„Politická platforma“. Tak označuje Juergen Boos knižní veletrhy. Dokonce i ten, jehož je ředitelem. I letos se tak do tohoto knižního mikrokosmu promítla témata z celého aktuálního světa. Na Frankfurtském knižním veletrhu, který se letos konal od 10. do 14. října 2018, se tak například mluvilo o tom, jak mohou knihy přispět k vytvoření lepšího a spravedlivějšího světa, v němž by nikdo nebyl a priori zavrhován kvůli svému původu nebo vyznání, a také ke vzájemnému porozumění lidí s odlišnými životními i historickými příběhy. A to i těch tragických, bolestných či politicky mírně nekorektních. Což může častým opakováním zplanět ve fráze, ale ve Frankfurtu se o to upřímně snaží. Boos se v této souvislosti postavil [4] proti vylučování nacionalistických nakladatelství z účasti na veletrhu. „Povolujeme vše, co není proti německé ústavě a proti deklaraci lidských práv,“ zdůraznil.

[5] [6]
Vlevo: součástí veletrhu byl i nový Frankfurtský pavilon; vpravo: Juergen Boos, ředitel veletrhu (autor: Marc Jacquemin, zdroj: Frankfurter Buchmesse [7])

Lidská práva a stěna se vzkazy

Právě 70. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv bylo na veletrhu připomínáno. Vyzdvihována byla jejich důležitost jako podmínka obstojného fungování literárního světa, protože jen tam, kde platí tato práva, mohou autoři svobodně a neomezeně publikovat. A i když je oficiálně přijalo 147 zemí, v mnohých z nich jsou každý den porušována. Jako výraz sebevyjádření mohli jednotliví návštěvníci nechávat svoje vzkazy na velké stěně s nápisem Jsem na té samé straně; lidských práv a jejich porušování se z nich týkaly jen některé.

Další debaty se zaměřily na jejich podoblast, totiž na práva žen, například na kampaň #MeToo. „Z průzkumů víme, že ženy čtou knihy napsané ženami i muži, avšak muži čtou převážně knihy od mužských autorů. Je načase, aby také muži začali číst ženy“, zaznělo v této souvislosti z úst spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichieové. I když dodejme, že každý má i právo, k vlastní škodě, nečíst nic.

[8] [9]
Součástí letošního veletrhu byla i stěna pro vzkazy proti porušování lidských práv

Zahájení celé akce se zúčastnil německý prezident Frank-Walter Steinmeier, který se zapojil do debaty o tom, jak čelit populistům a vzdorovat xenofobním náladám ve společnosti (paradoxně v době, kdy jeho český kolega začal znovu přiživovat xenofobii proti Romům).

Brexit a literární bádání

Z aktuálních politických témat se na přetřes dostaly například dopady Brexitu na knižní průmysl. Zaznívaly přitom obavy, že pokud k němu dojde, bude to pro vydavatele znamenat katastrofu. Jeden z těch britských konstatoval, že nejvíce knih tiskne v České republice a Slovinsku, odkud jsou v Británii za tři dny po vytištění, ale po obnovení hranic bude tento způsob obchodování krajně nejistý. A jeden irský kolega s vyhlídkou na strašidelnou, ale reálnou hrozbu vybudování hranice mezi Severním Irskem a zbytkem ostrova vyjádřil naději, že k Brexitu nakonec nedojde.

Jak už referovala některá česká média, Mírovou cenu německých knihkupců na veletrhu převzali badatelé Aleida a Jan Assmannovi za práci věnovanou „dějinné amnézii a paměti kultury“. Zatímco egyptologovi Assmannovi vyšlo česky již pět knih, jeho manželce bohužel zatím žádná. Tato anglistka a profesorka literárních studií se zaměřením na zkoumání mechanismů přenosu kultury a kulturní komunikace přitom jen letos vydala hned dvě publikace. První o lidských právech a povinnostech jako klíčových pojmech humánní společnosti, druhou o „evropském snu“. Ta je zaměřena proti „cynickému pesimismu“: právě v krizích, jako je ta současná, se otestuje, jak je spojenectví vzniklé na základě poučení z bolestných evropských dějin, pevné. Na adresu mladých vědců pak poznamenala, že se možná příliš soustřeďují na konfliktů a boje proti nepříteli, zatímco ona pozornost zaměřila na vyjednávání a porozumění.

Open Access pro texty z veřejných zdrojů

O Evropské unii se debatovalo i v jiné souvislosti: Rada European research council navrhla, aby od roku 2020 byly vědecké články, které byly v Evropě podpořeny z veřejných nebo poloveřejných zdrojů, volně přístupné. Ty jsou v některých případech čtenářům zdarma k dispozici již nyní, pokud si to jejich autor přeje nebo po uplynutí určité doby, minimálně šesti měsíců. Jako open access je dnes publikováno patnáct procent textů, což by se po schválení měrnice změnilo a vneslo by to nutně revoluci do fungování vědeckých časopisů (které se tomuto opatření brání).

