Vladimír Žikeš je nedoceněnou osobností československého nakladatelského podnikání. Jeho životní příběh je plný zajímavých zvratů. Začínal mezi hermetiky a zajímal se o parapsychologii a okultismus, ale později svůj zájem přeorientoval spíše na křesťanství a humanismus. Jeho vášní byly ale také hory.

Žikešova nakladatelská produkce tak obsahuje knihy o satanismu, spis o buddhistické meditaci, pornografii, Nezvalovu poezii, nákladné umělecké bibliofilské publikace, monografie o architektuře či Pražském Jezulátku, edici špalíčků o historii Prahy, texty Edvarda Beneše a Jana Masaryka nebo příručku o horolezectví.Byl tedy hlavně zapáleným nakladatelem, ale během druhé světové války se stal i odhodlaným účastníkem protinacistického odboje.

Miloval svobodu, ale nikdy se nezříkal odpovědnosti. Před zvůlí moci nebyl zvyklý ohýbat hřbet a trpělivě nesl i ústrky, které mu po roce 1948 připravoval komunistický režim. Blízcí a přátelé vzpomínají na jeho vřelost a nadhled. Žikešovy memoáry s názvem Slovenské povstání bez mýtů a legend zařadilo nakladatelství Academia do edice Paměť a vyjdou v průběhu roku 2021.

[4]
Fotografie Vladimíra Žikeše z roku 1955 (zdroj: soukromý archiv Zuzany Mazáčové; licence: svolení majitelky)

Když se v únoru 1996 ohlížel v Lidových novinách překladatel a redaktor Čeněk Sovák za životem a dílem pozapomenutého nakladatele Vladimíra Žikeše (1906–1980), bylo to patrně nejen pro mne objevné čtení. Přesto po několika letech strávených nad dokumenty z Žikešovy pozůstalosti mohu napsat, že to byl obraz trochu idealizovaný a zbavený kontroverzí. Zkusím nyní načrtnout Žikešův životní portrét znovu a nebát se přiblížit i kontrasty. Jsem přesvědčen, že právě jejich popis význam vykreslované osobnosti zdůrazňuje.

V pozdních hodinách poslední dubnové noci roku 1942 se vracel Vladimír Žikeš z Klubu umělců v Mánesu do svého podniku v Karlově ulici. Již více než rok měl v nájmu rozsáhlé prostory v Colloredo-Mansfeldském paláci na dohled od Karlova mostu. Krom nakladatelství, jemuž se věnoval dlouhodobě, zřídil v přízemí i knihkupectví. Byl svobodný a práce v oboru byla jeho vášní, a tak nebylo výjimkou, že ve své pracovně i nocoval. Navíc nebyl vytížen jen ve firmě, když se zapojil do protinacistického odboje.

Přestože neměl žádnou stranickou knížku, byl levicově orientovaný a obsazení Československa a zřízení protektorátu ho nenechalo chladným. Připojil se tedy k aktivitám, v rámci nichž vznikl Národně revoluční výbor inteligence (NRVI). Ke kontaktům se skupinou se dostal díky svému příteli Lubomíru Linhartovi, tehdejšímu tajemníkovi Klubu umělců. Ten mu byl společníkem i onoho osudného večera. Následující den v neděli měli naplánované králičí hody v Řeporyjích u „otce“ Pívala, zaměstnance Žikešova knihkupectví.

Pokročilá hodina a únava přiměla Linharta přečkat do rána jen na kanapi v kanceláři nakladatelství. A toto malé rozhodnutí se ukázalo jako zcela zásadní. Právě když uléhal na pohovku, čekali na něj u bytu nedaleko Lorety příslušníci gestepa. Byl totiž jen necelý týden po náhlém zatčení Julia Fučíka, známého komunistického novináře a hlavního organizátora NRVI, a jeho spolupracovníka Jaroslava Klecana. Hlavně Klecanovy výpovědi přinesly nacistickým vyšetřovatelům cenné informace a rozkryly jim značnou část odbojové sítě.

