Celá konference pořádaná Svazem knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP) v Národním archivu v Praze ve dnech 29. a 30. listopadu 2017 byla nabitá velkým množstvím příspěvků ze světa paměťových institucí a jejich začleňování do digitálního světa. Přednášky byly více či méně zajímavé, a proto zmíním ty, co mě zaujaly nejvíce.

Portál digitálního kulturního dědictví́ Kraje Vysočina (Petr Pavlinec)

Jeden z prvních příspěvků se zabýval digitalizací v kraji Vysočina [4]. Dozvěděli jsme se, že hlavním záměrem je ochrana cenných a ohrožených dokumentů. Dále jde také o zpřístupnění dokumentů, což je jedním z hlavních výstupů projektu. Firma provozuje krajskou digitalizační jednotku, která vznikla jako projekt kraje, ale je obsluhována zaměstnanci knihovny. Udržování není technicky jednoduchá věc, je vybudována robustní technická infrastruktura. Dochází k masivnímu síťovému propojení, k zálohování a monitorování. Krajská digitalizační jednotka se zaměřuje především na fondy archivní, jak z archivu státního, tak i z fondu samospráv (muzea a galerie). Od roku 2012 digitalizují také formou 3D.

Autor dále hovořil o portálu Digitalizace a ukládání Kraje Vysočina [5], jenž se snaží o uložení a publikaci dat, která by byla stravitelná pro širokou veřejnost. Jak výstupy zpřístupnit? Lidi prý zajímají informace související s jejich bydlištěm, proto přistoupili k netradiční metodě – snažili se jednotky identifikovat vůči geografii, a přiblížit tak uživateli informace z relevantní oblasti.

Digitalizace pro uživatele (Juraj Balkas)

V tomto příspěvku se jedná o projekt Digitální knihovna a digitální archiv [6], který realizovala SNK ve spolupráci se slovenským archivem. Výstupem je masová digitalizace knihovních objektů a s tím související vybudování patřičné infrastruktury. Výsledkem mělo být přes milion objektů, monografií, seriálových dokumentů, článků, speciálních dokumentů především z 20. století, ale i volná díla sahající až do 15. století. Cílem je archivace = dlouhodobé uchovávání národního kulturního dědictví ve vícero kopiích. Úložiště musí být na alespoň dvou místech s rozpětím asi 150 km (jedno v Martině, druhé v Bratislavě – tzv. Centrální datový archiv). Další kopie vlastní Národní osvětové centrum. Jako bonus chtěla SNK připravit něco pro uživatele a zpřístupnit datové objekty veřejnosti. V praxi toto zveřejňování funguje na dvou úrovních – zpřístupňování volných děl a obchodně dostupných děl.

Evropská infrastruktura pro výzkum holokaustu (Michal Frankl)

Příspěvek by zajímavý, neboť zmiňovaný projekt se odlišuje jednak tím, že jde o projekt mezinárodní, ale také tím, že je zaměřený na specifické téma. V Čechách prý není až tak známý, ale zároveň nejde o úplně novou záležitost. Infrastruktura byla vytvořena již v roce 2010 v rámci programu Evropské komise, nyní se nachází ve druhé fázi. Jde o poměrně velký projekt sdružující 24 partnerů různých zemí – výzkumné instituce, archivy, muzea, ale i instituce zabývající se digitálními humanitními vědami. V ČR je partnerem Židovské muzeum v Praze a kooperuje na něm i Masarykův ústav a Ústav akademie věd. A proč je celá tato infrastruktura potřeba? Kvůli realitě zničení a fragmentaci. Pravděpodobné ale je, že řadu dokumentů ani nebudeme schopni objevit – buď nejsou informace, nebo jde o jazyk, kterému nerozumíme.

Projekt Ehri [7] má dva cíle: vytvořit zdroj informací, díky kterému budeme schopni provádět výzkum o tématu druhé světové války, genocidě a podobně. Druhým významným cílem je vytvořit mezinárodní síť badatelů a jejich podporu vzdělávání, vzájemnou spolupráci. Součástí projektu je diskuzní platforma, trénink a workshopy.

Produkty projektu jsou portál a dokumentový blok. Portál projektu Ehri je poměrně rozsáhlá databáze, kde je přístupno několik tisíc archivních popisů. Zpřístupňuje základní informace o 60 zemích, kterých se týkalo téma holokaustu.