Tim Britton z nakladatelství Springer na obranu sebe i svých kolegů deklaroval: „Výchozím bodem podobných záměrů je až příliš často to, že všichni vydavatelé jsou špatní. Ve skutečnosti ale děláme dobrou práci a vykonáváme ji pro dobro celého světa“. V debatě přitom zaznívalo, že existují různé formy volného přístupu, a když už, je třeba najít takový, který by vyhovoval všem. Mimochodem u nás se touto otázkou obsáhle zabýval Jaroslav Flegr v knize Milí pokusní králíci [10] [10], v níž se přimlouval za systém „PeerJ [11]“ kombinující časopis s otevřeným přístupem, preprintový archiv, úložiště primárních dat a sociální síť.

Nápaditá gruzínská expozice

Na pomezí Evropy leží Gruzie, která byla letos na veletrhu hlavním hostem. Země, která má necelé čtyři miliony obyvatel, potýká se s vysokou nezaměstnaností, je v konfliktních vztazích se severním sousedem, Ruskem, a probíhá v ní, jak napsal Frankfurter Allgemeine Zeitung [12], konflikt mezi tradicionalisty, nacionalisty, gruzínskou církví a těmi, kteří se orientují na Západ. Přesto dokázala připravit expozici, které se působivostí mohla vyrovnat jen málokterá v minulosti.

Tvořily ji zvětšené modely jednotlivých písmen gruzínské abecedy, mimochodem zařazené na seznam kulturního dědictví UNESCO, a každá ze 33 liter reprezentovala určité heslo: slavné umělce, události či témata, která jsou pro gruzínskou literaturu podstatná, například voda, hory, les, přátelství či láska. Obří písmena tak vytvářela poetický labyrint, jenž působil trochu exoticky a tajemně, jak se také sluší na zemi ležící na pomezí Evropy a Asie, ale zároveň vytvářela prostor, lákající k odkrývání svých tajemství.

[13] [14]
Gruzínská expozice tvořená písmeny gruzínské abecedy

Multimediální gruzínský program byl pestrý. Jeho součástí byl například čtecí maraton: místní studenti i vysokoškolští pedagogové četli fragmenty gruzínského národního eposu Muž v tygří kůži, a to v padesáti různých jazycích. Nevyřešené vztahy a bolestný konflikt s Abcházií se snažil obrazně překlenout pořad Literatura, most míru, kde vystoupili gruzínští a abchazští literáti, kteří vzájemně přeložili své texty a pak je společně vydali pod symbolickým názvem První krok.

Do budoucnosti pak směřoval projekt Proč chatboti představují budoucnost vyprávění, který sliboval vdechnout život a schopnost aktivní komunikace fiktivním postavám i celým městům. Gruzínští umělci a výzkumníci také přímo na místě nabízeli možnost vytvořit si individuálního chatbota. Mít vlastního chatbota dnes není ničím neobvyklým: v Gruzii ho mají různé subjekty, např. banka či politická strana, jež jeho prostřednictvím komunikuje s potenciálními voliči.

Ovšem na veletrhu se probírala i řada dalších témat. Konala se tam kupříkladu první tamní konference o rozvíjejícím se trhu s audioknihami. V jednom průzkumu se prý ukázalo, že padesát šest procent konzumentů při poslechu audioknih neprovozuje žádnou vedlejší činnost a plně se soustředí na mluvený text, což nabourává představu, že lidé poslouchají audioknihy jen jako doplněk k nějaké jiné, plnohodnotnější činnosti.

Audioknihy a Harry Potter

Zazněly také rady, jak zvýšit jejich prodeje: například jejich streamováním nebo „rozsekáním“ na kratší, tříminutové úryvky připomínající písňové hity. Dodejme, že i v češtině dnes můžeme na YouTube zdarma poslouchat [15] například skoro všechny díly Deníku malého poseroutky, což je ale jiný případ: nahrávky tam byly umístěny ilegálně a nakladatel nemá dostatek účinných možností, jak tomu zabránit. Dále debatující připomínali, že poslech mluveného slova, předčítaného z psané knihy, je jakýmsi návratem k mytickým počátkům literatury, kdy se lidé shromáždili u ohně a zaposlouchali se do slov vypravěče-šamana.

[16]
Rekordní počet Potterů se na vyznačených stanovištích bohužel nesešel. Ale vlastně to vůbec nevadilo.

Do časoprostoru magie, čarodějnických hůlek a zaklínadel se v sobotu pomyslně vrátily stovky dětských i dospělých návštěvníků, kteří se na výzvu pořadatelů pokusili o překonání světového rekordu v počtu lidí v kostýmu Harryho Pottera shromážděných na stejném místě – pohlaví ani věk nehrály roli, rozhodujícími kritérii byla potterovské brýle, plášť a znamení na čele. Takových jedinců se sešlo přesně 998, takže asi o sto méně, než by bylo k novému rekordu potřeba. Setkání si ale účastníci užili i tak.

V čase, kdy i významní vědci jako teoretický biolog Stuart Kauffman mluví o potřebě znovuokouzlení světa, není trocha těch kouzel asi na škodu. Navíc nejslavnější dílo J. K. Rowlingové není jen nějakou únikovou fantazií pro děti: vlastně také vypovídá o potřebě světa bez kast a ostrakizace těch, kteří nepocházejí z té správné rodiny. I když můžeme pochybovat, jestli dvojníci slavného čaroděje při své kolektivní pouti do centra Frankfurtu mysleli právě na toto.