Když se pak nedělního podvečera vracel Linhart opět s Žikešem domů, z opatrnosti se před Loretánským náměstím rozdělili a dohodli se, že bude-li vše v pořádku, otevře Linhart okno svého bytu. Stalo se tak, a proto Žikeš klidně pokračoval v cestě do Karlovy ulice. Už na schodech ale uslyšel vyzvánět telefon. Ze sluchátka se pak ozvalo jen: „Okno bylo omyl.“ A to stačilo. Strčil v rychlosti do kapsy jen kartáček na zuby, všechnu hotovost z pokladny a zadním vchodem spěchal pryč. Následující tři roky strávil v ilegalitě pod falešnou identitou.

Je jedním z mnoha paradoxů jeho života, že ten, který se za první republiky vyhýbal povinné vojenské službě, patřil nakonec k té části společnosti, jež se nesmířila se zánikem Československa. Žikešův postoj je ale srozumitelný. Tupost a omezenost vojančiny, jak to sám popisuje, mu byla vždy odporná, a tak se snažil této povinnosti vyhnout. To se mu podařilo i díky instruktáži básníka Vítězslava Nezvala, který službě dříve unikl předstíráním malých epileptických záchvatů. Současně se ale Žikeš netajil tím, že odpovědnost vůči vlasti chápe a nezříká se jí. Své slovo během války beze zbytku dodržel a proměnil v činy.

Díky mnoha statečným lidem, které organizačně propojoval Zděněk Rozkošný, někdejší revident Báňské a hutní společnosti, se Žikešovi po útěku z Prahy podařilo společně s Linhartem přejít na území Slovenského štátu, kde se jejich cesty rozdělily. Linhart se připojil především do komunistického odboje, ale Žikeš vytvořil vlastní nadstranickou zpravodajsky orientovanou skupinu, jejíž základ tvořily kontakty právě z okruhu Zdeňka Rozkošného. Své informace zasílali exilové vládě do Londýna pod krycím jménem Kavárník, ale v ilegalitě byla skupina známá i jako JaR (Janko a Rastislav). Jednalo se o zkratky krycích jmen Vladimíra Žikeše a lékaře Alfreda Lustiga, dvou hlavních protagonistů skupiny.

[5]
Portál a výloha Žikešova knihkupectví po roce 1945 v Karlově ulici č. p. 2 v přízemí Colleredo-Mansfeldského paláce. Ilustrace Vojtěcha Kubašty pro záhlaví časopisu Nové knihy týdne vydávaného Vladimírem Žikešem (zkratka NKT Ž). (zdroj: eSBÍRKY [6]; licence: CC BY-NC-ND 4.0)

Svým působením v odboji získal Žikeš řadu vlivných kontaktů a cesta do politiky nebo na jiné vyšší posty mu byla po válce zcela otevřená. On ale nezapřel, že jeho hlavním povoláním je práce pro knihu, a té se taky zcela a s neuvěřitelným nasazením věnoval. V jeho produkci se pak pochopitelně objevily texty prezidenta Edvarda Beneše či ministrů Jana Masaryka a Prokopa Drtiny.

Celý svůj poválečný podnik koncipoval vskutku velkoryse. Měl v úmyslu vytvořit kulturní nadstavbu nakladatelských a knihkupeckých aktivit tak, aby celek představoval šířeji orientované kulturní zařízení. Tím se stal Pražský salon, jehož program měl nepřímo podporovat prodej. Místnosti Colloredo-Mansfeldského paláce byly vhodně upraveny a pod jednou střechou se tak octly výstavní prostory, grafický kabinet, kanceláře nakladatelství a velký knihkupecký obchod. Jedinečný barokní sál sloužil i pro pořádání koncertů a větších společenských akcí. Žikeš skloubil a synchronizoval jednotlivé akce tak, aby se vzájemně doplňovaly.

Jeho odvaha a ochota snášet nesnáze v odboji může překvapovat jako další protiklad. Dříve žil totiž poněkud bohémsky. Jako mladík si krom jiné literatury předplácel i francouzský literární časopis Le Navire d’Argent a noviny individualistických anarchististů L’En-Dehors. Měl díky tomu stálý dluh u hodného plzeňského knihkupce Theodora Mareše, kterému pak nosil každou korunu, kterou sehnal a nepropil v kavárně.

Již před maturitou na obchodní akademii v Plzni působil jako nefiremní nakladatel ze záliby a rozvíjel svůj zájem o parapsychologii, magii a alchymii. Na popud francouzských kolegů založil Alchymistickou společnost československou a dopisoval si i se slavným francouzským alchymistou Jollivetem Castellotem. Mimo to byl až do roku 1927 členem pražské martinistické lóže Simeon a vzápětí se účastnil založení hermetické společnosti Universalia.