Digitalizace a digitální archiv Státního oblastního archivu v Třeboni (Jakub Kaiseršat)

Následující příspěvek se věnoval ohlédnutí třeboňského archivu po 10 letech digitalizace archiválií. Archivy mají ze zákona povinnost archiválie zpřístupňovat, buď v analogové podobě (ve studovnách a badatelnách) nebo v digitalizované formě (badatel může studovat na PC). Autor poté představil digitální archiv s názvem DigiArchiv [8], který zdarma zpřístupňuje veškerý obsah archivu. Smyslem je, aby badatel měl takový komfort, aby nepotřeboval tužku a papír. Veškeré poznatky si můžeme ukládat do záložek, připisovat poznámky, tvořit složky... a v nich pak vyhledávat.

Archiv se také zabývá digitalizací map, vedut, fotografických sbírek a pohlednic. Digi Archiv celkově obsahuje přes 6,5 milionu snímků. Vytvořen byl také zeměpisný rejstřík, kteří tvoří pomyslnou páteř veškerého digi-materiálu umístěného v archivu. Poskytuje rozsáhlé informace o lokalitách (historie, statistické údaje nebo umístění na mapě). Významných archivním počinem je indexace, kdy jsou jednotlivé snímky opatřeny údaji o jménu, lokalitě či roku a umožňují nalezení požadované informace. Díky tomuto systému veřejnost získává o existenci a potřebnosti archivů a archivářů větší povědomí.

Muzeum jako dopravní prostředek při cestách časem a prostorem (Pavel Mlčoch)

Přednášející nám představil firmu MUSOFT, jež se pohybuje v oblasti muzeí a galerií sedmým rokem a nyní se začal zabývat virtuální realitou a virtuálními prohlídkami (někdy i atypických prostředí: např. 18metrové věže s freskami, které nejsou lidskému oku přístupné).

Hlavní otázkou je, jak zařídit, aby zájemci virtuální prohlídku navštívili i reálně. A na to přednášející poskytuje odpověď – chtějí nabídnout atraktivní prezentaci, kterou návštěvník doma neuvidí, a která ho tudíž přiláká do dané instituce. Vymysleli například tzv. projekční kouli [9], která zobrazuje jakékoli místo zdokumentované technikou tím, že se ho návštěvník dotýká a otáčí tak jakýmsi otočným „glóbem“. Dále nám autor přednášky poskytl návrhy konstrukce tzv. digitální místnosti, která bude poskytovat téměř dokonalou návštěvu formou virtuální prohlídky. Je skvělé, že nás touto formou můžou vzít do historie – ukáží nám již neaktuální prohlídky (záplav v Praze atd.), přenese nás do úplně jiného prostoru, kam bychom se vůbec nemuseli dostat, a zároveň umí být plně interaktivní.

Archeologický informační systém České republiky (Martin Kuna)

Další mluvčí se zabýval poněkud jiným tématem, což bylo příhodné. Mluvil o archeologickém systému AIS (Archeologický informační systému ČR), který se zabývá správou probíhajících výzkumů, sběrem informací, jejich evidencí a následnou prezentací a vědeckým využitím. Nejde o úzce profilovanou službu v rámci služeb, ale v rámci obsahu. Významnější první kroky k digitalizaci proběhly po roce 2002 – po povodních Prahy, kdy byl poškozen archiv. Data vznikala dlouho, ale celou dobu pod nějakým uceleným systémem, který posloužil k jednoduššímu převádění do databázové formy. Následně Martin Kuna představil základní koncepci AIS CR, jejíž některé body obsahovaly následující: obsah vytvářený komunitou, sdílení informací a diseminace nebo interoperabilita (zajištění technických i koncepčních předpokladů pro spolupráci s jinými infrastruktury i systémy na národní a mezinárodní úrovni).

Do informačního systému patří: Archeologická mapa [10] ČR (AMČR) nebo Digitální archiv AMČR, který slouží k poskytování terénní dokumentace (nálezové zprávy jednotlivých organizací). Další částí je portál Praha archeologická, který zpřístupňuje archeologické prameny Prahy odborníkům i laikům. Portál Archeologie online pakslouží jako jeden centrální rozcestník, který bude shromažďovat informace o jiných systémem týkajících se kulturního dědictví. Archeologický atlas Čech je zase doprovodnou službou se stejnojmennou publikací a zábavnou formou (i za použití virtuální reality) poskytuje možnost k nahlédnutí na zajímavá místa Čech.

