Kdo naučí čtenáře číst, když se to rodině a škole nepovede? Jaká je role knihovny na cestě ke čtenářství a informační gramotnosti? Vejde se socha mezi regály s knihami a jsou knihovny vhodným prostředím pro prezentaci moderního umění? Jak občané reagují na čtenářské lavičky Mahenka a Jiřinka nebo na automat vydávající knihy náhodně? Komu nejvíce vadí skvrny umělé krve u knihovnických polic s detektivkami? Může být knihovník i vypravěčem? Má smysl hrát v knihovnách Dračí doupě? A jak obecně zvyšovat kreativitu v knihovnách? Na tyto otázky se snažil hledat odpovědi druhý ročník konference Do černého 2016, která se letos v lednu konala v Městské knihovně v Praze.

Zahájil ji ředitel pořádající instituce, Tomáš Řehák, který vyzdvihl význam obecné kreativity. Odvolával se přitom na experta na kreativní ekonomiku Richarda Floridu a na jeho teorii kreativní třídy. Podle ní jsou lidé, kteří mají možnost využít svůj kreativní potenciál, „šťastnější, ať už je tomu tak v rámci práce pro high tech firmu, v Googlu, v Nokii či v rámci práce v umění, grafickém designu, v továrenské dílně nebo kdekoli jinde.“ A zvláště Řehák zdůraznil důležitost kreativity v knihovnách, její podněcování je podle něj dokonce důležitější než samotné půjčování knih.

[4] [5] [6]
Tomáš Řehák vítá účastníky v sále ústřední pobočky Městské knihovny v Praze. Na workshopu improvizačního divadla se účastníci konference také rozhýbali!

Následovaly příspěvky jednotlivých přednášejících. Například Vojtěch Vojtíšek z Městské knihovny v Praze představil systém vnitřních grantů jako „systém podpory iniciativy a kreativity“ v rámci větší instituce. Spočívá v tom, že když zaměstnanec přijde s nápadem a nápad projde skrze určitou komisi, tak se uskuteční. Mimo hierarchii vedení, mimo ostatní nutné povinnosti. Někdy jde o drobnosti, jindy o docela velké věci.

Spisovatelka, lektorka a metodička Klára Smolíková referovala o tristním stavu výuky literatury na mnoha českých školách i o rozšířené představě mnoha učitelů, pro které je četba dobrá hlavně k rozšiřování slovní zásoby žactva. Dvě zaměstnankyně Knihovny Jiřího Mahena v Brně vysvětlily koncept laviček, do nichž odkládají knihy, které jsou z hlediska jejich instituce nepotřebné, ale přitom stále ještě ne rozpadlé a „hnusné“, nýbrž pro čtenáře potenciálně nadále atraktivní. Viktor Špaček z pořádající knihovny promluvil o tom, jak se v prostorách jeho instituce vyjímali obří trpaslíci K. Gebauera a jak návštěvníci naložili s vystavenými popelnicemi proměněnými jistým umělcem v rovněž značně naddimenzované monstrance, ovšem bez skutečných hostií. Kristýna Obrdlíková z Krajské knihovny v Pardubicích přednesla příspěvek na téma Dračí doupě jako cesta ke storytellingu. Pobývání v tomto fikčním a herním světě pojala jako jednu z vhodných příležitostí, jak mladé návštěvníky knihovny přitáhnout k zájmu o četné související oblasti jako heraldika, každodenní život ve středověku či dokonce okultismus.

Posledním vystupujícím byl Martin Hak. Tento nevšední muž vystupuje s divadlem jednoho herce, je vypravěčem příběhů a lektorem kurzů a workshopů zaměřených na vyprávění příběhů (tj. storytelling) a oblast dramatického umění vůbec. Mluvil o tom, jak se dají převyprávět příběhy již existujících literárních děl, takže na jejich základě mohou vznikat samostatné dramatické útvary. A to tak, aby to v posluchačích vybudilo touhu přečíst si původní příběh v celku.

[7] [8] [9]
Během dne si účastníci zkoušeli rozvíjet vlastní kreativitu anebo se jen inspirovali. Vlevo seminář Míly Lince, uprostřed praktické rady Vojtěcha Vojtíška. Martin Hak (vpravo) zase knihovníkům vyložil, jak vyprávět příběhy.

V následujících workshopech se pak účastníkům nabízela možnost, aby se sami zapojili do dění: mohli ztvárnit své oblíbené literární hrdiny (Larp Ook!) nebo na workshopu improvizačního divadla vyzkoušet techniky odbourávající trému, probouzející jejich kreativitu a smysl pro improvizaci. Mohli navštívit rychlokurz mediální výchovy pro knihovníky, žurnalistický workshop nebo si vyzkoušet, jaké to je být v kůži začínajícího spisovatele. A také se mohli vydat na cestu časem do dob, kdy kniha vzbuzovala úžas a kdy knihovníci byli strážci paměti, a instruováni K. Smolíkovou zažívat, s čím se potýkali písaři ve starověkém Egyptě či v předkolumbovské Americe, jak se otiskuje klínové písmo a jak se zdobí středověký kodex.

Obecné úvahy o kreativitě působí efektně a mnoho nestojí. Z tohoto hlediska by leckdo mohl namítat, že se o tom, jak se místní knihovny budou proměňovat v komunitní centra a místa setkávání podněcující zvídavost a další skryté talenty návštěvníků, hlavně píše a mluví, ale žalostně málo vizí se prakticky realizuje. Ve srovnání s mnoha západními institucemi mají české knihovny jistě stále ještě co dohánět. Zároveň ale i tato akce ukázala, že jisté konkrétní náznaky pohybu kýženým směrem jsou i u nás stále hojnější. Nezbývá než doufat, že podobné akce tento nadějný trend akcelerují a povzbudí.