Přestože pravděpodobně nebyl svobodným zednářem, měl v tomto společenství mnoho přátel a známých, kteří figurují i jako autoři v jeho nakladatelské produkci. Sám Žikeš přeložil z francouzštiny několik knih a mezi nimi spis Černá mše či Satanova církev, které obsahovaly ilustrace s pornografickými a satanistickými motivy. Uvedl i jednoznačně pornografický překladový titul Sedm dní Venušiných. Vydal ale i Nezvalovu poezii nebo příručku O buddhistické meditaci od Leopolda Procházky, českého průkopníka buddhismu.

Vyjma několika jmenovaných extravagancí se mu ale podařilo přečkat i období ekonomické krize 30. let s akcentem na umělecké publikace a knižní rarity hlavně proto, že vsadil na konzervativně pojatou luxusní úpravu, kterou ocenily a zaplatily především bohatší vrstvy. Obchodního ducha tedy jistě nezapřel.

[7]
Dvě nahé ženy a ďábel. Dřevoryt Josefa Hodka pro Žikešův nakladatelský prospekt ke knize Černá mše. (zdroj: eSBÍRKY [8]; licence: CC BY-NC-ND 4.0.)

Při pohledu na knihy z mládí se zdá až neuvěřitelné, že později, kdy už působil oficiálně jako nakladatel s koncesí, patřila k jeho stěžejní produkci edice špalíčků o historii Prahy, kde značného úspěchu zaznamenal svazek o Pražském Jezulátku z pera historika Antonína Novotného a ilustrátora Vojtěcha Kubašty s předmluvou pražského arcibiskupa. Kopie legendární sošky malého Ježíška pak vévodila i Žikešovu poválečnému knihkupectví.

Přestože v mládí jako člen sdružení Volná myšlenka z Katolické církve „vystoupil“, ve zralém věku svůj postoj značně přehodnotil a syna Vladimíra i přisvojenou dceru Zuzanu nechal v březnu 1952 pokřtít v kostele Panny Marie Vítězné u Pražského Jezulátka. Jistě to nebylo gesto laciné, protože sám pravidelným praktikujícím katolíkem nebyl a kontakty s církví v tomto období přinášely jen problémy. Žikešův duchovní život byl tedy patrně značně členitý a je škoda, že se o něm sám nikde více nezmiňuje.

[9]
Pražské Jezulátko. Ilustrace Vojtěcha Kubašty pro knihu Pražské Karmelitky (zdroj: eSBÍRKY [10]; licence: CC BY-NC-ND 4.0)

I ve vztazích dokázal překvapit. Během první republiky žil ve volnějším svazku s Marií Sovákovou. Přestože se na jaře 1942 rozešli, Žikeš až do konce života zůstal v kontaktu s jejím synem z prvního manželství a svůj takříkajíc otcovský vztah nezapřel ani v době totality, kdy Čeňka Sováka ve vykonstruovaném procesu odsoudili v roce 1949 na řadu let do tvrdého komunistického lágru.

Stejně tak Žikeš přijal a přisvojil si Jana a Zuzanu, syna a dceru své manželky Anny. V prosinci 1948 totiž ukončil svůj svobodný stav a vzal si vdovu po odbojovém spolupracovníkovi Zdeňku Rozkošném (1905–1944). Nynu, jak bývala Anna Rozkošná domácky oslovována, zaměstnal již na podzim 1945 jako redaktorku svého nakladatelství.

Těžká 50. léta prožili společně v širokém okruhu přátel. K němu patřili Vlasta Koseová, známá zakladatelka českého dívčího skautingu, která Žikešovým poskytla k rekreaci i chatu u svého srubu v Nespekách, manželé Věra a Josef Tůmovi a Jiří Syllaba, významný interní lékař a vůdčí duch českého svobodného zednářství, se ženou Boženou. Všichni si byli vzájemnou oporou, což bylo potřebné z mnoha důvodů.

Tůmovi se mimo jiné statečně a režimu navzdory starali o svou neteř Janu Horákovou, později provdanou Kánskou, jejíž matka Milada Horáková byla ve známém politickém procesu popravena.

