Letošní rok je zřejmě zvláště příznivý pro vydávání knih různými způsoby shrnujících historii velkých českých knihoven. Jaký obraz knihoven a knihovníků podávají?

Vědecká knihovna v Olomouci se představila hned dvěma výpravnými publikacemi Chrám věd a múz: 450 let Vědecké knihovny v Olomouci a Chrám věd a múz: dějiny Vědecké knihovny v Olomouci. Připomenuty jsou v nich významné a pozoruhodné osobnosti, které v knihovně pracovaly, jako Otto F. Babler, Bedřich Václavek nebo Eduard Petrů. Podivuhodně je v nich zachycena i každodennost knihovny coby součásti jezuitské koleje či praxe stalinistické cenzury. Z netradiční perspektivy jsou v ní představeny osobnosti typu Josefa Floriana nebo Jakuba Demla a popisuje se například, s jakými těžkostmi od nich tato instituce získávala či vymáhala povinné výtisky. Co se týká současného stavu, v knize se ozývají silně kritické tóny ohledně nevyhovujících a nedostatečných prostor. Vyhlídky do budoucna proto autoři nelíčí zrovna povzbudivě: se štědrostí dávných mecenášů, jako byl Ferdinand I. Dobrotivý, v nich kontrastuje méně velkorysá strategie současného zřizovatele.

Optimističtěji a sebevědoměji působí stručnější publikace Tomáše Kubíčka Moravská zemská knihovna: její historie, současnost, vize. Mimo jiné v ní autor uvažuje o poslání knihovny v rámci soudobé společnosti. Podle něj má být místem motivujícím k myšlení a umožňujícím sdílení základních hodnot demokratické a občanské společnosti. Tím může přispívat k „formování národní i evropské identity“ a šíření principů odborné i mezilidské spolupráce. Širším kulturním kontextům této bibliotéky se více věnovala kniha Moravská zemská knihovna v Brně 1808–2008: knihovní sbírky. V té se čtenáři mohli mimo jiné dočíst o osudech osobních knihoven zmíněného Demla [4] či Otokara Březiny [5], které jsou dnes umístěny právě v MZK. Březinova knihovna přitom podle Petra Holmana vznikala za těžko představitelných životních podmínek a za cenu stálého básníkova odříkání.

Připojit můžeme také poznámku o e-knize Městská knihovna v zrcadle času [6] (1891–2016), na níž se recenzent podílel. Celkový nedostatek prostor tuto knihovnu netrápí, ale v současnosti hledá objekt pro umístění plánované multimediální pracovny, kde bude možné složit si vlastní skladbu a nahrát ji nebo sestříhat vlastní krátký filmový záznam, který pak může být v knihovně uložen pro další zájemce. (Jako vhodný kandidát pro umístění pracovny se jeví plánovaná pobočka na Petřinách [7].) Dále text řeší otázku, jak najít vyvážený poměru mezi tím, aby soudobá knihovna byla veřejným a nízkoprahovým prostorem otevřeným všem, například bezdomovcům, ale současně i kulturní sférou s jedinečnou atmosférou kultivovanosti. V tomto rébusu se odráží dilema každé demokratické společnosti: kam až se má a dá zajít při respektování svobody těch, kteří svým chováním či svými prohlášeními onu svobodu mohou ohrožovat, jako někteří agresivní návštěvníci knihovny (či na obecnější rovině například někteří migranti)? A dále autoři mírně popustili uzdu své fantazii, když se v nadsázce ptají, jestli se jednou posune hlavní předmět činnosti Městské knihovny v Praze natolik, že dojde k jejímu přejmenování, například v hypotetickou PLK (Pražská literní kavárna), PIK (Pražská informační křižovatka), ICIS (Interkulturní centrum informací, setkávání, her a tvoření) nebo SADAH (Sociální a datový hub).

