Doležel, Lubomír. Život s literaturou: vzpomínky a rozhovory. Academia, Praha, 2013, 284 s. Paměť; sv. 60.

Jako 60. svazek ediční řady Paměť letos vyšla kniha Lubomíra Doležela (*1922) Život s literaturou: vzpomínky a rozhovory. Autor v ní vzpomíná na dětství, kdy už jako malý kluk pomáhal v obchodě vybalovat bedny se zbožím, jejichž součástí bývaly jako přílohy i obrázkové brožury; líčí těžká léta protektorátu, kdy spolu se svými sestrami žili odděleně od rodičů a dělila je dobře střežená hranice mezi protektorátem a Říší; vzpomíná, že chtěl být kazatelem evangelia i houslovým virtuózem, a jak coby říšský Čech začal pracovat v německém podniku jako účetní, přičemž si do účetních výkazů dával rozřezané stránky knih, kritérium jejich výběru přitom bylo velmi „neliterární“: přečetl prý tehdy z otcovy knihovny všechno, co se dalo rozřezat. Následovalo ovšem Doleželovo zapojení do odbojové činnosti, zatčení a výslechy, z nichž jeden málem skončil jeho smrtí (prý měl tehdy dokonce předsmrtná vidění).

[4]
Doležel vzpomíná, že mezi bednami se zbožím, které jako kluk vybaloval, nebyly komiksy.. (Foto: P. Farkas)

Popis poválečných studentských let zahrnuje i vzpomínky na autorovy pedagogy (jako B. Havránek, který prý při referátech spal a jejich obsah prý poté brilantně resumoval podle diskuze, kterou vyvolaly) nebo kolegy (K. Hausenblas). Nevzrušeně zaznamenává svůj vstup do KSČ, přičemž si prý nepamatuje, že by mu kdy „členství ve straně kdy v něčem pomohlo (i když se tak možná stalo někdy v kádrováckém zákulisí)“, ani že by je někdy proti někomu použil. I přesto se po vydání své první knihy O stylu moderní české prózy: výstavba textu stal terčem oficiální ideologické kritiky. Zvláště pro ty, kteří onu dobu nezažili, je poučné jeho líčení toho, jak byl pozván na zasedání redakce časopisu ústředního výboru KSČ Nová mysl, kam přišla zdrcující recenze, a on se měl obhájit. To se mu podařilo a odsuzující text díky tomu nebyl otištěn. 

Hippies jako prvotní komunismus

Další části knihy jsou věnovány Doleželovu nijak dramatickému odchodu do kanadského exilu,  dlouholetému univerzitnímu působení v Torontu i postupné reintegraci do české kultury po roce 1989. Trochu tragikomicky přitom referuje o svém postupném přijímání tamního způsobu života („brzy jsme měli své ojeté auto, svou automobilovou opravnu, svou banku a svého lékaře“). Nebo o „výletu do přírody“, který spočíval v hodinové jízdě autem do parku, který měl „představovat“ přírodu; tam jeho průvodce začal „bystře“ chodit stále dokola po štěrkované cestě kolem fontány.   Autor se svěřuje i se svými spíše odpudivými zkušenostmi s příslušníky komunity hippies: „V přecpaných pokojích, kde spali na zemi kojenci, děti ženy i muži, žily skupiny v prvotním komunismu, který zahrnoval nejen sdílení potřeb a rozkoší, ale i přehlížení pravidel hygieny“.

Většina knihy je ovšem věnována autorově akademické a vědecké kariéře, nejprve v Československé akademii věd a později v Americe. Doležel trochu narušuje představu, že k „objevům“ dochází jen v oblasti přírodních věd, totiž když se čtenáři sdílí své nadšení z okamžiku, když našel „polopřímou řeč v ich-formě“; vyjmenovává četné konference, jichž se účastnil na ne zcela obvyklých místech (takže jeho „mapa světa“ se dost liší od té běžně turistické), přičemž až skoro pedanticky pečlivě uvádí, kde potom vyšel přednesený příspěvek; rekapituluje četné polemiky, které vedl, a vyřizuje si účty s teoretiky, kteří jsou zřejmě podle něj přeceňovaní. Tak u románu Samurajové Julie Kristevy podotýká, že byl „zhnusen její nabubřelou a sentimentální zpovědí [5]“, světoznámého ruského literárního vědce Michaila Bachtina zase – podle mne nespravedlivě – odbývá s tím, že „jeho pojmosloví uvázlo v bažině metafor a přibližností“, a recepční estetika je podle Doležela celkově „laciná“. Citlivě také nese to, když jistému kolegovi posílá svoje texty, ale on se o nich v korespondenci „ani slovem nezmínil“, a stěžuje si i na polemiky, jichž se účastnil a v nichž se k němu jeho protivníci údajně chovali nespravedlivě. 

Pohrdání trochu nemístné...

Ani o současném literárním provozu a médiích se autor nevyjadřuje zrovna lichotivě: naříká nad „kultem literárních celebrit a bestsellerů, který svádí k vyzdvihování hodnot efemérních a k jalovému napodobování módních tlachalů“; lituje toho, že literární teorie ztrácí ohlas, a posměšně se vyjadřuje k tomu, že nás dnes zaplavují komiksy, fantasy, detektivky, což jsou podle něj jen „populární, masové, komerčně úspěšné tiskoviny“. K Doleželově nelibosti navíc mnozí teoretici v současnosti analyzují právě tento druh literatury: „o těchto tiskovinách se dá psát, aniž bychom použili slovo ,hodnota‘, a proč také, vždyť všechny hodnoty jsou stejně čistě subjektivní“. Pro mě je ovšem nepochopitelné, jak někdo může upírat literární hodnotu třeba J. R. Tolkienovi nebo C. S. Lewisovi; dokud budou (naštěstí jen někteří) literární teoretici vyjadřovat ostentativní pohrdání zmiňovanými „tiskovinami“, ona krize jejich disciplíny se může jen prohlubovat. Přehlížení fantasy literatury mi pak přijde trochu absurdní u autora, který se zabývá teorií fikčních světů, která je přitom právě pro analýzu tohoto žánru vhodná (sám jsem se o to kdysi také trochu pokusil [6]).

Další paradox by se u Doležela dal najít v tom, že jeho kniha sice obsahuje „obranu krásné literatury jako nenahraditelné složky kultury“, ale na otázku po svých oblíbených soudobých spisovatelích žádného neuvádí, za „svého“ autora označuje britského historika Simona Schamu [7]. Zálibu v tomto autorovi, který úspěšně narušuje hranici mezi psaním „pouhé“ historie a fikcí, já osobně s Doleželem plně sdílím, ale výše zmíněná, čistě teoretická obrana literatury po takové odpovědi vyznívá poněkud nevěrohodně či rozpačitě. V závěru své knihy Doležel říká: „Celá lidská existence a konání se mi jeví jako putování (často simultánní) po různých možných světech – světech praxe, světech poznání, světech tvořivé představivosti, světech snění.“ V tomto duchu můžeme konstatovat, že autor své čtenáře nechal nahlédnout především do toho, jak se vyvíjel „svět“ jeho poznávání literatury, naopak skoro nic se ale nedozvíme o jeho rodinném životě či o tom, jestli mělo nějaké pokračování jeho předsevzetí stát se kazatelem… Koho ovšem zajímá právě profesionální dráha našeho možná světově nejznámějšího žijícího literárního vědce, toho Život s literaturou snad nemůže zklamat.