[11]
Fotografie interiéru Žikešova knihkupectví po roce 1945 v Karlově ulici č. p. 2 v přízemí Colleredo-Mansfeldského paláce. Lze rozeznat i sošku Pražského Jezulátka umístěnou nad krbem (zdroj: soukromý archiv Zuzany Mazáčové; licence: svolení majitelky)

Po vynucené likvidaci firmy během komunistického znárodňování soukromých podniků Žikeše nečekal lehký život. Muž na vrcholu tvůrčích sil byl ze dne na den postaven do pozice nepohodlné osoby. Čas, kdy měl možnost alespoň částečně dělat práci ve svém oboru, trval vždy jen omezenou dobu a nikdy se neobešel bez komplikací.

Z tohoto pohledu lze za úspěšnější považovat jeho působení v Artii, jež vydávala knihy a další materiály pro export. Přesto i zde byl pod drobnohledem a bylo na něj nakonec vykonstruováno obvinění z trestného činu „poškozování majetku v socialistickém vlastnictví.“

Nelze doložit, zda byla do tohoto procesu zapojena i Státní bezpečnost (StB), nicméně právě v letech 1957–1961 měl u ní Žikeš vedený svazek jako spolupracovník s krycím jménem Vladimír. Dokumentace byla v 80. letech skartována, a tak lze jen odhadovat, že se tato spolupráce neodehrávala podle scénáře StB. Namísto dalších kontaktů s jejími příslušníky totiž Žikeš následně čelil křivé obžalobě a střídal podřadná zaměstnání. Nakonec byl až na jaře 1965 rozsudkem soudu viny definitivně zproštěn a konečně poznal více klidu.

[12]
Návrh obálky Žikešových memoárů Slovenské povstání bez mýtů a legend (zdroj: Ediční plán 2019/2020 [13]. Praha: Academia, [2018]. ISBN 978-80-200-2972-0)

Rozhodl se na důchod vrátit do hor, které byly jeho další vášní. U krbu jeho nově zakoupené a pro potřeby celoročního bydlení adaptované chalupy na Slovensku v Demänovské Dolině se střídali přátelé a on dostal příležitost pro trochu rekapitulace. Vznikly tak unikátní vzpomínky přinášející reflexi jeho odbojové činnosti během války.

Kritický pohled a předvídavý postřeh ohledně nevyhnutelnosti rozdělení Československa neumožnily, aby byl rukopis publikován ještě za jeho života. Knihu, doplněnou oproti prvnímu vydání v nakladatelství Univerzum (1990) o studii a poznámky historičky Zlatice Zudové-Leškové a Žikešův životopis s kompletní bibliografii jeho produkce od soukromého badatele Tomáše Síbka, připravuje nyní nakladatelství Academia jako další svazek v edici Paměť.

„Vladimír Žikeš odešel do hor, blízkých jeho srdci, a odešel v horách. Večer pod hvězdami, na cestě ke starému příteli, po boku své ženy Nyny. A žil tak, jak žijí hvězdy: nepřetržitě. Zemřel 4. ledna 1980 v Demänovské dolině,“ tak popsal náhlou smrt Čeněk Sovák, Žikešův přítel a dá se říci neformální adoptivní syn.

Životní motto, které si uchovala Žikešova kmotřenka Alena Bytomská-Kumprechtová [14], signatářka Charty 77, jako inspiraci a vzpomínku na mnohé společné rozhovory, je více než výmluvné. O to víc, že jsem si jej zprvu špatně poznamenal, obohatil jej o jedno písmeno a posiloval se doporučením: „Nevzdát se“. V povídání o podobě a pocitech skutečného hrdiny ale Vladimír svým typickým laskavým způsobem rozporoval dětskou představu jinak: „Alenko, víš, co je největší radost? Nezdát se a bejt [hrdina].“ Paní Alena dovysvětluje: „Nemyslím si, že mluvil o sobě, to nemíval ve zvyku. I když on sám přesně takový byl a tak žil. Nenápadný, velký malý muž.“

[15]
Fotografie Vladimíra Žikeše na Rákoni (Roháče, Slovensko) koncem léta 1942 (zdroj: soukromý archiv Zuzany Mazáčové; licence: svolení majitelky)