Ze všech zmíněných publikací si ale největší pozornost vysloužil titul Slovanská knihovna – můj osud: mozaika vzpomínek. Slavista a literární historik, mezinárodně respektovaný odborník specializující se na problematiku ruské, ukrajinské a běloruské emigrace Jiří Vacek (*1939) v ní vzpomíná na více než půlstoletí své práce ve Slovanské knihovně, dnes odboru Národní knihovny České republiky, v níž působí od roku 1964. Připomíná nejen důležité události z dějin „Slovanky“, ale představuje i širokou plejádu osob (pracovníků a návštěvníků knihovny i odborných badatelů-slavistů z celého světa), kteří s ní přišli od jejího založení v roce 1924 do kontaktu. A to od slavných vědců typu Romana Jakobsona přes slovutné spisovatele a překladatele (Ivan Wernisch, Jan Zábrana, Vilém Závada, výše zmíněný O. F. Babler) až po vrátné a údržbáře, kteří byli připraveni zasáhnout tam, kde jich bylo zapotřebí, a „jako takoví vešli do klementinských dějin a do lidských myslí a srdcí“. A i když se takových osob do knihy dostaly desítky, přesto autor lituje, že tam některé další, které rovněž spoluvytvářely historii a atmosféru knihovny, scházejí. Nepodařilo se mu prý totiž v jejich případě „nalézt záchytný bod v podobě nějakého zajímavého, byť i zdánlivě podružného detailu, který by jim dodal životnosti a lidského rozměru a přiblížil je tak i nezúčastněnému čtenáři“.

Vackovy řádky mají místy tragikomický přídech. A v některých pasážích snad někdo postřehne i humor takřka cimrmanovský („Profesor mi doporučil, abych se věnoval studiu některého z dalších jazyků. Bez rozmýšlení jsem se rozhodl pro polštinu, v knihovně mi ochotně poskytli dlouhodobou zápůjčku učebnice a já se do konce vojny věnoval samostudiu.“). Autor přitom neváhá citovat i slova, jimiž dlouholetá pracovnice knihovny Marie Kostohryzová (*1931) charakterizovala své první dojmy ze svého budoucího pracoviště a svých příštích spolupracovníků, která by někdo mohl vnímat jako mírně znevažující: „Při úvodní procházce jsem viděla podivné postavy, nedalo se poznat, zda jsou to muži nebo ženy. Všichni měli na hlavě vlněné čepice, na krku dlouhé šály, kolem pasu omotané deky. Bylo to jako setkání na jiné planetě s mimozemšťany.“ V autorově přehledu lidí, které se Slovanskou knihovnou přišli do styku, nechybí kolaboranti (Jiří Smíchovský [8]) či figurky poněkud pitoreskní, ale v drtivě většině jde o bytosti, na které autor vzpomíná veskrze pozitivně, s láskou a úctou. Často k nim připojuje i jakýsi biografický miniportrét, z nichž ostatně už řadu dříve publikoval jinde. Místy drsné či tragické osudy svých hrdinů ovšem nezatajuje. A upřímný je i ve vztahu sám k sobě: otevřeně přiznává, že od roku 1974 v knihovně zastával funkci předsedy základní organizace KSČ, ale že z této pozice nikdy nikomu vědomě neuškodil (poznámka na okraj: hlasy pamětníků z knihovny toto tvrzení potvrzují).

O tom, jak se do dění v knihovně promítaly dobové ideologické tlaky, Vacek pojednává na mnoha stránkách a z různých hledisek. Píše o paradoxech cenzurních zásahů, k nimž patřilo například to, že protektorátní Ministerstvo školství a národní osvěty, vedené Emanuelem Moravcem, zakázalo knihu, u které byl autorem překladu sám pan ministr. Podobně jako se normalizační zákazy týkaly i vlastních prací vedoucích pracovníků oddělení zvláštních fondů, tedy fondů, kam se prohibita ukládala a schovávala. A zatímco se v jistém úseku komunistické éry v rámci bezmezného nadšení pro vše sovětské do fondů bez výběru dostávaly sovětské knihy, které se slavistikou nijak nesouvisely, po moskevské roztržce s J. B. Titem naopak ve fondech začala absentovat jugoslávská literatura…

V pořadu České televize ASAP byla Vackova kniha pochválena za to, že v ní na čtenáře nepadá prach ze zatuchlých regálů, „nýbrž hvězdný prach osobností, jejichž osudy Slovanskou knihovnu v Praze protínaly“. Je potěšitelné, že si právě ve veřejnoprávním médiu Vackova práce získala tolik pozornosti a ocenění. Jakkoli je poslání Slovanské knihovny specifické, přesto může Slovanská knihovna – můj osud sloužit jako příklad toho, že knihovník nemusí být jen podivnou neidentifikovatelnou bytostí zapadlou mezi regály, ale skutečnou osobností, která i pro špičkové odborníky vykonává heuristickou část jejich vědecké práce a svým významem se mezi ně dá směle přiřadit. V tomto slova smyslu může Vackova publikace vykreslující ideálního knihovníka sloužit jako vzor pro mladší adepty téhož řemesla. A také jako memento a pobídka pro ty, kteří knihovny a jejich provoz financují…