[11]
Představení Archeologického informačního systému AIS ČR

Artotéka Moravské galerie v Brně (Táňa Šedová, Petr Štefan)

Další příspěvek se týkal tématu mému srdci bližšímu, neboť se orientoval na Moravskou galerii v Brně. Představil nám projekt Artotéky [12], což je veřejná půjčovna současného umění. Proč v Brně a v Moravské galerii? Bylo zmíněno, že Moravská galerie se postupem času snaží o co největší „otevřenost“ široké veřejnosti, proto se nebránila tomuto projektu, který je v zahraničí velmi populární a u nás v Česku se nachází pouze jedenkrát, a to v Praze.

[13]
Představení Artotéky Moravské galerie v Brně

Artotéka je podle slov autorky Táni Šedové jakási „skříň“ se zásuvnými obrazy. Díla vybírají kurátoři samotné Moravské galerie a zatím se zde nachází 4 díla. V praxi jde o registraci a následné odsouhlasení podmínek řádu, poté už si můžeme půjčit umělecké dílo do námi zvoleného prostoru. Díla lze také zarezervovat předem na webu. Pro transport byly vytvořeny kartonové obaly, které usnadňují přenášení děl. Můžeme si půjčit jak obraz daného umělce, tak i knihu, která třeba informuje o samotném autorovi nebo o jeho tvorbě, neboť se artotéka nachází v ucelených prostorách galerie, jejíž součástí je i knihovna. Poslání artotéky spočívá především ve zprostředkování umění veřejnosti a k podpoře současných umělců.

Druhou část příspěvku měl v režii Petr Štefan, který se se svou firmou zaměřil na technologické zajištění projektu. Tuto nabídku prý přijali, protože šlo o zajímavou výzvu, jak integrovat artotéku s databází knihovny.

Tradiční lidová kultura v digitálním informačním prostoru (Art Vladimír Kyseľ)

Pan Kyseľ měl velmi odlišný příspěvek, který stojí za zmínku. Hovořil totiž o tradiční lidové kultuře, v rámci níž vytvořili na Slovensku dva portály. Na portále s názvem Slovakiana [14] se nachází encyklopedie tradiční lidové kultury, ve které můžeme vyhledávat podle abecedy nebo ve vytvořených předmětových heslech. Druhým portálem je Fond TĽK [15], který se zaměřuje spíše na historickou, kulturní nebo uměleckou hodnotu lidové kultury.

Zpřístupnění děl nedostupných na trhu v digitální podobě (Vít Richter)

Vít Richter z Národní knihovny ČR přednášel o dílech, která nejsou na trhu dostupná. Zpřístupnění takových dokumentů by sloužilo jednak k uklidnění nespokojené veřejnosti, k odstranění omezeného přístupu k informacím pro vzdělávání a vědu, ale i k odstranění nulového přínosu pro autory nebo zamezení nelegálního kopírování děl. Cílem knihovny je vytvoření licenční smlouvy, která by umožňovala kolektivnímu spolku uveřejnit dílo (což třeba na Slovensku, v Norsku nebo Německu již funguje – ceny se samozřejmě v každém státě liší). A co patří mezi díla nedostupná na trhu? Jsou to periodika vydaná před 10 a více lety, knihy nedostupné na trhu po 6 měsíců a knihy či periodika na trhu (e-knihy). Měl by tudíž existovat seznam takovýchto děl, který by spravovala Národní digitální knihovna a jenž by integroval a zpřístupňoval digitální dokumenty. A kdo že by platil provoz? Šlo by pravděpodobně o dotaci ze státního rozpočtu, ze strany knihovny anebo uživatele, vše je ale prozatím ve stádiu úvah.

Postup zpracování sbírky magnetofonových pásů Českého muzea hudby na příkladu elektroakustické hudby (Petr Ferenc, Katarína Gatialová)

Již podle názvu šlo o další z poutavých příspěvků. Autoři uvedli, že elektroakustický druh hudby si volili proto, že věřili, že jím zaujmou společnost. Popsali nám pásy, pomocí nichž se nahrávky digitalizují. Nejdříve se stáčí pás v určité frekvenci, po němž vychází nahrávka o určitých vlnách, poté se zkoumá konfigurace skladeb a zapisují se údaje ohledně názvů žánrů, interpretů nebo názvů skladeb. Konečný procesem je katalogizace těchto dat. Autoři příspěvku poukázali na fakt, že ne vždy jde v tomto procesu postupovat stejně, ale že je třeba dohledávat informace – a v případě detailních informací poskytnutých autorem skladby nebo skladatelem tyto následovat. Dále poukázali třeba i na fakt, že stále existují pásky, které zdigitalizovat zatím neumějí. Ukázány byly i příklady pásek, které degradují.

