knihovny zaměřené jen na fyzické služby mohly opravdu zaniknout. Daniel Bechný upozornil na možnosti portálu Knihovny.cz se zapojenou službu Získej, jež nejsou plnohodnotně využívány. Naděžda Andrejčíková šla v úvaze ještě dál a seznámila nás s představou knihovníka, který syntézou svých zkušeností vytváří metody pro využití digitalizovaných materiálů jednotlivých titulů pro jednotlivce nebo komunity. Samozřejmě činí tak s pomocí online nástrojů a pak je dále, nejlépe centrálně, sdílí s komunitami knihovních uživatelů.

V této diskusi byly otevřeny palčivé otázky současného knihovnictví. Jak dostat do knihoven valnou většinu populace? Co bude čtenář potřebovat ne nyní, ale v dohledné budoucnosti? Jak pro čtenáře koncipovat služby přitažlivě a svobodně? Závěrečné shrnutí je: covid pracuje pro nás, využijme toho!

Několik let staré video [13], které jako by částečně predikovalo aktuální formu online služeb nás zavedlo do představ čtenářů, knihovníků a studentů o knihovnách.

Lenka Hanzlíková nás podrobně seznámila s nově schválenou Koncepcí knihoven ČR do roku 2030 [14], strategickým dokumentem, kterým se řídí celá síť knihoven naší země a knihovníci si jej vypracovávají sami. Představila a doplnila svými komentáři jednotlivé pilíře, pro příklady dobré praxe doporučila web Co dokáže knihovna.cz [15].

Při jejích slovech jsem si uvědomila, jak je vlastně náročné povolání knihovníka. Je na něj kladeno velké množství požadavků z rozličných stran. Pro laickou veřejnost práce knihovníka znamená teplé místečko mezi regály knih, kde si pročítají své oblíbené kousky a trháky, co právě dorazily na pulty knihkupectví. Pro školy je knihovník studnice inspirací, která svým entuziasmem dokáže vytvořit pro třídu skvělou zábavu bez přispění učitele a pro jeho oddech. Pro orgány státní moci znamená knihovna konzumenta dotací.

Pro knihovníky samotné je jejich práce jejich potěšením, kterou jsou ochotni vykonávat i bez náležitého ohodnocení. Ve finále mi pak knihovník připomíná nadšeného amatéra, informačního pracovníka s nedostatkem vzdělání pro své snové vize, tvořící si svoje koncepce bez odborné podpory na desítku následujících let. Samozřejmě s konkurencí v podobě vydesignovaných komerčních služeb a nevěřícím čtenářstvem. Nebo spíše neschopným. Neschopným vidět v knihovnách a knihovnících schopného kooperátora propojujícího sféry sociální a vzdělávací, zábavu a výzkum.

Závěrem konference nás provedla Eliška Bartošová s pomocí svého workshopu formou interaktivní nástěnky [16], takzvaných „lepíků“. Tomu předcházel dotazník pro účastníky, který sloužil k vyjádření podnětů pro další komunikaci v rozvoji podpory knihovnické práce.

Že jsou knihovníci nejen sečtělí, ale zároveň i hraví, dokazuje obrázek ze závěrečného rozloučení na zmíněné online sdílené nástěnce.