Hledání společnosti zítřka

Stejně jako volební klání bylo i letošní veletržní dění bylo silně ovlivněno probíhající imigrantskou krizí. Jestliže v minulosti se hlavní pozornost zaměřovala na hostující země, kterou byl například vloni Izrael, letos se oficiální program netýkal konkrétního státu. Nesl název Evropa 21. Myšlenkový prostor pro společnost zítřka. V jeho rámci se debatovalo nejen o uprchlících, ale hlavně o výzvách, které jejich přítomnost v Evropě pro náš kontinent představuje. Na pořadu byla témata jako odpovědnost literatury a médií, návrat náboženství nebo „jak se Evropa změnila a jak se ještě změnit musí“.

V úvodním textu v tomto smyslu psala literární kritička a moderátorka Insa Wilke (* 1978) o příležitosti hledat novou politickou identitu a od základu nově ustavit naši společnost. Odvolávala se přitom i na tisícovky dobrovolníků a nevládních iniciativ pocházejících od lidí velmi odlišného názorového spektra a náboženského vyznání, které se snaží uprchlíkům pomáhat, a to i v samotném Lipsku. V něm je v současnosti kolem dvou a půl tisíce čerstvých migrantů a část z nich byla přechodně ubytována dokonce i v jedné z moderních hal výstavního areálu. V době konání veletrhu tam už sice nepřespávali, ale akce jim přesto poskytla bohaté možnosti k sebevyjádření.

[4]
Jeden z obchodů soustředěných na multikulturní Eisenbahnstrasse

Vítejte v Německu

Vyprávění vybraných běženců byla totiž v němčině nahrána a hned ve vstupní skleněné hale si je návštěvníci mohli vyslechnout ze sluchátek. A kromě toho se na veletrhu nabízelo množství tematicky spřízněných titulů. Nechyběla mezi nimi třeba kniha "Refugees Welcome!" Die Geschichte einer gelungenen Integration. So können Sie helfen. Pojednávala o braniborské obci Wandlitz, v níž bylo roku 2013 zřízeno středisko pro uprchlíky, přičemž jejich integrace tam díky aktivní spoluúčasti místních zatím postupuje – přes jistá klopýtnutí – relativně úspěšně. Jiná publikace nesla název Flüchtling: Jesus, der Dalai Lama und andere Vertriebene. Wie Heimatlose unser Land bereichern a seznamovala se slavnými uprchlíky světových dějin, včetně Ježíše nebo Steva Jobse. Autor knihu věnoval německé kancléřce, jíž děkoval za to, že svojí uprchlickou politikou upomíná na písmeno C v názvu své strany, odkazující na její křesťanskou orientaci.

(Křesťanství se dá ovšem interpretovat různě. Shodou okolností jsem v době konání veletrhu z Česka dostal email vyzývající k podpisu petice, jejíž text oklešťuje všelidské poselství evangelia a vrací se k těm nejvíce nenávistným až rasistickým pasážím Starého zákona: „Popatřete mezi národy a vizte, divte se a trňte, neboť událost se zběhne za dnů vašich, které by nikdo nevěřil, kdyby mu byla vypravována. Neboť aj, já vzbudím Chaldy, národ krutý a hbitý, který zchodí široširou zemi, aby zabral sídla, jež nejsou jeho.“).

Stánek reprezentující německou spolkovou vládu zase nabízel četné publikace vysvětlující současnou vládní politiku nebo brožury Vítejte v Německu v různých jazykových mutacích. Zvláště v Lipsku je přitom takových příruček velmi potřeba: už před současnou migrační vlnou zde žily tisíce Rusů, Vietnamců, Turků, Syřanů i Číňanů. Jejich obchody jsou soustředěny na vyhlášené Eisenbahnstrasse, o které už vznikají i samostatné studie. Vedle sebe se v ní ocitají reklamní nápisy v azbuce, arabštině i turečtině. Díky této pestré skladbě jí snad tedy zatím nehrozí výraznější ghettoizace. (Hnutí PEGIDA zde také zdaleka nemá takový úspěch jako v Drážďanech, i když jednou měsíčně zde pořádá svoje demonstrace.) Něco z oné pestré heterogenity města bylo možné zažít rovněž na veletrhu: například Yunus Emre Enstitüsü - Türkisches Kulturzentrum Berlin zde připravilo poutavou ukázku turecké knižní kultury včetně předvádění jednotlivých fází výroby tradičního rukopisu. Celkově se na veletrhu představili vystavující ze 42 zemí.

[5] [6] [7]
Türkisches Kulturzentrum Berlin připravilo ukázky turecké knižní kultury včetně předvádění jednotlivých fází výroby tradičního rukopisu. Vpravo: překladatelka a dobrovolnice Martina Lisá.

V Lipsku se ovšem nedebatovalo jen o budoucnosti tamního multietnického soužití, ale také o vyhlídkách společnosti a ekonomiky stále více ovlivňované elektronickými technologiemi. Na fóru nazvaném Neuland 2.0 mladí vědci představovali svoje startupy: online platformy pro prezentaci knih, sjednávání knižních licencí nebo internetové vzdělávání. Návštěvníci pak mohli hlasovat, který z projektů je nejvíce zaujal.