[16] [17]
Příspěvek o zpracování sbírky magnetofonových pásů Českého muzea hudby

Doporučování knih na základě podobnosti výpůjček čtenářů mezi sebou (Eva Měřínská, Petra Košťáková)

Velmi přínosným příspěvkem druhého dne byl právě tento. Dozvěděli jsme se totiž, jak funguje algoritmus „doporučovadla [18]“, které vzniklo v Táboře.

Dva roky s eBadatelnou Archivu bezpečnostních složek: zkušenosti a vyhlídky (Petr Zeman, Václav Tollar)

Obsah tohoto příspěvku pro mě byl novinkou, neboť jsem o eBadatelně [19] dosud neslyšela. Kromě obecných informací jsme zároveň získali poznatek ze spuštění této aplikace, která slouží k dálkovému nahlížení do archiválií. Zpočátku prý totiž archiv dostával spíše negativní reakce uživatelů „badatelů“ (oproti očekávaným kladným), protože pro registraci a následné prohlížení souborů je nutné se alespoň jednou na badatelnu fyzicky dostavit ☺

Paměťové instituce v Centrálním adresáři a v Souborném katalogu ČR (Jana Militká)

Jak název napovídá, v přednášce se hovořilo o CADRu [20] – centrálním adresáři a souborném katalogu ČR. Přednášející sdělila, že jde v současné době o zatím nejlépe vytvořený a nejucelenější systém se záznamy o paměťových institucích České republiky. Hodně dat převzal CADR od Souborného katalogu ČR, který shromažďuje a zpřístupňuje záznamy o dokumentech spolupracujících českých knihoven a institucí (celkem přispívá asi 460 knihoven). SK ČR obsahuje přes 6,6 milionu záznamů. A proč by se do SK ČR mělo přispívat? Protože dochází ke sdílení záznamů a uživatel se tak dozví, že daný fond existuje. Posluchači se během přednášky také dozvěděli, jakdo katalogu přispívat a co SK ČR nabízí.

Najdeme informace o nevěstincích na Vysočině v systému Kramerius? (Aleš Brožek)

Pan Brožek ze Severočeské vědecké knihovny z Ústí nad Labem prý zjistil, že veřejnosti dělá problém vyhledávat v systému Kramerius [21], a touto přednáškou na tento fakt reagoval. Již v dřívějších letech na této konferenci poskytoval přednášky, které měly za účel vzdělávat uživatele ve vyhledávání.

Jak tedy budeme hledat informace o nevěstincích na Vysočině? Z publika zaznělo, že na Googlu nebo v bázi ANL či Bibliografii dějin českých zemí. Jednotlivé slidy prezentace pak ukazovaly postup, jak vyhledávat – vyběhly výsledky od knihoven MZK, NK ČR, KNAV a dalších, ve kterých Kramerius funguje. Došlo k vygenerování zhruba 350 záznamů. Dostali jsme ale varování, že si musíme dávat pozor na zadání příkazu (existují i záznamy se slovem „ne-věstinec“). Aleš Brožek ukazoval příklady vyhledávání v jednotlivých katalozích – NDK nebo v České digitální knihovně. Našel ale velmi málo relevantních výsledků. Jaké jsou pro to důvody? Prý se o této záležitosti na Vysočině zkrátka a dobře buď nepsalo, anebo ještě nebyly příslušné dokumenty zdigitalizovány. Přednášející v průběhu poskytl i základní informace o Krameriu – že se tento systém užívá již ve 24 veřejných a vysokoškolských knihovnách, 4 muzeích a 2 archivech a zároveň existuje několik verzí (což není úplně ideální).

Závěrem

Osmnáctý ročník konference Archivy, knihovny, muzea v digitálním světě byl velmi přívětivým prostředím, které nabízelo mnoho informací z oblastí, ve kterých se člověk mohl vzdělávat. Celkově se zde vystřídal velký počet přednášek, z nichž některé se zabývaly projekty různých společností, další se pak nebály praktických příkladů nebo ukázek toho, jak by se mohl řešit určitý problém. Na konferenci se sešlo tak velké množství lidí, že si skoro nebylo ani kam sednout, z čehož můžeme soudit, že je o takový zdroj informací a novinek z oboru velký zájem. Proto doufejme, že se v roce 2018 potkáme na dalším, již devatenáctém ročníku této každoroční přínosné akce.