Letošní ocenění

Aktuálního tématu lidí vyháněných ze svých domovů se dotýkala i řada dalších vystoupení. Mluvil o něm například sedmasedmdesátiletý německý historik Heinrich August Winkler, který obdržel Lipskou knižní cenu pro evropské porozumění spojenou s prémií 20 tisíc eur. Ten zdůrazňoval, že němečtí politici by se měli snažit uprchlíkům pomoci, ale měli by přitom brát ohled také na celkové naladění vlastní společnosti. Ocenění autor získal za svoje čtyřdílné Geschichte des Westens (Dějiny Západu). Dílo je chváleno za to, že historii Evropy a Spojených států amerických násilně neodděluje, ale vypráví ji společně. Nemálo místa přitom dějepisec věnoval i naší zemi, kterou tedy přeci jen snad chápe jako součást Západu. I když s jistým znepokojením zcela realisticky registruje a pojmenovává i východní pošilhávání dvou posledních českých prezidentů…

Lipskou knižní cenu pro nejlepší prózu získal Guntram Vesper za román Frohburg. Popisuje „dějiny 20. století z pohledu německé rodiny, která z malé vesnice u Lipska v padesátých letech minulého století emigrovala na Západ.“ V kategorii non fiction byl oceněn Jürgen Goldstein za životopis přírodovědce, etnologa, cestovatele a revolucionáře Johanna Georga Adama Forstera (1754–1794). Jeho Cesta kolem světa podniknutá Dr. Johannem Forsterem a jeho synem Georgem Forsterem v letech 1772-1775 na lodi „Resolution“ pod velením kapitána Cooka vyšla v překladu Rio Preisnera roku 1964 v SNKLU. Překladatelka Brigitte Döbertová pak obdržela cenu za knihu Die Tutoren, což byl překlad románu od srbsko-chorvatského spisovatele Bory Ćosiće.

Český funkcionalismus

Jestliže českému stánku vloni vévodilo jméno nejslavnějšího českého uprchlíka Jana A. Komenského, letos zvolila Moravská zemská knihovna – pověřená organizací stánku – jiný koncept. Nová česká národní expozice svým architektonickým řešením odkazuje k českému funkcionalismu a zvláště dílu Bohuslava Fuchse. Co se týká architektury stánku, působila minimalisticky a na někoho snad až příliš stroze, ale o to více prostoru poskytovala samotným knihám, kterých představila více než v minulém roce.

Základem knižní prezentace byly tituly, které přitáhly pozornost odborné veřejnosti i čtenářů – zvýznamněny tak podle MZK měly být „kolekce prezentující současnou podobu českého čtenářského vkusu, tak jak ji utvářejí české literární ceny.“ Autorských čtení se zúčastnili Milena Slavická, Jiří Dvořák nebo Petr Stančík. Jeho román Mlýn na mumie, v němž jsou lidská těla mleta a v zájmu co nejfunkčnějšího zužitkování používána na hnojení, nedávno aktualizoval jistý český politik svým nápadem na „zpracovávání“ muslimů pro výrobu masokostní moučky.

Dalším českým vystupujícím byl Jiří Padevět [8]. Ten kromě veletržní debaty nad svými knihami měl navíc i přednášku o násilí v době velkých dějinných zvratů na místní univerzitě. Měla zřejmě úspěch, protože je již pozván na další.

[9] [10] [11]
Turecká knižní kultura kontrastovala s fórem Neuland 2.0, na kterém mladí vědci představovali svoje startupy. Vpravo: Petr Stančík v českém stánku.

Jeden z českých vystupujících nedávno polooficiálně napsal, že „Německo je stejně pozoruhodná země. Během cca 80 let, což je z pohledu historie jako nic, se pokusí samo sebe dvakrát zlikvidovat. Jednou absolutním zlem, podruhé absolutním dobrem.“ Teprve budoucnost ukáže, jestli se s obrovským přísunem uprchlíků dokáže tato země vyrovnat. Podle dojmů z Lipska tam ale nechybí lidé, kteří jsou schopni o věci věcně a informovaně debatovat i další, kteří jsou ochotni těmto lidem v nouzi účinně pomáhat.

K těm patří i česká překladatelka Martina Lisá, kterou bylo možné zastihnout i na českém stánku. Ta žije v Lipsku a mimo jiné se věnuje dlouhodobým dějinám migrace. V současnosti jako jazyková lektorka dobrovolnicky pomáhá do Lipska přišedším uprchlíkům v rámci organizace Autodidaktische Initiative. To je platforma pro svobodné, samoorganizované vzdělávání a filosofii. Pokud by nás v zahraničí reprezentovali lidé jako ona, byl by tam náš obraz lepší než ten, který šíří současný prezident (i když historikům samozřejmě nezbývá nic jiného než psát především o politicích povolaných do svých funkcí z vůle občanů). Každopádně o tom, jak se chceme v Lipsku nadále představovat, je načase intenzivně uvažovat již nyní: v roce 2019 totiž bude oficiálním hostem Česká republika.